Čtení na dobrou noc pro pohádkové bytosti, paranormální a kvantové jevy v lidské podobě, fluktuace…
Simvás, fakt a vážně! Já jsem se stal vlkodlakem dřív (přelom století), než si jeden redaktor začal povídat s želvou a jistý vědec s kočkou. Moda vlkodlaků ve filmech až tak, také nebyla! Irituje mi to, irituje a navíc sere! Ale co nadělám? Asi je zakousnu.
Proč, majngoteswil, proč jsem to psal? Zejména proč jsem psal takové fťákoviny?
Asi tak v roce 03 jsem se začal učit ovládat počítač. A brzy také dělat www. Patlal jsem to na všem možném, leč záhy jsem přešel na Linux, který je pro začátečníka ideální.
Postupně jsem si napsal (čistě pro radost) trojjedinou postavu (popsal sebe?). Toho Jana, prostého a naivního hlupáčka, Autsajda, do knih zažraného arogantního matlala, který množstvím cizích slov zakrývá prázdnotu a vlkodlaka sira Daglese, monstrum odolné a bezcitné.
Vše marno, Jan mi začal pod údery do klávesnice přeci jen nabývat rozumu, Autsajd občas i řekl něco k věci a Dagles se mi rozněžnil a bojoval za dobro. Jejich vzájemné střetávání nemohlo dopadnout jinak.
Stejně dopadl i B. V., onen nemyšlený, do sebe zahleděný tupý technokrat a kariérista.
I Janička, z diskuse na jednom www. Původně blběnka znající jen tréning a lezení, mi začala ujíždět do absurdních konstrukcí a především, především mi té holky začalo být líto. Osamělá, asi nehezká holka, co to všechno nějak tak popletla, co se nevejde do norem tohoto světa a upíná se, jako k poslední naději k marné virtuální lásce.
Pes je jen symbol. Protože mám Daga, je to Dag, ale mohl by to být jakýkoliv jiný pes a nemusel by to být vůbec pes. Když jsem poznal trochu psí povahu a vnímal tu bezmeznou důvěru psa ve mne, dělalo se mi fyzicky zle z představy psa uvázaného a opuštěného tím, komu bezmezně důvěřuje. Až do té hrozné smrti hladem a nebo utracením, uškrcením, nepochopí, že mohl být opuštěný, odložený, zrazený tím silným a úžasným vůdcem jeho jediné, nezpochybnitelné smečky pro kterého a kterou by on bez váhání zemřel. Animální síla a primární cit dohnaný na hranici možného. Symbol. Vůbec jsou to symboly.
Některé texty vznikaly samovolně, některé jsem promýšlel. Ale ne tak, aby byly hezké. Ale tak, abych se pokusil říct něco, co nejde říct. Smíchal jsem všemožné ujeté styly, často do jedné věty a nebo se držel striktně neozdobného popisu. Jak to přišlo, zachtělo se a nebo si myslel, že by to mělo být.
Ani tohle vysvětlení není dobré brát vážně. Haf, haf
A pak přišel, nakonec a na začátek, Daniel.
Stížnosti, vzkazy a nadávky na autora www: jandagpus napiš zavináč gmail.com
A ještě tu je na stránkách:
