Scénář k loutkovému velkofilmu -- Dance Macabre

Děj začíná v chudé a poněkud ušmudlané domácnosti. Krom zařízení pamatujícího padesátá léta jsou všude police zaplněné výsledky domácího kutilství, zjevně nízké kvality. Viditelní obyvatelé jsou Autsajd, muž středních let s patrnými stopami tělesného a duševního úpadku a jeho žena, typická „mamina“ v zástěře. Odkudsi je slyšet Gotta zpívajícího: „To musím zvládnout sám.…“
„Tak si to udělej sám a drž zobák…“ povídá otráveně Autsajd a úspěšně ničí obřím šroubovákem poslední fungující hodiny v domácnosti. Pak pronáší k ženě: „Stejně holka, ty ses uměla vdát.“
„Mazej vyvenčit psa! A hned!“ Zní odpověď domácností.
„No, když mi tak pěkně prosíš…“
Autsajd se psem jménem Bodhisatva jdou do parku. V parku je živo. Velmi elegantní prostitutka si odvádí do křoví zákazníka, Bezdomovec spí v čisťounkém kanafasu na trávníku. Vedle hlavy mu zvoní nablýskaný budík, a on v hedvábném pyjamo jde s kalíškem si vyčistit zuby k hydrantu. Z kočárku do kočárku u hřiště si batolata podávají joint. V koloně aut na silnici za parkem se proplétá jezdec na slonu. Děti si hrají na babu s párem vzrostlých tygrů. Sešlý, rozklepaný stařík krmí kolem usedající supy masem tvaru různých lidských končetin, které tahá z igelitky. Na jiné lavičce sedí postava s velikým čarodějnickým kloboukem na hlavě a psíkem, kterého jmenuje Sára a jehož velmi láskyplně venčí. Autsajdův pes neváhá a tuto čubičku bleskurychle obskočí.
„…Že tě to baví…“ povídá jako vždy otrávený Autsajd zatímco čaroděj propuká v nesmiřitelný hněv a slibuje pomstu. „Já jsem Sárymen -- mocný čaroděj a má pomsta bude strašná! Budeš litovat!“
„Já už lituji tolika věcí, o jednu víc nebo míň.“ Na to pán i pes.
Mezitím Autsajdová doma sklíčeně poslouchá rádio, kde hovoří o veliké a hrozné okluzní frontě, která se blíží na naše území
Autsajd v parku něžně drbe psa za uchem a hovoří s ním na téma: Láska -- Agapé a Erós. Pes se zdá být vzdělanější pána a také zřetelněji artikuluje. Na konci hovoru se dohodnou. Pes: „Víš, takhle v tom parku myslím na Erós, ale třeba panička, to je duchovní. Tu bych neobskočil.“
„Hmm…to mám dost podobně…“ zamyšleně pronáší Autsajd.
Autsajdová teď poslouchá rádio ještě zděšeněji. Mluví se o urputných bojích na mistrovství světa v jakémsi sportu. Vedle ní žvýká nevzrušený, uhrovitý výrostek. Po jednom zvláště emfatickém prohlášení komentátora o nových a nových útocích na naši branku a o našich sražených na kolena Autsajdová mumlá: „Nebozí chlapci! Vždyť jsou to ještě děti!“ Pak strhává ze zdi hokejku a podává chlapci, který přechází do hrdinského postoje. „Jdi!“
Zatím čaroděj Sárymen, mocně kouzlí ve své věži. Z magické koule od Showróna se dozví, že nejstrašnější pomstou bude, sešle-li na Autsajda osvícení.
A skutečně kolem hlavy Autsajda spokojeně klímajícího na kanapi se počíná dělat světlo. Co hůř, police, doposavad zaplněné všemožným bordelem vytahaným z kontejnerů, se plní knihami.
Autsajdová bere knihy štítivě do rukou: „Spinóza, Rámakrišna, de Charden…. Co je to za svinstvo? Co to má všechno znamenat? Kde to jsem?!“
„To tě budu vozit na vozíku?“ Obrací se na Autsajda, který zaujal polohu lotosového sedu a telepaticky probírá další postup s Nejvyšším Kosmickým Vědomím.
V zářivých vizích se zjevují postavy televizních bavičů, podomních obchodníků, estrádních poslanců, missek, missáků, plyšových myšáků a dalších, kteří promlouvají o tom, co je nutno. Z toho autsajd pochopí to, co stejně už ví. že tak či tak to bude malér, nemá to žádný smysl, ale je třeba stejně vše podstoupit a dělat, jako by byla nějaká naděje a o něco důležitého šlo.
„Je třeba vyrazit na samý Horizont Bytí za Svatým Grálem, mámo. Ale nemůžeme jít sami, nahřej troubu, vyrobíme si armádu mutantů, neboť čaroděj Sárymen je mocný a nebude chtít Grál vydat.“
Bere Bodhisatvovi cosi z misky, krejčovským metrem proměřuje své proporce, bere polohrubou mouku…a to vše dává do trouby.
„Tobě hráblo, z toho nic nemůže být, taťko.“ říká zděšená panímáma.
„Nic se nestrachuj, mámo. Vědomí je to co určuje kvalitu a Absolutní Vůle dodá úspěch.“ A skutečně. Po chvíli dvířka trouby se zevnitř otevírají a z trouby vylézají naprosto identičtí hošíci stáří tak třináctiletí let, jeden za druhým a okamžitě se začnou rvát a vřeštět.
I Sárymen zbrojí. V Hoře Obludů upeče obludu. Dobře šestisetmetrového kamenného obra.
