Jedna část, (ne)souvislé vytí -- volné asociace asociála

(vstup na vlastní zodpovědnost, četba může způsobit závažné pochybnosti o osobnosti autora)

únor ještě
Včela je debil. Včelstvo je geniální.
Člověk to má naopak, jako jedinec je chytrý, jako lidstvo beznadějně blbý. Samotná včela je tupý hmyz, ale tajemně spojena s druhými, je prozíravá, moudrá, volí správné strategie. Člověk jako jedinec je vcelku, s výhradami, bystrý. I on je, jak všichni tušíme a někteří si i přiznáváme, spojený s ostatním vesmírem, především lidmi. Cokoliv myslí a udělá ovlivňuje ostatní, zapisuje se do společného vědomí ke kterému mají asi stále přístup zvířata. My už ne. Snad pro nějaký hřích tohle vyhnání z ráje?
Člověk ve své péči o sebe přehlíží to, co je jeho zájmem jen trochu vzdáleným v čase a nebo jedinci. Selhává.
A nebo? Nejsou naše buňky těmi včelami, které se u nás spojují v jedince pevněji než včelstvo? Včelstvo ve vyšším pohledu také ztroskotává na svůj egoizmus.
A konec konců, co já vím čim se trápí buňky tvořící společenství zvané já.

Stále se zabýváme jak se dostat vpřed a nebo se vracíme zpět. Řešíme zda je jít vpravo a nebo vlevo.
Zapomínáme co je nad námi a co naopak pod námi, nezajímá nás zda míříme do nebe a nebo pekla.
Vertikální myšlení je výsadou krátkých chvilek a výjimečných osobností.
Točíme se kruhu, běh v kruhu se ale může jevit jako pohyb vpřed, záleží jen odkud hledíme. Někdy už ani nechceme další kolečko, ale dokud uvažujeme dvouprostorově, z placky našeho světa není kam utéct.
Stále ale lepší než znát jen možnost tam a zpět.
A ještě je cesta od nás a nebo do sebe samého.
Je mnoho světů a mnoho cest, po jedné jdu spolu s vlkodlakem a vílou do kopce bez vrcholu a potápím se do moře beze dna.
Vracím se k sobě a utichám.
Utichám...
Pššš....

Stíny se dlouží s večerem a zimním časem. Stíny vytváří světlu cestu k nám.
Na uchopení světlého musíme poznat temné, jak říká Lao'c i Dag.
Než vyjdeme na pláně radosti, musíme projít temným lesem, než vstoupíme do temného lesa, musíme vyjít sami ze sebe.
Opouštíme své zatuchlé nory a jdeme, setkáváme se s zlými a dobrými duchy tak, jak se setkáváme sami se sebou.
Směšná hra o všechno.
Za zvláště temných nocí se mi někdy otevírá na čele třetí oko. Není na tom nic zvláštního, prostě když jsem jednou změněný ve vlka byl procházkou po Brdech, naučily, mne to divoženky bydlící poblíž Janova lože. Lože není Jana mne, ale Jana Fabiána, Babího Jana. Milej pán!
Lože je Jana Fabiana, oko mé.
To oko, na rozdíl od očí párových pod čelem ložených, nevidí to co chce vidět ten za očima v hlavě, ale vidí to co je před očima s to, co je skryto.
Vidí i mne a já ak skučím zoufalstvím nad balíkem vin co jsem posbíral a vinou tou, že jsem jich nasbíral tak málo, protože některých jsem se vyvaroval útěkem, který je další vinou.
A vidím i náš svět.
Svět se hnusný a já jsem hnusný stejně, jako ostatní. Za světem a námi je pak něco nesmírně krásného, co nejde vidět očima ani třetím okem. Snad srdcem, snad myslí, v případě že gor moc zběsile nemyslí.
Končí temná noc a začíná šedé ráno. Odcházím se usmívat na svět.

Měsíc a hvězdy určily, že je třeba jít do hor a skal. Hory a skály jsou tím, co zem v sobě nechtěla a také tím, co se ještě nestalo pískem a visí z nebes až na zem, dokonce asi pod zem.
A nebo něčím co ze země stoupá?
Tak jsme viděli, že ty skály jsou podobné nám, kteří jsme byli vypuzeni na tenhle svět a ještě jsme se nerozpadli. Nebe bylo šedé a listí barevné.
Stoupali jsme vzhůru a klesali dolů.
Mezi stromy a skalami se tiše procházel vítr a nezdálo se, že byl smutný.
Ani pes nebyl smutný.
Ani pes nebyl smutný, zdál se spíš veselý.
Ten den, kdy měsíc a hvězdy určily, že třeba jít mezi písek co je stále ještě skálou.

Dnešní den je tak trochu sváteční! Jsou volby! Má hlava a má druhá hlava spolu společně volí, co dnes. Však dlouho trvalo, než jsme si spolu se psem zvolili správnou cestu na ranní běh.
Holemi a střelbou z hmoždířů jsme nejprve museli rozehnat hejno manažerů, kteří se zřejmě se zimou začali stahovat k našemu lesnímu srubu. To by tak hrálo! Sežrali by nám zásoby a rozkousali těsnění z mechu v oknech domu a našeho auta. Stačilo když se nám loni uhnízdil v dutině dubu páreček reklamních agentů.
Cestou lesem jsme potkali datla strakapouda, datla nestrakapůda a strýčka hejkala.
Mluvili jsme o volbách.
Je dobré si dobře zvolit, na to jsme přišli a protože jsme dobrosrdeční, tak tuhle radu dáváme dál. Poslouchejte, zbystřete: Je dobré si zvolit dobře a ne špatně!
Zvolil jsem si tedy na dnešní den jako průvodkyní vílu dlouhého zrzavého vlasu, útlých boků a malého, leč krásně tvarovaného levého prsu. Možná byl pravý také dobře tvarován, ale to nevím, protože ten byl zakryt oním zrzavým vlasem. Ale asi byl podobný... asi ano... taková dedukce strýčku hejkale - jak vlevo, tak vpravo.
Ano, jak vlevo, tak vpravo, vyjde to nastejno, nedělám si kozy!
Chtěl jsem se ještě zamyslet nad levicí a pravicí, v souvislosti se zadečkem víly, levou a pravou nohou, možná i nad nespornou výhodou střední cesty mezi levou a pravou.
Ale nezamyslel! Víla mne dovedla k démantu a já se rozběhl zase zpět. Ještě jsem stačil vílu letmo líbnout a už jsem byla zase u sebe.
Možná k sobě pozvu vílu, možná také ne. Nezáleží na mně, u nás v lese volí víly a cesty nás. Možná si mne zvolí nějaká cesta, doufám že pro tu cestu budu dobrou volbou.

