Jedna část, (ne)souvislé vytí -- volné asociace asociála

30. srpna Na skále jsme byli, na skále, na mechu v lesích. Lézti jsme tam byli, žíti a výti.

20. srpna 10 Prý proč neřeknu své výhrady a rovnou mizím. Často. Ono je možné diskutovat jen s člověkem, s kterým mám, jasně Kuhne, stejné paradigma. A když už máme tohlecto tentononc stejné, tak s nim musim souhlasit alespoň v pětině názorů. Zhruba, to se liší od osobnosti k osobnosti, někdy žel na 99 procent, jinak se sekne. Takže v hlubokém smutku mlčím, a když je toho cufíl, tak jdu někam pryč.
Navíc senilita člověka učí, že všichni mají i nemají pravdu. Což ale může vést k one slizké a impotentní postmoderně. A to zase nene.

14.8. Přítel Dalibor S. citoval bonmot, který jsem malinko upravil: Snad nikdy jindy se nesešlo tolik zdravých, bohatých, úspěšných a šťastných lidí, jako na palubě Titanicu.

10. 8. Literarní postavy, kdysi začátkem dvacátého století, začaly ztrácet povahu a vlastnosti. Nejen Ulrich - muž bez vlastností, ale i František K. a Švejk, další a další jsou jako lidé nijací, nevýrazní, dle svých schopností reagují na okolí, ale to je tak všechno. Vaculík i Kundera se snaží své postavy aktivizovat, ale většinou to moc nedopadne. Kerouac se vlastně také jen plácá po té své cestě odnikud nikam. Hrdinové jednadvacátého století jsou už jen buď recyklovaní z minulosti, nebo posazení do budoucnosti.
Jakoby dnešní čas byl jen k užívání a přežívání. Jakoby nějak tak, nějak nijak.

25.7.10 - Zdávají se mi čas o času sny o vlastní popravě. Asi je to někde v paměti rodu, dědečka popravili. Jsou to živé sny. Tenhle byl dobrej: V té snové zemi se rozhodli, že je nutno pro udržení stability a rozvoje země bouchnout vybraným hřebíček do hlavičky a odstranit je. Já byl vybrán, jak mi řekla usměvavá uřednice s kladivem a hřebíkem, co za mnou přišla, asi omylem. Ale, pravila omluvně, už je to rozhodnuté a schválené, tak se s tím nedá nic dělat, jdeme na to. Zbytek snu jsem utíkal a schovával se, až jsem se probudil do tohoto světa, kde tyto praktiky momentálně v našich zeměpisných šířkách nejsou, nebo jen vyjímečně a nebo zástupně, nikoliv tak explicitně.
Tak tohle se mi zdálo.

20.7. Možná mě láká voda, že v ní jde putovat a nezanechávat za sebou stopy.

18.7. Je třeba jít, je třeba jít někam dál, je třeba opouštět místa, kde jsme, i kdyby nám tam bylo dobře. Pokud nás ovládají, nebo pokud v nich kameníme v sochu, je řeba jít, je třeba jít.

někdy Mi se zase se tohle udělalo.

9.7.10 Moc a peníze a moc. Jsem si půjčil příměr od Šotoly, je moc dobrej. A trochu upravil.
Světem jede moc, peníze, sláva, moc a moc. Velký vůz naložený čímkoliv. A jede si kam chce. Může na něj sednout svatý i ďábel, může vézt šlechtu, lid, klér i komunisty. On si jede, kam sám chce. Můžeme změnit kočího a posadit na kozlík boha, vědu, lid, dějinnou nutnost nebo třeba ruku trhu. Nebo samotnou svobodu, chachááá. On si pojede, kam chce.
Kdo se mu opravdu postaví, ten zažije svatou chvíli pravdy, integrity a svobody, ale pak ho vůz přejede a pojede dál. Nebo si naskočí, namaluje na vůz své heslo a bude volat: Sláva, už je vše jinak, už míříme jinam a jedeme lépe! Ale kdeže, moc si pojede dál sama ve svém.
A nebo je tu i jiná možnost? Magore, možná máš pravdu. To se mi snad jenom zdá, že bys měl pravdu?

8.7. Fotky od moře, tedy z campu.

27.6. Recyklace svatby Honzíka Hnízdila a Lucky Šafaříkové.

22.6. Nedostává-li se člověku zpětné vazby na jeho chování, práci, situaci... od lidí, pozvolna se zapouzdří v sebeobdivu. Svoji pomalost chápe jako preciznost, své lemplovství jako schopnost akční improvizace, svoji nevychovanost jako asertivitu, nesnášenlivost jako zásadovost... Někdy je pak už pozdě, jakýkoliv nesouhlas pak chápe jako projev neschopnosti (minimálně chápání) toho druhého. Sleduji kolem sebe, sleduji i u sebe.

21.6. Jak pilný čtenář toho místa ví, autor je trojjediný. Trochu hloupé a naivní dítě Jan, trochu vlkodlak a trochu dost divnej intoš autsajd. Taky je někdy normální, to dá rozum. Ale v poslední době jsou ti tři entitové nějak živí, dokonce se i servou.

19.6. Moře, takové zápisky z cesty, tedy co se mi honilo v hlavě, co se mi tak honí v hlavě, když je blízko hodně slaný vody.

15.6. Korsika 2010

23.5. Jsem vybral fotky, zachycující asistenty dětí s PAS s dětmi spolu, nebo jen děti spolu. Někdy to jde těžko rozeznat, kdo je kdo. Vždy dvojce v interakci.

23.5. Výlet s dětmi do muzea vlaků.

16.5. Pan Miš se díval s mým synem, asistentem též, na tv. A v té tv byla soutěž znalostí matematiky. Poměrně obtížná. Pan Miš má dvanáct let a potíže ve škole speciální zvládnout trivium. A pan Miš hádal, které z čísel je iracionální, jak je to s odvěsnami a pan Miš se z devíti případů osmkrát trefil. Vysvětlení? Třeba se napojil na rozum mého syna, nebo na vesmírný rozum, kdo ví.

16.5. Jsou chvíle, kdy všechno jde a chvíle, kdy se vše hroutí. Někdy nevíme, zda se skutečně hroutí okolní svět a nebo se jen hroutíme my a na svět přenášíme svůj stav.

9.5. Stavíme si ve svých životech malé ráje. Ohrádky jen pro nás a nebo pro nás a pár blízkých, kde je nám dobře. Hledáme místa, činnosti, myšlenky a cesty, které nás potěší. Někdo si svůj ráj ohraničí a brání, někdo jej otevře, nebo do něj i zve okolojdoucí. Někdo dbá, aby v jeho ráji byl ten jeho pořádek, někdo nechává jiné, aby si v jeho ráji žili po svém způsobu. Tolik k malým rájům.

