© jan puš 2005
Osoba autora není vázána na jedinou osobu. Jedná se o dva, respektive tři, zcela nezávislé jedince. Ale propojené. Kteří to byli? Kteří to jsou?
Ponejprv tu máme osobu Jana, chlapce prostého, jak horská květinka a, proč to neříci, prostého i psi -- chicky. Pardon, Ψchicky; už to motám. Chlapec se narodil zbožným rodičům v chaloupce v Brdských lesích a po celý život nepřekročil rámec svého lesa, a to ani po stránce osobní, ani po stránce duševní. Jediný cit, který do onoho osudného dne poznal, byla láska k přírodě. Jediné vzdělání… se nepodařilo na něm dohledat.
To osobnost profesora Johana Dorise PAutsajdeho (nebo jak se to přepisuje) je mnohem barvitější. Ovšem proč si to nepřiznat -- barvitější spíše v těch temných barvách! Onen muž se narodil ve středním Tibetu jako dítě buddhistické mnišky a anglického důstojníka Izaka Khona. To předurčilo směřování tohoto muže. Muže, kterému nelze upřít nesmírnou sílu intelektu, ale který žel po rodičích nepodědil žádné úrovně mravní. Jeho zájem o buddhismus po mamince a zájem o dišputace po tatínkovi Khonovi, i pevná vůle důstojníkova tu jsou, ale co je to platné, když nakonec temné složky převáží a strhnou k planému kecání a plivání na vše okolní i vnější. Nebylo studií, která by nezačal, nebylo studií, která by dokončil. Nebylo podivností, které by nenakousl a nebylo cesty, kterou by dožral.
Těžko si věru představit dvě osobnosti tak rozdílné.
Tragický to byl den, jak pro ně samotné, tak asi i pro lidstvo.
A přesto se ten den sešli.
Jó, jo! Jednoho dne se profesor autsajd v těžké ekszistenciální kryse jde projít do brdských lesů, kde se setká s Janem, plesajícím nad krásou přírody a dokonalostí božího světa. Slovo dá slovo, a oba zjistí podivuhodnou věc. Nejsou sebou, jsou mnou, tak, jako já jsem jimi.
Zabráni do hovoru si nevšimnou nebezpečí.
Za jejich zády… ano!
Za jejich zády!
Přichází vlkodlak, sir Dagles.
Jinak, nežli to dopadlo, to dopadnout nemohlo.
Dagles pokousal je -- oni jeho -- všichni sebe navzájem -- ti tři se
nám a mně nepěkně namíchali.
Zdá se, že je tu hodný chlapec, když tu se ozve zavrčení vlkodlakovo.
Autsajd si náhle prozpěvuje veselou písničku.
Vlkodlag Dag si čte, a nebo je mírný jako sám Jan, když byl jen Janem.
A dál? Co? Co je ti do toho! Kousnu… ne, pardon prosím, moc se omlouvám , tady někde dál je to prosím… ty moje nervi, já chápu, že to viznívá inkoherentně a možná amentně, ale vte, já ftý existenciální… prostě singularita… haf haf…
Od pana B. V.
Stále se setkávám s tím, že občané jsou zmateni ohledně identity autorů. Tak tedy:
Ač propojeni, stále zůstávají tři. Ale na veřejnost je pustit nejde. Prof. Autsajd, tento intelektuál a gentleman budí svým vybraným chováním, vysokou inteligencí, jakož i vzdělaností rozpaky. Oděn v oblek z exkluzivní sukna, šitý u nejlepšího londýnského krejčího, vyzařuje opovržení nad vším tím profánním davem -- všemi ostatními, krom Jana a sira.
Jan nejde odvléct z jeho Brdských lesů a navíc jeho projev je dosti rustikální… tedy, ehm… trochu pitomý.
Sir Dagles. Inu, sir Dagles vypadá někdy jako hodně přerostlý vlk, někdy jako člověk postavy Švarcenegra, kdyby ten klučina trochu zesílil. Sir se, čas od času, dostává do sporů se svým okolím. Tyto spory sice netrvají dlouho, ale mají poněkud nešťastný konec. Vlastně nevím. Po pravdě řečeno jsem žádným z těch, co se s nimi sir nepohodl, nemluvil. Nezastihl jsem je totiž ani živé, ani celistvé. Většinou o jejich bývalé existenci svědčilo jen sirovo říhání.
Proto je nechávám na veřejnosti zastupovat figurantem, najatým mezi bezdomovci.… Ach Bože! Nedávno se dožadoval Bhagavadghíty, rozpráví s květinami a tuhle, když jsem mu dával najíst na mne zavrčel a tak divně se podíval.
Tak divně… kde jsem ten pohled viděl. Ne, nemá cenu si lhát. Vím, kde jsem jej viděl a vím, kde je jediná naděje pro mne. Musím být přijat za člena smečky. Jdu si přečíst Kanta a večer budu výt na měsíc. Zasadím strom.