Jedna část, (ne)souvislé vytí -- volné asociace asociála

Tak zase jdu na novou stránku; sem

22.10 S Dagem, který je po operaci jsme jeli na veterinu, kde ho uspali navždy. Nádory všude. Postál jsem s nim chvíli před veterinou, než jsme se vrátili pro injekci, on si lehl, protože už byl slabý, slabý tak jako když jsme tam jeli a spadl za stráně, kdy nechtěl jet ale pak jel, asi pochopil. Ale prožil před tím krásný týden, kdy se mu udělalo dobře a dováděl jako za mlada. A tak mi až do posledka zůstal učitelem. Nicméně, je to na pyču! A stejně, tyhle chvíle nám nikdo nemůže vzít, i když stejně nakonec přijdeme o všechno.

9. října 10 S Dagem, který je po operaci, jsme byli na výletě. Jen tak jsme vyjeli do lesa, jen tak jsme vyjeli, vážně se tam nic nestalo a nic neobyčejného jsme nepotkali. A já byl šťastný, já si užíval klidu a míru a pohledu na les. Dag byl také šťastný a mně je zřejmé, že tyhle chvíle nám nikdo nemůže vzít, i když stejně nakonec přijdeme o všechno.

konec léta 2010 V jedné umývarně v noci, jsem sepsal hento toto. K závěru mi napadá, neb známo jest, že Bůh mluvil naposled s králem Saulem a pak nic, netrpí-li On selektivním mutismem? Tedy zda mi netrpíme jeho selektivním mutismem. A jde to léčit? Tedy nás, naše trauma z mlčení. Hmmmm, a proč mluvit, že, Foxi, vy liško podšitá.

konec léta 2010 Foto. Od moře, několik mimoběžných příběhů bez děje.

14.8. Přítel Dalibor S. citoval bonmot, který jsem malinko upravil: Snad nikdy jindy se nesešlo tolik zdravých, bohatých, úspěšných a šťastných lidí, jako na palubě Titanicu.

10. 8. Literární postavy, kdysi začátkem dvacátého století, začaly ztrácet povahu a vlastnosti. Nejen Ulrich - muž bez vlastností, ale i František K. a Švejk, další a další jsou jako lidé nijací, nevýrazní, dle svých schopností reagují na okolí, ale to je tak všechno. Vaculík i Kundera se snaží své postavy aktivizovat, ale většinou to moc nedopadne. Kerouac se vlastně také jen plácá po té své cestě odnikud nikam. Hrdinové jednadvacátého století jsou už jen buď recyklovaní z minulosti, nebo posazení do budoucnosti.
Jakoby dnešní čas byl jen k užívání a přežívání. Jakoby nějak tak, nějak nijak.

20.7. Možná mě láká voda, že v ní jde putovat a nezanechávat za sebou stopy.

někdy Mi se zase se tohle udělalo.

9.7.10 Moc a peníze a moc. Jsem si půjčil příměr od Šotoly, je moc dobrej. A trochu upravil.
Světem jede moc, peníze, sláva, moc a moc. Velký vůz naložený čímkoliv. A jede si kam chce. Může na něj sednout svatý i ďábel, může vézt šlechtu, lid, klér i komunisty. On si jede, kam sám chce. Můžeme změnit kočího a posadit na kozlík boha, vědu, lid, dějinnou nutnost nebo třeba ruku trhu. Nebo samotnou svobodu, chachááá. On si pojede, kam chce.
Kdo se mu opravdu postaví, ten zažije svatou chvíli pravdy, integrity a svobody, ale pak ho vůz přejede a pojede dál. Nebo si naskočí, namaluje na vůz své heslo a bude volat: Sláva, už je vše jinak, už míříme jinam a jedeme lépe! Ale kdeže, moc si pojede dál sama ve svém.
A nebo je tu i jiná možnost? Magore, možná máš pravdu. To se mi snad jenom zdá, že bys měl pravdu?

22.6. Nedostává-li se člověku zpětné vazby na jeho chování, práci, situaci... od lidí, pozvolna se zapouzdří v sebeobdivu. Svoji pomalost chápe jako preciznost, své lemplovství jako schopnost akční improvizace, svoji nevychovanost jako asertivitu, nesnášenlivost jako zásadovost... Někdy je pak už pozdě, jakýkoliv nesouhlas pak chápe jako projev neschopnosti (minimálně chápání) toho druhého. Sleduji kolem sebe, sleduji i u sebe.

19.6. Moře, takové zápisky z cesty, tedy co se mi honilo v hlavě, co se mi tak honí v hlavě, když je blízko hodně slaný vody.

16.5. Pan Miš se díval s mým synem, asistentem též, na tv. A v té tv byla soutěž znalostí matematiky. Poměrně obtížná. Pan Miš má dvanáct let a potíže ve škole speciální zvládnout trivium. A pan Miš hádal, které z čísel je iracionální, jak je to s odvěsnami a pan Miš se z devíti případů osmkrát trefil. Vysvětlení? Třeba se napojil na rozum mého syna, nebo na vesmírný rozum, kdo ví.

16.5. Jsou chvíle, kdy všechno jde a chvíle, kdy se vše hroutí. Někdy nevíme, zda se skutečně hroutí okolní svět a nebo se jen hroutíme my a na svět přenášíme svůj stav.

9.5. Stavíme si ve svých životech malé ráje. Ohrádky jen pro nás a nebo pro nás a pár blízkých, kde je nám dobře. Hledáme místa, činnosti, myšlenky a cesty, které nás potěší. Někdo si svůj ráj ohraničí a brání, někdo jej otevře, nebo do něj i zve okolojdoucí. Někdo dbá, aby v jeho ráji byl ten jeho pořádek, někdo nechává jiné, aby si v jeho ráji žili po svém způsobu. Tolik k malým rájům.

2.5. Na výletě byl Dag, Hel a já. Bylo tam krásně, bylo nám krásně, alespoň v mezích možností. A jestli vyjedu letos k moři, tak o tom moří sepíšu nějakou ujetost, tak jako mám už ten seriál o lese.

29.4.10 Jako mladý jsem miloval hory a moře mne nezajímalo. Pak jsem uviděl oceán ve Walesu, řvoucí monstrum, masu vody, která si nedala pokoj a navíc s přílivem a odlivem stoupala a klesala. Zíral jsem fascinovaný na to divadlo.
Stárnu a sleduji s tichou radosí klidné moře, mám rád ten pohled k nekonečnu za obzorem. Mám na to věk, a tak to má být a tak to je. Vzepětí k nebi - hory. Pokora k silám, které nás přesahují - oceán. Klid - moře.

25.4.10 Na jednom webu je zajímavá figura. Člověk, co chce nad všemi vyhrát. Svět je mu bojištěm, kde potkává přátele (souhlasící) a nepřátele. Jako dobrý válečník číhá na každý šelest, nepatrnou známku, že se chystá útok. To, jak jinak, najde. A vyrazí. Tím že vyrazí vyvolá reakci která mu potvrdí, že to skutečně útok je. Onen překvapený, myšlený protivník, třeba i chvíli bojuje s tim pošukem, co se na něj vyřítil, a pak jde po svém. Onen bojovník pak situaci pochopí tak, že zvítězil v další bitvě s padouchem zlým a lstivým
Ale jasně, je to mezní případ, ten člověk má dost zjevně nějaký problém a přerostlé ego, ale stejně to myslím jde zobecnit. Je to známé a na těhle stránkách bylo už mnohokrát. Svět nám ochotně odsouhlasí naše vysvětlující teorie. Všechny naše interpretace. Všechny. A pak se snad směje či co, jak my, nadšeni svými objevy se tlučeme po hlavách, netušíce, že pravdu máme v jistém smyslu všichni.
A setkáváme se v jednom světě, který je ale každému jiný.

25.4.10 Už je fakt asi jaro. Vyrážka před měsícem zmíněná nadále vyráží. I když teď už se trochu zastavila asi kouká, co bude. I já, spolu s vyrážkou koukám, co bude. No, někdy bych raději zmizel, bejt vyrážkou mizím. Jenže já nevím co může vyrážka, třeba je na tom stejně jako já a nemůže utéci od svého bytí v jiné bytí, nebo nebytí.
Ovšem já si na své bytí ztěžovat nemůžu, i když bych mohl. Mám se krásně. Naštěstí si to uvědomuji a nemusím čekat, až bude zle, abych pak vzpomínal jak bylo dobře.
Jen někdy si tak koukám a někam bych vyrazil, nebo zmizel.

21.3.10 Je jaro. Tráva se zelení a květy raší. Na mé pokožce vyrašila pro změnu jakási vyrážka. To je ta pravá chvíle zamyslet se nad fenomenem auta, entity, kterou už téměř rok používám i jako řidič.
Auto potřebujeme (říkáme), auto milujeme. Cizí auta a jejich řidiči jsou nepřátelé. Stejně ve velkém, kupující auta a potom kupující pohoných hmot je miláček. Vždyť on roztáčí další kolo svatého růstu. Jakmile ale nasedne a rozjede se, je nepřítel, co zabíjí, ničí vzduch, krajinu (potřebou silnic) a hlučí. Podle toho je s ním také zacházeno a tak se o něm mluví -- je to zmetek.
A to je ta pravá chvíle, přestat myslet, zastavit se a sledovat jak rostou květy a pupínky.

1.1.010 Uhá, jsem nějaký zmatený. Tak jsem si pustil pana V.K. z hradu a ten byl asi, podle obsahu projevu, ještě zmatenější než já. Projel jsem zprávy ze světa - nic moc. Dnes, druhého, venku napadl sníh, symbol nevinnosti a do toho sněhu Dag a Jan obtiskli své nohy. Dva vinní se brodí nevinností na své cestě, nemají tušení, kam dojdou. Nehledají cíl, a tak se jim věru špatně odovídá na otázku, co by chtěli a jsou-li spokojení. V té nevinnosti času co přichází, oni, vinni v čase co je za nimi, zanechávají stopu a neví, zda z toho mají radost, děs a nebo výčitky svědomí, jdou a jdou, i když ví, že jednou dojdou.

20.12. Kdysi jsem se cítíval velmi vyjimečným, asi jako každý puberťák jsem měl dojem, že na mne svět hledí. Později jsem s hrůzou poznal, že jsem docela obyčejný, spíš podprůměrný kus. A až potom jsem poznal, že jsem vyjímečný a svět na mne hledí, tak jako na každého v každé chvíli.
Odcházím ze stavby vlastních představ do plání bez hranic, abych se vrátil zpět do města, kde stojí ten můj dům z myšlenek, přání, vzpomínek… a domy ostatních lidí a v tom městě se zařadím do davu a jdu s ostatními.
Nedovedu odejít navždy na pláně bez hranic a hory bez vrcholů, nedovedu ani setrvale žít ve vymezeném městě.
Svět, či snad Bůh na to všechno hledí, i na mne hledí a já tuším, že by se mohl zlobit. Věřím ale, že se směje. Ale na tom nezáleží a -- stejně je to jinak.

7.12. Dnes se razí, že na dítě (mladého člověka) v socslužbě máme být zcela korektní, zdvořilí, až obřadní. Řádně oslovovat, důstojně se chovat. Děti z toho bývají někdy rozpačité. Ostatně čekám, kdy někdo objeví, že na dítě lépe působí přirozené chování. Očekávám, že na to bude mnoho habilitací, výzkumů, jistě nových pracovních pozic pro ty, co to budou zavádět do praxe, tak jako se všudymožně zavádějí jiné, tisíce let známe věci, dnes objevy.

16.11. Už podle jména Rakušák jako řemen, Robert Musil, napsal Muže bez vlastností. Pan Ivan Hlas zpíval hned v několika písničkách, že se neumí smát.
Kdo ví, co mají, měli, ale pan KaT má autismus a neumí být smutný. Nezná to. Zná vztek, zoufalství a všechno možné a nemožné, ale smutek ne. Málem by mu jeden záviděl.
Pan DF zase neumí zábavu, činnost, nemá asi aparát na to se radovat z toho, že něco dělá, udělal, nebaví ho ani koukat na tv, ani si hrát. Nechápe kauzalitu, nevyvodí si, že pokud se stane tohle, bude to znamenat tamto. Nechápe čas a v tom bezčasí je pak ulpívavý až agresivní. Přitom inteligence je téměř ok.
Jo, pan df, což je na unixových strojích příkaz na zjištění zaplnění disků. Copak na tom jeho asi je?
A mne napadá, že možná leckdo má vlastnost, kterou neznáme my ostatní. Že má naopak něco nevíc. Jak se nám pak jeví? My nikdy nepochopíme, co prožívá. Kdo ví, co je za nějakou nepochopitelnou (nám) činností člověka. Čemu se asi směje pan Ho, když dobaletí po špičkách ke mně, podívá se z několika centimetrů do očí a zasměje se.

6.11. Jó eko, jó zelené myšlení. Tomu se podařil úžasný kousek. Vlastně hned dva. Nejprve se stalo obecně přijatou normou, změnilo uvažování lidí. Z jásotu nad dýmem z továren, hubení zvířat, házení odpadků kamkoliv se během pár let z většiny občanů severoplanety stali více -- méně, ekologicky myslící lidé. Už ani nevnímáme ten posun. Lidé potřebují nějakou ideu, a tahle nenásilná, chránící a pozitivní zelená idea spadla do díry v trhu. Možná v tom byl i rozum lidí, budu optimista.
A během dalších pár desítek, dvou tří, se podařilo tyhle myšlenky zprotivit. Jistě v tom hrála roli propaganda mocných a ohrožených koncernů, ale asi největší kus práce odvedli sami zelení. Ideologickým zaujetím, které jim rozdělilo pestrý svět na "dobré" a "zlé". Kdo patří k těm dobrým, to neměli jasno. Je třeba jen jezdit málo autem, nebo nejezdit vůbec? Je třeba třídit odpad, nebo jej vůbec neprodukovat? Je ten, kdo jezdí jednou týdne autem a koupí si plastovou lahev nepřítel? Každopádně co škodí nepříteli, to je dobré -- zelený jásá i nad někdy nesystémovým omezováním nebo taháním peněz z kapes lidí, jen pokud jsou to nepřátelé (motoristi, cyklisti v přírodě, majitelé freonových ledniček, turisti mimo koridor, konzumenti balených vod...). Komu ty vybrané peníze připadnou? To už je jedno, hlavně že nepřítel dostal ránu. Dnešní zelený vidí nejlepší svět tak, že nad vším konáním jedince bude z jedné strany bdít úředník a z druhé policajt. Na vše budou předpisy, nařízení a zákony, zejména pokud budete chtít do přírody, onoho majetku, obušku... významově vyprázdněné entity zelených.
Škoda přeškoda diskreditace jinak životně důležitých zelených nápadů.

24.10. Jsem si zase hrál s lesem

13.10. Lezení s nekoukacími dětmi. Tak tohle jsme také podnikli. Neuvěřitelně klidná a pohodová akce. Také s takovými dětmi, eh... a s takovými asistenty jako je Bára, Pája a ti další, s tim jde všechno samo. Já pak dělám jako vedoucícho, raději jim do toho nekecám, jen jsem ten vedoucí, první kohout na hnoji.
A víte, co je ještě novýho? Tohle píšu na jabkách (Apple). Střídám na tom editory Vim a Emacs.

6.10. Jsem se stal na chvíli pacientem, jel sanitou do Motola, kde jsem byl ubytovaný na JIP. Důvodem bylo, že mi zvracení rozházelo minerály. A bez minerálů se špatně žije. Ležel jsem čtyři dny na posteli a přístroje kolem mne ukazovaly, jestli a jak ještě žiju, jestli měřitelné hodnoty, vycházející z mého těla vykazují hodnoty slučitelné s životem. Do žíly mi pak kapaly látky, které jsem k životu potřeboval. K dovršení úžasnosti místa, na pokoji byly za zástěnami dvě pacientky, starší dámy. Ta po pravici měla téměř všechno za dobré, krásné a povzbudivé. Ta po levici viděla všechno kolem jako špatné, zlé. A tak, ač na to byly dámu v zásadě stejně, ta jedna si docela žila. Ta druhá trpěla nejen nemocemi, ale i personálem, jídlem, vybavením, příbuznými, kvalitou tv programu. Tak to je i v nemocnici.

13.9. Nojo. Tak jsem se nějak dostal k hodnocení lidskému, tedy jak lidé hodnotí druhé. Věru křehká je hranice mezi „originálním, nekonvenčním“ a „nevychovaným hulvátem“. Mezi „milým popletou“ a „neschopným “. Mezi „zadumaným introvertem“ a „vyduchlem“. To oddělí jen sympatie a zájem, tedy zájem.
Ovšem pak je tu ona představa, kterou jsme si o někom vytvořili na základě drbů, útržků hovoru, vlastních projekcí a do které se snažíme toho druhého dostat. Mustr, který na něj sveřepě nasazujeme.
Když připočteme náš výklad jeho činů, slov a gest podle vlastních sklonů, které v něm vidíme, jsme dokonale vedle.
Hovoříme s někým a nehovoříme přitom s ním, ale s fantomem, utkaným z našich myšlenek o něm.

11.8. Sedím nahý na trávě a buším do notebooku. Nastojte, podivné není, že jsem nahý, podivné je, že píši na notebooku. V nudistickém kempu jsou nazí lidé normální, notebooky nikoliv. V kanceláři by to bylo naopak. Mám nějakou vysvětlovací, tedy výjimečně řeknu, co chci říct. Chování není normální, rozumné, vhodné… jsou jen místa a s nimi spojené normy, které se navíc mění. A přesto je bereme za závazné. Pokloňme se před člověkem, kterého nerozhodí nahý úředník.
Nudista s notebookem tolik v prostředí, kde notebooky nebývají, nevadí. Ono je v tom krom jiného asi to, že nahý člověk se cítí více bezbranný, a je tedy tolerantnější.
Velmi poučné je setkání s někým, koho člověk zná jen jako nahou osůbku, někdy, někde v textilu. S textilem a místy, pro která už jsou vytvořené normy, styly a možnosti chování, je ten člověk rázem "někým". Otrhaným turistou, mondénní slečnou, přestárlým hipíkem, paní radovou. Jenže pozorovatel už tomu tolik nevěří. Paní radová odloživší šat je nahou paní radovou. Nahá paní, která se oblékla za paní radovou, je paní, hrající roli paní radové. Ten první dojem nezařazenosti se nesmaže. Asi by bylo ideální, každého nejprve potkat bez šatů, bez bezmožnosti skrýt se za masku, sebeprezentaci. Co to zavézt? Třeba na úřadech by chodili nazí? Nebo ve školách? Co takový doktor bez bílého pláště? Hmmm, to by asi neprošlo, ale stejně se mi ten nápad líbí.
S nudisty mám ještě jednu záhadu. Pravidelně se setkávám s lidmi, kterým existence nahých osob vadí, uráží jejich estetické cítění, smysl pro pořádek věcí a bytí. OK, ovšem stejní lidé považují odpor k výstavám mrtvol, nechuť k filmům plných násilí a deviací, za nepřípustné zavírání očí před realitou. Jakékoliv omezení podobného je přímo uráží, demokracie, pluralita, cenzura néééé. A jsem zase doma. Pod hlavičkou umění, případně vědy a poznání lze cokoliv, nikdo nesmí ani špitnout slůvko nesouhlasu, ani si pomyslet. V soukromé sféře jsme ovšem striktně konvenční, konvenčně nekonvenční, nekonvenčnost je přesně vymezená. Odhalit pupík je u ženy povinnost. odhalit více smějí a mají, pány Velkými Bratry (schovanými za reklamní a mediální masáží) vytvořené cele, i třeba polobrity. U plebsu pak, je i tak běžný jev, že s léty vadne kůže a přibývá podkožního tuku třeba tajit. Chachááá. Kurvafix, trochu svobody doopravdy by to chtělo. A tolerance, třeba pro změnu, se smířit na silnici s tím, že někdo jiný jede rychleji, nebo pomaleji než já. To bych už ale chtěl na lidech cufíííl.

30.7. Zase něco připsáno do tohoto.

27.7. Jsem se vrátil z tábora. Byl tam i pan AD, tedy vlastně pan po Pánu. Tenhle pan AD má obsedantně kompulzivní poruchu, která se projevuje tak, že není akceptovatelná. To ty naše obsedantně kompulzivní poruchy, ty nám projdou. Třeba nutkavá potřeba všechno škatulkovat a měřit, i to co se do škatulek nevejde a měřit nedá, tím je naše civilizace posedlá. Třeba íkwé. Mnohý z těch, s kterými jsem směl pobývat onen týden, bylo přiděleno dosti malé měrné číslo této virtuální matérie. Leč mozek pana já moc na mozek nevěří, i uznaně nadprůměrně kvalitní mozek, jak nahlédám a vídám, jen papouškuje slyšené a přijímá otrocky předhozené názory a postoje. A škatulkuje a měří, tak jako i já činím. Což ovšem nesnižuje můj smutek nad tím, že se chovám občas jako blb, zase a zase, snad že nejsem stále schopný myslet srdcem a cítit mozkem. Nojo, nojo, co nadělám, že.

9.7. Je to génius! Při vší úctě k dílu Borise Viana či Jiřího Koláře. Filmům Jana Švankmajera či Luise Buñuela, na tohle kluci nemaj! A já se smím nazývati přítelem tohoto velmi mladého umělce! Nechci se tedy chlubit, ale… vlastně chci, jasně že se chlubím! Dokonce si tykáme!
Tož zde je pohádka:

O rezavým jeřábu.
Byl jeden jeřáb. Nemohl papat svačinu, protože byl rezavej. Měl hlad. Byl velice netrpělivý. Ale kdo netrpí, nedočká se. Čekal a čekal, dlouho do noci. Přijely tatrovky, sanitky, hasiči a opraváři, aby ho zachránili. Přijeli i plynoví opraváři. Byli tam opraváři všeho. Všechno opravili, všechno prohlídli a nic. Pojďme je spočítat. Jeden, dva, tři… to neumím tolik spočítat, bylo jich tam moc a moc. Skutečně se zdálo, že není žádná šance. Ale potom se přijely podívat čistící prostředky. A vidím, jak tam něco zvedají. Měly obrovskou sílu. A káply tam malou kapku oleje a jeřáb se uzdravil. Potom už zase mohl pracovat a svačit a tak se stalo, co se stalo, něco neskutečného se stalo… A pak se všichni odebrali a odvinuli na zámek Bim, zamknuli bránu a na peřinu padla tma. Dobrou noc.

8.7. Jedenáct dní jsem byl na jednom takovém táboře (PAS), jedenáct dní. „Našim posláním je probudit v nich člověka“, pravil jednou pan Mo. Jistě se lze domnívati, že se jednalo o echolálii, jistě, to jde, to vždy jde. Ovšem v onom tajemném a přitom prostě jednoduchém světě tvarů, barev, vůní, hlasů, časů a příběhů, v tom světě, kde se potkáváme, může být všechno jinak, vždycky je a bude jinak. Možná pan Mo bez vlastní vůle řekl, jaké je poslání jeho a jemu podobných, probudit v nás člověka. Hmmmm… Ómmm.

8.7. Jak vlastně mluvit o „nich“ (zase PAS a podobní)? Jazyk je důležitý, on už Heidegger pravil, že: Ne člověk, jazyk mluví. Ona mnohem dříve židovská moudrost vymyslela, že: Změň jméno, změníš osud. A co Wittgenstein, že, tak dobře kámo -- mlčím. A kůrňa! Sapir s Whorfem! Cože? Jazyk určuje naše vnímání reality?
Ááááá šup na hlubinné psychology… A nebo ani ne.
Copak chceš Jiříku? 84 už byl, ne. Newspeak jako mocenský nástroj totality? A nebo ptydepe pane Vaněk (jak se Vám přikuluje?), prázdný úřednický jazyk?
Určuje náš jazyk naše myšlení, nebo naše myšlení tvoří jazyk. Já, duše prostá, bych tak nějak plácl, že je to vzájemné. A že změna jména bez iniciačního obřadu, přijetí, smyslu, pouze vymyšlená v dobré vůli shora, je jen zmatečná. Ostatně znamením úspěšné integrace je, že s takovým integrovaným mluvíme volně, nedáváme si pozor na korektnost formulací, hrajeme si s jazykem a jeho jméno, atributy hravě komolíme.
Nojo, a co? A nic, to já jen tak. (Pokud Vám ta jména autorů citovaných nic neříkají, ani je nehledejte v slovníku, je to jen věda, filosofie a podobné jazykové hry, žeáno Wittgensteine. A myšlenkové, žeáno autsajde.)

16.6. Beckett Samuel, ve svém jediném románě; Murphy, praví nějak takto: Obyčejní lidé i dítka vědy poklekají před fakty a dívají se na duševně nemocné jako na chudáky, kterým byl odepřen kontakt s realitou našeho světa. Toto Murphyho pobuřovalo, neb tyto nevnímal jako vyděděnce, ale jako uprchlíky z kolosálního fiaska. Konec laidáckého citátu.
Murphy ovšem neskončí nijak dobře, úděl uprchlíka bývá neradostný, je to spíš intelektuální hříčka, bonmot, provokace… Ale stejně si na tu větu často vzpomenu.
Dnes jsem po návratu z dovolené dělal společnost panu Jak v parku jménem Stromovka. Park Stromovka, milé děti, se jmenuje takto podle toho, že jsou v něm stromy. Pan Jak se jmenuje Jak, neb jsem to tak vybral z písmen jeho jména a zároveň je to drobný žert. Pan Jak se totiž neptá jak, pan Jak chce tak a nebo tak. Pan Jak svým drobným, však čilým tělem, obsadil velkou část parku, svým hlasem pak park celý. Krásně zpívá, mluví ten pan Jak! Doufám, že jsem nebyl potěšený jen já. Našli jsme i rouru, do které jsme na střídačku volali: Hu a poslouchali, jak to krásně zní. Našli jsme i brouzdaliště, ve kterém si pan Jak omočil nohy a posléze postupně téměř vše. Šli jsme pak spolu ruku v ruce z parku, pan Jak vypadal mnohem spokojenější, než když jsme šli směrem tam, skoro jsem byl sám se sebou spokojený, jak jsem panu Jak stačil.

duben a květen Pan MaP ony žetonky musí vidět, panu Ja stačí abstraktní. A posloucháme za ty žetonky, jsem hodní a poslušní rozdělovačů. Viďte pane MaP, bratře sběrači.

6.4. Když pan O, dosti dobře integrovaný příslušník černošské menšiny, projížděl svými auty směrem jedním, čekal jsem s kolegyněmi na tramvaj směrem druhým. Tramvaj nejela, to zavinil pan O, ale já mu odpouštím, když je na nás tak vlídný. Byl jsem trochu nezintegrovaný, jak již po respitních víkendech bývám, respektive integrovaný jinam. Byl to krásný víkend, odnesl jsem si mnoho zážitků a strupy na čele, neb nepříliš integrovaný příslušník autistické menšiny mne do toho čela praštil kamenem. Nemohl za to, připletl jsem se mu do hodu, když se snažil o to, o co se snažívá často, učinit vše, co je v jeho dosahu statické, létajícím. Krásný cíl! Pan O už asi zase někam letí, předměty kol pana H létají a čas plyne. Panta rhei, všechno lítá, co peří má, i to, co se dostane do dosahu pana H.

1.4. Zase se nemůžu vzpamatovat z toho šíbování hodinkama, onoho letního času. Mám pocit, že smysl téhle pakárny je v tom, aby si úředníci dokázali, že mohou vládnout i hodinám. A nám hypersenzitoušům je z toho šoufl.

30.3. Se vykecávám spíš tady, v chlívku o PAS. Mí milí autisté mi poskytují inspiraci jako sviňa.

22.3. Když jsem si nedávno popíjel v lokále kávu, nemohl jsem přeslechnout hovor dvou mužů vedle mne. Ten jeden měl hospodu, co neprosperovala. Tu mu vedla nějaká žena a další dvě tam pracovaly. Pán se s jednou z nich ráno pohádal. Teď si s druhým pánem dávali panáky a byli lítostiví. Pak jeden z nich řekl, že ono té vedoucí určitě z tržby něco zůstane za prsty. Všem třem! Přidal si druhý, to se musí přeci dělit! Po další chvíli přišli na to, že určitě ukradnou půlku tržby. Když jsem dopíjel kávu a odcházel, byli u dvou třetin v kapse a majitel řval: Svině! Svině, já jim ukážu! Vyhodim je a žádnou vejplatu!
Modelová situace, objasňujíci vznik pravdy (kradou a kolik) a spravedlivého rozhořčení.

14.3. Když jsem kráčel na procházce se slečnou D, právě mi volal pan MUDr Jeník H. Slečna D se již po mocté ujišťovala, že: za doktorem nepůjdeme. Pan Doktor mne ujistil, že je to moudré rozhodnutí. No vida!
To s panem Mi byla procházka náročnější. Pan Mi je sběrač pokladů, které jeho nepokojné srdce nachází v kouscích papíru na zemi, flaštičkách, krabičkách. Pan Mi byl dlouho nemocen, sbírka stagnovala, a tak se nelze ani trochu divit, že jeho zájem sebrat všechno, co jsme míjeli, byl vybičován do krajnosti.
Pan L mi zase naučil používat nějaké funkce telefonu, o kterých jsem měl jen tušení, že jsou.
Tak to bylo v týdnu, který byl po víkendu v milé společnosti. K fotografiím není co dodat, je vidět jak jsme se měli pěkně.

13.3 To takhle jednou na zastávce koukám. A co nevidím! Tedy co vidím na plakátech. Přednáška o stěhování duší a hned nabídka stěhovat. Možná, možná, že dnes se duše stěhují i za života? Non-stop. Kdo ví kolikátou už máme duši, kdo ví, kdo nám je stěhuje a kam.

21.2. Co myslíte, jsou bifurkační body determinované? Jsou křižovatky rozpoznatelné a je na naší vůli se rozhodnout kam jít? Je naším úkolem poznat kam jít? Transcendentální jednota apercepce nám dá odpověď na otázku kam? Nebo je vodítkem epoché?
Kecy v kleci, nechávám své srdce putovat a kráčím, někdy se spíš jen tak vláčím, sotva nohama pletu, za ním.
Leckdy se to všechno zdá <I> ku múru, ale co nadělám, následovat srdce je třeba. Myslet srdcem a cítiti rozumem, jak radil jeden vozka.

19.2. Ještěže ty školy občas vychrlí i někoho nadmíru schopného (k 30.1.).
Ale to nic, já jsem byl za pane m K který bude internován v léčebně. Je to ten pan K, co rád poslouchá hru na kytaru. Tak jsem mu hrál, hrál jsem mu píseň Skořápky. Moc hezký ten text k situaci pasoval.
A teď jsem venku uklouzl a spadl na zadek, to mám za ty blbý kecy. Venku je totiž sníh, symbol nevinnosti.
Já snad zaplašil chorobu, co mne poslední dny soužila a… nebudu splachovat prašivej svět, vím jak bych dopadl, vím to i bez té písně.

30.1. Dura mi zásobuje odkazy na zajímavé články. Tenhle je o tom, co s odporem sleduji i u nás. Školy chrlí stáda složená ze schopných, vzdělaných a také a převážně z polointeligentních lemplů, prolezlých školou, protože je nikdo nevyhodil, nebyly by prachy na školu. Ti neschopní se musí také nějak uplatnit, uzavřou tedy jakousi nepsanou společenskou smlouvu o vzájemné pomoci. Vytvoří aparát, byrokratické molochy a ty se, díky struktuře společnosti, dostanou nad praxi, kde skončili ti schopní a toužící něco skutečně dělat. Na ospravedlnění své existence potřebují aparátčíci studie, hlášení, výkazy, rozbory… lejstra. Jejich tvorbu pak hodí na praktiky, kteří místo práce krmí aparátčíky výstupy a posilují tak jejich moc. Kruh se uzavírá, Parkinsonovy zákony jsou nesmlouvavé, aparátčíci potřebují další lidi, další moc. A další stáda sebevědomých (tupost a falešné sebevědomí chodí pospolu) přituplých lemplů přichází řídit svět.

25.1. Tenhle víkend jsem měl mnoho společenských zážitků. Setkal jsem se s panem P.S. i slečnou Kahé. Také s MUDr M.M., P.M. a dítkem O.M. Až se mi točí hlava.

24.1. I když to nikoho nezajímalo 1.1., tak jsem to stejně doplnil. Na konci a na začátku roku - doma.

23.1. Ještě nikdy neměli lidé tolik volného času a zároveň tak málo času na sebe. Ještě nikdy nebylo tolik svobody a nikdy nebyli lidé tak konformním stádem. Nikdy nebylo tolik možností se kdykoliv s kýmkoliv domluvit, setkat, a nikdy nebylo na světě tolik osamělých lidí, marně toužících najít někoho, kdo by je alespoň vyslechl. Virtuální svět tv, pc a informačních her je slabá náplast, život čeká za dveřmi. Marně, jó marně.

18.1. Jako bych to furt neříkal. Chcete-li dobrou radu, zeptejte se experta a udělejte opak toho, co vám radí. Problém je, že tohle vybádal také expert.

14.1. Velmi mladý pan Fló pátrá, kdo ukradl pět peněz. Nevím, jak na to přišel, stejně jako nevím, proč Major hledá zupácký pazneht. Zupácký pazneht končí, po strastiplném pátrání plném mrtvol, zahozen do moře. Myslím, že pan Fló by pět peněz klidně opustil, intuitivně tuší, že každý takový cíl je jen substitucí opravdového cíle a z jeho podržení se nutně dostaví chandra. My ostatní hledáme smysl života, lásku, boha. Toho posledního radí, pro změnu již dlouho neživý pan Eckhart, rovněž zahodit. Tak jako zupácký pazneht, patří do moře opuštění. O smyslu života a lásce ani nemluvě.

12.1. Chytne mi za vlasy a pověsí se za ně celou svou vahou. Já ho chytnu za zápěstí a držím, dokud se nepustí. Ještěže má pan K jen třináct let a i na ně málo kilo. Zatím, ach zatím. Ihned přechází do trhu směrem k zemi, tentokrát mu to vyšlo, rychle postavit, než sní prosolený sníh na zastávce, kde čekáme na bus. Držím ho ve vzduchu a rádoby trpělivě opakuji: Nohy, nohy. Chvíli skáčeme a běháme, hurá, získal jsem chvilku poměrného klidu. Tak tráví K minuty, hodiny a dny. Satisfakci poskytuje pan K radostným smíchem šťastného dítěte, když může běhat, třeba v létě na louce. Ale zase, už zase, je nutné se s ním přetahovat o to, že bude držený za ruku. Poškození nohou a špatná koordinace ho často srazí na zem a otlučená kolena nejsou tím, co chceme.
Pan K má maminku, co ho naučila neuvěřitelné - oblékat se, jíst příborem.
Pana K nikde nechtějí, pana K, pokud se podaří jednou někam nacpat, tak leda někam, kde bude konec s běháním po louce a všechno, co se naučil, zapomene.
Leda by někdo, někde přiklepl dost peněz na speciální zařízení pro takové, jako je můj milý pan K.

10.1. My víme, že nerozumí nám a neví toho tolik, co víme my, i když nevíme, jak až moc neví. My ovšem nevíme, co ví oni a co naopak nevíme my, nedozvíme se.

6.1. Nerozum významu, kontextu slov. A kdo jo? Tady zrovna referují o knize klasika. Slova, tvrzení… „Nevím, jakou hru to hraješ“. řekl by Wittgenstein. On navíc dost možná autista byl. Jenže on se v těch jazykových hrách dokázal orientovat.

30.12. U schizofrenie prý dochází k nevhodné nadprodukci dopaminu. Ten se vyplaví a člověk cítí že teď se děje něco závažného, ač neděje. Tak tomu dodá vysvětlení -- vznikne blud. Mozek nevysvětluje svět, mozek vysvětluje naše stavy a odívá je do racionálních šatečků. Nejen u schizofreniků. Tak v racionálním kvádru od nejlepších pozitivistických krejčích chodí po světě naše touhy, mindráky, bludy, projekce, obavy… Diskuse jsou zbytečné, zbytečné je apelovat na rozum, zbytečné je poslouchat vysvětlování. Jen vzácní lidé na vzácných místech svojí řečí sdělují, někdy i poslouchají, aby pochopili.

Jsem sesmolil stránku o PAS

22.12. Dávám si pohov od psaní, jak je vidět. Možná se kompenzovala grafomanie, možná zvýšila sebekritičnost, možná píšu něco jiného, jakože trochu normálnějšího, i když Stejného, tak aby se v tom jeden, druhej vyznal a nééé, jako v tomhle salátu.

15.12. Je-li v člověku nějaký přetlak, automaticky hledá nejméně škodlivý ventil. Pochází po místnosti, ale netluče hlavou do zdi. Tluče už hlavou o zdi, ale nebodá nožem kolem sebe, ani sebe. Tyhle mechanizmy, podle další z Dag-Pušových teorií (na které navíc přišlo už mnoho lidé před ním) mají i těžce mimózní jedinci, má je i lidstvo jako celek (fandí sportu a rvou se při tom, ale neválčím).
Nyní přichází kultivátor chování. Zamezí pocházení a jedinec mlátí hlavou do zdi. Zamezí bouchání hlavy do zdi… Prostě, pokud neodstraním zdroj frustrace, nebo nenajdu vhodný ventil, jsem kde jsem byl. Nabídnout něco lepšího než nejsprostší kompenzace a autostimulace, jó, to by bylo něco. Pro nás, pro všechny.

11.12. Jsem se ponořil do života. Do života lejster. Musím, no, musím. Jsou vzrušující a tajemné ty všechny formuláře. Je to euforie, když se mi podaří trefit do správné kolonky. Jen doufám, jen doufám že si od nich udržím distanc.

4.12 Nějak jsem sem dlouho nepsal, nějak nebyl čas a ani co psát. Svět kráčí do krize, já zažívám konjunkturu. Pan MaP už zase likviduje interiéry, tentokrát ve spolupráci s panem D. pan P skáče pod kola aut a pan K mi rve zbytky vlasů z hlavy. Všechno běží, jak má a jak mi bylo předpovězeno, magické se stalo běžnou realitou. A běžná realita se magicky zacyklovává v stereotyp. V džínách, kožené bundě trapného lokálního světáka a ve služebním triku jezdím sem a tam městskou dopravou. Ten podivný úkaz mezi narozením a smrtí, který nazýváme život, se vlídně v rytmu valčíku posouvá směrem k oné smrti, ale i dalším cyklům a fluktuacím. Vlastně je divné, že když to vypadá tak špatně, je to navzdory všemu všechno bááááječnéééé. Pravděpodobně také fluktuace, tentokrát psychická. Leč teď pes skočil svými pětačtyřiceti kily váhy na můj klín a prej mám jít ven. Tak jdu. A pak za panem K.

18.11. Hlavou zeď neprorazíš, měl by vědět JK. Ovšem on chce spíš zdí prorazit hlavu. Vofšem, teda, při takové činnosti hrozí i to, že hlava nečekaně a vlastně proti primárnímu záměru -- prorazí zeď. Zeď, už je to tady zase. A jeden kouká, zeď je pryč. To je co? Tak tohle se mi vlastně stalo.

18.11. V divadle jsem včera byl. Fakt že jo! I klaustrofobický pocit z množství lidí, který pronásleduje nás, lesní zvířata, jsem překonal. Před tím jsem byl na respitním víkendu s autisty.
Pan JK chodil po špičkách a přikládal hlavu těsně k mé, hleděl mi z několika centimetrů do očí. Tak rád bych věděl, co tam viděl. A co zahlédá, slýchá, vnímá jinde, že se někdy směje, někdy pláče a někdy tluče hlavou do zdi.

9. 11. Strukturální násilí, na to mi poslal odkaz GL. „Nepřivykneš si“, přikázání jedenácté. Šaman Egona B. se na konci knihy rozhodne zůstat na svém místě ve skrznaskrz odpudivé, jím prohlédnuté společnosti. Aby toho neměl on a podobní málo, k tomu ten strašný imperativ nepřivyknutí. Jedno z témat, které mi leží v hlavě, jak tak sleduji své přivykání, kompromisnictví a pohodlnost. Jó, složitej svět, složitej, pánové a paní fffšichni mí drazí.

2.11. Dušičky za námi, advent před námi. Všude tma, mlha, musím topit a oblékat sebe i jiné. A ve světě prý začíná krize.
A třeba v Somálsku, byla ukamenována třináctiletá dívka za cizoložství, neb byla znásilněná třemi muži. Píší to tedy. Je to možné, v Somálsku asi také trestají oběti, také si to schytá ten, co už si to schytal. V tohle případě s transparentní brutalitou, pravda.

2.11. Napsal GL do mailu: ...ze nejhorsi co muzem pro dite udelat (tak dobre, druhy nejhorsi.. prvni nejhorsi je vubec si ho nevsimat a drzet ho v izolaci... ) je dat ho na 5-6 dni v tejdnu do tlupy stejne starejch spratku se kterejma nema spolecnyho vice nez vek a misto bydliste.
Detskej mozek je od prirody naprogramovanej na to aby se ucil, prijimal novy informace, ucil se je zpracovavat, kombinovat. uci se napodobovanim... kdyz se dite necha doma a rodic neni vul a je schopen se s nim nekolik hodin denne bavit, ne infantilne blbnout ale ucit ho vnimat svet, dite umi v 5 letech cist, ma jakejsi svetonazor, rozhled, chut se ucit.
Kdyz ho nechas s ostatnima spratkama, umi v tech peti letech tak nejvejs babovicky a jeho socialni dovednosti sou omezeny na zajicek v sve jamce sedi sam.
Já sice hned, že já byl mezi dospělákama a ségra taky a ty výsledky teda děs. Taky že dnes spíš už nedostanou možnost si chvíli hrát zajíčka ve své jamce, jsou furt pod tlakem zušlechťovacím, ale jinak je to fakt, je to asi fakt, nojono.

26.10. Otrok nechce zrušit otroctví, ale stát se otrokářem. Poddaný chce hodného pána, nikoliv volnost. Připadá nám směšné, jak nevidí, že cesta je jen ve změně celého systému… stěžujeme si na vládu a doufáme vždy znovu a znovu v lepší.

26.10. Jó interpretace. Když Franz Kafka psal své knihy, psal je podle všeho jako humoristické, jako židovské anekdoty. Ovšem první vydavatel si neodpustil interpretaci a zaměnil černý, absurdní humor za vážnost. A už to zůstalo, stejně jako Máchovu Máji už asi neodpářou nádech rozněžnělé milostné poezie (což zavinil sám Mácha svoji fintou na cenzory).
A všichni to přijali a opakují, chytří, hloupí, tlustí, tencí… To jsme také s GL psali, že je dobré přistupovat k věcem nově, bez předchozích… ale to už je starý, od filosofie přes vědu ke sportu, až běda.

26.10. Psali jsme se si s panem GL, co žije v Kanadě s medvědy, o manipulacích a slovech. O tom, že manipulace je odporná, ale i že manipulace je nakonec každá akce a slova (ono vlastně také vše) určují naše myšlení (což je známé). Pan GL je zeměměřič, kolega pana K. ze Zámku.
To pan V.K. je spíš kolega Františka K. z Procesu. Je ztracencem v nesrozumitelném světě a bude s ním jednou udělán proces, bude někam zařazen, vyřazen, uklizen.
Pan K je i kolega pana MaP. Pan Map má ale tragikomický kus štěstí. Pan Map je známý, pana MaP již možná nejde jen tak někam zahodit, pan MaP má (opět PR) dobré PR. Proč má pan MaP tak dobré PR? Inu pan MaP si ho doslova vybojoval. Nevyhrál sice jedinou válku, snad ani bitvu, ale stal se sledovanou celebritou. Šel na to hrubou silou. A proč že já (my) se nebojím zase až tak pana Map? Inu, na pana MaP stačí často trochu zájmu o něj. Jó zajímat se, to je mocná zbraň. A pak ještě něco.
Něco. Ve čtvrtek a pátek jsem se byl prát. Pral jsem se se slečnou K,K,L,L, i panem H a ještě dalšími, učili jsme se bránit. No a když tak koukám na tu otahanou fintu: nejít proti útočníkovi, ale využít jeho energie k tomu, abychom ho dostali tam, kde ho chceme mít, tak nahlédám, že je to totéž, co dělávám(e) v oblasti psychiky. Nejít proti, ale s ním a změnit směr. A nejde-li nikam, je-li moc daleko, jít za ním do jeho světa odtud s ním vyjít.
Což je ovšem manipulace. A slova.

20.10. Pan V se zajímá o to, jak černý musí být mrak, aby z něj určitě padaly 8mm kroupy. Chce nalézt ten náš řád, který tuší, že máme a který mu stále uniká, který nechápe. V marné naději se ptá, bude-li mít příští týden autismus.
To pan F má jasno. Dvě nohy a dvě ruce jsou pět. Přeci dvě nohy a dvě ruce a ruce jsou dvakrát pět, to je dohromady pět. Dvě nohy mé a tvé jsou pět, protože jsou to dvě nohy a tři kolečka. Deset a deset je deset, ale to jsem nepochytal důvod.

18.10. Jsem dnes celý den řezal dříví. Úplně jsem z toho zblbl, což budu brát jako protest proti našemu milieu, zbožňující inteligenci, tedy to co za inteligenci vydáváme, tedy onu schopnost se zařadit způsobem, který je obvyklý, tedy to, co je samo o sobě blbé jako troky. Inteligentně IQ působí teprve ve chvíli, kdy se toto umí dobře vypořádat se světem. Ten je ovšem také tupý, takže vrána k vráně sedá a tupá schopnost adaptace na tupý svět slaví úspěchy.

6.10. Pan VK se včera ptal, jak dlouho bude trvat, než z něj bude chlap. Asi tři roky, já na to. A jak dlouho bude trvat, než ze mne bude ženská? Tázal se VK. Koán.

28.9 U KaHé v městě K, v domě prý dětí. Pak v městě P, za panem Lá a PZ. Magický město vyhořelo. Magický město vyhořelo. Magický město žije dál, zítra do něj jedu. A o dnešku i zítřku, podám vbrzku zprávu, ju?

27.9. Až na vrcholy skal, vyšli jsme dnes. Ani lezení na skály není to, co si myslíš. Ale moc se nám tam líbilo, panička nás i vyfotila a nakrmila. Zítra nechám Daga doma, i paničku nechám dělat vědu a pojedu za slečnou KaHé. A večer na koncert dg307. A další ráno na poradu, pak za panem F a později za panem VK (fakt to není Václav K. z kopce nad Vltavou, fakt ne!). A večer zase za panem Da a paní Rž. No jestli já se nemám jako v ráji! Pes, skály, krásní lidé a setkávání. Hwow!

20.9. Lze si snad představiti více romanticko -- nostalgicko -- magické nedělní podzimní odpoledne, nežli jest procházka s panem Ku? No nejde, jasnačka že nejde, to dá rozum!
Je mnoho povalených málo vyvalených, jak bylo poznamenáno v jedné populárně naučné publikaci. Pan Ja však nebyl povalen, ani vyvaleně nezíral, pan Ja běhal za panem Ku a snažil se mu zabránit v zakopání se. Pan Ku se zahrabává. Možná se snaží dostat pod povrch věcí, aby odhalil, proč svět je jiný, než se zdá být. Možná se chce zakopat před bouřemi, které nás navštěvují. A já mu v tom bráním, neb pan Ku musí sdílet tento svět s ostatními, tak jako i pan Ja musí. Oba musíme, oba štvanci ve světě, který jsme si nevybrali. Ne, nevyhrabeš ze země tajemství, ani se neskryješ. A tak naivní uprchlík pan Ku byl odveden později poučeným navrátilcem panem Ja do domu. Tam pan Ja hrál panu Ku na kytaru písně molové v rytmu srdce.
No fakt že pěkná neděle!

15.9. Tento den se pan Mi snažil dostat pomocí kyblíčků písek z pískoviště na okolní plochu. Použil k tomu nosiče, mne a jeho a jí, které posypával pískem. Nabídl jsem panu Mi nohou svých k zasypání jako substituci a mé nohy byly přijaty. Když mé nohy mizely pod pískem, zasáhl mne autíčkem typu vzduch--vzduch pan Ho. Takto zvěděl jsem, že odkloníš-li jedno, může tě zasáhnouti jiné, odjinud. Děkuji Vám pánové za poučení.

1.9. Jak jsem už předeslal, vlastně podeslal, pan Ku když chce, tak obejme, když chce, tak zaryje prsty do ruky či krku. Pan Ku je drsný zbojník s něžnou duší. Pan Ku občas zvedne svoji dětskou hlavu k nebesům s takovým výrazem vzdoru, že jsem to tak průzračně výmluvně neviděl. Nesouhlas a špatnou náladu jsme si probrali už dvakrát. Když jídlo není zdosti chutné, tak letí i s talířem. Žádné složité naznačování. Proto já, též duše přímá, bloudící světem konvencí, společenského naznačování a klišé, jsem poctěn, že pan Ku mne někdy shledává dost dobrým k tomu, abych mu dělal společnost.

1.9.08 Víkend jsem prožil s panem Ku. Pan Ku má rád, když hraji na kytaru, pan Ku je hudební fajnšmekr. Pan Ku když chce, tak obejme, když chce, tak zaryje prsty do ruky či krku. Pan Ku je drsný zbojník s něžnou duší.
Ať jsou z nich intisti, přál mi můj tatínek, když jsem šel do práce. Tatínek má stejnou obsesi tvořit slovní hříčky jako já. Já, který dlím v našem intistním světě, kde velikost práce je už takřka výhradně posuzována množstvím papíru, který se nám podaří zasrat tiskařskou barvou. Od vědců, přes uklizečky k umělcům. Všichni píšeme práce, posudky, žádosti a výkazy, prašť jako uhoď, není v tom rozdíl.Také týmbyldíme.
Pan Ku zatím dál cupuje materiály na kousky, tančí a když chce obejme, když chce kousne.

27.8. Jak se tak snažíme, každý subjekt sám, někdy i společně, srovnat objektivní svět vnější s objektivním světem vnitřním, vytváříme na základě předpokladů, přejatých soudů, sklonů (a třeba i archetypů pane Ju.) a spol., interpretace, které pak pokládáme za skutečnost. Vzhledem k tomu, že každý máme trochu jinou skutečnost vnitřní, výsledek je pro jednoho každého z nás mírně, či více, odlišný. Někdy více. Tato naše skutečnost však není o nic méně skutečná, než skutečnost většinová (země má tvar jehlanu a do mého pokoje večer přichází tvorové s mnoha hlavami a tělem tygra -- to je reálné také). I když ona většinová skutečnost je také skutečností sama o sobě a je třeba s ní počítat.
Současné řeči o svobodě projevu, právech jedince, většinou znamenají povolení, ba tlak, projevovat se v předem určených šablonách. Do takové šablony se vejde i zločinec, i trochu té subverze, nějaký ten aktivista. Protestující uznává svět, proti kterému protestuje, jako skutečný. Nevejde se do ní ovšem ten, kdo se vymkne zcela.
Prekérka.

24.8. Dnes jsem se dotýkal v lese listí ze stromů na zem spadlého.
V tom lese si možná budu hrát v zimě zase na ještě většího pošuka než jsem, tak jako loni. V tom lese jsem si zatím hrál na hlupáčka, též jako loni. Ani nevím, co mi jde líp.

16.8. Snad každý věří něčemu iracionálnímu. Někdo třeba vědeckým závěrům. Jiný dokonce výsledkům výzkumu na základě statistiky (sic!), fakt, já už takový viděl! Já zase na hejkaly, skřítky a víly. Pan doktor M.M. věří na předpovědi počasí, snímky z družic a radarů. Proto jsme dnes vyrazili, pan M.M., jeho krásná, chytrá a milá žena, paní Rž, sir Dagles, Jan a automobil Ford, lézt po skalách. On totiž ten radar vyfotil hezký počasí, a tak jsme za ním jeli. Celý den pršelo, nebo lilo, někdy mžilo a k tomu byl vytrvalý chcanec. Ale bylo to krásné! S Janem jsme se střídali v tom, kdo bude pes (druhá a poslední fotka z série psa na louce je Jan, zbytek psů Dag). Ženy byly půvabné a auto jezdilo a nakonec i vylezlo na jednu skálu, i když na fotce to vypadá, že je to Dag a nebo Jan. Co si víc od života přát? Nakonec, jako třešnička na dortu, nás i vlak dovezl do města R. a teď jsme doma, panička nám dala nažrat, Jan je zalezlý v psí boudě a já, sir Dagles, podávám toto hlášení. A tohlecto jsou fotky.