2.5. Na výletě byl Dag, Hel a já. Bylo tam krásně, bylo nám krásně, alespoň v mezích možností. A jestli vyjedu letos k moři, tak o tom moří sepíšu nějakou ujetost, tak jako mám už ten seriál o lese.

29.4.10 Jako mladý jsem miloval hory a moře mne nezajímalo. Pak jsem uviděl oceán ve Walesu, řvoucí monstrum, masu vody, která si nedala pokoj a navíc s přílivem a odlivem stoupala a klesala. Zíral jsem fascinovaný na to divadlo.
Stárnu a sleduji s tichou radosí klidné moře, mám rád ten pohled k nekonečnu za obzorem. Mám na to věk, a tak to má být a tak to je. Vzepětí k nebi - hory. Pokora k silám, které nás přesahují - oceán. Klid - moře.

25.4.10 Na jednom webu je zajímavá figura. Člověk, co chce nad všemi vyhrát. Svět je mu bojištěm, kde potkává přátele (souhlasící) a nepřátele. Jako dobrý válečník číhá na každý šelest, nepatrnou známku, že se chystá útok. To, jak jinak, najde. A vyrazí. Tím že vyrazí vyvolá reakci která mu potvrdí, že to skutečně útok je. Onen překvapený, myšlený protivník, třeba i chvíli bojuje s tim pošukem, co se na něj vyřítil, a pak jde po svém. Onen bojovník pak situaci pochopí tak, že zvítězil v další bitvě s padouchem zlým a lstivým
Ale jasně, je to mezní případ, ten člověk má dost zjevně nějaký problém a přerostlé ego, ale stejně to myslím jde zobecnit. Je to známé a na těhle stránkách bylo už mnohokrát. Svět nám ochotně odsouhlasí naše vysvětlující teorie. Všechny naše interpretace. Všechny. A pak se snad směje či co, jak my, nadšeni svými objevy se tlučeme po hlavách, netušíce, že pravdu máme v jistém smyslu všichni.
A setkáváme se v jednom světě, který je ale každému jiný.

25.4.10 Už je fakt asi jaro. Vyrážka před měsícem zmíněná nadále vyráží. I když teď už se trochu zastavila asi kouká, co bude. I já, spolu s vyrážkou koukám, co bude. No, někdy bych raději zmizel, bejt vyrážkou mizím. Jenže já nevím co může vyrážka, třeba je na tom stejně jako já a nemůže utéci od svého bytí v jiné bytí, nebo nebytí.
Ovšem já si na své bytí ztěžovat nemůžu, i když bych mohl. Mám se krásně. Naštěstí si to uvědomuji a nemusím čekat, až bude zle, abych pak vzpomínal jak bylo dobře.
Jen někdy si tak koukám a někam bych vyrazil, nebo zmizel.

21.3.10 Je jaro. Tráva se zelení a květy raší. Na mé pokožce vyrašila pro změnu jakási vyrážka. To je ta pravá chvíle zamyslet se nad fenomenem auta, entity, kterou už téměř rok používám i jako řidič.
Auto potřebujeme (říkáme), auto milujeme. Cizí auta a jejich řidiči jsou nepřátelé. Stejně ve velkém, kupující auta a potom kupující pohoných hmot je miláček. Vždyť on roztáčí další kolo svatého růstu. Jakmile ale nasedne a rozjede se, je nepřítel, co zabíjí, ničí vzduch, krajinu (potřebou silnic) a hlučí. Podle toho je s ním také zacházeno a tak se o něm mluví -- je to zmetek.
A to je ta pravá chvíle, přestat myslet, zastavit se a sledovat jak rostou květy a pupínky.

1.1.010 Uhá, jsem nějaký zmatený. Tak jsem si pustil pana V.K. z hradu a ten byl asi, podle obsahu projevu, ještě zmatenější než já. Projel jsem zprávy ze světa - nic moc. Dnes, druhého, venku napadl sníh, symbol nevinnosti a do toho sněhu Dag a Jan obtiskli své nohy. Dva vinní se brodí nevinností na své cestě, nemají tušení, kam dojdou. Nehledají cíl, a tak se jim věru špatně odovídá na otázku, co by chtěli a jsou-li spokojení. V té nevinnosti času co přichází, oni, vinni v čase co je za nimi, zanechávají stopu a neví, zda z toho mají radost, děs a nebo výčitky svědomí, jdou a jdou, i když ví, že jednou dojdou.

30.12. Tak jsme byli na výletě.

20.12. Kdysi jsem se cítíval velmi vyjimečným, asi jako každý puberťák jsem měl dojem, že na mne svět hledí. Později jsem s hrůzou poznal, že jsem docela obyčejný, spíš podprůměrný kus. A až potom jsem poznal, že jsem vyjímečný a svět na mne hledí, tak jako na každého v každé chvíli.
Odcházím ze stavby vlastních představ do plání bez hranic, abych se vrátil zpět do města, kde stojí ten můj dům z myšlenek, přání, vzpomínek… a domy ostatních lidí a v tom městě se zařadím do davu a jdu s ostatními.
Nedovedu odejít navždy na pláně bez hranic a hory bez vrcholů, nedovedu ani setrvale žít ve vymezeném městě.
Svět, či snad Bůh na to všechno hledí, i na mne hledí a já tuším, že by se mohl zlobit. Věřím ale, že se směje. Ale na tom nezáleží a -- stejně je to jinak.

7.12. Dnes se razí, že na dítě (mladého člověka) v socslužbě máme být zcela korektní, zdvořilí, až obřadní. Řádně oslovovat, důstojně se chovat. Děti z toho bývají někdy rozpačité. Ostatně čekám, kdy někdo objeví, že na dítě lépe působí přirozené chování. Očekávám, že na to bude mnoho habilitací, výzkumů, jistě nových pracovních pozic pro ty, co to budou zavádět do praxe, tak jako se všudymožně zavádějí jiné, tisíce let známe věci, dnes objevy.

16.11. Už podle jména Rakušák jako řemen, Robert Musil, napsal Muže bez vlastností. Pan Ivan Hlas zpíval hned v několika písničkách, že se neumí smát.
Kdo ví, co mají, měli, ale pan KaT má autismus a neumí být smutný. Nezná to. Zná vztek, zoufalství a všechno možné a nemožné, ale smutek ne. Málem by mu jeden záviděl.
Pan DF zase neumí zábavu, činnost, nemá asi aparát na to se radovat z toho, že něco dělá, udělal, nebaví ho ani koukat na tv, ani si hrát. Nechápe kauzalitu, nevyvodí si, že pokud se stane tohle, bude to znamenat tamto. Nechápe čas a v tom bezčasí je pak ulpívavý až agresivní. Přitom inteligence je téměř ok.
Jo, pan df, což je na unixových strojích příkaz na zjištění zaplnění disků. Copak na tom jeho asi je?
A mne napadá, že možná leckdo má vlastnost, kterou neznáme my ostatní. Že má naopak něco nevíc. Jak se nám pak jeví? My nikdy nepochopíme, co prožívá. Kdo ví, co je za nějakou nepochopitelnou (nám) činností člověka. Čemu se asi směje pan Ho, když dobaletí po špičkách ke mně, podívá se z několika centimetrů do očí a zasměje se.

