Říkanky ze skal

Poslyšte píseň o  radostech pískových

Vzhůru na cenoman ano byl to on
co u Turnova leží slavný Panteon
já a moje žena a k tomu též
slovutný horolezec tenhle Václav Š.

Na Trollryggenu a dalších stěnách on se pochlapil
aby bylo jasno on to teda byl
už stojíme pod čímsi převislým a bez chytů
a Širl hnedle volá Cesta vede tu

Už se sápe funí kleje dosahuje kruh
my voláme uchváceni Lezeš jako Bůh!
moje žena plavným stylem vzhůru za ním pílí
když tu ouha znenadání ji opouštějí síly

Volá Václav hola tohle se nezmění
spěchej vzhůru milý Jene to chce saské stavění
vyrazil jsem tedy směle nějak to překlepal
ufuněný vykulený pak jsem u ní stál

Do spárky dal uzlík a lehce odsedl
že nevypadne to jsem věřil jak jen jsem dovedl
potěchou mi bylo míti ženu milenou
postavenou přímo na mých mužných ramenou

Když však stála na mé hlavě k tomu na špičkách
o výsledek téhle akce počal jsem mít strach
leč chytla chyt a jako kočka skáče po kruhu
a po chvíli i já šťastně sedím u druhů

Však víme až na vrcholu cesta má svůj konec
proto Václav opět v akci věru je to borec
co však dělá tázal jsem se za děsné koniny
proč na hlavu nám hází kýble zeminy

Zešílel to je jasné či se začal bát?
vzpomenuv vojenských let chce se zakopat?
možná také správně věc tu zhodnotil
maká maká maká -- by hrob si zhotovil.

Pak lezla žena -- a tohleto mi věř
kolem hlavy prolétl mi každou chvíli keř
když řada přišla na mne trochu jsem se bál
bylo to mnohem horší ten hliněný val.

Však po bolu na vrcholu sešli jsme se zase
jeden každý spokojený a špinavý jak prase
turisté tu na prohlídce nás filmovali hlavně
Dlouho jsem se necítil se teda takhle slavně.

 

Petr -- skála a skála a starý bard.

Pod skalou lezci smělí stojí
však-co to místo radostného chvění
jen rozpačitě škrábají se u řiti
přiznat nestydí se-strašlivě se bojí
převisu jenž zuby na ně cení
odvážlivce hrozí zdrtiti

Je zde i stařec jenž nadějí se kojí
že než odejde v hrobu tlení
bude mu dáno Mistra Petra, uzřít loziti
je mezi námi muž jemuž odvaha jest zbrojí
nad něhož v lezbě v světě není
ten panenskou stěnu schopen jest zprzniti

Jen počkejme až bagetu svou dojí
dopije svůj Rumu příděl denní
uvidíme jej stoupati i jistiti
tak hovoří stařec opřený o hůl svojí
do písní rekovných dá se pění
potom hlasem mocným zvolati

Překonej ji silou, umem, kterou, no jí
tu stěnu co se na nás stěnou stění
juž sedlej ji a nedej se shoditi
Petře ty jsi ta kráva z které každý naději svou dojí
ještě během dnešního bdění
budeš na vrcholku sobě seděti

Splň tužbu všech i tužbu mojí
nedbej hrůz jenž se podle kření
toužíme Tě lézti viděti

Petr neváhá již více
v oku odhodlání napjatý každý sval
stoupá k vrcholu jak dým z kostelní svíce
one sight tu hroznou stěnu dal!

Starci rozrušením blednou líce
padá mrtev ten Autsajd na předskalí val
poslední slova šeptá a to sice
umírám šťasten vždyť po boku Jeho já jsem stál

Jedná se regionálně významné básně. Pan Petr Honzejk byl natolik uchvácen veršem: „co však dělá tázal jsem se za děsné koniny -- proč na hlavu nám hází kýble zeminy“, že jej pravidelně uvádí jako důkaz nejen mé demence, ale i všeobecného úpadku lidstva.