© dagjan -- jan puš 2005
Takhle tak to vypadá, když otevřu branku a vyjdu. Takhle to vypadá, když vyjdu do lesa.
V létě.
Když jsem minulý den bloudil směrem domů, krajinou domů a sociálně deprimovaných bytostí, na nástupišti muž, asi padesátiletý, IQ asi také tak, též zbloudilý, na mně loudil peníze, neb z původně možná slušné inteligence se propil k té cca padesátce a chtěl zoufale dál, níž, snad postupovat proti proudu těch let, která mu přibývala. A já mu nic nedal, já mu nepřispěl na cestu k sobě.
Ale ten muž jsem nebyl já, i když po ránu mám to IQ v podobném stavu a to i bez požívání látek omamných. Nemusím si bystřit intuici ničením mozku, nemusím si zvyšovat citlivost, musím si citlivost hlídat a mozek nutit, aby jen nevnímal, ale pracoval.
A ráno jsem šel tím lesem, který je už v pozdním jaru, a to, co nebylo dost silné, má smůlu, to silné ho přerostlo a zahubí. Tím lesem, kde ptáci už pomalu mají malé velké a začne boj o místo. V tom lese, kde ten boj nemá lidskou podlost, ale vítězí opravdu to lepší.
V tom lese přemýšlím, kam asi došel ten muž, co je na poslední fotce, ten Tibeťan, který mířil od cesty obložené mantrami přes pole k barevným horám. Snad došel.
A pokud nedošel, jistě dojde.