6.11. Jó eko, jó zelené myšlení. Tomu se podařil úžasný kousek. Vlastně hned dva. Nejprve se stalo obecně přijatou normou, změnilo uvažování lidí. Z jásotu nad dýmem z továren, hubení zvířat, házení odpadků kamkoliv se během pár let z většiny občanů severoplanety stali více -- méně, ekologicky myslící lidé. Už ani nevnímáme ten posun. Lidé potřebují nějakou ideu, a tahle nenásilná, chránící a pozitivní zelená idea spadla do díry v trhu. Možná v tom byl i rozum lidí, budu optimista.
A během dalších pár desítek, dvou tří, se podařilo tyhle myšlenky zprotivit. Jistě v tom hrála roli propaganda mocných a ohrožených koncernů, ale asi největší kus práce odvedli sami zelení. Ideologickým zaujetím, které jim rozdělilo pestrý svět na "dobré" a "zlé". Kdo patří k těm dobrým, to neměli jasno. Je třeba jen jezdit málo autem, nebo nejezdit vůbec? Je třeba třídit odpad, nebo jej vůbec neprodukovat? Je ten, kdo jezdí jednou týdne autem a koupí si plastovou lahev nepřítel? Každopádně co škodí nepříteli, to je dobré -- zelený jásá i nad někdy nesystémovým omezováním nebo taháním peněz z kapes lidí, jen pokud jsou to nepřátelé (motoristi, cyklisti v přírodě, majitelé freonových ledniček, turisti mimo koridor, konzumenti balených vod...). Komu ty vybrané peníze připadnou? To už je jedno, hlavně že nepřítel dostal ránu. Dnešní zelený vidí nejlepší svět tak, že nad vším konáním jedince bude z jedné strany bdít úředník a z druhé policajt. Na vše budou předpisy, nařízení a zákony, zejména pokud budete chtít do přírody, onoho majetku, obušku... významově vyprázdněné entity zelených.
Škoda přeškoda diskreditace jinak životně důležitých zelených nápadů.

24.10. Jsem si zase hrál s lesem

13.10. Lezení s nekoukacími dětmi. Tak tohle jsme také podnikli. Neuvěřitelně klidná a pohodová akce. Také s takovými dětmi, eh... a s takovými asistenty jako je Bára, Pája a ti další, s tim jde všechno samo. Já pak dělám jako vedoucícho, raději jim do toho nekecám, jen jsem ten vedoucí, první kohout na hnoji.
A víte, co je ještě novýho? Tohle píšu na jabkách (Apple). Střídám na tom editory Vim a Emacs.

6.10. Jsem se stal na chvíli pacientem, jel sanitou do Motola, kde jsem byl ubytovaný na JIP. Důvodem bylo, že mi zvracení rozházelo minerály. A bez minerálů se špatně žije. Ležel jsem čtyři dny na posteli a přístroje kolem mne ukazovaly, jestli a jak ještě žiju, jestli měřitelné hodnoty, vycházející z mého těla vykazují hodnoty slučitelné s životem. Do žíly mi pak kapaly látky, které jsem k životu potřeboval. K dovršení úžasnosti místa, na pokoji byly za zástěnami dvě pacientky, starší dámy. Ta po pravici měla téměř všechno za dobré, krásné a povzbudivé. Ta po levici viděla všechno kolem jako špatné, zlé. A tak, ač na to byly dámu v zásadě stejně, ta jedna si docela žila. Ta druhá trpěla nejen nemocemi, ale i personálem, jídlem, vybavením, příbuznými, kvalitou tv programu. Tak to je i v nemocnici.

13.9. Nojo. Tak jsem se nějak dostal k hodnocení lidskému, tedy jak lidé hodnotí druhé. Věru křehká je hranice mezi „originálním, nekonvenčním“ a „nevychovaným hulvátem“. Mezi „milým popletou“ a „neschopným “. Mezi „zadumaným introvertem“ a „vyduchlem“. To oddělí jen sympatie a zájem, tedy zájem.
Ovšem pak je tu ona představa, kterou jsme si o někom vytvořili na základě drbů, útržků hovoru, vlastních projekcí a do které se snažíme toho druhého dostat. Mustr, který na něj sveřepě nasazujeme.
Když připočteme náš výklad jeho činů, slov a gest podle vlastních sklonů, které v něm vidíme, jsme dokonale vedle.
Hovoříme s někým a nehovoříme přitom s ním, ale s fantomem, utkaným z našich myšlenek o něm.

11.8. Sedím nahý na trávě a buším do notebooku. Nastojte, podivné není, že jsem nahý, podivné je, že píši na notebooku. V nudistickém kempu jsou nazí lidé normální, notebooky nikoliv. V kanceláři by to bylo naopak. Mám nějakou vysvětlovací, tedy výjimečně řeknu, co chci říct. Chování není normální, rozumné, vhodné… jsou jen místa a s nimi spojené normy, které se navíc mění. A přesto je bereme za závazné. Pokloňme se před člověkem, kterého nerozhodí nahý úředník.
Nudista s notebookem tolik v prostředí, kde notebooky nebývají, nevadí. Ono je v tom krom jiného asi to, že nahý člověk se cítí více bezbranný, a je tedy tolerantnější.
Velmi poučné je setkání s někým, koho člověk zná jen jako nahou osůbku, někdy, někde v textilu. S textilem a místy, pro která už jsou vytvořené normy, styly a možnosti chování, je ten člověk rázem "někým". Otrhaným turistou, mondénní slečnou, přestárlým hipíkem, paní radovou. Jenže pozorovatel už tomu tolik nevěří. Paní radová odloživší šat je nahou paní radovou. Nahá paní, která se oblékla za paní radovou, je paní, hrající roli paní radové. Ten první dojem nezařazenosti se nesmaže. Asi by bylo ideální, každého nejprve potkat bez šatů, bez bezmožnosti skrýt se za masku, sebeprezentaci. Co to zavézt? Třeba na úřadech by chodili nazí? Nebo ve školách? Co takový doktor bez bílého pláště? Hmmm, to by asi neprošlo, ale stejně se mi ten nápad líbí.
S nudisty mám ještě jednu záhadu. Pravidelně se setkávám s lidmi, kterým existence nahých osob vadí, uráží jejich estetické cítění, smysl pro pořádek věcí a bytí. OK, ovšem stejní lidé považují odpor k výstavám mrtvol, nechuť k filmům plných násilí a deviací, za nepřípustné zavírání očí před realitou. Jakékoliv omezení podobného je přímo uráží, demokracie, pluralita, cenzura néééé. A jsem zase doma. Pod hlavičkou umění, případně vědy a poznání lze cokoliv, nikdo nesmí ani špitnout slůvko nesouhlasu, ani si pomyslet. V soukromé sféře jsme ovšem striktně konvenční, konvenčně nekonvenční, nekonvenčnost je přesně vymezená. Odhalit pupík je u ženy povinnost. odhalit více smějí a mají, pány Velkými Bratry (schovanými za reklamní a mediální masáží) vytvořené cele, i třeba polobrity. U plebsu pak, je i tak běžný jev, že s léty vadne kůže a přibývá podkožního tuku třeba tajit. Chachááá. Kurvafix, trochu svobody doopravdy by to chtělo. A tolerance, třeba pro změnu, se smířit na silnici s tím, že někdo jiný jede rychleji, nebo pomaleji než já. To bych už ale chtěl na lidech cufíííl.