15.8. Náš pes má zase nějaký deprese, loví své existencionální krysy a ony jeho. Nasadili jsme na něj skupinovou terapii, snad to pomůže. Vzhledem k tomu, že bylo třeba zrušit očarování, uhranutí několika kusů elektroniky v domě, které způsobil zatím neznámý mág, co až ho chytnu, tak dostane přes hubu, je jasné, že práce je nad hlavu. Ke všemu jsem propadl nemírným ambicím, naučit se akord Cmaj7 na kytaru. Hel zatím připravuje přednášky na FBMI, což vzhledem k tomu, že měla předevčírem narozeniny, je na pováženou. Ke všemu bude úplněk, je tedy vhodný čas vyrazit lézt po skalách s panem MUDr M.M. chirurgem.

2.8. Pod našimi okny se staví dálnice. Ta je moc důležitá, neb lidé se musí přepravovat tam a zase sem. To proto, aby mohli jet do práce, kde si vydělají na ty přepravné mechanizmy, benzín, zaplatí daně, z kterých se postaví ty silnice, co po nich budou jezdit sem a tam, aby… pes jitrničku sežral. Také je třeba vozit máslo ze severu na jih a naopak. Vůbec je potřeba všechno vozit. Když máme volno a nevyděláváme na pohyb sem-tam do práce, tak se z uspořeného odpohybyjeme někam daleko, stojíce hodiny ve frontách superrychlých pohybovadel, odkud to zase bude daleko zpět. Říká se tomu dovolená. Je tohle ten samopohyb Leibnize či Hegela? Hegele, Hegele; že jako dialektický rozpor? Nebo je v tom nějaká pizďuchovina?
Kůůůrňa, jsou přání níže zmíněných pánů zase tak iracionální proti těm našim?

2.8. Proč bych nemohl být sentimentální na kvadrát? Výběr z fotek mých nekoukacích guruů.

31.7. Proč by nemohl být padesátník sentimentální, že? Takhle jsme lezávali po Jizerkách před cca deseti lety. Joj! Fotky značně vyšisly.

31.7. Nojono, pan Ad je teda na tom bledě, když se mu pas a obsedkompulz manifestuje takhle. To pan Ja je na tom lip. Pan Ja má potřebu se lidí dotýkat netaktilně, musí je potěšit nebo nasrat, jen nenechat lhostejnými. A pan Ja už se z toho docela dostal, jen občas má záchvatík a dělá pak ostudu, ale vybere si na to (skoro, no) vhodné prostředí. Také si pan Ja strkal ruku do tlamy, aby neřekl to, co chtěl, neb věděl, že by neměl, také v duchu prosil ty okolo, ať utečou pryč z jeho dosahu. Jo, jó, takhle to pan Ja měl. Rozdíly jsou je formální. Ale, žel pro pana Ad, podstatné. Jojó, pan Ad a pan já, to jsou teda věci.

28.7. Tak jsem zase tady, je tedy nejvyšší čas napsat o panu Ad, který mi byl představen a byl jedním z lidí, se kterými jsem strávil prošlý čas a byl na straně poskytovatelů zážitků nám, obslužným silám. Bafbaf.
Pan Ad se rád dotýká jiných lidí, není v tom asi (jak to je, neví doopravdy, nebo spíš nejpřibližněji, nikdo, nejméně pak pan Ad) erotika, ale jazýček na jazýček se jaksi nehodí, a tak má pan Ad smůlu. Pan Ad má fakt ale smůlu, protože nic jiného nechce a tohle mu nedovolí(m, me). A protože pan Ad má 190cm a po dotycích touží opravdu silně, bývá s panem Ad legrace.
To je ten divnej svět. Málokdo má tak prosté a malé přání, jako pan Ad. Málokdo touží po splnění svého přání tak silně celou svojí osobností, jako pan Ad. Skoro nic na tom světě nechce, ekologickej na kvadrát a stejně tzzzz. No, to je co?!

13.7. Má hlava je plná vědomostí, má hlava je téměř nepoužitelná. Myslím, že připomíná velkou, kvalitní knihovnu, kde vybuchla bomba. Vzduchem teď poletují kousky papírů popsaných moudrými slovy, informacemi i básněmi. Ale složíš z toho leda dadaistický text. Což se zjevně děje. A to i když to má být text funkční.
A další bomby dopadají a ničí, nebo fragmentují ta úúúžasná množství faktů.

12.7. Jsem si kdysi psal o zážitcích s panem Mi. O gramofonech, břečťanech, také o velkém čarování (to bylo v době, kdy jsem se schovával za sentiment a nééé křupanství a schízu, jako teď, že).
A tentokrát jsem se setkal s jiným panem Mi., který sbírá všechno, co najde, flaštičky, škatulky, roury a kusy dřev. Jen to musí být opracované lidskou rukou. Proč asi, když s lidmi příliš mluvit neumí, tolik lpí na věcech, které prošly čísi rukou, čísi zájmem? Hééé?

12.7. Jó, furt taky. Byl jsem tady a budu jinde. Part jedna, tamto je tento, to, no, starší, furt taky. Badybudybáááá!

2.7. Jsem byl zase chytrej jako rádio, fujtajbl. Zase jsem totiž hájil, jen tak, ze sportu a přechodné nudy, že pravda je to, k čemu dojdeme, když na vnímané nasadíme mustr axiomů, definic, východisek, hodnot… To nás už nutně dovede k nějakému určitému závěru, Pravdě. Pokud nasadíme jiný mustr, dovede nás to jinam. Myšlenka je to určitě geniální, bohužel ne moje. Zase pozdě, zase pozdě! J.P., takhle ta nobelovka nebude!
To mi připomíná, jak jsme se jednou bavili, a že prej dojčové neměří u dětí, těhle, tohle ííkwé. No a já hned, jak už musím do všeho kecat, tak: jasněěě, aplikoval jsem pravdu o pravdě výše loženou. Jenže: Ale pak se nemáme od čeho odrazit a kde začít. Ehmmm, tak jsem zase zmlknul. Ty nepravdivé pravdy jsou praktické. Transcendentující pravdy nám dávají útěchu, že když to neklapne, jde stejně o nic, neb je to vlastně jinak, libovolně jinak.
Doufám, že se mi podařilo jak relativizovat pojem pravdu, tak relativizovat relativizováni pravdy. Největší blbost je ovsem relativizovaní.

28.6. Svatba Lucky a Honzíka. Mnoho toho bylo na terapeutickém semináři dramatické výchovy.

22.6. Tak jsem byl za panem Ma, co tu 1.6. poprvé byl. On je tenhle pan Ma pan Map. Z více důvodů, jak je na těchto stránkách zvykem. Nebyl na tom nijak zle, opět změnil lokál, tentokrát za lepší. Považte, co jsem zažil: Panu Map upadlo pár věcí z ruky, nemohl najít CD, vzpomněl si, že Sněžka je proti jiným horám malá a nevzpomněl si, co mi chtěl ještě říct. Na tato všechna protivenství reagoval jen drobným naznačením rány do mého xichtu a drobným kopnutím do stolku. Budu se nakonec muset od pana Map učit sebeovládání, on je pan Map na tom líp než já, jsem takhle malej, jsem mu tak někam do pasU.
Kráčel jsem potom k domovu tím dnešní vedrem, a tak nebylo jasné, zda se potím vedrem a nebo nervozitou z toho, kdy já budu prudký. Ještě že mám ten vesmírný nadhled a hlubinný vhled, jinak by to byla prekérka pane Ma. Ještě že to mám, ještěže to třeba mám, ještě že to třeba…

6.6.--16.6. Korsika. Na tomhle ostrově jsme už díky Věrce a Petrovi byli. Je o tom tady a ještě tohle a ještě takhle.
Ale tentokrát jsme tam jeli sami a já tam na pláži potkal psa a ten pes byl osamělý tulák, chtěl jít s námi, ale to nešlo, nebo možná šlo, ale prostě ten pes tam stále žije a čeká na někoho, žádnýho Godota, ale někoho. Ten pes na pláži, ach jo.
Cestou tam jsme viděli loď, dle názvu, akademie věd. Zpět loď, co se jmenovala v druhým jméně Krásný úmrtní oznámení (viz foto).
A už jsme zase doma, fotky jsou bez textu, to je to na prvních fotkách, nesrozumitelný, ten text na fotkách bez fotek také, většinou je to všechno ale beze smyslu vůbec a úplně.

4.6. Epoché, jo epoché. Toho je mi třeba. Zbytek mi naučí samotíci.

4.6. Po návratu také půjdu za svědka na svatbu panu MUDr J.H. Musím, je to profesionální povinnost samozvaného obřadového (ob řadu) terapeuta. Laskavý pan doktor k nástinu mého od[bp]orného příspěvku na semináři na téma svatba napsal:

Drahý Svědku Jendovi,
srovnávat Tě se Steigerwaldem mezi horolezci je plivnutím do obličeje. Je v tom kus Freuda, Junga, Haška, Máchy, Háchy, telecího, skopového, brambor i hrušek. Pokračuj prosím v nespoutaném rozletu. Omáčku přiostři. Urážek není nikdy dost !!!

3.6. Tak pojedu k moři. Jó móře! Móře to je, to je, jak pravil jeden básník, prdel vody. Co já tam budu dělat? Hovořit s delfíny, kousat se s žraloky a očumovat holky na pláži pod vlídným dohledem paní Rž. Ponořím své tělesné schéma do té vody a dobře nasolen budu rožněn sluncem. V noci budu tančit s mořskými vílami, které, jak již jsem si minule všiml, vylézají po setmění z oušnu. Hlavně se budeme posunovat pěšmo podél té hranice souše a vody, co si tam obě tyhle provádí tak zajímavé interakce. Pobřeží. A pak zase pojedu od moře, které ze smutku nad tím, že jsem ho opustil, jistě přestane šplouchat na maják. A máte to! Turisti!

2.6. To už je červen? Bejt intoš, tak se snad ptám, odkud jdeme a kam směřujeme. Vlasta T. se odpověď na tuhle otázku dozvěděl z textu pod svojí fotkou, že míří z hospody na hřbitov. Tak dlouho se ptal, až se to dozvěděl. Ještěže já to nevím, kulhaje se psem, ženou svoji či nějakým samotíkem periferiemi města. Odpověď by mohla být zdrcující. Haůůů!

1.6. Byl jsem za jedním panem Ma, co na těchto stránkách ještě nebyl. Byl jsem v bytě, kde tenhle mladý pan Ma měl nouzové útočiště, neb tohoto pana Ma nikde nechtějí, neb pan Ma se neumí ovládnout. Pan Ma, když se mu něco nezdaří, bývá chvilku prudký. Pan Ma už ani poslední dobou nebýval moc prudký, už někdy ani tu chvíli, pan Ma byl jest v pohodě. Leč pan Ma musí do zařízení, kde zjistí, jak na tom je a co s ním. V tom zařízení bude asi pan Ma prudký, neb tam by byl prudký snad každý. A tak to se samotíkem, panem Ma asi dopadne špatně.
Když odcházel snadník já z těch míst, byla průtrž mračen, byla bouřka, a tak nebylo vidět, jestli náhodou nepláču a nejsem nasrán. Ještě že tak.
Kulhal jsem k domovu s nohou oteklou z cvičení toho, jak se nezranit. Jenže dost dobrej vůl se zraní i tady. Leč dozvěděl jsem se to, co vím, ale domyšleněji a lépe, nežli vím a domýšlím, a to za oteklou nohu stojí. Dozvěděl, nemyslím z fyzické oblasti.

14.5. Prý přední americký psycholog napsal: Bezdětná manželství jsou nejšťastnější. „Čísla nám ukazují, že lidé žijící v manželství jsou ve většině případů šťastnější než neženatí a neprovdané – ať už jsou svobodní, rozvedení nebo spolubydlící. Manželé žijí déle, vydělávají více peněz na hlavu, mají více sexu a více si ho užívají,“ tvrdí profesor Gilbert.
Tý vole, je blbej a nebo to hraje? Pak má mít člověk byť jen rezidua úcty k téhle branži. Když tam mají takovéhle kusy. Rovnítko štěstí = peníze, dlouhý věk a dobrý sex, svědčí o tom, že významný profesor je obyčejný primitiv, kterého trumfne kdejaká uklizečka. Použití statistiky ani nekometuju. Porovnávat dvě skupiny, které spojuje určitě mnoho dalších věcí, než jen děti, do které patří chudé vrstvy s množstvím dětí, která... to může opravdu jen ozajstný kokot. Vylepšené lajdáckou prací redaktora, který tu 3.14čovinu přepsal tak, že není jasné, zda jde o děti či manželství.

11.5. Kdo chce holí bít, psa si vždycky najde. Kdo chce holí být, má podivný cíl. Kdo chce holý být, tak ten je asi navedenej. Tak bytí rodí se z nebytí, bití z holí a ženský si holí nohy, což jsem glosoval již před mnoha lety.

9.5. navazuje na text z 5.3. Já však viděl i toho, co pěstí roztříštil každé sklo, které se octlo v dosahu jeho pěsti, snad pro ten zvuk, snad jako protest proti té průhledné zdi, vždyť sklo je materializovaná lež.
Já však viděl i toho, kterého jsem pak málem neviděl, jenž vkládal zprudka svůj prst do očí druhých, snad aby je upozornil na fakt, že pravé hodnoty jsou očím neviditelné, snad aby byla také nějaké sranda.
Já však zpívám o tom, co ptal se, co je možné v pohádce. O tom, který když seznal, že v pohádce je možné vše, se rozhodl do ní vstoupit a zůstat a jako bránu hodlá použít televizní obrazovky a své fyzické síly. Kdo ví, kam dojde.
Tento mladý muž se též touží stát opět malým dítětem, plout do dětství proti proudu času. Tento. Jiný se rozhodl stát zárodkem, později změnil na ejakulátem. Všichni máme své sny, životní cíle. Básník P.Z. se viděl v budoucnosti pivní kvasinkou. Pan Empé je myslím důslednější.

Taky čtvrtýho. Snažíme se, ač by bylo lépe to nechat být, jak pravil čínský Mistr, řečený Starý. Nesnažíme se, ač je nejvyšší čas něco s tím udělat, pravil náš pes a lehl si do trávy nasávaje vůně lesa. Do trávy, jejíž stébla jsem pokosil. Tak čin a nečin, bláhová snaha a zbabělá rezignace, svatý čin a moudré oproštění spojeny jsou. Na zahradě, v lese, možná i jinde. Haf haf.

4.5. Snažíme se zamezit nějakým projevům (zdraví, společnost, psychika…) tak jako bychom chtěli zastavit potok. Potok zastavíme, ale proud se vyvalí jinde nebo nakonec protrhne hráz. Snad leda odvést jinam, tam kde nevadí a nechat téct. Nebo plout s ním? Áááá kůrňa, no nazdar hodiny bábí, to jak kdy.

30.4. Ten autobus, co mne vezl, se na zastávce vyhýbal. Vyhýbal se psovi, co tam ležel na silnici, zjevně mimo po nějakém šoku, nebo ztracený. Ale já nevystoupil abych ho zachraňoval, já spěchal jinam, kde jsem měl také páchat něco jako dobro. Můj pradávný kolega, kolega, neb se také občas mění v psa, ten říkal něco na ten způsob, že: Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná. Já měl pak odpoledne obligátní pocit, že u mne je to přesně naopak. To relativní dobro a zlo, co vlastně není, ale je konkrétní, když opravdu je. A nevíme, zda by ten zachráněný pes někoho jednou nepokousal, zda ten, co přestane chlastat, se nezačne realizovat vražděním, jestli ten, co se uzdraví, nebude ve větším marasmu, než byl.. Ono toho moc nevíme, ale furt je lepší něco zkusit, než sedět na prdeli a čekat na kremaci.

22.4. Hééé, haf, haf. Zapeklitá otázka. Tak složitá, že se v jejím řešení ztrácí katexochéni dušologie, ba (sic!) i instituce co všechno ví! Fakt, nekecám, někdy říkají, že vlastně neví, co s tím-nimi! A co teprve já, já už teda vůbec. Jde o děti. Jde o otázku, co tak asi nejvíc potřebuje dítko, třeba trochu nestandardní, navíc vláčené často ústavy s přesně dávkovanou péčí a požadavky, bez rodiny a nebo s rodinou nefungující, co, kurva fix, takovej spratek potřebuje, aby mohl fungovat. A mne napadá stále, jestli to není pocit bezpečí, pochopení a uznání, neřkuli přijetí. A možnost spontánní aktivity, i když ta aktivita vypadá třeba trochu divně a nemá výchovně pedagogický efekt. Se opakuju, že? A navíc je to určitě blbost, to si jen tak kecám, to jen tak kecám, to nic… haf, haf, haf.

16.4. Tak jsme hovořili: A kdybych v pohádce utekl za Martinou N., tak co by říkala? Kdyby to bylo v pohádce, tak by tam seděly tři Martiny N.. Jedna by říkala, pojď dál, druhá vrať se domů a třetí by pletla šálu. A co by dělala čtvrtá Martina N.? Ta by jezdila na oranžovým morčeti se zlatýma nohama a zpívala mongolskou národní hymnu. A bude v létě po ránu mínus tři stupně?… Tak jsme hovořili.

14.4. Stále nevím, zda nejblíže dokonalosti hudební je Vor deinem Thron tret ich hiermit od pana J.S.B., nebo 4'33" od pana J.C. Ani, zda dokonalosti slovního vyjádření se nejvíc blíží třeba něco…, nebo afázie.
Ale venku je jaro. Pes spí, stáří na něj dolehlo už se nežene za každou fiktivní kořistí. Ani já se nehoním za vším, co se mi mihne kolem mordy. Ani já se nesnažím všechno protivné hned roztrhat svými tesáky. Sleduji už téměř jen jednu stopu a kořist nechávám uniknout. Ale venku je jaro, z čehož vyplývá, že to není zase až tak úplně pravda. Ostatně by to nebyla pravda ani na podzim.

8.4. Pokrok a lidská práva nelze zastavit. Někde je nemají v naši formě, ale i to hodí. Třeba když se nám porouchá nějaký orgán, tak zajedeme do Číny, kde mají chov vězňů na tyto účely. Vyberme si, oni nám ho košér podříznou, vykuchají a zakoupený orgán si můžeme odvézt, nechat si voperovat a opět být čilý šiřitel lidských práv. Nikdo proti tomu moc neprotestuje, nikdo neví, kdy bude narychlo nějaká ta játra, ledviny potřebovat. A co pak, že? Stejně tak nám zase až tak moc nevadí obchod s dívkami, dováženými z jihovýchodní Evropy do té severozápadnější pro pobavení svobodomyslných občanů. To je ta naše forma práv, nechat si na tu nepěknou práci najmout jiné. Sami sebe terorizujme ochranou důstojnosti a práva každého až k nedůstojnosti a skutečně bezprávnosti.

5.4. Antonioni natočil Červenou pustinu a novovlnně ji vevlnil do průmyslové, ohyzdné krajiny. Jako profesionální provokatér také řekl, že tím filmem chtěl možná i říct, že pro někoho může být ta krajina krásná. Za ta léta jsou kulisy průmyslové Itálie šedesátých let takřka dojemnou idylkou. Zvykli jsme si i na krajinu zastavěnou halami, mezi kterými se v pásech táhnou kolony plechu odnikud nikam. Vůbec nám to nepřijde divný a pokud někdo snad naznačí, že je to prostě hnusný, je hned zařazen mezi podezřelé elementy. Obava z vynálezů, o kterých jen doufáme, že nás nezničí, se zašlape do podvědomí spolu s vědomím bezmoci proti státně byrokratickému aparátu a zprůmyslnění všeho, nás nevyjímaje. Hi, mr. Huxley.
Nezvolil jsem vnitřní emigraci, zvolil jsem roli styčného důstojníka mezi světem a emigranty z nejdůslednějších.

2.4. Víte, co je zajímavý? Třeba? Třeba elektromagnetická indukce. Tahle indukce, to co je daleko přitahuje, to co je blízko odhání. Už i ta indukce se chová jako lidi. Proč mne to blízké nezahání? Mám stále svůj obal a jsem vlastně daleko? Nebo s tím splynu? Splývající asociál, to je krásný obraz. Asociál a příležitostný pomocný dělník, to bylo to, čím jsem chtěl od dětství být. Ale získat a hlavně udržet si tohle výsostné postavení, to dá fušku!

24.3. Pašiové hry, jak jsem včera psal. Pan Ma nejstarší mě v elektronickém hovoru o KaHé přivedl k tomu, že se někdy bojíme rozmazlování zbytečně. Substituce náhradním mazlem nerozmazlí. Může ovšem zmást. Věčné čekání na koko… vlastně Godota, ztížené tím, že občas přijde nějaký tak trochu Godot, ale je to spíš… I ten Dag čeká na Godota, při vší své promiskuitě. Pro misku plnou jídla žije, ale pro někoho by umřel. K životu je potřeba mít pro co zemřít. Neřekl to už někdo? Ani nevím.
Co když vím, že nepřijde a ani já nemám kam jít? Nikdy. Prekérka. Pro Dagy, pány Ma, K*, i mne.

23.3. Velikonoce, Pašiové hry, někdy fakt drsné hry hrajem. A pan Mi má rozbitý gramofon. Pašiové hry o popravě a zmrtvýchvstání.
Jak pravil P.Z.: Chceš-li mluvit o čistotě, měl by ses také projít kanálama sraček, potom o ní budeš mluvit jinak nebo vůbec. Opět trochu polemizuji s mým oblíbeným autorem. Mluvím o čistotě z kanálů sraček.
Pan Mi má rozbitý Velikonoce. Můj gramofon už nechce hrát na požádání písničku, chystám se udělat další krok. A co ten gramofon? Co ty jiné planiny, cesty, na kterých jsou někteří tolik sami? Snad jen pohladit, napsal jsem kdysi já. A o těchhle Velikonocích jsem na nic lepšího nepřišel.
Básník též říká: Nic jsem se nenaučil, vracím se opakovaně do stejný řeky. Nejde se vracet, nejde spočinout. Nejde se vracet, nejde spočinout. Nejde se…
Nojo, no, tak to sedí i na mne.

Jaro přichází, v lese to čvachtá v bahně. Čvachtám bahnem a nechávám si padat déšť na hlavu. Přijímám to bahno a nechávám si hlavu protékat vodou z mraků. Není v ní nic, co by bylo třeba podržet.

Byrokracie a návazné parazitní skupiny. Jen kvetou. Stoupá jejich prosperita, stoupá jejich moc. Takový, třeba Albert Schweitzer, ten by si dneska neškrt. A nebo by nestřídal léčení s hrou na varhany, ale léčení s vyplňováním dotazníků, posléze by už jen vyplňoval dotazníky a psal hlášení. Ty papíry, které jsou pak potravou byrokratů, které jim dávají i moc kohokoliv a kdykoliv zničit. Pochopitelně, úředníkovi nezáleží na praktickém výsledku, ten je dnes podružný, záleží na korektnosti papírů, ty jsou kýženým výsledkem. Čím více papírů od svých otroků byrokrat vlastní, tím je mocnější, bohatší… kruh se uzavírá.
Už není potřeba likvidovat. Ono je všechno povolené, jen je třeba vyplnit lejstra. Jen vyplnit a jde to. Ale vyplňováním lejster člověk ztratí sílu, přizpůsobí svůj jazyk, a pak i myšlení. Každej nemá to štěstí, že je mnohočetnej a může být někým bez následků v jiné osobnosti.
A zločinci v saku. Navíc si občas čtu noviny. Mám z toho podivný pocit, tak trochu stíhu, z těch grázlů všude, nekontrolované a pomalu už nekontrolovatelné moci. Nějak to nikdo nevidí. Ale vidí, ale nechce vidět.
A ještě navíc, abych to zakončil socimoudrem obecným, on ten Bourdieu má recht, indikativ se spojuje s imperativem.

Tento odstavec je pro slušné! A nic v něm není. Co by taky, když všechno je tak zskvjelé, že není proč výt. Ale je. Vyjeme přeci pro radost, my psovití, ale tajíme to, záviděli by nám. Tajíme to stejně jako to, že rozumíme lidské řeči. Tajíme i to, že se občas stáváme lidmi. Naštěstí, když to praskne, tupani to berou jako pohádku. Hihihi. Whaůůůů.

5.3. Tento odstavec není pro slušné!
Slyšel jsem o Artaudovi, slyšel jsem básníka volat, že běží s hovnem proti plátnu, četl jsem Kvílení, všechna ta díla těch, kterým realita byla malá a kopali do dveří, škádlili meze překračováním konvencí.
Já však byl s těmi, co došly dál.
Já však byl při tom, když on plival celé hodiny na zem své materializované oproštění.
Já však byl při tom, když ležel obložen nohami žen a dívek.
Já však byl při tom, když házel hovna na okno oddělující jej od zahrady.
Já však byl při tom, když rval zuby maso z těl těch, co mu překáželi v cestě.
Já však byl při tom, když se smál smíchem takovým, že lidé prchali.
Já však cítil jeho prsty zaťaté do mého hrdla.
Já byl opravdu při tom a vůbec si tentokrát nedělám kozy!
Konec neslušného odstavce.