v lednu 2013 Útěk před dobrotou
Název je pochopitelně odkazem na Ericha Fromma a jeho knihu Útěk před svobodou. V oné knize dokazuje, že člověk po svobodě ve skutečnosti netouží, utíká před ní a zodpovědnosti z ní vyplývající do závislostí, Neumí ani svobodu pozitivně definovat. A já si myslím, že s dobrem je to stejné. Nejdřív bychom si měli dobro a zlo definovat, ale to neuděláme, protože do téhle pasti nepolezeme. My to totiž moc dobře víme a ne že ne. Ono relativizovaní je jedním ze způsobů útěku.
Mezi pozitivní vlastnosti lidé řadí chytrost, schopnost získat majetek či partnery (ale nezávazně). Vlastnost zvaná "hodný" už má podtext "otloukánek". "Poctivý už je podezřelé, "čestný" je přímo vulgární.
Svět pak většina vidí jako místo, kde bez ustání triumfuje, zlo, podlost a malost. Z této neporazitelné armády bývají na chvíli vyňati partneři, vlastní děti, vlastní (vlastní!) psi a kočky. Na chvíli, pak se tak opět vrací mezi vyslance Mordoru.
Pozitivní jevy zneklidňují. Ten ošklivý a beznadějný svět má mnoho výhod. Nenakládá na nás zodpovědnost se snažit (dobro nemůže uspět, zlo vládne), svět je čitelný a naše příběhy v něm dávají smysl. Buď jsem uspěli a jsme schopní (vítěz nepotřebuje nic dalšího, vítězství je samo o sobě ospravedlněním čehokoliv), nebo neuspěli a pak za to můžou ty svině.
Zbývá ještě vyřešit co s těmi, kteří stáli víceméně na straně dobra a "uspěli". Náhle je kterýkoliv drb o nich prověřenou a nezpochybnitelnou pravdou a zůstává pravdou i po vyvrácení. I lidé inteligentní se budou držet zuby nehty nějaké zlovolné interpretace "výhry dobra". Dobrý skutek musí být přeci potrestán a jakýkoliv dobrý skutek je určitě jen maskované zlo.
Vrcholem útěku je pak některá z teorií spiknutí. Pak už jsme vyhráli svůj boj o klídek pomocí bezpodmínečné kapitulace před neporazitelným zlem a můžeme si v klidu dovegetovat život až do vrat kremační pece.
Svět ve skutečnosti není ani zlý ani dobrý. On tohle nezná. Svět ne.
My ovšem nejsme svět a my dobří a zlí jsme. V každém okamžiku a po celý život. Vidíme že vyhrává to, co chceme vidět vyhrávat a podle nastavení hodnoty zvané "výhra".
My vítězíme a prohráváme za sebe a ostatní a skutečnou výhrou je přiklonění...

slunovrat Od dnešního dne se vrací slunce.
Podle mnohých měl tento den nastat konec, nebo začátek světa.
Ovšem možná že svět už skončil a my si tu jen sníme, jen tady dobíhají nedokončené děje v roztrhaných kusech skutečnosti. A nebo svět ještě nezačal a my jsme tu jako předsunutá jednotka, taková ta, co jí generálově obětují na průzkum bojem. Já ale vím že něco vrací, vrací se víly zpět k nám, vrací se život, který se někdy schovává za smrt.
Přijde-li za Vámi svatý Štěpán, dezinfikujte mu rány jodem, přijde-li za vámi bodhisatva, pozvěte ho na čaj. A kupte panáka bezdomovci.
Jdu do potoka a tančit s vílami, zatím mi tu hlídejte rozum. Srdce nechť putuje.

Na zahradu za mým oknem začal padat sníh. Sníh je bílý, slzy průhledné. Na paloucích pláčí víly, protože už i podzim odchází a bude zima.
A jak do zahrady za mým oknem, tak i do lidí vstupuje někdy zima, chlad. Ztrácí cestu a ztrácí radost, bojí se o život a přitom nežijí.
Víly pak nad nim pláčí, protože ony nemají možnosti, mají jen soucit. Lidé si nepomohou, protože mívají možnost, ale možnost bez soucitu není cesta.
Pes hrabe čumákem v sněhu a něžná víla šla zazimovat do naší kůlny. Budu jí tak chodit přikrmovat, ať vydrží do jara. Snad mne občas políbí a do jara vydržím i já.
Za dveřmi se prochází realita a v hrnku je čaj.

4.12.2012 Život toho, kdo je schopný vidět i to co nechce vidět, je neustálý řetěz zklamání. Zklamou ideály, lidé, zklame i sám sebe. Hledáme ztracený ráj v cizích lidech, dalekých zemích, tajemných filozofiích. Noví lidé zklamou, země se ukáží vlastně stejné stejně jako zdánlivě odlišné filozofie a náboženství. Někdo raději uteče na záporný pol teorií spiknutí. A k tomu zklamání ze své vlastní nedokonalosti. Jak z toho a kam?
Řešení téhle hádanky je prosté a obtížné.

23.11. Andělé nejsou krásné bytosti z nebes. Anděl je většinou někdo divný, někdo kdo se nám moc nelíbí, nezdá a nemáme k němu ale ani trochu důvěru. A tak ho často nepoznáme. Ale měli bychom, měli.