30.7. Zase něco připsáno do tohoto.

27.7. Jsem se vrátil z tábora. Byl tam i pan AD, tedy vlastně pan po Pánu. Tenhle pan AD má obsedantně kompulzivní poruchu, která se projevuje tak, že není akceptovatelná. To ty naše obsedantně kompulzivní poruchy, ty nám projdou. Třeba nutkavá potřeba všechno škatulkovat a měřit, i to co se do škatulek nevejde a měřit nedá, tím je naše civilizace posedlá. Třeba íkwé. Mnohý z těch, s kterými jsem směl pobývat onen týden, bylo přiděleno dosti malé měrné číslo této virtuální matérie. Leč mozek pana já moc na mozek nevěří, i uznaně nadprůměrně kvalitní mozek, jak nahlédám a vídám, jen papouškuje slyšené a přijímá otrocky předhozené názory a postoje. A škatulkuje a měří, tak jako i já činím. Což ovšem nesnižuje můj smutek nad tím, že se chovám občas jako blb, zase a zase, snad že nejsem stále schopný myslet srdcem a cítit mozkem. Nojo, nojo, co nadělám, že.

9.7. Je to génius! Při vší úctě k dílu Borise Viana či Jiřího Koláře. Filmům Jana Švankmajera či Luise Buñuela, na tohle kluci nemaj! A já se smím nazývati přítelem tohoto velmi mladého umělce! Nechci se tedy chlubit, ale… vlastně chci, jasně že se chlubím! Dokonce si tykáme!
Tož zde je pohádka:

O rezavým jeřábu.
Byl jeden jeřáb. Nemohl papat svačinu, protože byl rezavej. Měl hlad. Byl velice netrpělivý. Ale kdo netrpí, nedočká se. Čekal a čekal, dlouho do noci. Přijely tatrovky, sanitky, hasiči a opraváři, aby ho zachránili. Přijeli i plynoví opraváři. Byli tam opraváři všeho. Všechno opravili, všechno prohlídli a nic. Pojďme je spočítat. Jeden, dva, tři… to neumím tolik spočítat, bylo jich tam moc a moc. Skutečně se zdálo, že není žádná šance. Ale potom se přijely podívat čistící prostředky. A vidím, jak tam něco zvedají. Měly obrovskou sílu. A káply tam malou kapku oleje a jeřáb se uzdravil. Potom už zase mohl pracovat a svačit a tak se stalo, co se stalo, něco neskutečného se stalo… A pak se všichni odebrali a odvinuli na zámek Bim, zamknuli bránu a na peřinu padla tma. Dobrou noc.

8.7. Jedenáct dní jsem byl na jednom takovém táboře (PAS), jedenáct dní. „Našim posláním je probudit v nich člověka“, pravil jednou pan Mo. Jistě se lze domnívati, že se jednalo o echolálii, jistě, to jde, to vždy jde. Ovšem v onom tajemném a přitom prostě jednoduchém světě tvarů, barev, vůní, hlasů, časů a příběhů, v tom světě, kde se potkáváme, může být všechno jinak, vždycky je a bude jinak. Možná pan Mo bez vlastní vůle řekl, jaké je poslání jeho a jemu podobných, probudit v nás člověka. Hmmmm… Ómmm.

8.7. Jak vlastně mluvit o „nich“ (zase PAS a podobní)? Jazyk je důležitý, on už Heidegger pravil, že: Ne člověk, jazyk mluví. Ona mnohem dříve židovská moudrost vymyslela, že: Změň jméno, změníš osud. A co Wittgenstein, že, tak dobře kámo -- mlčím. A kůrňa! Sapir s Whorfem! Cože? Jazyk určuje naše vnímání reality?
Ááááá šup na hlubinné psychology… A nebo ani ne.
Copak chceš Jiříku? 84 už byl, ne. Newspeak jako mocenský nástroj totality? A nebo ptydepe pane Vaněk (jak se Vám přikuluje?), prázdný úřednický jazyk?
Určuje náš jazyk naše myšlení, nebo naše myšlení tvoří jazyk. Já, duše prostá, bych tak nějak plácl, že je to vzájemné. A že změna jména bez iniciačního obřadu, přijetí, smyslu, pouze vymyšlená v dobré vůli shora, je jen zmatečná. Ostatně znamením úspěšné integrace je, že s takovým integrovaným mluvíme volně, nedáváme si pozor na korektnost formulací, hrajeme si s jazykem a jeho jméno, atributy hravě komolíme.
Nojo, a co? A nic, to já jen tak. (Pokud Vám ta jména autorů citovaných nic neříkají, ani je nehledejte v slovníku, je to jen věda, filosofie a podobné jazykové hry, žeáno Wittgensteine. A myšlenkové, žeáno autsajde.)

16.6. Beckett Samuel, ve svém jediném románě; Murphy, praví nějak takto: Obyčejní lidé i dítka vědy poklekají před fakty a dívají se na duševně nemocné jako na chudáky, kterým byl odepřen kontakt s realitou našeho světa. Toto Murphyho pobuřovalo, neb tyto nevnímal jako vyděděnce, ale jako uprchlíky z kolosálního fiaska. Konec laidáckého citátu.
Murphy ovšem neskončí nijak dobře, úděl uprchlíka bývá neradostný, je to spíš intelektuální hříčka, bonmot, provokace… Ale stejně si na tu větu často vzpomenu.
Dnes jsem po návratu z dovolené dělal společnost panu Jak v parku jménem Stromovka. Park Stromovka, milé děti, se jmenuje takto podle toho, že jsou v něm stromy. Pan Jak se jmenuje Jak, neb jsem to tak vybral z písmen jeho jména a zároveň je to drobný žert. Pan Jak se totiž neptá jak, pan Jak chce tak a nebo tak. Pan Jak svým drobným, však čilým tělem, obsadil velkou část parku, svým hlasem pak park celý. Krásně zpívá, mluví ten pan Jak! Doufám, že jsem nebyl potěšený jen já. Našli jsme i rouru, do které jsme na střídačku volali: Hu a poslouchali, jak to krásně zní. Našli jsme i brouzdaliště, ve kterém si pan Jak omočil nohy a posléze postupně téměř vše. Šli jsme pak spolu ruku v ruce z parku, pan Jak vypadal mnohem spokojenější, než když jsme šli směrem tam, skoro jsem byl sám se sebou spokojený, jak jsem panu Jak stačil.

duben a květen Nejen prací živ je člověk, občas i leze na skálu.