Uááá. Zařve a začne utíkat. Občas se otočí, co na to já. Zkouší to. Nejdřív mluvím klidně, pak se nanutím do rozhodného, rozkazujícího hlasu. Toho, co jsem dřív neuměl, pak se naučil a byl na to málem hrdý, a který mi teď čím dál víc vadí předvádět. Zastaví a přikrývá si oči, snad jako nevidím -- jsem neviditelný. Když přijdu, ustrašeně si schovává hlavu. Měl bych zůstat chvíli přísný. Měl bych zůstat chvíli přísný, ale tváří tvář tomu strachu zvířátka zahnaného do kouta, tváří v tvář tomu strachu a zmatku z něčeho neznámého a hrozného to nevydržím a jsem zase laskavý. Takže další provokace, demonstrace v sedě. Provokace, hledání mantinelů nebo pokus o komunikaci? Kolik lidí se s ním baví, když je „hodný“?
Dojdeme domů. Řev střídá klid, klid zase řev. Pak mi vyleze na klín a zkouší těch několik výkřiků, co umí, pronáší je soustředěně a kouká mi do očí. Odpovídám stejně, jen je malinko pozměňuji. Zoufale se snaží, o něco se zoufale snaží, snaží se porozumět a říct. Pak mi položí čelo na čelo a snad si alespoň tak to důležité řekneme. „Mám tě rád se vším tím, čím jsi, a vážím si tě“ Říkám tomu malému.
Tak si zase zařve a hodí něčím na stěnu. A zase přijde a zase zkusí.
Potom jedu nocí od toho malého ke svému doma. Prahou plnou studentů, opilců, manažerů, konzumentů, obchodů, kurev, bezdomovců, kampaní, politiků, řidičů a někdy také těchhle. Kdo je ten chytrý a kdo je ten hloupý, kdo co vlastně vyhrál a prohrál, kde je moudrost, kde je naivita, kdo hledá, kdo našel, kdo nenašel, kdo nehledá? Kdo nehledá? Protože?
P.Z. nenašel a našel na ulici křídlo mrtvýho ptáka a nebo mrtvýho anděla. Já nenašel ani to křídlo, ale zjistil, že nepotřebuji ani říct ono nevím.

27.2. Co mi teda opravdu překvapuje, že osobně je všechno čím dál lepší. Projevuje se mi to nechutí vzpomínat na minulé, neb čím dál do minulosti, tak je to upatlané, divné, pitominové. Zato přítomnost září jasnými barvami štěstí a budoucnost se směje od ucha k uchu. Jen aby to vydrželo, jen aby to vydrželo. Inu, alespoň ta přítomnost snad vydrží. Vzhledem k tomu, že svět se mi zdá čím dál víc v ďáblově řiti, říkám si, jestli jsem ho třeba neošidil?
To mi vůbec nepřipomíná, ale jsem si vzpomněl, na pana N. co kdysi matematičil a dostal za to nobelovku a potom schízu. Holywůdi o něm prej udělali film. A tenhle pán měl lepší mozek, nežli jsou ty hodně dobrý mozci a tenhle pán si spočítal, že to se světem špatně dopadne, že velmocové se porvou a bude po žížalkách. A tenhle pán se z toho zcvok. A tenhle pán se zmýlil. On se nezmýlil, jen on nepočítal s tím, že svět má víc možností, nežli kolik jich má, že se může stát i to, co se stát nemůže. Víte, že to, co má nulovou pravděpodobnost, se může klidně stát? A to stoprocentní se stát nemusí? Zeptejte se na to C. G. L. L. de Buffona.

20.2.08 Spor a konflikt vůbec. Když se začne o konfliktech, hned mi naskočí děti, neb jsem s nimi jaksi imrvére. Ale vzhledem k tomu, že odmítám brát děti jako něco zásadně odlišného od dospělých, tak by mi to mělo platit všude. Platí.
Diščipína holt muší bejt. Ono je opravdu potřeba někdy prostě a sprostě vyhrát. Aby se nestalo něco horšího. Něco horšího, jen horšího, protože takhle vyhrát, není nic k chlubení. Spor je přitom výjimečně báječná chvíle, kdy jde nabídnout druhému jinou možnost pochopení, prožívání, vztahu. I po onom vítězství, někdy i bez něj, je možné se pokusit opatrně vstoupit k druhému. Na jeho rovině, v jeho stylu, neb já jsem ten host.
Někdy jde i nabídnout svoji hlavu. Kupodivu, když se trefí správná chvíle, tak ji neuřízne (nedávno jsem symbolicky zkusil). Ovšem když ne, tak šmik.
Jen a jen vyhraný spor je spíš zárodek nových, stále iracionálnějších sporů, kdy pak už jde jen o to, pošlapat druhého, dokázat si, jakej jsem skvělej bojovník. Je to hnus velebnosti a máme k tomu sklon všichni.
Také může být spor obřadem, rituálem. I tady jde nabídnout nový průběh, přínosnější pro obě strany.
Také může být spor, voláním po zájmu. Ale to už se opakuji. Věnujeme největší, někdy jedinou pozornost těm, co dělají problémy. Tak proč by je nedělali? Velcí i malí.
A nebo i jinak. S někým se holt nedomluvíme.

Jen tak, někdy v neděli večer. Velmi zajímavý týden jsem prožil. Ale o tom, co jsem prožil, mluvit nechci, tak o tom, co jsem neprožil: Například jsem nebyl na (ž)rautu. Ale vlastně byl, byl jsem dvakrát na hranolkách, jednou s jedním a jednou s jednou. Také na číně se dvěma. Tu čínu platily Evropské fondy. Fondue jsem naopak neměl. Čínu Evropské, no to jsou věci! Také jsem měl zadarmo eskymo. No, a pak že takový asociál v sociálních službách má špatný život! Také náš sociální pes si psí život vcelku pochvaluje. Já s ním. Teď už spím a sním o tom, co příště sním.

Je taková tradice, dělat čáru mezi normalitou a nenormalitou. Přísně rozlišovat mezi echoláliemi, paliláliemi na jedné straně a citacemi a stálostí názoru na straně druhé. Pánové K. slečna B. či psavec CH. jsou zařazeni jako normální, kdežto jiní pánové, slečny a dámy jsou zařazeni za onu čáru. Občas, třeba paní T., přesuneme na chvíli, či na stálo za čáru, k těm jiným, ale neradi přijímáme k sobě, do velkého gheta tvůrců norem normality. Neochotu se zúčasnit našich her a rituálů, nazýváme často demencí.
A autor těchto stránek? No, ten se učí chovat jak se patří tam i tam a pendluje mezi těmi světy… sám jsem zvědav, jestli jednou nezůstane v jednom z nich. Taky mu to jde občas jako psovi pastva, dělá chyby u těch, u těch a nebo u těch. Přesněji u toho, toho a toho, neb každý je svůj svět.

Pan N. přišel s věčným návratem. Pan Ch. i pan Au. se spirálou vývoje, kterou teď vytáhl v návštěvní knize pan Ma. To pan Mi je zase přesvědčený o síle slova a přání, které řídí světa běh. Pan Ma ještě starší než starší, manžel té šlechtičny, ten zase o dějinných silách společenských, s čímž by sotva souhlasil intelektuál pan Ma střední. Já si myslím, že jsme si vývoj vymysleli, v zoufalé snaze nalézt smysl v něčem tak komicky absurdním, jako je jednorozměrný čas. Ještě že pan E. přišel na to, že čas není, respektive že je závislej. Závislák jeden.

Pan V. mluví na půl pusy. Není mu rozumět, ale my se na něj ani moc nezlobíme, pan V. to má diagnosticky.
„Proč jsi rozuměl kalhoty?“ Tázal se pan V. onehdá. „Ty jsi nerozuměl, protože jsem mumlal?“ V charakteristicky nehybné tváři pana V. jsem zahlédl cosi jako úsměv. „Zkusím to jako ty a uvidíme.“ Pravil jsem a vysekl jedno zahuhlání. To už pan V. vyprskl smíchy. Hned jsme měli s panem V. hodnotnou zábavu - střídavě huhlali a střídavě mluvili zřetelně.
Pan V. mi připomněl pana Ma, pana Ma a také pana Mi. Hrají ty kouzelné, často i smutné hry o porozumění, zájmu. Neumí to tak, jak to umí většina, zkouší své podivné postupy, provokují. Hledají své gramofony, houknotiny, optimální teploty a zastávky tramvají.
A já s nimi.

Plné jsou stránky novin a časopisů rad, jak žádat o místo manažera. Dozvíme se, co si vzít na párty i to, že v tohle městě je dobré bydlet, neb má bazény, luxusní restaurace a golfové hřiště. Jak žádat o práci hlídače, zašít si kalhoty, aby ještě vydržely, o to se nezajímají ani levičáci. Goldstein ve své knize píše, že proléti se nikdy nevzbouří, bouří se jen ti uprostřed. No, nevím, nevím, zda tohle okázalé opovrhování a ignorování všech, co nemají dost velký účet, nevede do pekel. Třeba jen prolétů můžou opět využít ti, co jsou uprostřed.

Tenhle leden, ale už prosinec, je nějakej divnej. Všude to umírá a hroutí se psychicky, odevšad to slyším, všude to vidím. Tatínek je taky stonavej…
Tak jdu odpoledne svítit optimizmem. Jak jinak.
Dnes jsem našel, snad jako signum, hned za plotem, mrtvou srnku.
Tak já už jdu být radostný, žádnej strach, už mi to jde samo.

Au au, ti stí. Zcela zbytečná úvaha zde. Pravil Husserl, že prý žijeme ve světě přirozeném. Pravil, že byl Němec: Lebenswelt. No a tenhle svět je jiný, nežli objektivní. Víme, že jsme z molekul, atomů a ničeho, ale stejně ty shluky vnímáme jako člověka, dokonce i průkaz mu dáme, i když není. No, anebo třeba čas, ale na čas je zatím čas. A to je prekérka, že ty světy se liší. Pro nás většinou ne, neb naše neobjektivní světy jsou obdobné.
A co ti, co ten svět vnímají jinak neobjektivně, nežli ho vnímáme neobjektivně my? He?
By toho nebylo málo, můžeme si přizvat dalšího. Heidegger, že prý na porozumění světu je zásadním prostředkem řeč a jazyk. Aha, a co když mám tady deficit? A další, co naše bytí vymezuje, je dle něj čas. A co když někdo nevnímá čas tak, jako většina? Tady už musím nechat otazník, i kdybych věděl, jako že nevím.

24.1. To je fóóófr, i tenhle týden. Pan Ma středního věku se obává čehosi, co nazývá „Kroužek zaostalých žáků“. Někde slyšel, lhostejno kde, však vidno jest, že potřeba někam patřit nemusí být tak veliká, jako hrůza před čímsi, co je pochopeno jako hrůza. A přitom, takový kroužek zaostalých žáků by mohla být docela dobrá společnost. Když by tam byl i pan Ma středního věku.

Vlastní drápem a krví nepřátel. Holedbá se Dag v jedné diskusi. Tak prý píše sobě sám. Vtípek povrchní. Takový zápis nevytrvá. Snad zápis vymletý v kameni slzou. Nebo stopa nohy na hladině potoka.

18.1. To je fóóófrrrrr. tenhle týden. To je fofr a příští bude zase. Zase budu překládat své tělo z jednoho dopravního prostředku do druhého, zase budu přikládat do kamen dřevo ze stromů, co kdysi žily, zase se budu snažit překládat sdělení z jedněch světů do jiných, aby někdo mohl lépe žít. Vlastně i zbytek tohoto týdne. Pes šel štěkat na pocestné (opilce nemá rád), já si drnkám na kytaru (septakordy nemám rád) a paní Rž si stříhá nechty (snad má nás ráda). A tenhle týden zemřel sir Hillary, co se z neznámého včelaře vyšplhal až na nejvyšší vrchol světa i na vrcholy společenského uznání, aby se pak vrátil k pokoře. Společenské hodnoty se mění, ta hora stále je. I ta pokora, se kterou sir H. pochopil, co by měl udělat, a udělal poté, co stanul na vrcholech a vyrazil na cetu zpět do údolí, mezi lidi.

16.1. Jak jsem dnes tak pocházel po místech různých, tak jsem večer otevřel tyhle stránky. Nějak mi přijde, že ten rozptyl mezi vcelku vážně míněným a čirými provokacemi, mezi nezdařenými pokusy o normální vyjádření a vcelku zdařilým ulétáváním je nějak moc veliký. Jestlipak náhodou nejsem víc než tři? Nojo, nojo, jistě že ano.

Pan Ma nejstarší kamsi cos psal o lásce. A tak mi k tomu napadlo, že fascinace nevydrží, kdežto adaptace ano. Velká láska jde do kopru, zvyk na tu, toho, co se tak nějak vyskytl, to má naději. Ovšem, ovšem taková fascinace nenávistí ta vydrží. Nojo, nojo, proto je asi ta láska tak ceněná, že vlastně není anebo je, ale jen na chvíli. Joj! Přejít z fascinace (ať kladné, či záporné) k adaptaci, to třeba znáti a tvůrčím způsobem aplikovati. Jinak se zcvoknem.

Přišla mi nabídka kurzu. Je to kurz, jak žádat o peníze z evropských fondů. Ta škola to školí zadarmo, neb žádat umí a dostala na školení o tom, jak žádat, sama grant. Takže tyhle by také někdo mohl školit a dostal by třeba na školení školitelů školících školené.

Překládám své tělo z jednoho dopravního prostředku do druhého, překládám z jednoho světa iluzí do druhého. Potulný tlumočník, co mu už pomalu rozumí jen ti, kterým nikdo nerozumí. Navíc znám jednu holčičku, co jí nikdo nikdy neměl rád a tak každému říká, že ho miluje, protože jediná láska, kterou zná, je cosi z rádia a tam se to přeci takhle říká. A jinou, co každýmu říká, že ho nemá ráda, že chce od něj pryč, ze stejného důvodu a také z důvodu, že na tohle se jí někdy dostane alespoň nějaké reakce bez podtextu zesměšňování. Zesměšňování a ponižování, neb i ten nejdospělejší mudřec se rád vytahuje, klidně i na malou holčičku. I ten, a kolik jich v kurníku plném slepic a kohoutů je?
Možná to těm holčičkám někdo rozmluví, možná ano, tohle hloupé hraní, pak budou úplně tupé a přestanou možná reagovat vůbec a konečně budou tam, kde je vlastně mnozí chtějí mít. Budou se chovat vhodně, neb tupost jim byla připsána, a tak jejím přijetím jen potvrdí, že je všechno v nejlepším pořádku, nedejbože, kdyby se to vymklo, to by teda bylo, já přejdu raději ke krafání jinýmu. Ono už jim to stejně nevychází, těm holčičkám a klukům a vůbec, haf haf.

Asociální balady zdola, bych zakončil tím, že je přeci blbost očekávat velikou prosperitu z vlastní pilné práce. Jednotlivec i stát opravdu pořádně zbohatne jen v případě, že na něj pilně pracují jiní.

Smlouva s ďáblem (tohle a to pod tím je takový odskok do veřejná, ať je sranda). Smlouva s ďáblem má mnoho podob. Jinak přichází ďábel pokoušet věřícího, jinak ateistu, jinak agnostika. U těch, kteří v ďábla nevěří, to má tak lehké, že ho to snad ani nemůže bavit. V dnešním kurzu exorcizmu si probereme taktiku ďábla u chovatelů morčat a neoliberálů. Chovateli morčat ďábel našeptá, že chov morčat je nesmírně důležitý. A co neoliberálům? Co je neo v předponě? Neo značí milé děti často totéž co pseudo. Takový liberál to má těžké. Nemůže lákat do ráje jako komunisté, nemůže nabídnou roli spasitele jako zelení, leč může nabídnou odpustky. „Vše můžete a vše, co je příjemné, je i dobré! Užívejte, je to to nejlepší pro vás, ale díky tajemné transsubstanciaci i pro ostatní! Můžete a máte i okrást druhého, je to správné a v důsledku blahodárné! Přinášíme vám svobodu, svobodu v životě a pro vaši snahu.“ Ve skutečnosti to navrhovatel nemyslí vážně. Chce moc, chce daně, chce zákony, bič z ruky nepustí. Ale umožní lidem být zmetci a nemít přitom špatný pocit, dokonce se opájet pocitem nadřazenosti jediné samospasitelné správnosti. Ujistí nás, že když ho přijdeme zvolit, už se pak můžeme a máme starat jen o sebe a budeme rázem v nejlepším ze všech možných světů. Ujistí, že pokud jsme inertní vůči všemu za naším plotem, je to správné. Tohle lidé chtějí slyšet. Ten hlodavý pocit zodpovědnosti za veřejné a bližní zaplaší ideologie. Nechybí zvučná, barvotisková hesla a zřejmý protiklad mezi proklamovaným a skutečností. Takhle, tím nezájmem, může a vzniká velký, přerostlý tatíček stát s neomezenou mocí. Ovšem věřící svůj generální odpustek brání zuby nehty, zpět do složitého světa se mu nechce. Vzniká sekta, přichází modly.

A nebo třebááááá tak: No, středověk. Já, nevolník, majetek feudála, jím týraný, církví týraný, se vleču špinavým městem, v zápachu spáleného masa z hranic plných heretiků, no děs a hrůza. Jsem chudý a nemocný, jdu do útulku pro chudé, leč cestou málem exnu. Mám to ale kliku, zrovna u špitálu. naděje jedna ku tisíci, ale vyšlo to.
Já chudý a nemocný jsem byl právě vyhozený z metra, kde jsem se chtěl ohřát, Vleču se kolem pozlacených domů zdravotních pojišťoven, paláců úřadů, kolem jiných paláců, kde probíhají konference na témata: Úcta k člověku, za rovnoprávnost leváků, za… humanitu úplně fffšude… Leč exnu, mám smůlu, nemám ani korunu.
Stejně jako v dalších sociálních oblastech se vracíme pod úroveň smečkových zvířat. Maskujeme to hyperkorektností, která nic nestojí.

V jedné hloupé debatě jsem si všiml, že ta naše euroamerická posedlost hodnocením fakt nemá hranic. My i chemickým látkám přisuzujeme vlastnosti, a to v absolutních mírách. Jsou hodné -- léčivé, užitečné; a zlé -- jedovaté, drogy a… k nevíře!

A teď zase něco svého: Je to vlastně obecně platná situace. Proti vám se vyřítí pes, kterého nezodpovědný majitel nechal pobíhat. Můžete utíkat, anebo se se psem utkat. Můžete zahájit palbu ze zbraní, anebo přivolat policii. Můžete dlouze a hystericky vřeštět a hádat se se psem jazykem, kterému nerozumí. Můžete se také k němu postavit čelem a slušně, laskavě, leč rozhodně ho požádat ať vypadne. Téměř každý pes poslechne. Neplatí na psy cvičené na zabíjení a na ty malé, co mají potřebu vyskakovat za každou cenu.
Je až strašidelné, kolik toho jde vyřešit i mezi lidmi tím, že si druhého vyslechnete, omezíte svoji arogantní nadřazenost a slušně požádáte. Platí i na „nezvladatelné“. Ale zdaleka ne vždy, jistě jistě, zdaleka ne vždy

Velcí bratří a sestry, i ti menší. Nežli fantazie, spíš pozorování, dalo George Orwellovi zachytit postavu Velkého bratra. Totéž Ken Keseyovi Velké sestry. Jsou to naši pokrevní příbuzní, máme. je kolem sebe i v nás a nezbavíme se jich. Velký bratr, jako pravý muž, si vzal dohled nad společností, Velká sestra pak nad péčí. Velcí bratří sídlí v sekretariátech politických stran, režírují filmy či kampaně, ředitelují a vedou. Také tvoří spisky návodné. Velké sestry se věnují drobné práci na úřadech, školách, špitálech. Ti i ty, většinou nejsou vůbec zlí, nejsou ani hloupí, někdy dokonce jsou velmi chytří. Jen moc dobře ví, jak má vypadat ten pravý pořádek, žebříček hodnot, struktura a řád. Jen pro „vyšší dobro“ vás Velký bratr sejme, jen pro vaše „vlastní dobro“ vás zničí velká sestra.
František, řečený svatý, zahlédl něco jiného. Možná i právě tohle. A možná že i tušil budoucí pojmenování těchto postav okolo nás a v nás, když nazval svoji cestu pokory, smiřování, pochopení a účinné pomoci řádem menších bratří. Mějme ho za to rádi.
A to měla staniční sestra nechat toho magora řádit? Táží se znepokojení pracující. Inu, řádit ho nechat asi nemohla, ale nemusela zničit jeho ani ostatní. Poslední témata, tedy účovství, práce, nepřátelé, velcí příbuzní, mají jedno společné a je to tak nabíledni, že je to trapné, ale já to napíšu: ego v křečovité touze po sebeprosazení, paranoický strach z neznámého. To vede k potřebě porazit nepřátele ne proto, že by byli tak nebezpeční, ale pro pocit vítězství. To vytváří potřebu ponižovat a buzerovat, budovat si důležitost. To vede vonkoncom i k potřebě prosadit silou svůj pořádek, ne pro pořádek, ale prostě proto, že já to tak chci, takhle se v tom vyznám a v tomhle pořádku jsem šéf.

Mít svého nepřítele Někdy to tak vypadá, že mít svého nepřítele je důležitější, než mít svého přítele. Snad každý si chová, pěstuje a ventiluje nějakou nenávist k nějaké skupině, jedinci. Nebo i k víc. K cikánům, úředníkům, Arabům, politikům, bezdomovcům, křesťanům, ekologům, podnikatelům, kuřákům, feministkám, posluchačům rocku či dechovky… Případně k několika najednou. Také k minulé, současné, nebo budoucí manželce, manželovi, dětem svým či cizím. Z té nenávisti pak čerpá pocit nadřazenosti, spravedlivého rozhořčení, co křídla dává, ublíženosti, ta nenávist mu dává alibi k tomu, aby mohl být svině (jak vy k mi, tak mi k vy).

To je prekérka, být schíza. Austsajdovi ve mně, je Mahajánový Buddhismus moc povrchní a materiální, pro Daglese jsou Behavioristé nesnesitelní hloubalové. Zatímco Autsajd nachází v smítku na stole otisk Věčnosti a souvislost s transcendentálním bytím v ontologickém… vytváří myšlenkovou stavbu, kterou vzápětí boří, aby nic nebylo opomenuto a vznik byl jest proniknut zmarem, Dagles považuje: „Blbej -- kousnu“ za nesnesitelné mudrování a plané žvanění.
A to je tu ještě Jan.

Narodil se Ježíšek. Už tenkrát se obětovalo v rámci taktiky ve velkém. Anděl přišel varovat jednoho a na ostatní dítka se bodnul. Nejspíš jen proto, aby se naplnila slova Jeremiáše proroka, více ev. sv. Marka, kap.2, 17,18. (No, vidíš to Mářo, tohle všechno by ses dočetl!). Ale já nebudu kecat andělům do práce, ještě přes ta století. Nejspíš to tak mělo být. Nejspíš to tak mělo být. Nejspíš jo, ale my nejsme andělé. A tak si nemůžeme lajsnout, jen tak od oka se trefovat, co je dobro vyšší a co nižší.
To jsem teda napsal zase věc!

17.12.07 Je styl práce Led Zeppelin a Pink Floyd. Floydi se zavřeli na rok do studia a vytvořili opravdu dobré album. Zeppelíni se sešli tak, že chtěli každý totéž a byli schopní to provést. A za pár hodin natočili také dobré album. Mám raději styl práce Led Zeppelin, ostatně, ti se nerozhádali. A nebyla to myslím náhoda.
Mám za sebou patafyzický týden, byv přítomným i účastníkem událostí a patologických jevů opravdu pozoruhodných. Kupodivu, tyto jevy se odehrály mezi formálně normálními. Kdežto naopak normalitu jsem našel, jako tradičně tam, kde by ji jeden snad ani nehledal. Srandičky, srandičky…
Vůbec to byl zajímavý týden. Doufám, že příští bude také takový a pak se narodí Ježíšek. Haůůů!

Prachy a zvířený červený prach. Tedy, vůbec mi to není divný, ono je to normální. Ale stejně to stojí za zaznamenání. Prošel jsem a procházím zkušenostmi mnohými, zahlédám na dálku nevelikou, a: Pokud děláte zadarmo, všichni ti, co se cítí šéfy, vás (někdy!) buzerují, otravují, vymýšlí si překážky, termíny. Sami jsou (někdy!) nespolehliví, nevychovaní… pokud děláte za peníze, jsou slušní a často vychází vstříc.
On to není žádný objev. Virtuální cena je ta, která je důležitá, no, no, no. No a nemusí to být peníze.
A jinak a jinde:
„Mám pro vás dobrou zprávu, pane!“ Říkala mému synovi ta paní v pokladně. „Nebude Vás to stát 4200Kč, ale jen 1200Kč!“ „A nemohl bych zaplatit těch 4200K, prosím, prosím…“ Škemral náš syn zděšený. Kdo zná náš svět současný, ten tím nemůže být udivený, leda si říct: Jó, to znám.
A jsou další světy současný i minulý, které však ještě žijí, tak jako ještě žiji já.
A já nejsem udivený, já se nedivím, i když jsem často trochu štajf. Procházím těmi světy všemi a jsem trochu štajf, i když se nedivím.
Jen, jen fakt trochu štajf.

Náš pes zase chodí vyhlížet. Snad pochopil, že je advent a očekává. Co očekávám já? Samé krásné věci, samé smutné věci. Schopnosti vlkodlačí budou potřeba a křídla by se hodila.

Apdejt deset procent, apdejt dvacet procent, to mi říká počítač, neb má hlasový výstup a provádím update.
Včera jsem mluvil s panem Ma středním, tím panem Ma, co před jeho genialitou smekají vybraní intelektuálové a co nad jeho duševní retardací úpí pracovníci mající jej vzdělati. Podobně, jako kdysi úpěli nade mnou.
Mluvil jsem také s dítkem Ka, co mu nerozumí anebo nechtějí rozumět a jehož ztracení ve světě na mne dělá dojem zdrcující. Shakespeare mi proti tomu přijde jako povrchní sitcom.
Osmdesát procent apdejtu. Počítač to umí, počítač to zná. Já ne, nebo jsem línej. Já bych se možná měl plácat po zádech, ale já se neplácnu, já se nepochválím, já si připadám jako pěknej paskřivec a ani nevím pořádně proč.
Ale vím, ke všemu lžu. Příliš mnoho možností nechávám ladem a místo toho kecám, plácám se po zádech, anebo plácám pitomosti, jako právě teď.

Fürstenberk má na hradě Křivoklátě památník, on je tam přímo sošný, hledící na hrad. To mu postavili vděční poddaní. Titíž, když zase byli chvíli nevděční, památník shodili ze stráně. Tak to chodí, řekl by Kurt W. jr., který tam nebyl, kdežto Jan jr. na tomto výletě byl také, někde ve fotkách tam je on i Fürstenberk.
KaHé tam nakonec byla též.
Tak mi napadá, už zase mi něco napadá, že štěstí a neštěstí jsou fakt podivné substance. Také chytrost a hloupost, krása a ošklivost… všechno je to jak ten pomník Fürstenberka na hradě Křivoklátě. Vznešeně vystaveno a s emocemi shozeno. U majitelů. U nemajitelů je to všechno jinak. Trochu smutně to je u nich.

