J

Nejprve se probudil jednou ze svých třetin.
Koukl na hodiny a komunikátory. Žádná zpráva se neobtěžovala dostavit. Rozladilo ho to téměř tak, jako kdyby přišla.

Druhá a třetí třetina se probudily naráz.
První třetin šel s radostným úsměvem připravit ostatním snídani.
Třetí pronesl jen: "Je čas jít, zmetci!"

Sbalili co je třeba, zbytečné většinou nechali na místě spánku. 

Sbalili i dost zbytečného, protože právě zbytné je to, na čem záleží.

"Krásný vhled, na ten bóží svět!"
"Mohl byste, Jene, držet na chvíli hubu a omezit proud své vlezlé radosti?"
Otázali se jednohlasně zbylí dva.
Ten umlkl, jen štastný úsměv mu na tváři zůstal.

Cesta vedla městem, kde se vesele proháněla auta, bicykly a koloběžky.
Jak blížili se tam, kam se blížili, aut ubývalo, zůstávala jen ta nejsilnější, nejodolnější.
I kol ubylo.
Ubylo kol a vůkol přibylo dubů, sýkor, svoru, jedlí i smrků, žuly i ruly, srnek i srnek.

Došli až na místo.
Uložili do země vše, co do ní bylo třeba uložit.

Vrátili se.

Prodrali se mezi dovádějícími auty, přemluvili výtah, aby je dovezl do blízkosti jejich obytné plochy.

Na komunikátorech nebyla dosud žádná, ale žádná zpráva.

Dnes tu přespí naposled.

A(P)

"Pyrrhónici a další skeptická verbež popírají možnost poznání povahy věcí, leč povaha některých věcí se pozná lehce.
Třeba budík, je hrozná svině!"

"Není třeba hovořit o tom, co je zřejmé, proto je celičká epistemologie vcelku na hovno, neb zřejmé je vše, co za zřejmé považujeme."

"Profesore! Vy také už ten svůj užvaněnej zobák zavřete, laskavě!"
Vlídně poprosili ti dva.

Den byl věru jasně sluneční, však auta byla nezvykle zasmušilá
A žádná, vůbec žádná zpráva na displejích. 

Věru, netřeba hovořit o tom, co ukryli v lese. Co ukryli, je jasné, ach bože, je to tak strašně jasné, jako den sluneční.

Vzali z něj co potřebovali i nepotřebovali a šli.

Cíl byl dalek.

D

Šli.

"Už se těším! Miluji boj, překonávání nepřátel a zejména sebe samého, největšího z nepřátel!"

Nyní bylo žádoucí, aby zbylé třetiny důrazně požádaly sira, aby si ty kecy nechal na koledu.
Však to také udělali.

Opustili domy, ulice a náměstí.
Opustili automobily.
Opustili komunikátory.

Možná škoda, na jeden z nich právě přišla důležitá zpráva.

Důležité zprávy přichází vždy pozdě a na místa, kde už nejsme. Líčíme proto na zprávy pasti, nadbíháme jim, kličkujeme, abychom je zmátli.
Marně.

Cesta po které kráčeli, se klikatila, stoupala i klesala, nezbedně s poutníky laškovala.

Cesta mizela a objevovala se.

Předstírala, že někam vede, aby se pak pobloudilým poutníkům vysmála.

Proto opustili cestu.

Opustili cestu.

Cestu.

Boj JPD s Blby

"Zdá se mi, že někdo za námi jde!" Pravil Jan.
"To je Cesta, kterou jsme opustili, protože opuštěná Cesta tě sama vyhledá."
Teda někdy, jindy vůbec."
"A Zpráva, protože zpráva se chová podobně."
"Trochu jsem se obával zda nejsme v nebezpečí!"
"Však jsme, ale z jiné strany!" "Pohleďte a hotovte se k boji!"

Tisíce, snad miliony nepřítel se na ně hnalo. Všechny síly blbstvi se spojily, aby je zničily.
Vedeny náčelníkem Názorem, zaútočily.
Sir ozbrojen kyjem mocnými ranami ničil nepřátele po stovkách.
Profesor plamenem svého intelektu spaloval na uhel celé pluky.

Čtyřicet dní trvala bitva! Už se zdálo, že šiky blbství řídnou a ti dva dosáhnou vítězství, když zrádné Pochyby na chvíli uhasily planoucí intelekt profesora a podlé Váhání podrazilo nohy sira.
Záhy byli svázáni vlastními, zdůrazňuji vlastními, pouty.

Armády nepřátel opět povstaly z popela a stály zde.
"Zemřete, ale před tím vás budeme roky mučit!" Triumfovali blbové.
"Ale prdlačku, nechali jste se nechytat na náš boj, blbečci, a zapomněli na toho, kdo vás nadobro zničí!" "A váš konec bude nesmírně hrůzný!"
A opravdu. Jan, který celou bitvu sledoval se smutným úsměvem na tvářičce se blížil.
Usmíval se. Jako vždy. Jako vždy se usmíval, jako debil.

"Tahle Hnida?" Smáli se blbové.
"Chceš ještě něco říct, než tě zašlápneme?"

"Si jo, si chci." "Si tohle: Jděte už do piči!"

Podlci strnuli překvapením.
A hle. Kde vzala, objevila se malinká pička!
Rostla, rostla, až z ní byla píča standardních rozměrů.
A dál a dál, až byla táááákhle veliká!
Celé ty armády, ač nechtěly, bezmocní proti síle kletby vyslovené spontánním, usměvavým a prostým Janem, do ní nakráčely.

Obří píča se pak zmenšila na běžnou, pak malou pičinku, pak pičičinku, ještě potom na pičičičičičinku, až zmizela i s blby.