21.4. Proč vlastně nehledám(e), bifurkační body v lidském chování, když body zvratu jsou možná důležitější než dispozice?
Jó, taky mi potěšilo dílko Amy Sutherlandové. Právě proto, že tohle všechno už vím a právě proto, že někdy přizapomenu.

13.4. Pan MaP, rozený PAS, bývá vznětlivý. Pan MaP, řekněme si na rovinu, je takové malé, jednočlenné demoliční komando. Leč pan MaP už dosti dní nic nepěkného neprovádí, neb za chování pěkné dostává pěkné žetonky, které pak může pěkně směnit za něco pěkného.
Pěkně to má zařízené, ten pan MaP.
Pan Ja (stejně jako jiní pánové a dámy, My, bezpasní či málopasní) má složitějším způsobem totéž. Jak objevil pan ErBe a jiní psychologové, transakční analytici, sbíráme pohlazení, bílé žetonky potvrzující naše OK, i hnědé, které nám dávají vnitřní posvěcení práva být zlý.
Pan MaP ony žetonky musí vidět, panu Ja stačí abstraktní. A posloucháme za ty žetonky, jsem hodní a poslušní rozdělovačů. Viďte pane MaP, bratře sběrači.

6.4. Když pan O, dosti dobře integrovaný příslušník černošské menšiny, projížděl svými auty směrem jedním, čekal jsem s kolegyněmi na tramvaj směrem druhým. Tramvaj nejela, to zavinil pan O, ale já mu odpouštím, když je na nás tak vlídný. Byl jsem trochu nezintegrovaný, jak již po respitních víkendech bývám, respektive integrovaný jinam. Byl to krásný víkend, odnesl jsem si mnoho zážitků a strupy na čele, neb nepříliš integrovaný příslušník autistické menšiny mne do toho čela praštil kamenem. Nemohl za to, připletl jsem se mu do hodu, když se snažil o to, o co se snažívá často, učinit vše, co je v jeho dosahu statické, létajícím. Krásný cíl! Pan O už asi zase někam letí, předměty kol pana H létají a čas plyne. Panta rhei, všechno lítá, co peří má, i to, co se dostane do dosahu pana H.

1.4. Zase se nemůžu vzpamatovat z toho šíbování hodinkama, onoho letního času. Mám pocit, že smysl téhle pakárny je v tom, aby si úředníci dokázali, že mohou vládnout i hodinám. A nám hypersenzitoušům je z toho šoufl.

30.3. Se vykecávám spíš tady, v chlívku o PAS. Mí milí autisté mi poskytují inspiraci jako sviňa.

22.3. Když jsem si nedávno popíjel v lokále kávu, nemohl jsem přeslechnout hovor dvou mužů vedle mne. Ten jeden měl hospodu, co neprosperovala. Tu mu vedla nějaká žena a další dvě tam pracovaly. Pán se s jednou z nich ráno pohádal. Teď si s druhým pánem dávali panáky a byli lítostiví. Pak jeden z nich řekl, že ono té vedoucí určitě z tržby něco zůstane za prsty. Všem třem! Přidal si druhý, to se musí přeci dělit! Po další chvíli přišli na to, že určitě ukradnou půlku tržby. Když jsem dopíjel kávu a odcházel, byli u dvou třetin v kapse a majitel řval: Svině! Svině, já jim ukážu! Vyhodim je a žádnou vejplatu!
Modelová situace, objasňujíci vznik pravdy (kradou a kolik) a spravedlivého rozhořčení.

14.3. Když jsem kráčel na procházce se slečnou D, právě mi volal pan MUDr Jeník H. Slečna D se již po mocté ujišťovala, že: za doktorem nepůjdeme. Pan Doktor mne ujistil, že je to moudré rozhodnutí. No vida!
To s panem Mi byla procházka náročnější. Pan Mi je sběrač pokladů, které jeho nepokojné srdce nachází v kouscích papíru na zemi, flaštičkách, krabičkách. Pan Mi byl dlouho nemocen, sbírka stagnovala, a tak se nelze ani trochu divit, že jeho zájem sebrat všechno, co jsme míjeli, byl vybičován do krajnosti.
Pan L mi zase naučil používat nějaké funkce telefonu, o kterých jsem měl jen tušení, že jsou.
Tak to bylo v týdnu, který byl po víkendu v milé společnosti. K fotografiím není co dodat, je vidět jak jsme se měli pěkně.

13.3 To takhle jednou na zastávce koukám. A co nevidím! Tedy co vidím na plakátech. Přednáška o stěhování duší a hned nabídka stěhovat. Možná, možná, že dnes se duše stěhují i za života? Non-stop. Kdo ví kolikátou už máme duši, kdo ví, kdo nám je stěhuje a kam.

21.2. Co myslíte, jsou bifurkační body determinované? Jsou křižovatky rozpoznatelné a je na naší vůli se rozhodnout kam jít? Je naším úkolem poznat kam jít? Transcendentální jednota apercepce nám dá odpověď na otázku kam? Nebo je vodítkem epoché?
Kecy v kleci, nechávám své srdce putovat a kráčím, někdy se spíš jen tak vláčím, sotva nohama pletu, za ním.
Leckdy se to všechno zdá <I> ku múru, ale co nadělám, následovat srdce je třeba. Myslet srdcem a cítiti rozumem, jak radil jeden vozka.

19.2. Ještěže ty školy občas vychrlí i někoho nadmíru schopného (k 30.1.).
Ale to nic, já jsem byl za panem K. který bude internován v léčebně. Je to ten pan K, co rád poslouchá hru na kytaru. Tak jsem mu hrál, hrál jsem mu píseň Skořápky. Moc hezký ten text k situaci pasoval.
A teď jsem venku uklouzl a spadl na zadek, to mám za ty blbý kecy. Venku je totiž sníh, symbol nevinnosti.
Já snad zaplašil chorobu, co mne poslední dny soužila a… nebudu splachovat prašivej svět, vím jak bych dopadl, vím to i bez té písně.