Supermoderní vlakem jsem dnes jel. I s paní Rž jsem jel vlakem kousek za Prahu, vlastně ještě do Prahy. Osmnáct kilometrů ten superpostmoderní vlak, co v něm nejde otevřít okýnka, a tak mi je zle, osmnáct kilometrů ujel za necelou hodinu.
Tak jsem opět prošel kolem místa, které bylo pro mne před mnoha lety tak důležité, neboť shodou náhod, co nejsou náhodami, tam bydlel člověk, u kterého bydlel člověk a ten mi řekl něco, co jsem tenkrát nevěděl. Bylo to o mé veliké a zářné budoucnosti, která však půjde vždy mimo tenhle svět. A tudy jsem prošel, už tam nebydlí, je mrtvý. Mrtvý, to znamená, že za ním už nechodíme komunikovat vzájemně, to znamená, že už měl funus.
Ale já prošel a zašel do jiného domu nedaleko, co tam shodou náhod, co jsou možná jen náhodami, někdy bydlívá slečna, spíš ještě dítě. Taková jedna, co nemá moc zrovna kliku, a tak debilové se na ní můžou vytahovat. Od jednoho debila profesora jsem zrovna nedávno něco na tohle téma četl, o snaze, zodpovědnosti za sebe a svůj život. Bylo to tak hloupé, že mě to ani nerozčílilo. Snažím se neztrácet čas čtením a posloucháním zbytečných slov na zbytečných místech v nepravý čas.
Snažím se dozvědět podstatné. A to jsem se dozvěděl od toho dítěte, div né už slečny. Poslouchal jsem ta slova, která zdánlivě mluvila o něčem jiném a banálním, ale byl to zpěv o naději, o marné naději. O ztrátách bez zisku a lásce podobné minovému poli.
Potom jsme zase jeli i s paní Rž vlakem na druhý konec Prahy, kde smutkem z opuštění plakal náš pes. Plakal pláčem bez slz, stejným jako asi teď pláče ona tam i já tady i další psi.

To je ale krásně šedo! Příjemné nevtíravé počasí, tlumené barvy v lese. Černé hodinky ráno a večer, v kamnech praská dřevo. Jó advent, to je krása! A ke všemu pojedu za KaHé se nechat poučit, něco se zase dozvědět. Ta mi alespoň překvapí, přijde s novou myšlenkou, co padne do toho úhoru v mé lebce. Jinak se na mne valí jen to opakování zaseklých desek, stokrát řečených banalit. Že bych nějakou přihodil? Tůůůdle! Otevřete si nějakej intošskej časák nebo rádio.

Něco o Dagovi. Sedává v tom svém koutě, v tom pelechu na podestýlce z vylínaných chlupů, ideálů a myšlenek, co ho už nijak nevzrušují. Ještě nedávno se pral, ale teď si šetří viklavé zuby na jídlo. Na tu trochu jídla, trochu ideálů, které ho ještě zajímají. Kolem se honí ti vlčáci a mrchožrouti z té velké smečky. Ti, kteří jím vždycky opovrhovali v pocitu nadřazenosti. Ti, kterými v pocitu nadřazenosti opovrhoval on. Oni jím stále opovrhují, on jimi již ne, stejně jako neštěká a neběhá po každé stopě, na kterou narazí. Občas si štěkne, zavrčí, ale směs soucitu a lhostejnosti k bývalým nepřátelům jej sama umlčí. Sedí pak zase v tom smradlavém pelechu, s tím svým orvaným xichtem, opuštěný, zavržený, ztracený. Sedí tam a směje se.
Někdy také běží plný síly po té jediné stopě, po té, co právě našel.

Poslední stádium před naprostou demenci a senilitou je sebeobdiv a sebelítost. Snad proto máme někteří tu potřebu se neustále shazovat, kopat do té sebeuctivé masky. Na druhou stranu, měli bychom mít rádi sami sebe. A ono to jde. Mít ze sebe legraci a mít se rád, to se nevylučuje. Jde se mít rád a nelhat si sám sobě. Nóó, snad jo. I když, dá to někdy fušku. Ale naučím-li se mít rád toho zmetka sebe, budu moct lépe odpouštět jiným drobná selhání. A nebudu třeba na nich chtít, aby se chovali podle mého přání, další projev demence.

V Návštěvní knize vedeme řeči. Tak mi napadá, co bychom měli mít na paměti: Každý tvoříme realitu svojí i jiných. Proto si dávejme pozor, co tvoříme. Hmmm…

Nejmladší z Pánů Ma má málo let. Chodí do první třídy. No jistě, je to onen zenový mistr, který dává otázky jako: Kolikátý schod to je, když je druhý? Nebo také: Když je auto červený, kolik je to pežotů? Tenhle pan Ma se někdy zlobí. Pan Ma se někdy vzteká. Když se vyvzteká říká: Mareček už se nevzteká, Mareček je hodný. Když je hodný, smí poslouchat BBC v maďarštině. Už umí maďarsky počítat.
Což mi připomíná, že máme doma kouzelné kanape. Kanape stojí v kuchyni, obýváku, psí boudě, pracovně… všude tam stojí, neb je to jedna místnost. Kanape měl i pan doktor z příboru, pan Fr. Pan Fr na něm založil svoji slávu, nežli umřel. Pokládal na něj hysterky a ty povídaly a on jim krafal do života. Také neurotiky vůbec na ně pokládal. Jiní pokládají na kanape své partnery a sebe. Ještě jinačejší své onačejší pivní bachory. U nás je ale kouzelné kanape a na ně má přednostní právo paní Rž. V současné době hned po ní slečna zeměměřička K a slečna (dítě) KaHé. Slečna K k nám přišla a byla smutná. Tak si lehla na kanape a bylo jí o něco líp. Není sama, koho tohle kanape alespoň trochu vyléčí, ač na něm jen leží a mlčí a podřimuje, poslouchá ruch kolem, anebo také ne, anebo také jo. Taky může občas něco říct a občas se mu dostane odpovědi, nebo neodpovědi, jen reakce. Občas přes něj někdo hodí deku nebo svetr, když to vypadá, že by mu mohla být zima. Kontrolní otázka: Proč je kanape kouzelné a kolik je takových míst na čtvereční kilometr?
Tady je odkaz na fotky. No, na té úplně první je pan Ma starší, ještě víc starší, než pan Ma starší, i když ne nejstarší. Foto přetéká symbolikou. Obecnost, občanskost a školnost jsou totiž atributy pana Ma staršího. Pan Ma nejmladší je nevidomý, pan Ma starší je vidomý, ale občas nevidí. To auto, ze kterého vystoupil, je Pežot, což vůbec nesouvisí s Pežoty pana Ma mladšího. Pežot vlastní paní doktorka K, což vůbec nesouvisí se slečnou zeměměřičkou K, která leží na posledním obrázku na kouzelném kanapi, ale se slečnou B, která je na obrázku prvním také. Paní doktorku K si tímto dovoluji ve vší vážnosti pozdraviti a vyseknout hlubokou poklonu, což by mohla být tečka za jinak velmi fragmentárně stylizovaným psaním. Je: .

Byla tma. Uviděl jsem světlo na konci tunelu a vydal jsem se za tím světlem. Cesta byla dlouhá, ale světlo se blížilo. V tom jsem kohosi potkal. Byl to ten, z druhé strany tunelu, který také mířil za světlem. Za tím světlem na mém konci tunelu, odkud jsem vyšel.
Nemusíme mít sehnutou hlavu, jsou obzory. Je obzor, ke kterému jde jít. Tam za ním je možná někdo, kdo toužebně hledí za obzor, kde já pozvedám hlavu v marné naději.
Potkáváme se v tunelech, někdy se tam i porveme. Honíme se kolem země za lákavými obzory. Potkáváme se s těmi, co se ženou za tím, co jsme opustili a co je pro ně světlem, přesahem.
Podej mi ruku. Pojď, ale ne na konec tunelu, ani za hranu na konci. Podej mi ruku. Pojď, létej.

21.6.07  Moc a bezmoc slova a slunovrat

Vyprávěl mi kdosi o Čechovi, který se rozčiloval nad nechápavým cizincem, kterému cosi vysvětloval. Mluvil na něj česky, věděl že cizinec česky neumí, ale nebyl schopný pochopit, že tudy cesta k dorozumění nevede.
Situace zcela běžná. Totéž je možné i v rámci jednoho jazyka. Nemusí to být Kašpar Hauser, aby si pod slovem nedokázal nic představit, a nebo si představil, ale třeba i něco diametrálně odlišného. Krom asociace s jiným významem je tady aparát vsazující do souvislostí, vztahů. A když je ze slov celá věta…
„Změň jméno, změníš osud.“ To je sice hluboká rabínská moudrost, ale jen za předpokladu, že si pod jménem představuji to, co si představit mám (v tom je jeden z tragikomických aspektů pokusů měnit svět změnou používaných slov).
Ze slov vytváříme věty, které pro druhého znamenají pusté nic, a nebo něco jiného, nežli pro nás. A tak se znovu a znovu míjíme.
Ještě že jsou i jiné způsoby dorozumění.

Ale dnes je slunovrat.

20.6.07  Intervyjou se sirem Daglesem

Jsem si udělal radost. Vlkodlak a kdos.

18.6.07  Zajíci

Mnoho zajíců, psova smrt. Vrhá se za jedním, pak druhým, až se uštve. Nebo alespoň naštve. Pes omezí své pole na menší, ale na něm je stejný počet zajíců. Není tak malého prostoru, aby nebyl zaplněn zajíci štvoucími psa předstíráním, že jsou kýženou kořistí. Každý má tolik zajíců, kolik si jich najde.

16.6.07  Samota

Kdy to začalo? Egypťan Sinuhet i Spolčení hlupců jsou romány o samotě. Dvojalbum Wall už huláká o samotě naplno a další se přidávají. Skoro takové monotéma. Když tak koukám kolem sebe, tak nejen tradičně rozervaní umělci jsou zaplavení samotou.
V davech lidí, co jsou stále „s někým“, pod neustálým tlacháním, je samota. Je to vedlejší produkt továren na zábavu? Snad, možná. Lidé, co se nenechávají bavit profíky, na tom bývají lépe. Ale co ty dvě knihy z dob, kdy ještě nebyl svět tak globálně probavený? Tušili cosi, a nebo je tu ještě druhý důvod. Koncentrace lidí vede k vnitřní samotě?
Huh, asi obé a možná ještě další. Třeba opuštění rituálů, tradičních míst k setkávání. A třeba ještě něco, že.
A jsem zase u motivu zdí…

9.6.07  Zadní běhy

Odrazit se a skočit.
Mít silné, odvážné a svaté nohy.
Už jistý J.K. jednou takhle ve čtvrtek, přišel na důležitost nohou a potřebu jejich bytostné čistoty. Ruce jsou tak leda na práci a na zázraky.
Vývojáři se mýlili. Člověk se neliší od zvířete tím, že používá přední tlapky na nechůzi. Více pravdy nacházím u mladého pana J.P., který shledává rozdíl v tom, že lidé používají na chůzi jen dvě nohy.
Jak říkal ten dávný stavař ke statice budov -- je nutné stavět dům na skále a nikoliv na písku. Sebe na nohy.
Položit srdce na cíl, napnout běhy a skočit.

8.6.07  Přední tlapky

Sotva dopíšu 7.6.07 Psi, zjistím, že jedno dítě si zlomilo přední tlapku. Dag se rozhodne na přední tlapku kulhat, celé ráno mu to vydrží. Nakonec se opět rozhodne zůstat psem a kulhat přestane. Moudré rozhodnutí.
To aby se jeden já chytil tlapkama za hlavu a mírnil šplouchání hydry v této.
Cokoliv jsem napsal a přišlo mi to únosné, skoro nikdo nepochopil. Cokoliv jsem považoval za dobré, nechápu ani já sám. Asi se míjím na pláních, tak jako to bylo na těhle pláních. S ostatními i sám se sebou. Tady jsem si zrovna nic nevymyslel, všechno z toho psaní se skutečně stalo, já jsem jen pojmenoval po svém to, co jiní jmenovali tradičně. Ty pláně máme v sobě a někdy se na nich míjíme. Ale někdy se na nich potkáme a někdy na nich získáme kouzlo. Nebo jméno. Zase jméno. Tohle bylo natolik autentické a konkrétní, že jsem ponechal stylistickou upachtěnost, stejně jako naivní odér v stopách. O autentický deníkový zápis jsem se pokusil v 16.4.07 Výlet Višňová. Nahňácat tam všechno, nechat jen fragmenty z ledabyle naznačeného.
Tohle všechno se teď válí v zastrčeném kousku světové sítě a já to ještě nesmazal, ještě si ponechávám přední tlapky.
Bystří chápou proč a k čemu mi lidských tlapek třeba.

7.6.07  Očišťování

Když jsem byl ještě dítě, chodily za mnou čas od času deprese, jak na starýho fotra.
Ve zralém věku pak kolapsy.
Dneska za mnou občas přijde trpaslíček se zrcadlem, postaví ho přede mne a řekne: „Jen se podívej“. A já koukám a vidím sebe tak jasně, tak hrozně jasně. Se vším nepěkným, falešným, hloupým, se všemi maskami, co jsem za tu dobu od posledního pohledu do zrcadla na sebe navěsil, se vší špínou, co jsem za tu dobu posbíral. Pak musím provést rituál očištění, jinak bych musel zalézt do kanálu a nevylézat.

7.6.07  Psi

Mladý pán, tentokrát J.P., ale nejsem to já, ani můj syn, pravil větu. Vyslovil hypotézu nedozírné hloubky. Tento mladý muž se stal psem. Fakt jsem v tom nevinně, vážně, já jsem s ním do styku moc nepřišel, natož abych ho pokousal. I Dag se choval slušně. Přes to pan J.P. říká, že je pes. Psem je od té doby, co se potkal s Dagem. Pak pochopil.
Ví i, jak vznikli lidé. No, to si poslechněte: To psům někdo zranil přední tlapky, a tak museli začít chodit po dvou.
K nevíře! Hledím na své zjizvené ruce a pokládám tlapky na zem. Snad se již zahojily.

29.5.07  Nepřekážení a zbytečnost

Vrcholem rodičovského a pedagogického umění je nepřekážet.

20.5.07  Brzy, časomíra a kukačky

To je ten náš svět, Opozdí tě a již jsi vyřazen. Napsal kdos.
Ale PH se neopozdil, PH přijel o týden dřív. To je ten náš svět, kdy se míjíme nejen proto, že se zpozdíme, ale i proto, že náš čas je jiný, nežli čas druhých. PH sice vyměnil život, kde vyměřený čas na zpracování informace je maximálně hodina, za život, kdy jednotkou času jsou již celé hodiny, ale já jej svým časem, počítaným na dny, zaskočil.
Avšak my se neminuli milé děti! Ale kdepak! Již dlouho před tím jsem vylezl ze svého spacáku na zahradě.

21.4.07 jsem již se časomírou zabýval. Stav vody nad a pod nebyl dobrý, ale do časoměrného muzea jsme dopluli. Měl jsem tu čest doprovázet, krom jiných i pana Mi, milovníka strojků.
„A bude tam průvodce, Honzo,“ tázalo se mne to dítě. „Já do tebe Miloši vidím, ty si myslíš, že zase od nich něco dostaneš, ale to se mýlíš. To není na světě tak, že kdykoliv někam přijdeš, dají ti to, co bys chtěl! Muzea jsou… “ Mnoho, mnoho pravdivého, zkušeného, řekl bych přímo moudrého jsem řekl a poučil tak naivní a neznalé dítě.
„Ale já si myslím, že když si to budu přát a budu si to opakovat, tak něco dostanu,“ pravilo dítě. „Nedostaneš,“ pravil jsem já, neboť vím a jsem chytrý.
„A pro tebe, když se ti ty hodiny tak líbí, máme takový dárek,“ řekla paní průvodkyně a vtiskla Milošovi do ruky budík. V té chvíli jsem seznal, že jsem opět hrubě podcenil sílu magie srdce a nechal se svézt k omylu racionálním bloudilem, mozkem. Zejména magie používané takovým magikem par excelence, jako je pan Mi.
„Ale Honzo, já bych si stejně víc přál ty hodiny s kukačkou. Já si myslím že ty hodiny dostanu,“ konstatoval pan Mi cestou na nádraží s budíkem v náruči.
„Néééé!“ Zařval jsem bezmocný a obrátil oči k nebi, ze kterého padal déšť. Z nebe, ze kterého určitě za nějakou chvíli vypadnou hodiny s kukačkami.

18.5.07  Hruška, smrt a pečeť

Před oknem mi stojí uschlá, mrtvá hruška. Její mrtvé torzo používáme jako kůl, na kterém je mezi dalším stromem napjatý provaz, na kterém sušíme prádlo. Provaz na sušení čistého prádla napjatý mezi živým a mrtvým stromem. Dobrej obraz! Má z toho ten strom radost? Kdo ví, ten mrtvý ano, ten živý méně, ale  říkal, že to prej vydrží.
Bohumil Hrabal tak dlouho psal o pátém patře a touze po skoku z něj, až skončil na chodníku pod oknem pátého patra, prý i po smrti úhledný a upravený.
Egon Bondy uhořel. Zapálil si cigaretu a vzplál. Kombinace děsu posvátného, vznešeného a trapně komického. Jako jeho poetika.
Empedoklés prý prostě zmizel, Jung si zařídil bouřku živlů.
Jeden by řekl, taková pečeť na konci.
Ovšem, co jsou pak zákopy Verdunu, Osvětim, Gulag?
Vzpomínám, jak jsem kdysi dávno stál pod hvězdným nebem mezi jedním filosofem básníkem a filosofem vědcem. Oni hovořili o věcech vznešených, já mlčel a uctivě naslouchal. Všichni tři jsme při tom močili, bylo to před venkovským hostincem nevalné úrovně. Snad tento obraz dodá další možné vysvětlení záhady života, smrti a hrušky před mým oknem.

17.5.07  Klíče

Někdo se už narodí s mnoha klíči od dveří svého života. Peníze, vlivní rodiče, zdraví spojené se schopnostmi… Časem už nepotřebuje rodiče, vlastně ani peníze. Snad pomalu ani to zdraví, schopnosti. Pokud se příměr s klíči nekonkretizuje do podoby vězení, všechno už běží samospádem.
Někdo jiný ne. O jeho životě pak vždy rozhodují druzí. Prochází „ústavy“, školami, prací a vždycky má jen malý, vymezený prostor. Těm z širšího „ústavu“ může připadat jako „omezenec“. I když oni „neomezení“ jsou také jen vězni. V jiném domě s velkými zdmi kolem té jejich zahrady.
Ať už jsou ta omezení cokoliv.

17.5.07  Kdes

Kdesi tam a kdesi onde, potkávám nepochopené osoby a skupiny. Stále znovu a znovu narážející na nepochopení, stále znovu a znovu vytvářející stejnou situaci. Opět a znovu jsou nepochopeni.
A nikdy je nenapadne, že by se mohli pokusit sami pochopit ty druhé, že třeba chyba je někde jinde.
To mi tak napadá, jak mi tak nikdo nechápe.

To mi taky ale napadá, jaká já jsem horší, tak jsem to vyhodil tak nechtějí pustit KaHé na výlet. Nechtějí, majitelé klíčů od jejího života.
To je ten náš svět, kde klíče od našeho života má někdo jiný a my zase máme klíče od životů jiných. Cinkáme lákajíce, vyhrožujíce klíči, šmelíme otevření za otevření. Kdo má víc klíčů, ten je vážen a ctěn. KaHé nemá skoro žádný klíč od něčího života. Mnozí nemají. Nedivme se ve chvílích, kdy někdo bez klíčů rozbíjí vrata.

13.5.07  Dnes

Dnes jsem se virtuálně zúčastnil debaty, kde byl člověk, co znal a vlastnil mnoho pravd.
Ó jé, také jsem míval pravdu. Už nemám. Rozplétaje jemná přediva a naslouchaje, hledám.

Vím, že kdykoliv přijdu na příliš pravdivou pravdu, je to omyl. Kdykoliv se cesta jeví nepochybně správná, bloudím.

25.4.07  Bez záchranných padáků

To je ten náš svět, který nás vyhazuje do místa a času bez záchranných padáků.
Napsal kdos. Tak každou chvíli padáme do neznámého, každou chvíli opouštíme nenávratně cosi. Snad abychom se s tím zase setkali, jinde a jinak?
Co je tam, kde již nejsme?
Stopa ohnivého povětroně v katedrále a nebo vlny po kameni padajícím do tůně?
Nebo páchnoucí mršina?
Nebo tam vše zůstalo? I s námi. A vpřed se řítí jen náš další, vždy znovu rozdělený dvojník.

16.4.07  Výlet Višňová

V jarní den jsem vyrazil na výlet. Na výlet sám, bez psa, zeměměřičky slečny K. i paní Rž. Na jarní výlet jsem vyrazil sám.
Cílem byla chatová osada Višňová, kam se máme zanedlouho vypravit s dětmi nekoukacími a začít tam sjíždění řeky Berounky.
V ten den jarní jsem se na výlet vypravil vlakem, který měl zpoždění. Myslel jsem, že vlak navazující bude na tento čekati, ale to jsem podcenil magické České dráhy. Ujet ho nechaly, jak mě o tom ujistil milý pán v kanceláři.
To je ten náš svět, Opozdí tě a již jsi vyřazen.
Poučen Mistry z okruhu nevidomých dětí, vím, že čas na nádraží trávený není marný, je zajímavý, plný zvuků, vůní a poselství. Je to tak, třeba tak. Kolem kvetly stromy. Tu na lavičce jsem viděl muže, který také něco zmeškal a nebo byl zmeškán. Stačil si sice ještě koupit další lahvové, ale pak již usnul. Tam před nádražím jsem seznal, že Beroun je v něčem podoben Praze. I jej protíná dálnice hlučící a páchnoucí.
To je ten náš svět, kokot z kanceláře vždy vymyslí nějakou zrůdnost, která se pak realizuje.
Na plakátech se usmívali muži převlečení za ženy, vyzývající k návštěvě jejich představení. Proč je dnes tak populární chlap, převlékající se za ženu? Čeho se bojíme, co nám schází? He? To paní Helena Vondráčková na plakátě zvala k pojídání zmrzliny. Vypadala jako pubertální děvče, rozjuchané z toho, že se s milým poprvé odvážili vzít za ruce.
To je ten náš svět, můžeme se převlékat, za co chceme a věří nám.
Beroun je krásné město s krásným nádražím. Poučen Mistrem Lao'c a Mistry psy jsem se relaxovaně proradovával k odjezdu dalšího vlaku, kterým jsem odjel.
Cesta z Roztok se ukázala schůdnou. Ještě jsem pohovořil s místním chatařem o dalších možnostech přesunů. Ujistil jsem ho, že ač kladu takové mimoňské otázky, nejsem výsadek z Ufa, či zbloudilý výsadkář. Řekl mi ten dobrý muž, že to dobře poznal, že nejsem vyhozený z letadla, že on byl u letectva a že to bych měl na sobě zbytky padáku.
To je ten náš svět, který nás vyhazuje do místa a času bez záchranných padáků.
Poučen neznámým Mistrem a Mistrem Eckhartem a Mistry stromy a řekou, vydal jsem se zpět.
Muž spící se z lavičky mezitím přesunul na trávu před nádraží, kde snil svůj sen. Možná sen o jiném, lepším světě, než je ten náš.
Poučen výletem za jarního dne bez psa, zeměměřičky slečny K. i paní Rž. jsem opět dojel domů.
Výlet už nebyl, sežral ho čas. Omnia orta cadunt, básník P.Z. deklamuje.
To je ten náš svět, vše vzniklé zaniká, vše zaniklé se vrací a co se stalo, to zůstane.
Doma jsem políbil psa i ženu, neboť je mám rád.
To je ten náš svět, kde máme rádi nejen sebe a nebo projekci sebe do jiného, ale někdy i projekci jiného do sebe.

V.Š. a P.H. mají od včerejška devět dětí. Já jsem viděl cestu k řece, co plyne zvolna k mořím. Ten muž se možná již probudil a je bdící. Jednou možná dojedu včas a třeba z toho nebudu mít radost. Každým krokem se cesta možností mění na cestu zmizelou v minulosti. Každým krokem otiskneme do vesmíru stopu, která zůstane.

12.4.07  P.Z.

Fotky z křestu desky Pavla Zajíčka. Foto © Josef Stulík.

12.4.07  Stromy

Nechci už kácet v pralesích ani sázet stromy. Ve dveřích na zahradu jsem se málem srazil s ptákem, který se chystá stavět hnízdo. Není to jen čas, co plyne. Není to jen pták, co hledá místo. Nejsou to jen stromy.
Vždycky opět potkám toho samého, jen v jiné podobě. Rej masek. Konec masopustu a nebo jeho začátek.

7.4.07  Egon Bondy

Egon Bondy zemřel. Právě jsem si četl jakýsi nekrolog v novinách, plný chyb, omylů a polopravd. V jistém smyslu se autorovi asi povedl, protože život tohoto muže je tak paradoxní, že blbý nekrolog je dobrou tečkou.
Zbyněk Fischer, tedy Egon Bondy, byl marxistou, který prožil život v opozici vůči těm, kteří marxizmus měli jako oficiální ideologii. Spolupracovník stb a disident, básník vulgarizmů a siláckých gest, který byl jemný, zdvořilý a slušný. Materialista milující buddhismus, taoismus, křesťanství a vlastně všechna náboženství. Chodící encyklopedie s mindrákem z vlastní nevzdělanosti… Je toho moc, včetně jeho lásek, piva, zpěvu, pražského patriotizmu. Všechno paradoxní, jakoby samo sebe vyvracející.

Zemřel Egon Bondy. Svět je o něco více šedý.

Egone Bondy! Teď už jsi substancí nesubstanční ontologie a v nebi sedíš s Buddhou, Marxem, Ježíšem, Mejlou… a Julií u jednoho stolu. Ty svým skřehotavým hlasem cosi povídáš. Neslyším co, ale určitě je to unikátní, tak jako všechno, co kdy byl Egon Bondy.

