© dagjan -- jan puš 2005
Takhle to vypadá, když otevřu branku a vyjdu. Takhle to vypadá, když vyjdu do lesa.
Kolem téhle cesty chodí lesní zvěř, zloději vykrádat domky, bezdomovci tu stanují a od časného jara do pozdního podzimu se klíšťata přichytávají na vše teplokrevné.
Ale to je na zemi a tuhle procházku mě zajímalo co je nahoře. A nahoře bylo světlo. A tak jako se každý ráno těžce vytahuju za tmy k nějakému světlu tak rozumím těm stromům co se derou k troše toho světla z té tmy a bahna dole z toho tlení z té zatuchliny plísní a vláken co prolézají všechno živé a zachvacují smrtí a rozkladem. Unikají z toho co je zároveň živí bez čeho by k tomu světlu strom ani člověk nikdy nedošel. Bez toho temnýho bahna bez toho rozkladu svých předků přátel i nepřátel bez toho by se ten list nikdy nikam nedostal a nikdy by nemohl zažít tu chvíli ve světle aby se nakonec snesl na zem a připojil se k tomu tlení a rozkladu. A tak zase otáčím hlavu k zemi a rozumím už i těm kořenům stromů co se prodírají zemí a hledají vodu stejně jako já hledám po čichu protože rozumu už dávno nevěřím a poznal jsem že ten rozum mne jen vodí za nos hledá výmluvy a okecává si věc která je jasná jak facka.
Chodil jsem tady mezi těmi stromy co se stejně usilovně derou ke slunci a vzduchu nahoru jako do země pro vodu a živiny..
Kořeny a větve jsou stejné když dáte mladý strom vzhůru nohama tak se kořeny zazelenají a větve se ponoří do hlíny.
Tak jako já.
A tak tudy jsem na podzim chodil každé ráno a každý večer a listy pomalu opouštěly větve.
A teď je zima všechno je od toho bahna i na tom světle je to vidět.
A já tudy zase chodím se psem a kloužeme po bahně a ledu který to chvílemi zakrývá a společně vzpomínáme na sníh ve kterém jsem se váleli, cítíme jaro.
Všechno je ještě v kamenném stavu i ta voda je kámen ale to všechno už žije protože to žilo a žít bude a jak tak čuchám, já i pes, tak brzo.