30.1. Dura mi zásobuje odkazy na zajímavé články. Tenhle je o tom, co s odporem sleduji i u nás. Školy chrlí stáda složená ze schopných, vzdělaných a také a převážně z polointeligentních lemplů, prolezlých školou, protože je nikdo nevyhodil, nebyly by prachy na školu. Ti neschopní se musí také nějak uplatnit, uzavřou tedy jakousi nepsanou společenskou smlouvu o vzájemné pomoci. Vytvoří aparát, byrokratické molochy a ty se, díky struktuře společnosti, dostanou nad praxi, kde skončili ti schopní a toužící něco skutečně dělat. Na ospravedlnění své existence potřebují aparátčíci studie, hlášení, výkazy, rozbory… lejstra. Jejich tvorbu pak hodí na praktiky, kteří místo práce krmí aparátčíky výstupy a posilují tak jejich moc. Kruh se uzavírá, Parkinsonovy zákony jsou nesmlouvavé, aparátčíci potřebují další lidi, další moc. A další stáda sebevědomých (tupost a falešné sebevědomí chodí pospolu) přituplých lemplů přichází řídit svět.

25.1. Tenhle víkend jsem měl mnoho společenských zážitků. Setkal jsem se s panem P.S. i slečnou Kahé. Také s MUDr M.M., P.M. a dítkem O.M. Až se mi točí hlava.

24.1. I když to nikoho nezajímalo 1.1., tak jsem to stejně doplnil. Na konci a na začátku roku - doma.

23.1. Ještě nikdy neměli lidé tolik volného času a zároveň tak málo času na sebe. Ještě nikdy nebylo tolik svobody a nikdy nebyli lidé tak konformním stádem. Nikdy nebylo tolik možností se kdykoliv s kýmkoliv domluvit, setkat, a nikdy nebylo na světě tolik osamělých lidí, marně toužících najít někoho, kdo by je alespoň vyslechl. Virtuální svět tv, pc a informačních her je slabá náplast, život čeká za dveřmi. Marně, jó marně.

18.1. Jako bych to furt neříkal. Chcete-li dobrou radu, zeptejte se experta a udělejte opak toho, co vám radí. Problém je, že tohle vybádal také expert.

14.1. Velmi mladý pan Fló pátrá, kdo ukradl pět peněz. Nevím, jak na to přišel, stejně jako nevím, proč Major hledá zupácký pazneht. Zupácký pazneht končí, po strastiplném pátrání plném mrtvol, zahozen do moře. Myslím, že pan Fló by pět peněz klidně opustil, intuitivně tuší, že každý takový cíl je jen substitucí opravdového cíle a z jeho podržení se nutně dostaví chandra. My ostatní hledáme smysl života, lásku, boha. Toho posledního radí, pro změnu již dlouho neživý pan Eckhart, rovněž zahodit. Tak jako zupácký pazneht, patří do moře opuštění. O smyslu života a lásce ani nemluvě.

12.1. Chytne mi za vlasy a pověsí se za ně celou svou vahou. Já ho chytnu za zápěstí a držím, dokud se nepustí. Ještěže má pan K jen třináct let a i na ně málo kilo. Zatím, ach zatím. Ihned přechází do trhu směrem k zemi, tentokrát mu to vyšlo, rychle postavit, než sní prosolený sníh na zastávce, kde čekáme na bus. Držím ho ve vzduchu a rádoby trpělivě opakuji: Nohy, nohy. Chvíli skáčeme a běháme, hurá, získal jsem chvilku poměrného klidu. Tak tráví K minuty, hodiny a dny. Satisfakci poskytuje pan K radostným smíchem šťastného dítěte, když může běhat, třeba v létě na louce. Ale zase, už zase, je nutné se s ním přetahovat o to, že bude držený za ruku. Poškození nohou a špatná koordinace ho často srazí na zem a otlučená kolena nejsou tím, co chceme.
Pan K má maminku, co ho naučila neuvěřitelné - oblékat se, jíst příborem.
Pana K nikde nechtějí, pana K, pokud se podaří jednou někam nacpat, tak leda někam, kde bude konec s běháním po louce a všechno, co se naučil, zapomene.
Leda by někdo, někde přiklepl dost peněz na speciální zařízení pro takové, jako je můj milý pan K.

10.1. My víme, že nerozumí nám a neví toho tolik, co víme my, i když nevíme, jak až moc neví. My ovšem nevíme, co ví oni a co naopak nevíme my, nedozvíme se.

6.1. Nerozum významu, kontextu slov. A kdo jo? Tady zrovna referují o knize klasika. Slova, tvrzení… „Nevím, jakou hru to hraješ“. řekl by Wittgenstein. On navíc dost možná autista byl. Jenže on se v těch jazykových hrách dokázal orientovat.

30.12. U schizofrenie prý dochází k nevhodné nadprodukci dopaminu. Ten se vyplaví a člověk cítí že teď se děje něco závažného, ač neděje. Tak tomu dodá vysvětlení -- vznikne blud. Mozek nevysvětluje svět, mozek vysvětluje naše stavy a odívá je do racionálních šatečků. Nejen u schizofreniků. Tak v racionálním kvádru od nejlepších pozitivistických krejčích chodí po světě naše touhy, mindráky, bludy, projekce, obavy… Diskuse jsou zbytečné, zbytečné je apelovat na rozum, zbytečné je poslouchat vysvětlování. Jen vzácní lidé na vzácných místech svojí řečí sdělují, někdy i poslouchají, aby pochopili.

Jsem sesmolil stránku o PAS

22.12. Dávám si pohov od psaní, jak je vidět. Možná se kompenzovala grafomanie, možná zvýšila sebekritičnost, možná píšu něco jiného, jakože trochu normálnějšího, i když Stejného, tak aby se v tom jeden, druhej vyznal a nééé, jako v tomhle salátu.

15.12. Je-li v člověku nějaký přetlak, automaticky hledá nejméně škodlivý ventil. Pochází po místnosti, ale netluče hlavou do zdi. Tluče už hlavou o zdi, ale nebodá nožem kolem sebe, ani sebe. Tyhle mechanizmy, podle další z Dag-Pušových teorií (na které navíc přišlo už mnoho lidé před ním) mají i těžce mimózní jedinci, má je i lidstvo jako celek (fandí sportu a rvou se při tom, ale neválčím).
Nyní přichází kultivátor chování. Zamezí pocházení a jedinec mlátí hlavou do zdi. Zamezí bouchání hlavy do zdi… Prostě, pokud neodstraním zdroj frustrace, nebo nenajdu vhodný ventil, jsem kde jsem byl. Nabídnout něco lepšího než nejsprostší kompenzace a autostimulace, jó, to by bylo něco. Pro nás, pro všechny.

11.12. Jsem se ponořil do života. Do života lejster. Musím, no, musím. Jsou vzrušující a tajemné ty všechny formuláře. Je to euforie, když se mi podaří trefit do správné kolonky. Jen doufám, jen doufám že si od nich udržím distanc.