14.11. Dlouho jsem jezdil jenom vlakem a busem, teď sedím furt v autě. Nedávno jsem jel zase vlakem a došlo mi o co přicházím, jak cestování společenskou (spíš bych řekl než hromadnou) dopravou přináší setkání, člověk poznává kraj, lidi cestuje… Je to cesta.
Naproti tomu jako největší degeneraci vnímám, když jedu po dálnici, pěkně za zdí, ve štrůdlu. Tam si připadám jak ta vyblblá, poslušná součástka davu bez svobody, volby, bez duše... Jen si můžu - musím přečíst ten formující billboard a jet, v korytě. Naformovaný blbý, ale užitečný - zaplatil jsem za auto a tím roztočil kola. Málokde si připadám víc postavou z nějaké antiutopie. Člověk součástka, člověk stroj.
A stejně jedu, není čas, jsem líný, jsem už tupý dav…

24. října Světu lidí vládne stádní pud v legrační karnevalové masce svobody, kterou ovšem ve skutečnosti nesnášíme. Necháme si řídit své životy, myšlenky i emoce s pocitem že jsme svobodní, protože si smíme vybrat jedno z vybraných životních schémat a podle něj myslet a cítit. Pár škatulek, šup do jedná a už mám svůj názor a své cítění na míru.
Zbaštíme jednu lež a prožíváme jí stejně, jako za chvíli budeme prožívat protikladnou. Tak jak v 84. Ovládaní ne bičem, ale neustálým formováním jako v Brave New World.
Přirozený proces stáda, které je moc veliké a žije na malém prostoru. Musí se takhle deindividualizovat. A nechat iluzi individuality, Možná že mravenec se také opájí svojí svobodu a radostně si vybírá svoji roli v mraveništi a netuší.

21. října Jsou etapy. Nejprve člověk zjistí že svět není až tak krásný. Pak zjistí že on sám není až tak úžasný. Další je, že pozná, že ani svět, ale ani sebe až tak moc nezmění.
A pak přichází to zásadní, na co se zapomíná a hnije v pohodlné rezignaci, lenosti, „užívání si“.
Pak přichází, nebo by mělo přijít poznání, že smyslem je se o to zlepšení světa a především sebe sama pokusit. Není nutné to dokázat, nutné je pokusit se.

8. řijna Právě tenhle den jsem šel do míst které znám abych v nich nalezl co neznám. Bylo to v lese a já stál a kolem běhaly všechny ty stromy co tu byly, jsou a budou. Pak se i já rozběhl a skočil do vody rybníka, která hřála svých chladem. Stál jsem abych zahlédl putující srdce a běžel abych se setkal s tichem.

4. říjen Karel co je rakušák, protože utekl před pány co tu vládli pod hlavičku komunizmu, mi psal z těch kukuřičných polí co bydlí a pracuje a chodí na pivo v esterajchu, jak mu čin střelce z plastové pistolky připomíná Pussy Riot. Mládí, naivita, brutální přímost. Dětská duše. Prej se mám nad tim zamyslet, tak to dělám:
Bloudí tohle noví buřiči tím postmoderním světem kde vláda je stejně tak zastřená, jako neosobní a nesesaditelná starými prostředky, jedinci a malé skupinky a bouří se. Už to nejsou hnutí, nejsou to revolucionáři, jsou to jen osamocené postavy, které chtějí být také slyšet. Moc to zařídila mnohem lépe než dříve, každý může něco říct a říká, takže je slyšet jen to vybrané. Zbytek zmizí v šumu.
Pokud někdo zařve, krasoduši určení k vydávání a třídění informací pro lid začnou volat: Tak se to nesmí, takhle se to nehraje, kdo se nám to plete do naší hry. Tak jako v Rusku nejvíc pohoršilo, že by se měly vyjadřovat nějaký mladý holky, tady zase nejodpornější všem připadá, že se projevil nějaký dělník ze zapadlého městyse. Před tim řidič autobusu! No považte! Forma by tak nevadila, jsme ochotni tolerovat mnohem víc, je-li to prezentováno těmi, co jsou k prezentování určeni a odsouhlaseni.
Pod slabounkou slupičkou jsme totiž sektáři a totalitáři jako noha. My si demokracií představujeme jako debatu několika intošů v kavárně. Ale bacha, ani ten intoš nesmí překročit ohrádku přísné, puritánské korektnosti (Viewegh).
Zbytku zbývá malovat tykadla a cvakat plastovou pistolkou. Alespoň se vysmát tupé moci, která ovšem i na tak něžný protest reaguje hystericky.
Novou totalitu nejde svrhnout starými prostředky. Kdo ví, třeba ti chlapci s fixy a hračkami a dívky bez trik a nebo s kuklou našli cestu.

