Sedím v jedné umývárně, je noc a nemohu spát. Kolem létá veliká můra, asi také nemůže spát. Je to můra smrtihlav. Má hlava také lítá, má hlava je asi divná, a poletuje také nocí za světlem. Někdy. Jindy se nechává prostoupit tmou.
Večer zase, v tomhle kousku země a v čase, kdy světlo s večerem střídá tma, létají letky netopýrů. Loví i tuhle můru, ale smrtihlav zatím unikl a žije a snaží se strašit lidské tvory postižené nespavostí.
Můra přilétá blíž a blíž, vábená světlem notebooku, čte mi přes rameno a zdá se být s textem spokojená. Píši pro můru.
Když milá můro jdeš spát, když tmu s ránem střídá světlo, chodím do vody, chodím do vody se dívat pod vodu, neb rád nahlížím pod povrch věcí a neb mám vodu rád. Voda mne, milá můro, asi nijak specielně ráda nemá, ale jak vidíš, jde mít rád i to, co je vůči nám lhostejné. Jde mít rád, to co je vůči nám lhostejné, ano, ano, milá můro.
Když, milá můro, jsem včera plaval vodou slanou, viděl jsem pod hladinou lovit kormorána. Rychlostí nevídanou lovil ryby, i ty ryby, které jsme chodili krmit a žraly nám z rukou. Krásný pták, neuvěřitelně šikovný pták milá můro. Obdivoval jsem kormorána, zhoubu mých dočasných zištných přátel rybích. Jde mít rád i nepřátele mých přátel, jde to, je to tak milá můro, kdo ví proč.
Jde mít rád, milá můro, i své vlastní nepřátele, ale je lépe je držet na vzdálenost záhryzu do masa, srdce, mysli.
Tak to je všechno milá můro, bude svítat, dobrou noc.

No a vám, milí netopýři, povím co jsme dělali včera. Byli jsme v místě, kde lidé, zvířata, rostliny, bytosti a duchové žijí spolu v míru. Vešli jsme do lesa. Takový les je plný bludných kořenů, pohybujících se stromů, takový les je toho plný. A také víl, hejkalů a podobných. Kdo tomu nevěří, ten je hloupý. Jak by se o nich mohlo mluvit, kdyby nebyli. Ale lidé hloupí rádi označují jiné lidi za hloupé, většinou ty, kteří jsou o mnoho chytřejší. A v tomto kraji, milí netopýři, žijí bytosti spolu v míru a tak procházka velmi čarodějným lesem proběhla za čilé výměny názorů s třemi vílami, bludným kořenem, dědečkem stromem a mluvícím kamením.
Tak to je všechno milí brutopýři, dobrou noc.

A potom jsem obrátil hlavu k nebi.

Po nebi chodí mraky, chodí si sem a tam. Pohybuje vítr s mraky, nebo pohybují mraky větrem? I na moři, kdykoliv se začnou dělat vlny, začne foukat vítr. V téhle umývarně začne dělat vítr větrák, když fotobuňka zaznamená pohyb.
Mraky mají různé tvary, mraky stále mění své tvary, mraky mizí v nic a z ničeho se opět objevují. Někdy mraky prší a někdy také ne. Až budete mít jednou milé děti nějaký problém, vemte si příklad z mraků. Fotobuňka je špatný rádce.
Tak to je všechno milá alterega, dobrou noc.

Jdu zase do vln, do vln a do vln.

Ryby se shlukují do hejn a všechny pak dělají to, co dělají druhé. Tak jako u lidi. Někdy pak to hejno pozvolna a v klidu vyžírá třeba onen kormorán. Tak jako u lidi. Ty ryby co plavou v hejnu, i v tom, které někdo právě má na stravu, tak ty, co ještě nebyly sežrané, ty si jistě pochvalují jak to mají zorganizované, jak objevily ten nejlepší z možných pořádků, který má sice jisté nedostatky, ale jinak krásně funguje, vždyť to tak funguje už dlouho. že... to je přeci jasné, o tom se nepochybuje. Kormorán se nacpe a odpluje a ty, co žijí, jásají: vidíte jak jsme zase vyhrály! Jako u lidí. Nebo náhodou, jak jsem viděl, někdo v hejnu udělá pohyb z kruhu, ostatní ho následují tak, jak jim, stejně jako lidem, velí instinkty. A uniknou. Jestli i tohle mají jako u lidí, tak to tomu zachránci dají také sežrat, nejspíš ho nechají sežrat.
Zvířata ale také často něco drapsne a najednou je jim jasné, že mají letět třeba na jih. Nebo se pářit. Nebo se mezi sebou rvát. Nebo neděkat nic, nebo... U zvířat tomu říkáme instinkty, u lidí vědomé rozhodnutí, dějiná nutnost, ruka trhu, státnická moudrost…
Tak to je všechno milé fankluby soc-poli-voli-teorií, dobrou noc.