4.12 Nějak jsem sem dlouho nepsal, nějak nebyl čas a ani co psát. Svět kráčí do krize, já zažívám konjunkturu. Pan MaP už zase likviduje interiéry, tentokrát ve spolupráci s panem D. pan P skáče pod kola aut a pan K mi rve zbytky vlasů z hlavy. Všechno běží, jak má a jak mi bylo předpovězeno, magické se stalo běžnou realitou. A běžná realita se magicky zacyklovává v stereotyp. V džínách, kožené bundě trapného lokálního světáka a ve služebním triku jezdím sem a tam městskou dopravou. Ten podivný úkaz mezi narozením a smrtí, který nazýváme život, se vlídně v rytmu valčíku posouvá směrem k oné smrti, ale i dalším cyklům a fluktuacím. Vlastně je divné, že když to vypadá tak špatně, je to navzdory všemu všechno bááááječnéééé. Pravděpodobně také fluktuace, tentokrát psychická. Leč teď pes skočil svými pětačtyřiceti kily váhy na můj klín a prej mám jít ven. Tak jdu. A pak za panem K.

18.11. Hlavou zeď neprorazíš, měl by vědět JK. Ovšem on chce spíš zdí prorazit hlavu. Vofšem, teda, při takové činnosti hrozí i to, že hlava nečekaně a vlastně proti primárnímu záměru -- prorazí zeď. Zeď, už je to tady zase. A jeden kouká, zeď je pryč. To je co? Tak tohle se mi vlastně stalo.

18.11. V divadle jsem včera byl. Fakt že jo! I klaustrofobický pocit z množství lidí, který pronásleduje nás, lesní zvířata, jsem překonal. Před tím jsem byl na respitním víkendu s autisty.
Pan JK chodil po špičkách a přikládal hlavu těsně k mé, hleděl mi z několika centimetrů do očí. Tak rád bych věděl, co tam viděl. A co zahlédá, slýchá, vnímá jinde, že se někdy směje, někdy pláče a někdy tluče hlavou do zdi.

9. 11. Strukturální násilí, na to mi poslal odkaz GL. „Nepřivykneš si“, přikázání jedenácté. Šaman Egona B. se na konci knihy rozhodne zůstat na svém místě ve skrznaskrz odpudivé, jím prohlédnuté společnosti. Aby toho neměl on a podobní málo, k tomu ten strašný imperativ nepřivyknutí. Jedno z témat, které mi leží v hlavě, jak tak sleduji své přivykání, kompromisnictví a pohodlnost. Jó, složitej svět, složitej, pánové a paní fffšichni mí drazí.

2.11. Dušičky za námi, advent před námi. Všude tma, mlha, musím topit a oblékat sebe i jiné. A ve světě prý začíná krize.
A třeba v Somálsku, byla ukamenována třináctiletá dívka za cizoložství, neb byla znásilněná třemi muži. Píší to tedy. Je to možné, v Somálsku asi také trestají oběti, také si to schytá ten, co už si to schytal. V tohle případě s transparentní brutalitou, pravda.

2.11. Napsal GL do mailu: ...ze nejhorsi co muzem pro dite udelat (tak dobre, druhy nejhorsi.. prvni nejhorsi je vubec si ho nevsimat a drzet ho v izolaci... ) je dat ho na 5-6 dni v tejdnu do tlupy stejne starejch spratku se kterejma nema spolecnyho vice nez vek a misto bydliste.
Detskej mozek je od prirody naprogramovanej na to aby se ucil, prijimal novy informace, ucil se je zpracovavat, kombinovat. uci se napodobovanim... kdyz se dite necha doma a rodic neni vul a je schopen se s nim nekolik hodin denne bavit, ne infantilne blbnout ale ucit ho vnimat svet, dite umi v 5 letech cist, ma jakejsi svetonazor, rozhled, chut se ucit.
Kdyz ho nechas s ostatnima spratkama, umi v tech peti letech tak nejvejs babovicky a jeho socialni dovednosti sou omezeny na zajicek v sve jamce sedi sam.
Já sice hned, že já byl mezi dospělákama a ségra taky a ty výsledky teda děs. Taky že dnes spíš už nedostanou možnost si chvíli hrát zajíčka ve své jamce, jsou furt pod tlakem zušlechťovacím, ale jinak je to fakt, je to asi fakt, nojono.

26.10. Otrok nechce zrušit otroctví, ale stát se otrokářem. Poddaný chce hodného pána, nikoliv volnost. Připadá nám směšné, jak nevidí, že cesta je jen ve změně celého systému… stěžujeme si na vládu a doufáme vždy znovu a znovu v lepší.

26.10. Jó interpretace. Když Franz Kafka psal své knihy, psal je podle všeho jako humoristické, jako židovské anekdoty. Ovšem první vydavatel si neodpustil interpretaci a zaměnil černý, absurdní humor za vážnost. A už to zůstalo, stejně jako Máchovu Máji už asi neodpářou nádech rozněžnělé milostné poezie (což zavinil sám Mácha svoji fintou na cenzory).
A všichni to přijali a opakují, chytří, hloupí, tlustí, tencí… To jsme také s GL psali, že je dobré přistupovat k věcem nově, bez předchozích… ale to už je starý, od filosofie přes vědu ke sportu, až běda.

26.10. Psali jsme se si s panem GL, co žije v Kanadě s medvědy, o manipulacích a slovech. O tom, že manipulace je odporná, ale i že manipulace je nakonec každá akce a slova (ono vlastně také vše) určují naše myšlení (což je známé). Pan GL je zeměměřič, kolega pana K. ze Zámku.
To pan V.K. je spíš kolega Františka K. z Procesu. Je ztracencem v nesrozumitelném světě a bude s ním jednou udělán proces, bude někam zařazen, vyřazen, uklizen.
Pan K je i kolega pana MaP. Pan Map má ale tragikomický kus štěstí. Pan Map je známý, pana MaP již možná nejde jen tak někam zahodit, pan MaP má (opět PR) dobré PR. Proč má pan MaP tak dobré PR? Inu pan MaP si ho doslova vybojoval. Nevyhrál sice jedinou válku, snad ani bitvu, ale stal se sledovanou celebritou. Šel na to hrubou silou. A proč že já (my) se nebojím zase až tak pana Map? Inu, na pana MaP stačí často trochu zájmu o něj. Jó zajímat se, to je mocná zbraň. A pak ještě něco.
Něco. Ve čtvrtek a pátek jsem se byl prát. Pral jsem se se slečnou K,K,L,L, i panem H a ještě dalšími, učili jsme se bránit. No a když tak koukám na tu otahanou fintu: nejít proti útočníkovi, ale využít jeho energie k tomu, abychom ho dostali tam, kde ho chceme mít, tak nahlédám, že je to totéž, co dělávám(e) v oblasti psychiky. Nejít proti, ale s ním a změnit směr. A nejde-li nikam, je-li moc daleko, jít za ním do jeho světa odtud s ním vyjít.
Což je ovšem manipulace. A slova.