7.4.07  Jen

Snad se jde vrátit i po spáleném mostě, určitě jde kráčet po cestě, která není. Hledal jsem dotek ruky zapomenutý v horách, nalezl svoji vlastní ruku, kterou jsem si kdysi uťal. Teď jí nabízím, někdo se tomu směje a ten někdo jsem já. Jeskyně může být naplněná zářivými démanty a přeci je v ní tma. Avšak jsou i jeskyně plné světla. Došel jsem temnotou za tím světlem a zjistil, že to světlo nepotřebuji. Není světla, není tmy, jsou jen cesty vpřed a cesty zpět po spálených mostech. Ruce se najdou a zase se ztratí, hory smyjí potoky a odnesou do jeskyní. Není potřeba hledat, je třeba nacházet.

4.4.07  Sen

Dnes jsem byl na autorském čtení P.Z. Četl báseň -- píseň o snu, který odrážel to, co se stalo ve skutečnosti. To sen dělává. Co asi odráží skutečnost? Nojo, monotématickej, ulpívavej.

28.3.07  Ráno

Kdo to říkal, že ráno je moudřejší večera? Kejvu se, s hlavou v dlaních (odkud to jen znám) a snažím se fungovat. Ještěže ten pes mne přinutí k aktivitě. Tráva je zelená a já se snažím rozpomenout, co mám dneska zařídit. Když si vzpomenu, tak zase sedím s hlavou v dlaních a kejvu se.

Avšak! Pak to udělám.

Ráno, ráno, zase ráno… budu muset zase vstávat v noci, abych ty rána přežil.

27.3.07  Geront

Jako správný geront bych měl vzpomínat na to, jak to bejvalo. Krom bolševika a jeho buzerací, což je snad známé.

Chodili jsme na slunce, slunce bylo ještě kamarád. V noci byla tma, ticho, bylo vidět hvězdy a nebouchaly rachejtle.
Aut bylo málo a jezdila rychle, neb silnice byly prázdné. Silnic bylo míň a úzkých, lemovaných stromy.
Na jehličnatých stromech bylo jehličí. I na horách milé děti.
Na horách bylo pusto.
Vláda a její úředníci se starali většinou jen o své funkce a koryta.
Nebyl telefon mobilní, často ani obyčejný. Takže jsme se v předstihu na všem domluvili a ono to proběhlo, nikoliv jako teď, když se dá všechno tak snadno změnit a nebo odvolat.
Na Brdech stavěli armádní radary Rusové.
Elektronika byla drahá a jídlo levné.
V rádiu hráli debilní pop.
Ženy a dívky s holícím strojkem byly považované za úchylné.

Závěry nedělám.

Také se nadalo vyjet za hranice a tak jsem chodil na Brdy, stejně jako teď. Jako teď, když jsem zjistil, že jinde už dnes pro sebe nic důležitého nenajdu.

20.3.07  Ší iz E

Ší iz E. Obyčejný příběh. Proč bych měl zapisovat jen své skutečné příběhy (Cesta, Kde se sir Dagles vzal, Kroky) ze svých plání, když jsou pláně, kde se setkávají příběhy mé s příběhy druhých.

19.3.07  Starosti

Ještě k těm dvěma předchozím.

Starosti mohou být různé. Může nás trápit mizení deštných pralesů, nebo existence politických vězňů. Odchod partnera, nebo existence protivnýho šéfa, který nás vyhazuje z práce. Nebo také ztráta oblíbeného medvídka.
Na velké starosti jsou jenom typy z první dvojice. Typy z té druhé však prožíváme dramaticky a medvídka nebereme vážně.
Ztráta medvídka je ale tragická záležitost se vším všudy. Jde použít obezličky, že ztráta medvídka se může projevit v psychice a strašit v ní až do konce života, bránit člověku… blabla…
Netřeba mi toho. Taková ztráta je prostě závažná záležitost, protože je někým tak vnímaná. To, že je to dítě, závažnost nesnižuje, ale zvyšuje. Stejně jako krach kariéry -- třeba nesplnění bobříka odvahy a získání sojčího pírka udatnosti.
Medvídek a partner jde sice nahradit, ale zároveň jen tak lehce nejde, protože do toho konkrétního jsem už nanesli mnoho svých představ, je zástupcem hledaného smyslu.

On opuštěný pes je také drama zrady hodné Shakespeara.
To vím, jsem přeci infantilní a navíc pes.

Tak nakonec já, který už zase tolik medvídky, kariéry a páníčky nehledá, s hledajícími soucítím. Už proto, že mám naději, že budou hledat dál. Dokáží se smířit s osudem i osud změnit. Třeba i najdou něco podstatnějšího. Jenom ty pralesy a spol. si to odskáčí a nás vezmou s sebou i s medvídky, kariérami a ztracenými dečkami na zápraží domu smečky.

19.3.07  Nevýpravné myšlení

A jiná myšlení, já si ty termíny jen tak půjčuji, já můžu, já tomu nerozumím.
Nedávno jsem viděl lyžaře. Seděl s lyžemi na lavičce uprostřed louky. S plnou výbavou na lyžování tam došel. Zaplatil si asi lyžařský zájezd, nakoupil u odborníků potřebné a teď se snažil pochopit, kde je chyba.
A nebo nechtěl, je to jen obraz, který může chybně popisovat konkrétní situaci, o kterou nejde, ale podle mého přesně popisuje obecnou situaci, o kterou mi jde.
Odmítáme brát na vědomí realitu. Stavíme nové vleky a lyžařská střediska v představě, že nasněžit musí, když to potřebujeme. Prosazujeme své představy, idee, vize, i když je už zjevné, že jsou špatné. Odmítáme si připustit, že cíl je nedosažitelný, nebo zbytečný, či dokonce nežádoucí.
Ženeme se dál, dožadujeme se dalších dálnic, milovaného člověka, ekonomického růstu, nového auta v garáži, čistoty rasy, sněhu na louce.
Jak nebýt ohromený smyslem pro realitu pana Mi, který se dokáže hrdě smířit s osudem, jenž mu odmítá splnit přání, a řekne jen: „Jestli ani tam ten stroječek nebude, tak to budu muset oplakat“.
Dokonce mám důvody se domnívat, že ví cosi i o nereálné podstatě reality.

17.3.07  Ulpívavé myšlení

Perseverace se také říká. To když se třeba dítě nemůže odpoutat od jednoho slova, věty, myšlenky. Prý že je to špatně.
U dospělých se tomu říká vize, cílevědomost, nebo alespoň koníček… a je to prej moc dobře.

13.3.07  Podžambaný cucák

„Svět je podžanbaný cucák“, pravil znechucen pan Mi, abych jej odlišil od pana Ma, který právě sedá na pec lítací a společně s konstantou letí s vilkužemi za gegegeorchestr, který je ve stanu jedna, ve stanu dva, ve stanu tři a v dalších a…

9.3.07  Vstoupit a neničit

Přeskokem se vracím k tématu z 5.3. a předchozím.
Každý má svůj vnitřní svět. Téměř každý chce něco o tom svém světě sdělit ostatním, někoho do toho svého světa pozvat. Říct druhému, co vnímá a jak vnímá on.
Naše vnitřní světy jsou si většinou podobné. Občas tedy někoho najdeme. Někdo má ale svůj svět hodně odlišný. Toho nikdo nechce poslouchat, nikdo nechce vstoupit. Vstoupí-li, pak leda vtrhne, aby tam v té hlavě „udělal konečně pořádek“.
Nemohu si nevzpomenout na mladého pana M. Dítě, které si zvyklo, že jeho projevy nejsou akceptované, jsou odmítané. Tak na reakci nečeká. Stejně jako okolí odmítá jeho, on odmítá okolí, nereaguje na výzvy, rady, poučení, doporučení… Odmítá dávat správné odpovědi i když je zná, odmítá ty, kteří odmítají jeho.
Tenhle obraz je jistě jen a jen moje interpretace. Vím to.
Také mám ale důvody se domnívat, že tak zcela mimo mísu není. Už proto, že zase tolik odlišný od pana M. nejsem.
Pan M. by měl být schopný a ochotný vnímat svět druhých, svět oficiální. Ale na to možná potřebuje se setkávat s ochotou přiznat mu právo na jeho vlastní svět.
Být přijatý. To nakonec potřebuje nejen on, nejen já, ale minimálně všichni. Alespoň prvních, tak -0,85--100 let života.

5.3.07  Děti nestandardní i standardní

Od malinka na nás něco chtějí. Často něco, na co zatím a nebo vůbec prostě nemáme. Mluví o nás před námi, hodnotí nás v naší přítomnosti… Ale kdo nám naslouchá?. Někteří utečeme do sebe, okolí to vzdá a jen nás postrkuje z místa na místo, okřikuje.

Některé děti si neužily toho, aby byly přijatý takový, jaký jsou. A tak odmítly druhé. Možná, že opravdu někdo nepotřebuje být vyslyšený, že je tak dokonalý Jau! Ty z ta. Ale většina křičí a buší, aby si jich konečně někdo všiml. Všiml, né s tím, že je bude měnit a dirigovat, ale že je bude vnímat. Že je bude vnímat. Že je fakt bude vnímat.

Někdo hledá chvíle, kdy není pod tlakem nucený k něčemu, co je mu cizí, na co nemá vlohy. Otázkou je, jestli skutečně až tak úplně vlohy nemá, jestli to jen nevzdal a neemigroval do sebe -- do labyrintu.
Co kdyby alespoň na chvíli tu chvíli našel? Co by se začalo dít, měnit? Našel by i cestu za zdi, za které se schoval?
Z labyrintu nikoho nedostaneme, když na něj budeme křičet pokyny, pokud on má zacpaný uši. Zajít k němu ho vyvézt ven je jistě trochu ošajsl, aby tam nakonec nezůstali oba, hééé… Ale kdo neriskuje…
A ono, někdy krásnou stavbu labyrintu netřeba bořit, ona se může hodit.
Všem.

3.3.07  Klow

…řekněte „Wow“. Píší na reklamním plakátě. Co bude příště?
„A vyndejte si ruce z kapes, v obchodě se nebavte nahlas, teď deset dřepů a ještě nám tu udělejte prasátko.“ Nebo volejte „Wow“. To už jsou lidi tak tupý stádo? To to nikoho neuráží? To tu reklamu fakt poslechnou, i když z nich dělá naprosto nesvéprávný pitomečky?

1.3.07  …etc

Již brzy mi bude sto. Sice v sedmičkové soustavě, ale sto. Z krajin těch prošlých let ke mně přichází všechna ta já, kterými jsem byl, míjí mne a někam míří. Já jdu jiným směrem, vzdaluji se jim, občas je zahlédnu zdáli, občas je potkám v někom jiném.
Nevím, kdo potkává sám sebe ve mně, ale doufám, že jsou to setkání dobrá.

…a ke všemu mi bolí záda a nohy. Taky už…

28.2.07  Paradox

„To jsou paradoxy, pane Vaněk, co?“ Pravil i sládek. Ano, opět k tomu před tím. Paradox zdánlivě připomíná ono absolutní sdělení, vytržení z logik, konstrukcí, přijatých axiomů, názorů, kauzalit… A ono nene.
Paradox si hraje, bourá. Ukazuje skuliny, cesty, kterými málokdo chodí. Ale vymezení přijímá, jen ho pošťuchuje.
Absolutní, oproštěné sdělení se ovšem s ničím nepošťuchuje, nenapadá vzorce myšlení. Nemůže ani -- není pole, kde by se udál ten zápas. Není nedefinovatelné, protože nedefinovatelné je jen další definicí. Nedá se označit za, nad, pod… no,…apod.

27.2.07  K tomu včerejšímu

Úspěch savce našeho druhu je založený na schopnosti používat mozek k vytváření struktur, řádu, aplikací… a předávání pomocí řeči dalším. Úspěch tohoto postupu, jakkoliv kratičký, pak vede k dojmu, že „vono to funguje“. Dokonce, že to funguje vždy a všude.
K složitějším výtvorům, nežli je sekera a iglů, je třeba složitějších myšlenkových konstrukcí a většího množství slov.
A protože naše logika pracuje podle své vlastní logiky, je složitější struktura nadřazovaná jednodušší, větší množství slov (a nesrozumitelnějších) menšímu. Zatímco: „To je život, já bych blil.“ je považované za výraz primitivizmu. Totéž zahaleno do existenciální filosofie je uctívané. Žongléři se slovy, pojmy a strukturami, jakož i ti, co jednoduchou myšlenku obalí velkým množstvím slov, jsou vážení.
Ovšem při návratu k úplně nejzákladnějšímu (ta slova se mi eklují, prosím dosadit), logika i řeč selhává. Ti, kdo zahlédnou, že řešení je (s)prostě konkrétní, pozvednou květinu jako Buddha při jednom svém kázání a nebo sepíší Tao Te Ťing. Ovšem následovníci už přispěchají s výkladem, on už Lao'c měl kolegu Zhuang Zhou sice geniálního, ale přeci jen tvůrce řádu, vykladače, jakkoliv na širokém a nespoutaném základě.
Je nám líto opustit ten pracně budovaný, složitě získávaný aparát a alespoň na chvíli být sami sebou bez interpretací, vkládání smyslu… A neumíme to.
Ale můžeme se poučit, naučit. Prožitkem, nebo setkáním s Guruem, psem, stromem, zimou… Nebo třeba od dítěte, zejména dítěte nestandardního myšlení.
Možná se pak stane to, co se stává i mně. Zůstanu s otázkou: To jsem opravdu musel tolik přečíst, abych zjistil, že to bylo zbytečné? Dávám si naději, že ta námaha nebyla marná. Že vědomá nevědomost a dobrovolná (s)prostota je vlastně tím, co je sice cílem, ale k čemu je lépe dojít přes labyrint. Že ono dobrovolné přijetí nutnosti a vědomá nevědomost, je to, o co (také) jde.

22.2.07  Vycházení

Když jsem dnes doprovázel slečnu E. na autobus, nevrátil jsem se hned domů, ale jel kus s ní. Se slečnou K. jsem také někdy popojel do velkého města, ale se slečnou E. hnedle až na druhý konec Prahy. Vyšli jsme a vycházelo slunce, ale nebylo vidět pro mraky. Teď je vidět, ale nevychází, leč já budu muset vyjít s tím svým psovatcem na procházku.
Vycházejme ze svých domů jako slunce a zapadejme do svých samot, abychom opět vyšli. Toť tak nějak ještě k tomu, co v diskusi nanesl pan F.
Vycházejme společně i sami a společně i sami se navracejme do samot. Lhostejno zda vidíme slunce vycházet s námi, proti nám a nebo je noc a nebo jej nevidíme.
Kůůůůrňa! To je významů! To se mi líbí! Děkuji E.K.D.F.Rř… za inspiraci.

20.2.07  Fronta

Jsem dnes prožil nějakou tu dobu ve frontě. Stál a koukal a přešlapoval a najednou mi napadlo, že tahle proslavená hrůza je jedním z posledních mizejících, byť krajně degenerovaným, ostrůvkem setkávání se. Internetové obchody zlikvidují fronty a už se s živým člověkem nepotkáme ani tam.
Co zbude? Práce, kde komunikace probíhá už dnes pod dohledem brejnšturmistů, kreativců, týmbyldyngáčů a podobných deviantů.
Doprava ne, jezdíme svým vozem.
Možná ještě nemocnice, kriminál a krematorium.

A nebo? A nebo! Přirozená potřeba někde vybublá a vznikne něco jiného. Současné internační tábory (města) plné osamělých zoufalců jsou neudržitelný úlet.

29.1.07  Testy lehem

Ač jsem dnes nikoho nikam nedoprovázel ležel jsem znavený. Někde mezi Holešovicemi a Vršovicemi se točí gramofon a autobusy převážejí milence světem. Na desce, co hraje gramofon je zaříkávání i psí vytí a jehla se prořezává začátkem. Tak nějak si to nechávám zdát, když ležím a odpočívám a vhovořuji se. Neboť přijde zase čas, kdy se budu muset snažit seskupit slova do smyslu kompatibilního s myšlením bližních. A že mi to jde čím dál hůř.

Gramofon dohrál, pes vyběhl do noci a autobus již jistě spí ve své boudě. Jenom já tady sedím jako debil!

29.1.07  Království hojnosti na smetišti světa

Za mého mlada bylo takové království hýření jen UNESCO. Občas něco udělalo i užitečného, ale jinak jen živilo své věrné, vozilo analfabetům knížky na čtení, montovalo sluneční kolektory v místech, kde nikdo neměl jediný elektrospotřebič. A bádalo, pořádalo konference, školení, unesáci cestovali po světě, no paráda!
Dnes máme další království. Království EU. Přestatečný rytíř či chrabrá žena, kteří se prosekají nástrahami formulářů, často vedení znalým průvodcem, mají vystaráno. Není konina dost kravská, aby ji nebylo možno platit. Naopak! Čím větší p*, tím větší naděje na schválení a úspěch.
Tahle království také pořádají výzkumy, semináře a konference na téma, co lidem z dálných zemí, co tam chcípají hlady, vlastně asi tak na nás tady vadí. Přijdou jistě na mnoho zajímavého.

Třeba na další slova, neboť věda je přeci to, co používá slov, kterým není rozumět.

Pracovníci podnikoví zatím běhají po lesích s buzolou a ručkují po laně přes potok.

Zajimavej svět. Neměl bych zase zalízt do lesa?

Bajdwej, koukal jsem do knížky jedny, a tak jsem zjistil, že za mlada jsem dívky neosahával coby chlípný puberťák, ale prováděl taoistickou, nebo případně tantrickou masáž! Kůůůrňa! Sem byl teda ale duchovní člověk!

26.1.07  Sníh

Tak nám konečně nasněžilo. Velmi romantické. Brodíme se s Dagem ve sněhu, kloužeme se, ba i lyže jsme vytáhli.
V městě však lidský důmysl nezná mezí. Dokážeme změnit bílý, čistý sníh na agresivní, hnědou žíravinu. Takovou, ve které je nám dobře a která je nám tedy asi i blízká, podobná. Rozbředlá agresivní sračka.
Fffpřed!

23.1.07  Příběh daňků

Jeden pes našel koloucha. Majitelka psa vzala koloucha domů a bylo to. Kolouch byl odsouzen k snědení a nebo k životu s lidmi. Otec lidské rodiny jej ale nesnědl, nýbrž pro koloucha pronajal pozemek a na něm koloušek žil a  žije. Na letní byt potom jezdí do obory. Z koloucha vyrostla slečna daňková a ten dobrý muž byl lítostivý, že je tak sama, a koupil jí pana daňka. Ten ale překonal plot a vrátil se zpátky do lesa.
Slečna daňková tedy žije dál sama na svém místě.
Prof Autsajd se nad tím zamýšlí hluboce, pan Leden -r.
Psi v nás, nacházejí objekty, které se nám zdají příjemné. Ulpíme na nich, vytrhneme je z kontextu a zasadíme do své mysli. Některé myšlenky a kolouši se ale na dlouho chytit nedají a utíkají zpět.
Jiný pohled mi našeptává, že jsem také takový daněk přivezený do obory světa, hledající díru v plotě. Což může působit jako touha utéct do nebytí, ale je to touha utéct k skutečnému bytí.

19.1.07  Kdo seje vítr, sklízí bouři

Jak píší v jedné metodické příručce.
Tak dlouho jsem provokoval s větrem, až nám to málem odfouklo barák.
Jsem si to tak předepsal.

17.1.07  Vichr emocí

Když jsem dnes ráno doprovázel vítr, aby osedlal mraky a přinesl déšť a vodou slečnám K. i zeměměřičům K., vracel jsem se domů kolem pana Bena.
Pan Ben je belgický ovčák, tedy potenciální nepřítel naší smečky. Když má náladu, vrhá se zuřivě k plotu a manifestuje své nejvyšší rozrušení, své odhodlání podstoupit s námi boj na život a na smrt. Když ne, jako tentokrát, kdy byl poněkud rozespalý, stejný podnět ho ani nezvedne na nohy.
Stejně jako pan Ben to máme všichni. Když nemáme co lepšího na práci, propadáme hnutím mysli. Máme-li něco lepšího, ve valné většině případů nám stejný podnět nestojí ani za zmínku.

Chtěl jsem jen napsat známou pravdu, že nejsme definovaní a definovatelní, věci nejsou nějaké, jsou jen projevy. A k tomu mi tohle přinesl vítr.

16.1.07  Vítr II

Když jsem dnes ráno doprovázel slečnu K. k místu, dobře jsem věděl, že se za chvíli budu zase vracet zpět.
Bylo tomu tak!
Považte!
Z našeho zeměměřičského zámku. Slečnu K.
A vítr takřka nevál, a tak jsem slyšel, co ke mně hovořil Dagles. Hovořil o počasí, které se z tématu krajně nevzrušivého stává v poslední době tématem planetoidně osudovým.
Lidé se dřívávejc přeli, zdali se něco děje, ale protože zjevně ano, tak jsme u toho, jestli se děje moc a nebo málo a co to znamená, případně zdali za to můžeme my a nebo někdo jiný. Což je vonkoncom fuk.
Pokusit se něco dělat, to zatím nikoho nenapadne, nebo napadne, ale vzhledem k tomu, že taková obrana života by urazila nejvyšší božstva světa -- Produkci, Spotřebu a Bohorovnost, tak to není ani k projednání. Leda tak k exhibicím intelektuálních přežvýkavců dodaných frází.
Tak jsem si jich pár také přežvýkal a mezitím jsme dorazili domů, kde naše panička již vstala (dnes máme oba volno) a začala svítat. Svítání se jí opravdu moc povedlo! Někdy svítá samo, jindy na to musí vstát ona.
V tom svítání jsem koukal z okna na stáda plechů na gumových obručích.
V tom svítání jsem zavřel oči.
V tom svítání jsem je nechal zavřené.
Někdo odjížděl, jiný přijížděl a vítr začal zase foukat.
Ale já ho neviděl, ani neslyšel, to jen ten pes.

Zítra nebudu nikoho doprovázet a vítr ať si dělá, co chce. Půjdu raději k zubaři si nechat vytrhnout zub, abych přišel na jiný myšlenky a udělal si nějaký ten zajímavý zážitek.

Mimochodem. Tak jsem si zase uvědomil, že na jedné věci se vlastně lidé shodnou. Na tom, že oni mají pravdu a blbci jsou ti druzí. Ti vypečenější to skrývají za předstírání pochybností. Jdu se skrýt celý.

Dnes mě navštívil, nezván, jeden vítr, co ho prakticky neznám.

12.1.07  Vítr

Když jsem dnes ráno doprovázel slečnu K. k místu, kde se pravidelně zjevuje plechová krychle naplněná lidmi a spojená se zemí pomocí gumových rotačních anuloidů, chtěl jsem říci sobě: Pomněte Jene, že v kapse maskáčů svých máte lahev s vodou, kterou jí máte podati až bude nastupovati do povozu, který ji odveze na kříž školních škamen, ve kterých pak bez lahve této volati bude: „Žízním!“ Tak odjela vozem, který lidi jí.
Neřekl jsem, neboť něco z tohoto světa musíme přeskočit přímo do transcendentálna a není nám vykonati konkrétně, zde pro klinickou roztržitost. Sebralo mi to vítr z plachet i s plachtami, jak již podotýkám v návštěvní knize.
Tak i J.H.Ch. mne upozornil na vítr. Též M.H. je jistě tímto větrem hnán. Ten jarní vítr, který není v této době překvapivý, neboť budí překvapení, který je nemožný, a proto je skutečný… abych parafrázoval jednoho dávného dadaistu. Dnes, v roce Dada, na což mě upozornil J.F., který ihned zasadil vítr do hlubokých gnozeologických souvislostí.
A tak mezi náhodami, které nemohu označit jinak nežli jako šťastné, se setkávám s nutností. Do chaosu přijde za chvíli moje drahá Hel a vnese nutný řád zpřítomňování do mého řádu odosobnění, podporovaná sirem Daglesem, tím věčným hledačem s odřeným nosem od sledování stop, které nemohu vnímat.
Tak, jako každý ze zmiňovaných nemůže vnímat něco z toho, co vnímají ostatní, Dagles nemůže vnímat, že když bude na procházce rvát za šňůru jako debil, stejně cíle rychleji nedosáhne, absolutno mu opět unikne jen pro jeho přílišnou horlivost a já ho za to cukání a rvaní ještě nakopnu.
Dag se setká s kauzalitou.

11.1.07  Piškot & Piškota!

Po tématech marginálních a povrchních něco závažného. Piškoty! To jsou, jak známo botky baletní. A také pochutina.
Tato pochutina zažala spor mezi dvěma osobami rozdílného pohlaví. Jednalo se vůbec o spor pohlaví. Tedy o to, jakého pohlaví jsou piškoty. Je to ta piškota a nebo ten piškot?
Situace byla, jest vážnou. Nadstandardní vztah těch dvou hrozí se státi skrzeva piškoty opět jen standardním!
Marně jsem mával standartou smíru. Jsa v epicentru sporu, hrozilo, že budu sám umlácen nějakým tím piškotoidem.

Nevíte někdo, jak je to s piškotem, piškotou? Je piškota a nebo piškot? Do piš(kot)… Ne, Jene, to nepiš(kot, Gott)! Main Gott! Pišgott? Puš Gott? Karel? To snad nééé!

Není nakonec ten piškot a ta piškot a nemají spolu malá piškoťátka, Koťátka piš? Pišštěňátka?

Složitej svět, složitej! Haf!

11.1.07  Pomoc si sám. Cože?

V návštěvní knize zde, jistý „x“ pravil, že pomoc má být nabídnutí šance, aby dotyčný si pomohl sám.
No dobře, dobře. Ale co to jako to, má bejt v tomhle reálu? Hééé?
Pomoc Samaritána (kdo neví, o co go, ať si zajde někam, kde mu to řeknou). To mu měl, kdyby přišel dřív, dát klacek na obranu a utéct? Když už byl domlácený, zapsat ho na kurz první pomoci, aby se pak uměl sám ošetřit?