A také jsem, milé ryby, viděl mraveniště. A jeden starý, šedivý mravenec mi říkal, jak to u nich chodí. To mraveniště začalo stavět několik mladých, fakt tutově našláplých mravenců. Všichni táhli za jeden provaz, mrtvou můru a nebo jehličí, všichni o sobě věděli, všichni byli v akci a měli se rádi. No, dá rozum, milí geronti, takové mraveniště se začalo rozrůstat. Leč noví mravenci nevěděli kde chytnout za onen provaz, že všichni běží napravo proto, že je tam mrtvá můra. Ti noví mravenci byli teda vedle. Někteří se zorientovali, ti zbylí odešli a kroutili hlavičkami, až jim tykadla pleskala jedno o druhé a staří mravenci o nich říkali, že byli neschopní. I tak mraveniště rostlo a tak pozvolna ani ti nejzkušenější mravenci nevěděli, kam kdo právě běží a noví mravenci se už vůbec nechápali a tak všichni říkali téměř o všech, že jsou neschopní. Moc rádi se teda už úplně a stále neměli, to teda ne.
A všichni něco vyčítali všem. Téměř, jen téměř. Zůstalo jádro, které se vzájemně podporovalo v pocitu, že je to báječné, skvěle to šlape a jen schází schopní mravenci.
Mraveniště ještě nějakou dobu rostlo setrvačností a pak zaniklo.
Mrtvé mravence zobaly slepice a ty slepice nebyly žádné slepice. U těchhle slepic nejprve jedna slepice potkala jinou. A že byly chuděry tak samotné, tak hned zjistily, že jsou kámošky na zob a na smrt. Časem se k nim přidaly jiné tři slepice a slepice byly rády, že jich je víc, ale vždycky tři byly proti dvěma a hejno dělaly jen v době, kdy je chtěl někdo sežrat. A pak přibyly další a množství koalic a válek dosáhlo nespočetnosti. Jednou potkaly slepici, která měla rozčepířená pírka a tu hned vyhnaly, protože jim bylo jasné, že ta slepice je líná, nemravná, a nesnášenlivá vajec i slepic. A také měly kohouta, samolibého vládce smetiště, a to bylo teprve v hejnu tóčo, ale to jiná pohádka!
A tak ta vyhnaná slepice seděla s posledním mravencem mraveniště a se mnou na břehu moře, které dělalo šplouch, šplouch, šplouch.
Šplouchy šplouch, milý poslední mravenče a slepice, viděl jsem kdysi dávno, v mikroskopu, měňavku. Taková měňavka, milý poslední mravenče a slepice, z dálky vypadá jako nic, pak blíž jako trochu špíny. A ještě blíž, milý mravenče a slepice, vidíte, že obrovská chapadla vám hrozí sevřením a sežráním, nebo vás objímají, tak jak vy jste nastavení vidět. Ale z druhé strany měňavky vidíte jen beztvarou plazmu. Navíc se ten beztvar, a tím i význam, který entitě přisuzujeme, mění i z jednoho pohledu, mění se, když do něj šťouchnem…
A tak je to, milý mravenče a slepice, s oněmi společenstvími mravenců, kohoutů a slepic. Plazma, které znamená vždy něco jiného, podle úhlu pohledu, který se stále mění. A které vás může obejmout a nebo sežrat.

Šplouchy šplouch. Svítá. Určitě někde svítá. Určitě někde a někdy svítá. Vyšel jsem tedy s mravencem, můrou, slepicí, netopýry, rybami i kormoránem i duchy. Vyšli jsme, slunci vstříc. Bylo to 2010 let, devět měsíců a patnáct dní po nerození prvního doloženého vlnochodce. Snad nedojdeme, slunce by nás spálilo, nejsme zatím schopni žít na slunci, nebo na pravdě. Nedojdeme, proto jseme si asi vymysleli kulatou zemi. Abychom měli aliby na své pobíhání v kruhu.

A zase sedím v té umývárně a vedle mne sedí ten dávný vlnochodec i s lieben papá. Čekám, co mi poví, trochu se bojím, že mladej bude mít zase nějaký bonmot o čistých nohách. Ale nic, sedí a mlčí. Možná kdo první promluví, ten bude mýt nádobí?