20.10. Pan V se zajímá o to, jak černý musí být mrak, aby z něj určitě padaly 8mm kroupy. Chce nalézt ten náš řád, který tuší, že máme a který mu stále uniká, který nechápe. V marné naději se ptá, bude-li mít příští týden autismus.
To pan F má jasno. Dvě nohy a dvě ruce jsou pět. Přeci dvě nohy a dvě ruce a ruce jsou dvakrát pět, to je dohromady pět. Dvě nohy mé a tvé jsou pět, protože jsou to dvě nohy a tři kolečka. Deset a deset je deset, ale to jsem nepochytal důvod.

18.10. Jsem dnes celý den řezal dříví. Úplně jsem z toho zblbl, což budu brát jako protest proti našemu milieu, zbožňující inteligenci, tedy to co za inteligenci vydáváme, tedy onu schopnost se zařadit způsobem, který je obvyklý, tedy to, co je samo o sobě blbé jako troky. Inteligentně IQ působí teprve ve chvíli, kdy se toto umí dobře vypořádat se světem. Ten je ovšem také tupý, takže vrána k vráně sedá a tupá schopnost adaptace na tupý svět slaví úspěchy.

12.10. Když si zítra koupíte Respekt, přečtete si (já jim vlastně dělám reklamu?) o známém spisovateli, panu M.K. možná udavači bolševikovi z… nějakých důvodů. Jak říká pan Já, oni ti jeho hrdinové jsou vždycky trochu hajzlíci. A jak říká pan P.H.: zlo u něj mívá spíš takovou všeobsáhlou a hlavně neosobní povahu.
Tak nějak. Ale když ono zlo je nakonec velmi, ale velmi konkrétní a osobní. Možná tenhle zážitek byl mocnou inspirací panu M.K. Možná způsobil celoživotní obsesi pana M.K., stranit se lidí.
Ono to zlo se šíří seshora dolů, jak umožní lidem být svině, tak toho využijí, nebo se spletou, nebo se vezou. A šíří se. Zdola nahoru pak dává alibi, zvyšuje možnosti množstvím zapojených. Přesto to nakonec nějak dopadne, ač dobro má moc šíření tímto způsobem jaksi horší, ač má v povaze mutovat z dobra na zlo. Není to vlastně důkaz existence Boží a mravního zákona v nás? He? Že to ještě furt jde.
A protože znám svý lidi, tak rovnou předesílám: Foxi a ostatní intošové, nechytejte mne za slovo, že zlo a dobro jsou… vo tom to teď néjníí, jsme na zemi a osobní.

6.10. Pan VK se včera ptal, jak dlouho bude trvat, než z něj bude chlap. Asi tři roky, já na to. A jak dlouho bude trvat, než ze mne bude ženská? Tázal se VK. Koán.

4.10. Normalita je pouze přijetí davem, hodnota člověka je výsledek PR. A není to nic nového.
Pokud na pokyn nějaké dyliny z časopisu zahodím pěkné modré triko a koupím si zelené, neb je to trend, jsem normální, projevuji svoji svobodnou vůli. Prej.
Pokud budu všestranně nepodarek, ale budu třeba umět rychle běhat a budu běhat po oválu rychleji než ostatní, budu slaven. Zejména těmi, kteří se narodili ve stejném území, vymezeném fiktivní čárou na mapě.
Pokud budu jen celé hodiny zírat do zdi, nebo se svlíknu, pomažu krví a budu se válet po zemi a řvát, je to špatné. Ale nemusí. Pokud se mi podaří to první prodat jako meditaci a druhé jako umělecký projev ekšnártu, konceptu, budu vážený, velebený a ctěn.
Koneckonců kdyby nebylo PR evangelistů a jistého Pavla…

3.10. Jářku, nechcete na brigádu? To je nápad, co?

2.10. Nojo, ta zpráva. Tak během návštěvy Kahé, koncertu, setkání s panem F a VK se nic zajímavého nestalo. On ten svět je asi fakt jen takový stínový divadlo, odlesky skutečný reality, která je jinde. A my z těch odlesků, chvilek kdy se opona poodhrne, můžeme a máme zahlédnou to, co je skutečné. No vida, koncertující pán měl před třiceti lety koncert, kdy hráli za lajntuchem zezadu nasvíceni, další koncert za lajntuchem s vytrhanýma dírama. Možná trochu nějak tak.

28.9 U KaHé v městě K, v domě prý dětí. Pak v městě P, za panem Lá a PZ. Magický město vyhořelo. Magický město vyhořelo. Magický město žije dál, zítra do něj jedu. A o dnešku i zítřku, podám vbrzku zprávu, ju?

27.9. Až na vrcholy skal, vyšli jsme dnes. Ani lezení na skály není to, co si myslíš. Ale moc se nám tam líbilo, panička nás i vyfotila a nakrmila. Zítra nechám Daga doma, i paničku nechám dělat vědu a pojedu za slečnou KaHé. A večer na koncert dg307. A další ráno na poradu, pak za panem F a později za panem VK (fakt to není Václav K. z kopce nad Vltavou, fakt ne!). A večer zase za panem Da a paní Rž. No jestli já se nemám jako v ráji! Pes, skály, krásní lidé a setkávání. Hwow!

20.9. Lze si snad představiti více romanticko -- nostalgicko -- magické nedělní podzimní odpoledne, nežli jest procházka s panem Ku? No nejde, jasnačka že nejde, to dá rozum!
Je mnoho povalených málo vyvalených, jak bylo poznamenáno v jedné populárně naučné publikaci. Pan Ja však nebyl povalen, ani vyvaleně nezíral, pan Ja běhal za panem Ku a snažil se mu zabránit v zakopání se. Pan Ku se zahrabává. Možná se snaží dostat pod povrch věcí, aby odhalil, proč svět je jiný, než se zdá být. Možná se chce zakopat před bouřemi, které nás navštěvují. A já mu v tom bráním, neb pan Ku musí sdílet tento svět s ostatními, tak jako i pan Ja musí. Oba musíme, oba štvanci ve světě, který jsme si nevybrali. Ne, nevyhrabeš ze země tajemství, ani se neskryješ. A tak naivní uprchlík pan Ku byl odveden později poučeným navrátilcem panem Ja do domu. Tam pan Ja hrál panu Ku na kytaru písně molové v rytmu srdce.
No fakt že pěkná neděle!

15.9. Tento den se pan Mi snažil dostat pomocí kyblíčků písek z pískoviště na okolní plochu. Použil k tomu nosiče, mne a jeho a jí, které posypával pískem. Nabídl jsem panu Mi nohou svých k zasypání jako substituci a mé nohy byly přijaty. Když mé nohy mizely pod pískem, zasáhl mne autíčkem typu vzduch--vzduch pan Ho. Takto zvěděl jsem, že odkloníš-li jedno, může tě zasáhnouti jiné, odjinud. Děkuji Vám pánové za poučení.

Z tohoto jsem přišel sem.