Já jsem na tihle frázi, přicházející tak často z polosvěta naší politiky ∩ organizovaného zločinu, poněkud alergický. Jedná se příliš často o eufemizmus k českému: „Vyser se na to!“

Ač myšlenka to v zásadě není špatná. V zásadě, ale jsou i kyseliny…

2.1.07  Až to praskne

Ve filmu Monthy Python - Smysl života je scéna, která zaujme i prosťáčky odkojené Novou. Pán se přežírá, až praskne. Ovšem na rozdíl od stupidit současných, tady může jednoho i něco napadnout.
Koho připomíná ten člověk, který je už dávno sytý, už jen zvrací, ale stále se cpe a cpe, konzumuje. Už nechce, už ani nemůže, ale stejně se dožaduje dalšího. A kdo je ten číšník, tak úslužný a přitom zjevně hostem opovrhující, čekající na chvíli, kdy předloží hostu účet?
Trochu z toho mrazí.
Druhý číšník smysl života zná. Je banální a je jen pro něj. Jen pro něj v domě na samotě, v domě jeho dětství, kam se vrací s „Fuck You!“ směrem k dotěrné kameře - k nám. Ale tady, viz to včerejší: Co bude dělat v domě srdce svého, až zavře za sebou dvířka? Aby se nám neoběsil.
Ovšem řešení je. A paní na konci ho podá zřetelně a srozumitelně. Ovšem, není nic zázračného.

28. 12. 06  Kdo je velký mudřec

V době stáří tak 6--12, možná 7--14, se člověk zabývá filosofií. Řeší hluboké otázky na kvalitativně vyšší úrovní, nežli dospělý, který je buď neřeší vůbec a nebo řešení jen předstírá. Odrostlec -- zestárlec (s dospělostí to nemá nic společného) vzpomíná na tu dobu a jednoduché myšlenky, kterým už přitom sám nerozumí, balí do složitých slov, která se zatím naučil. Naučil-li se jich hodně a dostatečně složitých, je váženým. Je-li dostatečně ustrnulým ve vývoji na úrovni dítěte, může být i zajímavý. Což jste si opravdu nevšimli, dětinského chování myslitelů?
V době dospívání, kdy se začnou plašit hormony, je doba objevování a opěvování extází. Kdo zůstane v pubertě, je umělec. Mnozí manifestují ustrnutí v tomto stavu i na fyzické úrovni -- zemřou mladí. Další se alespoň pubertálně chovají.
To jsou ovšem jen myslitelé a umělci druhého řádu. Ti opravdoví zůstanou ve věku přímého nazírání, nebo přímé extáze zcela. Nazýváme je retardovanými a máme k nim tak trochu odpor, pramenící z tušení naší méněcennosti, našeho ústupu k tuposti. Tuto tupost zaměňujeme s dospělostí. která s tím ovšem nesouvisí

Tak na tohle jsem přišel, když jsem v ranním vlaku jeda, hovoře snídal.
Mimochodem, ta klobáska paní doktorko byla opravdu kulinářským klenotem, démantem mezi poživatinami! Děkuji! .
Zmíněná klobáska, byla i jedním z leitmotivů podařeného výletu.

16. 12. 06  Jeden zpleněný den

To se mi to tady motá. Tak když je to už úplně odjinud, ať to má homonymický název. Odjinud? Téma a nebo pohled. Ani sám nevím.

„Je pátek barone!“
„Není možná sire Daglesi, dnes je pondělí a máme být ve městě K.!“
„Nejsem schopen nalézti hranice, vážený barone, kde začíná omyl přicházející se stářím, které doléhá na mne, a kdy končí pochybení přicházející s Vaší zmateností, ale domnívám se, že je pátek, nebo možná také úterý, a máme býti v R.“

„Však nyní šlapejte mé nožičky! Šlapejte! Vždyť v řece Nyl, haťa paťa, čeká na nás krokodýl!“
Tak krákoravým hlasem, plným stop empatie promísené se zbytky sýrových toustů, páchnoucím po kofeinu a vonícím dálkou, kterou zpřítomňoval čas, který mizel pootevřenými dveřmi domu bez oken, snažil se volat sir Dag.
Odpovědí mu byl jen baronův smích, který přicházel znenadání, tak jako všechny informace, čiré a prostě pravdivé, nezasažené pokusy o konkretizaci slovy.

Vím, jednou to přijde, ozve se ono: „Chci se s tebou rozloučit“. Na zemi zůstane potom jen mé, rozdrcené tělo.
Avšak dnes ještě mohu tančit v zahradách bezobsažnosti i procházet se po chodníku hořícím láskou, kolem duší, které svítí v tmách plných jasu.
„Šlapejte mé nožičky!“
Obsah pak přichází a bojuji s ním s vědomím, že jednou se ozve. „Je čas se rozloučit!“
V zahradách a na chodnících zatím tančím i kráčím v plamenech i mezi vločkami sněhu poznání, studeného jako psí čumák.
„Viď pse…“
„Šlapejte nožičky, šlapejte…“

9. 12. 06  Co je doma

…to se počítá. I neštěstí. Jsme ochotni vnímat, pokud se něco stane doma, možná v Evropě, snad i v Americe.
Nedávné zprávy se letmo zmínily o zátopách v Číně a sesuvech půdy v Indonésii. Pak už se věnovaly situaci, kterou opakovaně označovaly za tragédii. Bať -- v Alpách nenapadl sníh.

S tím, co provedeme sami, je to ještě diferencovanější. Že se 11. září změnil svět, že Sadám je masový vrah, to víme.
Takový Bhópál zmizel i z periferie dějin. Tam v roce 1984 po lajdáctví a „úsporách“ na bezpečnosti v koncernu Union Carbide z továrny uniklo 27 tun metylizokyanátu a kyanovodíku. Hned v prvních dnech zemřelo na otravu téměř devět tisíc lidí. Dalších 70 000 umíralo v bolestech další dlouhé roky. Děti se dodnes rodí postižené. Připomínat se to nemá, to je ideologicky trefe, to by mohlo být označené jako levičáctví, že.
Koneckonců Černobyl také ne, to je zase protipokrokové tmářství.
Agent orange, použitý ve Vietnamu americkou armádou je už vůbec nevhodné téma. Navíc ho máme plné sklady v Neratovicích, kde v rezavých sudech… čeká. Tedy to je trefe hnedle dvakrát -- zní to rudě a ještě k tomu zeleně. Znetvořené děti se zatím rodí nejen ve Vietnamu, ale i americkým vojákům. Jsou jich už tisíce.
Proč jsem si na to vzpomněl? No, oni o tom přeci jen v novinách psali. Takže to asi jde. Nebo byly ty snímky mrzáků dostatečně „senzační“? Snad ne proto.
Ještě kdyby šlo občas, z toho všeho, co se stane, vybrat i nějakou pozitivní zprávu. Třeba by to taky někoho zajímalo. Mne ano.

6. 12. 06  Markéta Lazarová II

P.H. a John Fox reagovali mejlem na mé zhůvěřilé osobní interpretace filmu.
Petrův dopis je natolik „intimní“ (v pravém slova smyslu), že nelze vložit.
John Fox spíš nadhodil otázky a přidal několik soudů. Ale já to teď nechám být a budou si matlat svoji. Tedy to, co jsem do dopisů psal já. A sám, jako už tolikrát, jsem pak byl překvapený, kam jsem se to až dopsal, a nevěděl, zda s tím sám souhlasím.

Bernard. Kus Křesťanství, bezmocné… ale když Lazar odmítne Bernardovi pomoc, za chvíli má doma Mikoláše. Že by tam už pracovalo cos?
Na konci volá Markétu, která jej neslyší, nese… svůj kříž? Dítě? Život? Bernard je už „moderní“ člověk. Za lehkého obcování s ovečkou se toulá krajem, přivaří se kde může, doufá, že na něj zbude od stolu. Nebere si jako Kozlík, neseje jako Lazar, neslouží jako Pivo.
Pláče nad svojí ovečkou, sentimentální cit. Markéta nepláče nad Mikolášem, cit má někde jinde a jinak, snad uvnitř.
Bernard se chce rozběhnout za Markétou. Možná… je to nemožné, ale jde se pokusit. Ovšem koza běží jinam a Bernard běží za ní. Má s ní své jisté. Volá „Markéto“, ale běží za kozou. Markéta se usmívá.
Z té krve a svému předurčení oddaných osudů odchází Markéta. Loupežníci po právu mrtví, v klášteře utíkají k pohodlí přijetí interpretace, Bernard za svojí kozou.
Markéta odchází jarní krajinou kolem menhirů, usmívá se a brzy bude mít syna.
Usmívá se. Také jen naplňuje svůj osud, ale je jediná, která se ve filmu usmívá. Nešklebí, neřve, nemá ani střídavě podlézavý a ustrašený úsměv Bernarda.
Usmívá se. Protože.
To je zase čistě má interpretace. Je zcela fuk, je-li správná. Je správná, protože pro mne, právě teď platná.

4. 12. 06  Markéta Lazarová

Ten film jsem viděl v sobotu. Nebylo to poprvé a doufám, že ne naposled.
Vladimír Körner říká na adresu Vláčila: „doufám, že moje mlčení vynikne zvláště, když o Vláčilovi budou dál blábolit blbci“
O samotné Markétě Lazarové také většinou blábolí blbci. Co bych nemohl i já? Výjimečný film nafilmovaný podle výjimečné knihy (podle mého je film větší předlohy, jakkoliv je Vančurova kniha krásná). To všechno na základě obyčejného, dávného mordýřského příběhu. On i Mácha postavil svůj Máj na banální kalendářové historce, tohle není nic nového, dělali to mnozí. Novátorství filmové odnesl čas. Zůstal jen opus, označený za nejlepší v historii českého filmu. Mohl by klidně i světového a mohl by klidně být jmenován i nejhorším, pro mne je natolik ojedinělý, že jeho zařazení do přitroublých anket se dá snad chápat jako další, nechtěné poselství, poselství označující hodnotitele za šašky.
I filmové postavy jsou mimo soud. Jsou jednoznačné a přitom hluboké jako Tarotové karty a stejně jako ony odhalují své tajemství jen vnímavým a odvážným zároveň, stejně jako ony k totální výpovědi potřebují ostatní postavy. Stejně tak jako u nich, a ve všem opravdu kvalitním a nakonec v životě samotném, si poselství určené právě jemu, musí nalézt každý sám. Možná i Vláčil sám se pokoušel pro sebe pochopit, co vlastně natočil, když se stal dělníkem sil zakletých v příběhu, jeho tlumočníkem. Klidně je možné vzít film jen jako nudnou, banální historickou fresku. Tarotové karty jsou také jen kusem papíru s obrázky, knihy blábolem, smysl jim dá až jeden každý sám. Sám za sebe.
Historická díla bývají záminkou pro tvůrce, aby na své smyšlené hrdiny přenášeli své touhy, obavy, pochyby. Mluví z nich autor sám. Ale v tomhle filmu si postavy žijí podle svého. Nezaobírají se sami sebou, netrpí nerozhodností, pochybami. Nehledají, jejich život je jasně určený. Nevybraly si ho, byl jim dán a ony jen hledají způsob, jak jej naplnit. I Lazar je důsledný kupčík. Mikoláš nerozmýšlí, zda se má pokusit o nemožné, nebo zůstat s Markétou. Jde zemřít při pokusu o vysvobození svého otce, kterého by mohl také právem nenávidět. Kdyby se narodil jako voják, pronásledoval by Kozlíka po lesích. On se narodil jako syn Kozlíka a tím je vše dané.
Beznaděj?
Třeba ani ne. Ve filmu se střídají obrazy krutosti, něhy, lásky, bolesti, promrzlých plání, hlubokých lesů, čisté vody, slunce skrytého i zářícího. Světla je pomálu, ale je.
Ty filmové postavy jakoby ani nemají vlastní přání. Jakoby znaly jen touhu a povinnost svému životu.
Mikoláš nemůže prohrát bez posledního beznadějného pokusu. Zanechá Markétu samotnou i se svým nenarozeným synem. Nemůže jinak, není to věc rozhodnutí, volby.
Markéta nemůže přijmout falešné usmíření a odchází žít svůj opravdový život. Nese i nový život, počatý s Mikolášem, krajinou, ve které je cítit jaro.
Nemusím se ztotožnit s některým z nich a nebo s některým z dalších. Teprve pospolu dávají smysl, rok se uzavírá, slunce vychází, zapadá a zase vychází.
Co je za tím příběhem, za filmovými obrazy? Já jsem si našel naději a radost. Ale trvalo to.

30. 11. 06  Proto

Kdykoliv může nastat chvíle, kdy osud světa závisí na jednom člověku. Může se jednat o zcela běžného člověka a zcela běžné rozhodnutí, čin. Ten člověk o tom vůbec, ale vůbec nemusí vědět. Můžu to být právě já, právě teď. A nebo ty.
Tak bylo řečeno.

28. 11. 06  Já

Dneska jsem, asi z rozrušení, použil příliš často slovo „já“. Až příliš často, na to jak je neslušné. Budu s tím muset něco dělat, budu muset jít do sebe. No, to asi raději ne, co bych tam dělal.
Takto, po oslím můstku lze dojíti k tomu, že návratem k sobě dojdeme na rynek a vyjitím ze sebe se k sobě navracíme. Na téhle cestě se potkáváme. Někteří.

26. 11. 06  Pan profesor a jeho TeX

Když v roce 1977 se pan profesor Donald E. Knuth chystal k vydání své knihy The Art of Computer Programming, byl znechucený. Typografické možnosti pro sazbu matematického textu byly bídné a co hůř, stále se během sazby do výsledku zanášely chyby.
Pan profesor měl k takovému nedostatku (ač jinému a jinde, ale na tom nesejde) podobný přístup, jako PhDr. Ivan. M. Jirous, řečený Magor. „Když to není, nebreč a udělej to!“
Pan Donald E. Knuth je člověk jistě precizní. Vzal to od podlahy a napsal vlastní programovací jazyk. Pak stvořil systém METAFONT pro tvorbu grafiky a pak mohl, po konzultaci s předními typografy, vytvořit i font -- Computer Modern.
Uběhla sice nějaká ta doba, ale The Art of Computer Programming mohla nyní vyjít v kvalitě, které byla důstojná.
Pan profesor své obrovské dílo předal zdarma (sic!) ostatním a nadále jej vylepšuje. I s pomocí uživatelů, na nalezení chyby je vypsána odměna $327,68.
A jestli neumřel, a on neumřel, pracuje na TeXu dodnes. Po jeho smrti bude poslední verze TeXu označena za finální. Pan profesor nedopustí, aby jeho dílo někdo případně pokazil, nebo se na něm přiživil.
Ovšem TeX je autorem dovoleno používat i modifikovat, jen se pak nesmí jmenovat TeX, ale třeba LaTeX. A má drahá žena může sepsat a takové, nebo onaké dílka, ba i dalším z potomků TeXu, METAPOSTEM, obrázky namalovat.
Proč to píšu? No, není ta preciznost a nezištnost minimálně, když už opravdu nic jiného, pozoruhodná?

21. 11. 06  Čepice

Klobouky mám dva. V jednom jsem prošel Ladak, druhý jsem dostal nedávno. Čepic mám víc. Chrání moji olysalou hlavu před zimou, která snad už konečně bude. Snad bude i se sněhem.

Mám rád sníh, stejně jako dívka Monella z knihy M. Schwoba. Schwob, tenhle od mládí ochrnutý potomek rabínů se převtěloval ve svých knihách do historických postav, spojil krutost a racionální přímost s něhou a všechno to obalil nekonečným soucitem.
„Vyčerpej v každém okamžiku kladnou i zápornou celistvost věcí.“ Řekla dívka Monella, když varovala před sestavováním bílých vzorů, neboť pak se setkáme s černými. „Bíle království! Bílé království! Vím o bílém království“ volala na autora, který jí hledal, nacházel, ztrácel a našel. Nedostal sice klíče od království, ale království díky ní poznal. Věděl, že je. Možná byl smutně šťastný pan Marcel Schwob. Nešťastně šťastný přítel realisticky smyšlených životů, králů, vrahů a hledajících dívenek.

Čepice hřeje, jak tak sedím a koukám do noci, ve které je jistě i bílé království.

13. 11. 06  Střepy a někdo

Dlouhou dobu rozbíjel všechny nádoby, zrcadla i okna. Procházel se bosýma nohama po střepech, pyšný na svoji bolest.
Někdy mu bylo líto rozbitého a pokoušel se střepy slepit, Znovu vytvořit zničené. Marně.

Jednou, po dlouhé době, možná ještě včas a možná také pozdě, v době, kdy už nic nehledal, nalezl nádobu, nalezl zrcadlo, ve kterém se poznal, nalezl okno, které mohl otevřít. Podíval se do zrcadla, otevřel okno a vydal se s hrnkem pro vodu.
To jsem sám zvědavý, jestli na těch pořezaných nohách dojde.

1. 11. 06  Malý kluk, rocker Roger a Zdi

Nevidomý malý kluk se kejve, choulí se s pěstičkami na očích. Do pokusů o samostatnost se mu moc nechce. Téměř vítězoslavně zvěstuje: „Já nemůžu, já jsem nevidomý“. Případně opakuje jeden a ten samý popěvek a nebo slovní spojení stále dokola. Řekl mi radostně: „Víš, proč to dělám? Protože jsem duševně nemocný“.
Schovává se za zeď, uzavřel se do svého světa a odtud komunikuje provokováním. Nic neobvyklého ani u zdravých a dospělých.
Takový Roger Waters o své zdi napsal celé dvojalbum. O tom, jak mu padl ve válce tatínek, o matce, o škole. Nechal nahlédnout za svoji zeď, kde se místo rockové hvězdy často choulilo podobně vyděšené, osamělé dítě.
Některé zdi nám postaví osud, okolí. Některé si postavíme sami. Marek Edelman se za zeď hořícího ghetta prostřílel. S tak konkrétně hrůznou zdí se setká, tady, dnes… málokdo. Ale neviditelné zdi také není zrovna snadné překročit, rozbít. Roger se možná prodrnkal basovou kytarou, na které synchronizoval svůj tep s jejím, prořval svojí upřímnou výpovědí. Ten kluk snad svoji cestu za zeď také najde. I když výsledkem nebude slavné album, ani to nemusí být příliš oslňující. Jen jeden lepší život. Jen…

24. 10. 06  Test

Máme čísla

Jaké patří číslo místo otazníku? Ta 6? Nakonec proč ne, když budeme vždy tupě sčítat po řádcích. Dále 1., tím se dle směru našeho čtení začalo, tak se jim musí skončit. Ještě přesněji 108, protože je to číslo posvátné. Pokud čteme po židovském, arabském směru?
Správná, osobní odpověď je 18, protože mi právje napadlo a líbí se mi.
Ta věta je, právě proto, gramaticky zcela korektní.

13. 10. 06  Divnej svět

Jsem si tak zase poštěkával, coby Dag, v nějaké diskuzi. Nějaké horolezecké blábolení tam bylo o používání mg (jak originální), jinde se někdo někomu přicvakl do jištění… já se sice třeba i účastnil, ale jen pro formu, přišlo mi to zbytečný.
A jel jsem na zasedání Vrcholové komise pro skály.
A zase jsem měl chvílemi pocit, že si jen tak divně hrajem.
A druhý den jsem si přečetl, jak Číňani v sedle Nangpa La zastřelili pár lidí, co se pokoušeli utéct přes hranice. Zbytek, hlavně děti, někam odvlekli, možná zastřelit, možná do koncentráku, možná -- kdo ví.
A v novinách se o tom nepsalo, je přeci další soutěž v debilbedně před papírovejma kulisama, v záři barevných světýlek si hrajem.
A snažíme se probavit časem směrem k smrti.
Anebo si vytváříme virtuální nebezpečí, zase si hrajem.
A já taky.
A my si vlastně vůbec nehrajeme, hra je tvůrčí, my jen zabíjíme čas.
A?
Ten vojáček na Čínské hranici se trefil, ta ženská možná ještě pár metrů lezla dál, nežli zůstala ležet mrtvá. Ten voják možná dostane pochvalu a třeba opušťák a bude se moct podívat domů.
Ta příhoda zůstane zapsaná ve vesmíru a bude se opakovat, protože, co se jednou stane, to nikdy nikam nezmizí.
Všichni jednou dostaneme zásah a zdechneme na bílé pláni.
Ten zbytek, co nepostříleli a neodvlekli, je teď někde za hranicemi.
Něco dobře dopadlo. Vojáček má opušťák a uprchlík svůj vytoužený uprchlický tábor, kam utekl z pekla své země.
Ještě by se to dalo zobecnit. Ale mně se nechce. Ani doplňovat čárky a opravovat hrubky v tomhle dnešním zápisku.

Tak nějak a dost. Haf haf.

27. 9. 06  Na kolenou

Na kolenou jsem trávil večer. Nikoliv v modlitbách, či provozuje rock'n'roll, ale maličkým kartáčkem drhna podlahu. Byla špinavá, špína zažraná a jinak to nešlo. Pěkně centimetr po centimetru těch 10m². Nejprve jsem se chtěl při tom zamýšlet nad podobou tohoto procesu s očišťováním duše, ale záhy jsem přešel v tiché zoufalství. Prodrhl jsem se od večera až málem k ránu
Podobenství hotové, záda bolavá, podlaha vcelku čistá. Můžeme jí zase špinit a propadat zoufalství. Nebo o ní pečovat lépe.

15. 5. 06  Kdo s čím zachází…

Ladislav Klíma si pěstuje absolutní vůli, ale přestat chlastat nedokáže, a upije se. Friedrich Nietzche se tak dlouho zaobírá nadčlověkem, až skončí jako paralytická troska. Kurt Gödel objeví matematické a logické zákony ohromující dosahem a genialitou vědce -- zemře jako šílenec, paranoik.

A další a další.

Posilováním jednoho aspektu v jeho kladné poloze posilujeme i jeho odvrácenou tvář. To už se dávno a po celém světě ví. Ale nedbáme. Ani já nedbám.

Ach jo. Haf, haf.

20. 4. 06  Kauzalita

Je už to dávná příhoda, ale problém příčiny a následků je na ní vidět tak dokonale, že je dobré ji vzpomenout.

Kamarád Michal jel hrát, coby bigbíťák, do jednoho velmi vzdáleného města. Tam zapomněl klíče od práce a musel se pro ně druhý den, tu dalekou cestu, vracet.

Druhá věta je zbytečná. Zapomenuté klíče vyplývají z věty první. Vyplývají z -- „Michal jel hrát, coby bigbíťák“.

Pro ty, kteří jemné nuance vědy kauzalistické neovládají, vysvětlím. Takové vystoupení bývá v hospodě a kapela má pití zadara. No, ano… Po výstupu není možno jít hnedle spát, dojmy jsou veliké. A kam jinam, nežli do vinárny, kde je jasné, že obdivovatelé budou chlapcům kupovat panáky, chlapci oplácet panáky. Z toho vyplývá, že následné ráno bude kruté. V takovém malém městě je hotel na náměstí. A tak znavení umělci, co se pokusí ráno zachránit nalokáním vzduchu u okna, musí spatřit prodejnu se smíšeným zbožím, která na takovém městečku nutně naproti hotelu bývá. Nemůže je nic jiného napadnout, nežli se tam zajít podívat a je nemožné odolat pohledu na vychlazená piva -- vyprošťováky. A proč kupovat jen jedno? A dál a dál… Tak rychle pít po ránu zase nejde, aby mezitím neotevřela hotelová restaurace…

A může si ten nebožák v takovém stavu, v jakém po mnoha dalších hodinách je, vzpomenout na to, že na stolku nechal klíče?

Přemýšlím, kde by se tenhle řetěz kauzální, dal reálně přetnout. Hledám, jak by bylo možno nezapomenout klíče v onom městě. Řešení, zdá se, není.

„V prvním vykročení je celá cesta. Pravil již Lao ć.“

„Všichni jsme v moci paní nádlesní!“

19. 4. 06  Z dopisu MUDr. Janu H.

Egzistenciálni krysy útočí, ale Ty se nedej, budu Ti krýt záda. Postav se jim a řekni jim přímo do jejich očí podlitých floskulemi: „Jak vy mi, tak MY vy!“

Sejděmež se! Ať již u Vás a nebo zde. Vždyť jaro je tady a vůbec nevadí že okna jsou vytlučena a do střechy z ukradených sádrokartonů teče. Na rumiště života nataháme ze smetiští bytí obaly od velkých darů a pneumatiky od vozů, co nikam nedojely. Nalovíme ekzystenciálni krysy, upečeme je a budeme se mít jako páni! Zazpíváme si nějaké veselé písně z repertoiru raných dg, a pak se budeme věnovat sebechvále, která smrdí, a tak snad její smrad přesmradí smrad volebnich gulášů.

Když jsem se vracel z cest, na Smíchovském nádraží stál muž, jehož poněkud uválený šat a zahmyzený vous mohl povrchnímu pohledu ukrýt hloubku jeho Ducha. Ten muž zvracel, jeho zvratky pleskaly na chodnik. Poklekl jsem před tím světcem, snad Boddhisattwou a poděkoval za poučení.

On také pozřel nalezených odpadků civilizace, lhostejno, zda to byl uzenáč, myšlenka, kus kuřete a nebo televizní seriál Ale věděl si rady a odhodil mocným obloukem vše na nástupiště, chodnik -- cestu, která nikam nevede, ale je jen čekárnou na povoz, který nás veze tam, kam chce on.

Supi hoduji na reliktech ducha a posledni živí relikti se pozvolna mění v neživé.

Prijeďme, přijeďte brzy. Antikrist přichází, ať ho předběhneme!

2. 4. 06  Silnice do ráje

Do Českého ráje povede dálnice. Nikdo nepochybuje, že bude hnusná. Ale zase ta rychlost, co? Hehe! Budeme tam coby dup. Sice tam už nebude žádnej ráj, ale budeme tam rychle.

Vlastně to je velmi přesný obraz. Pro urychlení cesty do ráje, obětujeme samotný ráj.

9. 2. 06  Společenství

Takové splečenství, parta, komunita, smečka je trochu organismus. Prožívá své narození, dospělost, stáří a smrt. Případně omlazení   znovuzrození.

