Triptych, který jsem nečekal. S vánočním sentimentem, který vlastně nemám rád, nakonec. Každá část měla být konec, ale čas šel dál.
Tím by to mohlo začít.
Je dvanáctiletý, nevidomý a nechce se mu příliš růst. Má neuvěřitelný talent působit katastrofy. Ten kluk je záhada.
Bez známek strachu vyrazí a prošátrá se ulicemi města. Najde várnici s čajem a vypustí ji na podlahu. Rozebere snad jakékoliv zařízení.
Dokáže vydat skřek o frekvenci ultrazvuku, dokáže opakovat dlouhé minuty jediné, nesmyslné slovo.
Jakou reakci chce asi vyvolat, co chce slyšet? Snad tuším, ale nevím.
Občas se dožaduje, neodbytně, soustavně, nějaké věci. Naposled to byl gramofón. Souhlasil s cestou do města, do lesa, na koupaliště s tím, že „tam možná bude ten gramofón“. Vylezl na skálu, protože „na vrcholu možná někdo nechal gramofón“. Není ani překvapený, ani zklamaný, když gramofón opět nenajde, a hledá dál.
Co je vlastně ve skutečnosti „gramofón“, který hledá?
Konečně si můžu dovolit, nejsa vázán, pustit se taky na cestu a hledat odpověď. Nebo gramofón…
Vydáváme obrovské množství skřeků, frází a promluv. Jeho ultrazvukové kvílení, jeho opakování nesmyslného slova připomíná nekonečné debaty kavárenských intelektuálů. Ovšem on absurditu prázdné řeči manifestuje zřetelně.
Hledáme smysl života, poznání, Boha, cestu, místo psa, zážitky a majetek. On asi neví, co vlastně hledá, neumí to pojmenovat. Tuší jen, že mu něco podstatného v životě schází. Není to, možná, jen a hlavně schopnost vidět. Možná je to i něco jiného.
Během jedné hry se o mne opřel a zůstal stát. Opřel se o mne zády a stál a jen se usmíval. Asi jsem se stal takovou náhražkou, tentokrát na chvíli nalezenou, jako je nenalezený gramofón.
Gramofón by bylo, v jednom případě jméno Bodhísatwy. V tomto čase v jednom kousku téhle země.
Tím by to mohlo skončit, ale nekončí.
Ten kluk na gramofóny nezapomněl. Gramofón zůstal jeho bůžkem, tím, k čemu se upíná. Když jsme si tak o gramofonech povídali, povídal jsem i o starých gramofonech s troubou, jehlou a klikou na velké, studené a rozbitné desky. A on hnedle našel nový směr bádání, nové jméno pro svou touhu, nový cíl. Starý gramofón.
Myslel jsem si, že snad, snad někdy se dostaneme tam, kde si bude moci takovou krásu osahat. Možná, někdy -- snad až tam.
K neuvěření! Zjistili jsme, že muzeum na zázraky hrací techniky je.
Když jsme tam šli, zrovna na potvoru chyběl. Děti si to užily, v muzeu byli na nás hodní, ale on u toho nebyl. Udělali jsme tedy pro něj a holčinu co před tím také nemohla speciální výlet. V muzeu byli znovu nesmírně hodní, Dívka se radovala. Ten kluk byl v transu.
„Já jsem trochu smutný, já jsem nevěděl, že gramofon je tak krásný! Já bych takový chtěl!“ Řeklo potom venku dítě, on. „Nemůžeš mít všechno co chceš a hned.“. Řekl dospělý, já. „Nemůžeš si takhle vymýšlet“ Řekl kus tatínka, kdo ví kdo.
Mohl jsem dodat, že můj oblíbený, čínský Mistr Lao-c' pravil: „Nebesa (řád světa) nejsou humánní. Lidstvo je mu jen smečkou obětních zvířat“. Mohl bych citovat i větu Bohumila Hrabala z knihy Příliš hlučná samota, která mi před mnoha lety vstoupila do hlavy a už v ní zůstala. Větu, která dodává k platné moudrosti Mistra to marné, bláhové, zbytečné… a nutné, přesahující: „Nebesa nejsou humánní, ale je asi něco víc nežli tato nebesa, soucit a láska, na kterou jsem už zapomenul a zapomněl.“
Neřekl jsem to, bylo by to příliš složité a nepatřilo to sem. Nebo ano? To dítě nezapomíná na gramofóny, já se snažím vzpomínat na to podstatné. Nebesa nejsou humánní, my někdy ano. V tomto čase v jednom kousku téhle země.
Tím by to mohlo skončit, ale ono ne.
Ten kluk na gramofóny nezapomněl a na něj nezapomněl zase majitel muzea. Láska k těm mašinkám na hudbu působila. Tak mi jednoho dne, brzy po návštěvě zazvonil telefon a dozvěděl jsem se to. S jednou nevidomou kamarádkou jsme došli převzít dar, donesli dar, předali dar.
Mohl bych psát dál. O velké radosti. Moc veliké radosti. Nebo o tom, že nejspíš gramofón rozbije a nebo na něj zapomene. Netřeba.
Ten kluk má svůj gramofón.
Nebesa nejsou humánní, ale pod nimi se dál nalézt leccos.
Možná gramofón rozbije a bude pláč, možná si najde něco jiného. Vůbec, ale vůbec na tom nezáleží. A to, co se stane, to neodestane. Zůstane to zde a bude se vracet věčně. Že Friedrichu.
Měl by Lao-c' z tohoto příběhu radost? Asi ano. A Kuo-an by místo Hledání krávy, mohl namalovat deset obrázků hledání gramofónu. Já mám zatím tři. V jednom čase v tomto kousku téhle země.
Poznámka nakonec: Krom interpretací jsem si na tom příběhu nevymyslel ani „ň“.
S díky -- Muzeum hracích strojů
© Jan Puš