Autsajdovi se vydávají na cestu. S klony, kteří neustále hulákají, perou se, chovají se jako zvláště živé a nevychované děti, s tím že jsou naprosto stejní a je jich padesát. Podle toho vypadá i cesta autobusem (visí i na střeše a vzájemně se snaží shodit dolů), metrem (tam se nahrnou jedněmi dveřmi tak vehementně, že vytlačí ostatní osazenstvo na nástupiště a vyplní vagón do posledního centimetru), průchod Hlavním nádražím a cesta v lůžkovém vlaku, kde obsadí dva vagóny. Neméně divoká je cesta do hor. Do toho Autsajd neustále pronáší moudra typu: „Čím větší jest zmatek, tím větší jest i možnost poznání. Skrze útrapy této cesty se záhada ontologická bude jeviti srozumitelnější. Absolutno si pro poučení svých, iluzi subjektu a objektu propadnuvších dítek, vybírá cesty těmto nesrozumitelné a jim, při jejich propadnutí bludu oddělení, zdávají se křivolaké. Existenciální prožitek absurdity, mámo, je branou k spontánnímu prožitku a ten je realizaci kosmického vědomí…“ Autsajdová lamentuje: „Maminka mi před tebou varovala. Aj, obešla já polí pět.“
„Hovory s tebou, drahá, vhodně nabourávají rigidní schémata mysli, aby tato, od falešných axiomů osvobozená, byla schopna metafyzických výkonů.“ Pochvaluje si Autsajd. Nutno říct, že jeho družka se tváří na toto velmi skepticky.
Svatý Grál -- očouzený ešus s podivnou matlaninou, snad držkovou polévkou, je na dohled na jednom Tatranském štítě.
Autsajdová v zástěře funí a nadává, kloni se perou, shazují se do potoka a lezou po stromech. Autsajdi se však ke klonům chovají s jakousi skrytou něhou.
Obr se blíží také Na obzoru je vidět jeho postavu spěchající k Tatrám. Rázovití bačové padají na kolena modlí se, ovce mečí a psi vyjí.
V tom již i Autsajdi zahlédnou obra ozbrojeného kyjem velikosti urostlého paneláku. Autsajd si povzdychne a mumlá něco jako: „Nojo, no, co nadělám. Tak dem se nechat zabít…“
Pak pečlivě odkoukaným patetickým gestem vytáhne meč a jde mu v ústrety. Zvolí však příliš rychlé tempo a tak po chvíli zastavuje, otírá si pot a protahuje záda nezvyklou, vznosnou chůzí ničená. K tomu zní Bachova „S tímto před Tebe předstupuji…“
Obr se snožkou vpravo plavně přenáší přes hřebeny hor a stojí proti nepatrnému Autsajdovi.
Začíná boj.
Obr posílá Autsajda údery přes celou dolinu, kde se tento vždy připlácne na skálu a padá několik desítek metrů dolů, ale nezraněn opět bojuje. Jeho rty šeptají: „Bodhisatvo!“
V dáli, telepaticky, zaslechne pes volání pána a se zuřivým štěkotem vybíhá.
Boj se zdá dobojován. Obr se rozpřahuje k poslednímu úderu.Ještě si vychutnává vítězství a bezmoc soupeře (který dělá na obra dlouhý nos a směje se mu, že neumí integrovat ani derivovat), když zaslechnou štěkot.
Na scénu vbíhá pes. Obr v hrůze zahazuje kyj a prchá.
Autsajdi jásají, kloni jásají, ale nepřestávají se pošťuchovat, spíš využívají situace jako záminky dělat ještě větší binec.
Na Lomničáku zahlédnou zděšení turisté obra, pak nic, neboť celý vrchol i s lanovkou prchající obr urazí. Za nim zůstává v hřebeni hor hluboká průrva.
Autsajdi zatím stále jásají.
Obr šlape v městech, továrnách, jak mu to přijde do cesty na jeho úprku. Šlápne i do přehrady a způsobí obrovskou zátopovou vlnu. Už to vypadá, že svůj zkázonosný útěk zastaví, ale ve vesnici zaštěká oříšek u boudy a obr prchá dál. Jak se ohlíží ve strachu zpět, nevšimne si věží Temelína, o které zakopává a padá on i ony. Dochází k explozi. Tlaková vlna běží Evropou a smete vše. Praha--vlna--rovná placka a poušť, Krkonoše se Sněžkou--totéž. Paříž, Londýn…
Showrón se spokojeně chechtá.
Do toho je slyšet hlas psa, jak povídá: „Achjo; se zlem je vážně nutné bojovat. Jenže nakonec se takovýhle zoufalci mlátěj jen s jeho nablblými, nevinnými slouhy. A o co.“
Autsajdi na vrcholku pojídají s mlaskáním Svatý Grál z ešusu a hledí na krajinu, která se směrem k nim zarovnává.
Vlna změní v pustinu bez kopců všechno okolo, krom ostrůvku Tater (na „Najkrajšíe velehöry svetá“ si ani atomová exploze netroufne.) na kterém sedí.
Obzoru dominuje obrovský atomový hřib.
Autsajdi se drží kolem ramen a spokojeně, sentimentálně, radostně dojati, hledí do záře štěpné reakce.
I kloni sedí na stráni pod Autsajdy nezvykle tiše a vzájemně si nadšeně ukazují apokalyptické divadlo. Pes sedí opodál a modlí se za psy a ostatní vyšší formy života a pak i za lidstvo, formu nižší, chytré indolenty.
„Tak to nakonec všechno, taťko, dobře dopadlo. A já ti nevěřila.“ Říká panímáma s mastnou pusou plnou Svatého Grálu, kterou políbí druha.