Takové společenství, parta, komunita, není jen jako nějaký organizmus. Jsou společenství „nasycená“ a „nenasycená“ Ta nenasycená přijímají s nadšením nové příchozí. Jsou to smečky, která se cítí slabé, ohrožené (Ať už právem a nebo ne) a nebo mají rozšiřování členstva ve své náplni. Ale i uvnitř takové radostně přijímající smečky je uvnitř nejspíš nejméně jedna užší smečka „elity“, vůdců, pamětníků„starých dobrých časů“, kdy spolek byl ještě mladý, vitální a plný nadšení. A ti jsou vůči novým nedůvěřiví až nepřátelští. Ovšem ono nadšení, vitalitu, myšlenky, tam musí dodat oni noví. I s tím, že spolek pozmění. Nový příchozí je vždy, minimálně trochu, vnímán jako nebezpečný vetřelec. Představuje nebezpečí pro všechny členy, které může v hierarchii smečky posunout na nižší pozice, může snížit jejich autoritu.

Každý spolek má svoje pravidla, konformitu. Svoji. Spolek revolučních nekonformistů vyžaduje revoluční nekonformitu na svých členech.

Spíš podvědomá obava společenství před ustrnutím a tím zánikem, vede někdy i k paradoxnímu jevu, kdy nový člen, přicházející s novými nápady a třeba i změnou zaměření, je přijatý naopak s nadšením a třeba i nekriticky. Přijatý je tak zejména členy z nižších pater smečky, kteří sami na postup nemají odvahu a nebo schopnosti, ale je jich mnoho. Výsledek je pak daný prostě jen tím, jestli nadšeně přijmou opravdu dobrého obroditele a nebo podvodníka. Schopnost rozeznat vhodného člověka klesá s velikostí smečky a s tím, jak ubývá každodenního osobního kontaktu. Pokud není osobní kontakt vůbec, rozpoznat nebezpečí dokáže jen několik jedinců, kteří ovšem na rozhodování nemají vliv.

Dřív jsem si myslel, že „druzí“ jsou většinou hloupí a já jsem chytrej. Teď se mi zdá, že „druzí“ jsou většinou hloupí a já taky.

29. 1. 06  Fakt věříš, že jsou víly, plivníci, hejkalové a podobní?

Byl jsem otázán, když jsem tvrdil, že ano.
Když si vezmeme třeba to, že dárky nosí Ježíšek. Nejprve jsem věřil, že je nosí on, pak jsem poznal, že nikdo takový není a dávají je lidé. Pak přišel vyšší stupeň skepse: „A co když? He?“ Dál jsem pochopil, že ten pojem jde také chápat jako celý ten proces, síly, které jsou za darem. Teď je mi to jedno a přijde mi, že je to docela pěkné říkat, že dárky nosí on. Podstatné je umět dárky dobře dávat a dobře přijímat. A na to se hodí i ten Ježuch, neboť upozaďuje osobnost dárce, který se stává jen vykonavatelem sil laskavosti.

Je ráno a zima je mi příjemnější, nežli vedro. Ale našel jsem zmrzlou sýkorku.

18. 1. 06  Sníh

Napadl sníh. Nakrmil jsem ptáky a zabil myš. Myš žrala knížky a oblečení a po dobrém to nešlo, do humánních pastí se nechytla, a tak jsem s ní zatočil. Třeba někdy také budu někomu žrát něco důležitého a zabije mne. A tak krmím ptáky, abych byl alespoň k něčemu a měl přímluvce. Ve chvílích, kdy mám pocit, že už sklapne past, zůstává naděje. Slunce se vrací a napadl sníh. Ideální čas na to něco podniknout a veselit se. Jdu na to.

18. 12. 05  Vobjef

Jsme insekti! Tak! Ještě úplně ne, ale už máme našlápnuto, stát se hmyzem. Ono to není špatné rozhodnutí našich evolučních řídících složek. Ono se už dlouho ví, že příští etapa života na zemi bude patřit hmyzu, no a my chceme být u toho.
Takovej normálně mamální savec si udělá smečku. Členové smečky si konkurují, ale i spolupracují, neboť je to dlouhodobě výhodné. Alespoň pokud to není savec blb.
Smečka je ovšem funkční, jen pokud je malá. To hmyz umí zvládat vytvořením kolektivního mozku větší kvanta. Nekonkurují si. Nemají individualitu, pouze někteří se naformují tělesně a duševně na speciální úkoly (mravenci i včely mají své bojovníky, krmiče, nosiče).
I ty vnější změny jde už pozorovat. Dnešní profi sportovci a vojáci už nevypadají jako běžný lid. Zatímco svalovec ještě v šedesátých letech vypadal velmi podobně jako zbytek lidí, dnešní „bojovník“ je od „dělníka -- úředníka …“ odlišný postavou i povahou.
Pokud se podíváte na nějakou anketu „objev roku“, tak je to představitel toho pěkně vyvedeného průměru v dané sortě hmyzího spolčení. Pokud se podíváte na nový úspěšný film, je to zaručeně znova natočený starý film nebo alespoň podle staré knihy. V tv jsou nejpopulárnější seriály předvádějící osoby, které vybočují z průměru jen tím, že svoji průměrnost dotáhli k dokonalosti a dobře jí uplatnili.
Ještě se objevují archetypální „bludní rytíři“, „skutečné individuality“, ale to jsou už jen ozvěny epochy minulé. No -- byl to pěknej sen. Zajímavé je, že násilná kolektivizace bolševiky nebyla tak úspěšná jako dobrovolná a radostná současnými insektisty (pěknej tvar, co?).
Hmyz nepotřebuje udržovatele pořádku. On „chce“ to, co má chtít, a dělá, co je potřeba. Není potřeba složitých aparátů na jeho sledování a kontrolu, neboť on udělá to, co má. Nemůže jinak. Pokud se člověk připne na informačně formující kanály na 24 hodin denně (a to se připne dobrovolně a rád), tak to zhmyzení, které je zatím velmi pomalé, půjde fofrem.

10. 12. 05  Zločinné ideologie -- jak sladko je snít

Je taková podivná představa, že lidé jsou dobračiska mírumilovná a snášenlivá. Jenomže občas se najde člověk, co vlastně není vůbec člověk a ten ta dobračiska ovládne a ona se zblázní. Anebo to udělá zlá čarodějnice Ideologie. Také nelidská, čímž říkáme, že jí vlastně nevymyslel ani člověk, že sem odněkud spadla stejně jako ten diktátor. A že kdyby nám sem nespadla ona, ani on, tak bychom se měli všichni rádi a tančili po rozkvetlých loukách a nikdo by vlásek jinému na hlavě nezkřivil. Natož aby mu tu hlavu uřízl.
A dokud se budeme takhle oblbovat a tvářit se, že všechny hranice, lágry, a plynový komory s náma samýma vlastně vůbec nesouvisí a nás se týkají jen tak, že bychom byli obětmi, ale katy, to né, to my nene… tak budeme v bludu a zadělávat si na nové a nové zrůdnosti.

10. 12. 05  Cirkus, atrakce, adrena--líní

Děti chodí na kolotoč anebo nějakou tu horskou dráhu. Je to z kopce a děti výskaj strachem, ale když dojedou, tak chtějí znovu.
Dospělí chodí skákat z mostu na laně a nebo provozovat to, co se nazývá adrenalínové aktivity. Jo, dobrý, už jsem to psal, že neschopnost dospět se povýšila na ctnost a cíl. Hlavně nikdy nedospět. Vyhovuje to těm nahoře i dole.
Hrátky a psychohrátky mohou být jistě branou k sebepoznání, ostatně to není nic nového, leckde se to provozovalo již před mnoha sty lety. Pozoruhodné je, že se toho také v rámci jakýchsi školení zúčastňují řídící pracovníci firem. Běžný lid ne a je-li zahrnut, reaguje posměchem, neboť jeho reflexy jsou, na rozdíl od vzděláním zhlouplých (v jistém směru), ještě zdravé. Kde se to vzalo? Varianta iniciačních obřadů? Budeš členem a trochu i majetkem společnosti, firmy…?

Zpět na kolotoče. Ta hrůza a to těšení se na to, až ohrožení pomine a budeme opět v bezpečí. A sotva pomine, tak znovu. To je obrázek, he! Přesnej.

1. 11. 05   Dušičky

Čas dnes zase protéká stropem i podlahou, aby se vypařil. Duše mrtvých tančí v listí a mlha krásně zebe. Vůbec je krásně. Šedivý klid listopadu předcházející adventu, studené slunce na chvíli a teplá tma v noci. Paráda. Nahřívám si ruce u větráčku počítače, topit by bylo škoda, rušilo by to ten krásný dnes.

27. 10. 05   Aha!

Jsme se teda pěkně prošli po Brdech. Jen tak podle sluníčka a po paměti (před sotva třiceti lety jsem zrovna tímhle potokem šel) jsme to vzali z Voznice do Řevnice. Na Hřebenech jsme došli i na místo známé z letoška. Tady jsme byli v zimě, povídám.
Nene, říká žena má, tady to vypadalo jinak, tady byl sníh…tedy pokud to byl sníh.
V prostředí mé mysli, povídám já, je otisk subjektivního vjemu, bílé hmoty, po které jsem klouzal na lyžích. Proces objektivizace otisku reflexe, deformované však prodlevou času, jakkoliv fiktivního, by mohl vézt k domněnce, že se jednalo o sníh. Ale netrvám na tom.
Hele, páníčku, na to sir Dagles, zase tyhle kecy zastírající tvoji podobu. Na mne si mudrováním, a pseudofilosofickejma, moralistickoetickejma žvástama nepřijdeš. Stejně myslíš jen na fenky a žvaníš z hladu. Nech si to na web, jo.
Pokoušu tě jako včera, okřikl jsem psa.
Nad Řevnicema jsme se potkali s obrskládkou. Tak už vím, čím se tahle civilizace odlišuje od předešlých. Dokáže vyprodukovat daleko víc odpadků.
Sorry Dagu. „Chytej klacek!“ Tento jest falickým symbolem letícím vstříc uplatnění dřímajících potencí a tímto obrazem ducha v prostoru a čase, který nikdy nemůže obsáhnout myšlením ve smyslu řazení úvah, ale může jej obsáhnout a přesáhnout svým vhledem, reflexí, kterou jedinou přesahuje…

27. 10. 05   Kšeft pro Zikyho

No, tak k těm nepůvodním a povrchním sociologohrátkách ještě jednu, trochu jinak.
Dogma, morální nařízení, diktatury, náboženský fundamentalizmus, to nemizí ani od nás, to jen mění masky. Máme dogma svobody. Kdo by o naší svobodnosti chtěl pochybovat, tomu dáme po držce. Stejně tak morálka nebyla asi nikdy tak upjatá, jako dneska. Jenom ta dnešní morálka spočívá v morálním příkazu, být proti morálce, co byla dřív. Což je prašť, jako uhoď. Diskriminace se také posunula, už muže nevyhodí pro neoholenou bradu, ale vyhodí ženu pro neoholené nohy. Bič antiideologie dopadá na každého, kdo uhne z řady. Zoro mstitel by byl dnes daleko nepřijatelnější, nežli vrah z potěšení; Zorro rozvrací základy konzumní nectnosti svým citem pro čest, což vrah-kutil nedělá.
Ve společnosti, ve které žil Freud, patřilo k dobrému tónu hovořit o morálních zásadách, cti a náboženském cítění. O sexu jen tak lechtivým náznakem. A tak sex strašil v podvědomí, hysterky hysterčily a Ziky mohl otevřít ordinaci.
Dneska by… néé, nemusel by skončit na Hlaváku. Dneska patří k dobrému tónu hovořit o sexu. Případně polechtat fantazii narážkou na nějaké to morálno, duchovno. Opatrně, jinak všichni zrudnou rozpaky a vás už nepozvou. A protože i toto je naše potřeba archaická, tak je v podvědomí a tam kvasí.
Freude nové doby, nástup do ordinace! Vstanou nové hysterky a hlavně hysterici z potlačeného duchmorálna!
Jóó. A všimli jste si, jak je všechno čím dál stejnější? Výrobky od zdánlivě různých firem, rohlíky a myšlenky zdánlivě různých lidí.

24. 10. 05   Čekáme na Ježíška a místo něj přijdou mološi a mloci

Tady u nás, v evropsku a v americku, jsme ovlivnění, ať už nad tím jásáme a nebo ne, křesťanstvím.
Že se za nás někdo obětoval, zemřel, vstal z mrtvých a nastolil Nový věk spravedlnosti, Lásky Blabla… a my k tomu už tak nějak přijdeme s přijetím idee, jak slepej k houslím.
Teologové mají plný kecky, jak vysvětlit to dva tisíce let trvající zpoždění. A ostatní čekají, anebo hledají, kdo by to teda, jako, vzal za něj. Hledáme co, kdo, čím, nás dostrká do ráje, který už přeci tady každou chvíli musí bejt?!?
Církev, národ, čistá rasa. Nové kolonie, nové obchody s koloniálním zbožím. Vědecký pokrok, osvobozený rozkrok. Komunismus, kapitalismus, ruka dělníkova, ruka trhu. Bůh bez přívlastků, trh bez téhož. Občanská společnost, nadnárodní společnost. Multikulturní, multiinstrumentální, mentální energie. Postmoderna, post coitus omni… triste…
Stále hledáme, kdo, co, to, něco, zařídí. Stále nacházíme nové idee, které „to“ všechno vyřeší jen tím, že jsou. Hledáme a nacházíme nové molochy a navrch nové mloky pro nás, majitele klíčů od onoho ráje. Ty molochy ideí, vynálezů a snah, mloky služebníků, kteří se nakonec vzbouří proti nám.
Karel Čapek nakonec sám sebe umluví a dá naději na výhru alespoň nad mloky. Jenže! Vstanou noví mloci.
Tedy, přesněji: pořídíme si nové molochy ke klanění a mloky k posluhování.
A zase nám dají po držce.
Dobudeme kolonie a už nás ženou a navíc přijedou ovládat nás, k nám. Tak je (zne)užijeme u nich jako levnou pracovní sílu a oni se to naučí a začnou vyrábět sami a nás převálcují. Naučíme jednu partu střílet po ruských okupantech v Afganistanu a ona ta parta začne střílet po všech.
Naučíme stroje za nás pracovat a už pracujeme jako mourovatí, abychom si ty stroje mohli pořídit.
Haraburdí vycucaných, prázdných slov, co nám tu zůstala po myšlenkách, které nás né a né dostrkat do ráje, nám k tomu haraší v hlavách.
A tak dál…

17. 10. 05   Fronta na totalitu se slevou

Ona možná nenapadla Orwella a Huxleyho a další předvídatele nebezpečí moderních totalit ještě jedna možnost. Že nebude potřeba Velkého Bratra ani Jeho Fordstvo. Že my si ty nevypnutelný televize do bytů (dvousměrný, už to začíná, je to dobré, podívat se, co doma dělá dítě. Nebo ne?), ty čipy do hlavy a podobné, sami koupíme, protože nám to přijde jako báječnej nápad a bude to „in“.
Pálení knih je zbytečné. Stačí pustit nějaké to realitytolkonemanefuckshow show a ty knihy se můžou klidně prodávat. Nikdo si je nekoupí.
Kontrola pohybu? K čemu, když lidé jezdí na místa k tomu určená v určenou dobu, na dovolené do doporučených míst. Stačí z toho udělat módní trend a není potřeba biřiců a inkvizice.
Netřeba pracně schovávat informace pod zámek, když o ně nikdo nestojí.
Na pokyn z televize se davy ženou ve svém volném čase odevzdat peníze do obchodních domů, za šmejdy které nepotřebují.
Která diktatura tohle měla? He?
Proroka není třeba kamenovat ani ukřižovat. Stejně je nezajímavý, nemá dobrý „PíáRko“.
Dav už krááásně ovladatelný. A spokojený. Néé, nebouří se, vždyť má tolik krásných hraček a zábavy. Ovládat jde tak lehce, zlehýnka, bez mučíren ministerstva lásky. Stačí jen využít stávajících „ovladačů“.

6. 10. 05   Civilizace svatá či ďábelská

Ono se nám v tej našej euroamerickej globální špatně nežije.
Ale je to opravdu všechno tak růžový? Že to musíme exportovat.
Ono opravdu máme svobody docela dost, a né že né. Pokud ovšem chceme to, co se vejde do naší normy. Třeba takové základní právo, vystoupit, nebo jen poodstoupit ze systému. Seberu se a půjdu. A oni mě seberou.
Půjdu si vykácet kus lesa, udělat políčko a na něm si pěstovat brambory. Žít sám na sebe a za sebe. Přijde na mne vlastník lesa, ochránci přírody, zdravotní komise, která zjistí, že nedodržuji předpisy, nejsem řádně očkovaný, kouřím si v kuchyni a nemám splachovací wc, což už se pomalu nesmí ani doma. Seberou mi mé vlastní děti a dají je do děcáku, kde z nich vychovají zloděje a kurvy, kteří jsou pro společnost víceméně přijatelnější, neboť jsou pouze odchylkou a nikoliv popřením.
A mne zavřou, protože nebudu mít zaplacené pojištění, daně, nebudu mít vyřízený živnostenský list a přitom budu u nich položka podnikatel, že, co jiného.
Ono je to možná tak, že my si v té kleci můžeme dělat větší binec, nežli jinde a máme lepší krmení.
A jinak. Co asi vidí oči venkovana ze zapadlého (zapadlé=daleko od nás, hohó! Že.) kousku země, na návštěvě našeho velkoměsta. Představujeme si, že je ohromený a nadšený. Ohromený asi ano. Ale on prochází městem, kde většina těch, které večer potká, je víc, nebo méně zdecimovaných alkoholem a dalším, tedy látkami, které jsou pro něj buď nepřijatelné, neboť ničí úsudek člověka a nebo určené k sakrálním účelům. Odevšad se na něj valí gynekologické výhledy (tady máš to nádherně tajemné ženství, balíku zdaleka, he!). A kdepak asi v téhle zemi mají nějaké obřady? Svátky? Rituály? Táže se náš venkovan, neboť ví, že to je to, co tvoří společnost společností. Ještě že mají tu televizi, říká si asi, jde se podívat, jak se tímhle vynálezem šíří moudrost, vzdělání, snad i zbožnost… ajajaj.
Já se mu ani nedivím, že nad tím vším si odplivne a představa, že bychom mu tuhle slávu měli dovézt do jeho země, jej upřímně vyděsí. Vyděsí jeho i jí, dívku toužící po dobrém muži, hodně dětech a nikoliv po volebním právu, právu na to se svlékat na veřejnosti, nebo „kariéře“.
I to naše veselí je nějaké křečovité. V Indii jsem viděl hrůznou bídu, ale děti se stále smějí. I v té hrůze. U nás se mají krásně, ale nesmějí. Proč asi. Možná tuším.
Že se mezi nimi, tam někde, najde i ten, co si vezme bombu a jde pro změnu šířit své představy k nám, že se nakonec musíme bránit, to je další, byť navazující.
Civilizace se zabývá nejdřív bojem, pak prací, pak obchodem, kulturou a nakonec už jen spotřebovává sebe samu. U nás končí kulturní období a leckde jsou ve stadiu boje.

1. 9. 05   Dva vtipy. A jeden k tomu. Fakt se mi líbily

Vždycky, když se ten chlap napil kávy nebo i čaje, ucítil bodnutí pod okem.
Navštívil lékaře. Zjistili vysoký tlak a předepsali léky. Jejich vedlejší účinky způsobily onemocnění ledvin, pak se přidala cukrovka a další.
Byl čím dál popudlivější, ta podivná věc ho začala rozežírat. Na práci se nemohl soustředit a byl přeřazený na podřadné místo. Začal chodit večer pít, aby alespoň na chvíli zapomněl.
Dostal se k psychologům, kteří mu odhalili jeho nevhodné životní scénáře, vysvětlili jeho nemoc jako zoufalý pokus o získání uznání v manželství.
To se stejně rozpadlo.
Začal snídat tvrdej alkohol a vyhodili ho z práce úplně.
Jednou zase pil kafe s rumem v bufetu. Opět to nesnesitelné bodnutí, co tím všechno začalo. Jiná existence na něj upřela kalný zrak. „Proč si nevyndáš tu žičku, vole? Dyť tě to musí píchat pod vokem???“

Tulák se plouží zimním městem. Zima a hlad. Za oknem jednoho z domů vidí u stolu sedět podivnou rodinu. Sedí, koukají na sebe a mlčí.
Dodá si odvahy a vstoupí. „Lidí dobří, mohl bych se u vás na chvíli ohřát?
Všichni mlčí.
Sedne si tedy do koutka a pozvolna začíná drznout.
„Víte, já jsem se bez vlastní viny octl v takovémhle postavení… nebylo by pro nebohého něco k snědku?“
Táže se.
A všichni u stolu mlčí.
Pobuda si tedy dojde do ledničky.
Později si otevře pivo a zapálí cigaretu z krabičky na stole.
Všichni sedí a mlčí.
Teplo, jídlo, pohoda a onen muž si prohlíží podivnou rodinu.
„Teda slečna dcera se povedla! To je krása, to je mládí! Pro jednou by se snad nic nedělo, nééé…“ Znásilní jí přímo u stolu.
Všichni vytrvale mlčí.
Po chvíli: „Teda ale milostpaní je taky ještě kost!“ Pochopitelně opět totéž.
Celá rodina sedí a mlčí.
Tulák jí, pije a už neví co roupama.
„Teda, chlape, vy byste taky stál za hřích!“ Povídá k otci.
„Co si to dovoluješ, ty zmetku!“ Zařve pán domu.
Ostatní z rodiny začnou jásat: „Táta meje nádobí! Táta meje nádobí! Táta první promluvil!“

Poučení z těch dvou příběhů? Neříkejte, že Vás nic nenapadá.

Ještě jeden odjinud:
Rabíni se přou o to, k čemu připodobnit svět.
Názor střídá názor a vzrušení stoupá.
Jen nejstarší a nejváženější sedí, poslouchá a jako by snad i usínal.
„Velký Rebe, k čemu Ty bys připodobnil svět?“
„Éééé, co…jo…hmm…svět je…svět je jako duha!“
„Duha! Slyšeli jste rabína! Jak moudré!“
„Ano! Rebe mínil, že stejně jako duha potřebuje k projevení světlo slunce a vodu deště, tak strom vesmíru potřebuje mužskou a ženskou polovinu a v jejím spojení…“
Ne počkej, ty jsi to nepochopil, Rebe chtěl říct, že vše ve vesmíru se zvedá k nebesům, ale opět se vrací na zem, a jenom polovina duhy je viditelná a…„
“Bloudíte! Rebe naznačil, že z jediného Božího světla vycházejí všechny barvy a…„
“Ale né…!“
Po chvíli se obrátí opět na starce:
„Prosíme Rebe, Proč je vlastně svět jako duha?“
„Vim já…?“ Odpoví stařec jehož moudrost je nad souhlasem a odmítnutím, nad světem, duhou a omezenou pravdou.

29. 7. 05   Ranní káva

V létě spáváme na zahradě. Jó u nás na venku, tam je ještě vidět hvězdné nebe nad námi, když už ten mravní zákon je postmoderně v řiti.
A tak probuzeni obstarává jazyk Dagův, který mne upozorňuje, že už toho spaní bylo dost, že je třeba pečovat o smečku. Tak jdeme starý, mladý brachu, panička koukám už také opustila spacák.
Slunce začíná pálit a stromky se bojí nadcházejícího vedra. Slyším zvuk dopravy od masy masa v plechu, spěchající na místo odkud budou spěchat jinam. I ticho lesa, neboť je právě hodina „mezi“, kdy všechno v přírodě mlčí. Ach ta rána! My, kriplíci to nemáme nudné a to je přeci dobře. Třeba takové zvracení. Co já jsem musel dříve nenávratně zainvestovat do lihových tekutin, aby mi bylo takhle zle. A dneska je to samo, po dietní stravě a čajíčku.
Inspirován z Hradu jsem se ponořil do úvah: Salát -- levice, čokoládový krém -- pravice. Zvracení? Je to projev levičátství a nebo pravičáctví? Tolik, ach tolik je záhad na tom světě, které čekají na svého řešitele. Héééé???
Ranní káva a soustředění pozvolna probouzí mozek. Jen „nepřepálit nástup“! Rádio informuje, že Armstrong zase něco vyhrál. To je chlap! Na trubku zahraje, zapěje, po měsíci se projde a teď se ještě prohání na kole.
Co jsem to chtěl? Co já to jenom chtěl? Aha! Zjistil jsem, že tento web je sice řídce, ale navštěvován. Trochu mě to potěšilo, trochu vyděsilo a nejvíc asi překvapilo. A tak jsem se rozhodl, že aby tady byly stále jen ty samé, pozvolna rostoucí ptákoviny, to že je málo. Fejeton neumím, takže přibude chlívek „Samomluvy“ Pokud to, jako všechno tady, někdo vezme vážně -- jeho chyba. Pokud ne -- ještě větší.
Krom zvracení je na dnešním dni zajímavé vedro. Ani ta vycházka mě dneska moc nebrala, jen jsem tak označkoval křižovatky a zavrčel na kol procházející psy a běžel lehnout si na dlažky.
Něčím se zabavit. Třeba tisk? V novinách psali o dalších sebeodpalovačích. Sotva skončila psychická infekce, kdy čas od času kdos se samopalem vběhl mezi lidi a začal střílet, už tu máme tohle. Tohle navíc není seberealizace našinců, ale dovoz z daleké ciziny (pokud je ještě nějaká daleká). Což o to, obranu my vlkodlaci známe, vyrazit dřív, nežli on a zakousnout a držet. Jenže koho?
Navíc za to může snad něco z vesmíru, či kýho šlaka. Už od pozdního jara pozoruji tu vzrůstající agresivitu.
Něco se někdy pohne. Něco tak jemného, že ohlušeni sami sebou to neslyšíme. A pak se už jenom divíme, i když není čemu.
Všechny ty vyhlazovací války, kolonie a šíření dobra a pokroku pod trestem smrti. Vypálené vesnice a koncentráky. Dobývání kolonií a potom řežba na vlastním písečku ve světové válce, rozdělené pro přehlednost na dvě.
To nezmizí do dějin, to je tu stále s námi. A dokud to nepochopíme, tak se to občas vynoří.
Zatím si alespoň vzít příklad z moudřejších -- zvířat. Být vždy silnější -- blbá představa pro pacifistu. A nebo moudřejší -- směšná pro realistu.

Stejně už jenom pózujeme a neslyšíme. Barevné obálky časopisů se lesknou, obrazovky září a displaye displejí, a tak se přeci nic neděje? Nebo jo?