"Děkujem ti Jene! A proč vlastně píča_" "Proč ne česky do prdele?"
"Když s tou prdelí je to pak na hovno!"

Máš pravdu, Jene!

Zvedl nohu a proudem moči označil kolo automobilu.
Pak se rozběhl ulicí, Štěkot psů za ploty a zběsilé nadávání automobilu ho následovalo.
Jako když vyšlehne světlo, rozletěly se okenice jednoho okna. Jakýsi člověk, slabý a tenký v té dálce a výšce, vyklonil se prudce daleko ven a ještě rozpřáhl ruce do dálky. Kdo to je? Přítel? Dobrý člověk? Někdo...
"Sire Daglesi, vraťe se domů, vaše jelení kýta je už připravena!" "Jako pes!" řekl, a bylo mu, prostě báječně.
"A Vy, Jene, zavřete, kurvafix, už to okno, nebo ten luft rozfouká mé téze!" Tak pravil profesor.

Sir žral kus syrového jelena, k čemuž popíjel krev, o které nikdo raději nechtěl vědět, kde se tady vzala. Jan pečlivě žvýkal ovesné vločky s jahodami a jablkem (borůvky nejedl, zdály se mu moc temné). Profesor autsajd přežvykoval kusy spisu Pierre Teilhard de Chardin a zapíjel ho destilovanou nicotou.

Vedle nich odpočívala Zpráva a Cesta.

Dříve, než pokročíme dále, je třeba říci, kdo jsou ti tři. A uděláme s tím seznamováním krátký proces! Takže:
Jan je prosťáček boží z Brdských lesů. Vychován na hájovně je něco jako Kája Mařík, kdyby tenhle neměl Zdeničku a schopnost se učit. Alespoň číst a psát.
Jednou se ve zmíněných lesích potká s Profesorem autsajdem. Ten je pravděpodobně synem buddhistické mnišky z Tibetu a anglického důstojníka Izaka Khona. Je ve všem opakem Jana. Obdařen zářivým intelektem a vzděláním má vše. Krom toho, co mu může dodat Jan, kterého zase může naučit profesor alespoň se podepsat.
Potřebují se a ihned to pochopí.
V té chvíli se ale objeví vlkodlak, známý jako sir Dagles a zaútočí.
Oni projeví nebývalou schopnost obrany a tak nejen že vlkodlak pokouše je, ale i oni jeho a ve žáru boje i sebe navzájem.Je to jediný známý útok tohoto monstra, sira, který neskončí smrtí lovného kusu.

Intelektualizmus, naivně hlouponká dobrota a brutální síla sirova se promíchají.

A společně odejdou do vesmíru, o kterém, a příhodách v něm se odehrávajících, píši v realistickém stylu.

No, Zprávu a Cestu necháme na jindy.

 "Je třeba přečísti zprávu!" Shodli se.
Připravili tedy lože, čistě povlékli a zprávu poprosili, ať si lehne a hotoví se k aktu čtení.
Zpráva se rozestřela, roztáhla a oni četli:

Mějmež tři substance:
Přírodu, sílu konající tvořící i zabíjející.
Ducha, jenž nehybný jestvuje.
Místa magická, kde se potkávají všeliké vesmíry.
A nyní bacha, volové! Artefakt duchovní, ač třeba sám ceny nevalné, umístěný v přírodě a k tomu na místě magickém je co?
No děsná síla, ne asi!
Si to zapamtujte, hned v následujíci kapitole se vám to bude hodit!

"No kuwa!" "Wow!" "To je ale věru radostná zvěst!" "Miposer!"
Tak volali jeden přes druhého čteci.

Zpráva se zatim přetočila na bok a usnula.

Po chvíli bylo slyšet jen její spokojené chrupkání a spokojené mlčení tří altereg.

Poklad zmizel.
Ač předůkladně skryt, on jest zmizel, on jest byl fuč!

Kde hledat? Ještě že měli u sebe Cestu! Jenže ta takto pravila:

"Nejsem tu, abych ukazovala směr, jsem tu jen a pouze jako připomínka, že existuji. Nepovedu vás za ruku, ale snad ochráním před nejhorším."

Poprosili tedy Zprávu. Ta se roztáhla, tentokrát na podložku před krbem a oni četli:
"Kdo ve mne věří, třikrát měří, kdo ve džbánu nese, vodu živou, ten si ucho utrhne!"

Pak Zpráva sebou zase mrskla a bylo to.

"Tak a je to jasné!" "S tím, co jsme pročetli včera, už víme co dělat!"
Jásala alterega.

Odebrali se hledat nejúžasnější duchovní artefakt na magickém místě v přírodě.
Nalezli! Byl to svatý obrázek u jedné studánky. Dokonale kýčovitý, studánka k tomu, no k pos(m/r)ání.
Chlapci ještě zazpívali několik otřesných písní a brána do jiného vesmíru byla otevřena.

Kdo ale půjde? Tohle nebylo nějaké kočkování s armádou milionů blbů, tohle byl boj o vše!

"Musí jít Jan, je to tak dáno!" Řekla Cesta a slza jí skanula po tváři, neb věděla, co musí se stát.

Jan vstoupil do vesmíru Světa Lidí.

Jan šel, šel, došel a... vrátil se! On se vrátil i s pokladem!

"Kurvafix! Že jsme se na to nevysrali!" "Ten dopadl!"

Jan se neusmíval! Jan se neusmíval, Jeník se neusmíval!!!
jan se tvářil, jak kyselá prdel.
jan byl otrávený, zlomený, znechucený.
jan umíral.

"Tak to se ten výlet do Lidského Světa" nějak nepovedl."

Umírající Jan ulehl do klína cesty, zpráva jej s láskou hladila po vlasech.

Nevyřčená otázka řvala z očí daglese a autsajda.

"Naděje." Řekla cesta."