30. září Dag říkal: Páníčku, měl by jsi vzít někdy svého německého ovčáka do jeho domoviny, do toho fádrlanda. Tak páníček naložil jeho, sebe a paničku do Rudého ďábla a jeli a jeli, kdyby se ti ostatní lidé co se také jeli podívat na fádrlanda s těmi zatáčkami tak nesrali a furt nebrzdili, tak by tam byli ještě dřív a ještě dřív by se divili.
V Dagově fádrlandu, v té německé Šumavě v tom Bajriševaldu jsou divný a mají všechno naopak! U silnic místo zákazů zastavení mají maličká, větší a veliká parkovišťátka kde nevybírají! Mají vzorně upravený vesničky, pole a louky a nechávají bujet prales, místo aby prales postavili do latě a nechali volně změnit v džungli pole, louky a vesničky jako je to pěkně u nás. Do svých pralesů klidně pustí obyčejný lidi ať se tam courají, ale nenechají tam jezdit traktory a ani jinou pořádnou techniku.
Jak říkám, všechno naopak a divný, to asi proto že jsou hloupí. U nás se vždycky říkalo že jsou bavoráci hloupí, tak to tady máme. To u nás jsme chytří a tak ty naše organizovaný pralesy vzkvétají. I když my prosťáčci, neošlehaní politickou prací, nezainteresovaní v kšeftech s dřevem a krajinou, my to nevidíme. Nevidíme jak u nich bez pil a postřiků jedy nic neroste, my vidíme to co vidíme, tedy počínající hustý a zdravý les. Ale to by nám naši experti vysvětlili že je to vlastně pustina a pak, poučeni, bychom to viděli zase ideologicky komunistickočecholiberálně správně. Viděli bychom to, co nevidíme.

Na naší straně postávaly u silnic takové vymrzlé chudinky slečny a paní a čekaly, až si je někdo na chvíli koupí. Povídám, dobře se koukej Daglísku, tady vidíš jak vžijeme my, lidé a buď rád že jsi pes. Tyhle tady zjevně, my ostatní méně transparentně jsme vysíláni svými pasáky abychom se prodávali. Stojíme u cest a místo abychom se po cestách vydávali, klepem se u těch cest zimou a strachy že si nás nikdo nekoupí. Nepatříme sobě ani cestě, jsme levný kurvy v majetku všemožnýho pasáckýho xindlu.
Tak jsme se alespoň my, Dag, panička a já, vykoupali v potoce co je Vltavou a co také už postává v přehradách, jako ty nebohý holky.

28. září V zemi, kde každý den z pití falešného alkoholu někdo umře a kde falešní levičáci s falešnými pravičáky se perou o místa ve státní správě aby by mohli krást, v téhle zemi přišel muž v uniformě klidným krokem k falešnému prezidentovi a střelil na něj z falešné pistolky falešné střely. Ten prezident rád označuje věci, co se mu nelíbí, za falešné, Často poněkud falešně.
Otevíral tam, obklopen falešným rádci, právě most. Snad ten most nespadne a neukáže se, že je falešný tak jako mnoho staveb v téhle zemi.
Sahám na zuby v mordě psa, ostré jako zákon kauzality. Jsou skutečný.

16. září "..kde je obzor, co nás jednou spojí, kde začíná už nebe, kde ještě stromy stojí.." Zpívá O.J.
Kde je obzor našeho života a kde přechází v nadosobní nebe? Kde ještě stojí strom života a kde už není? Kde je ta linka?

2. září Dag říkal: Naše současné hodnoty se rodí z blábolu medií. Například že úspěšný znamená bohatý, šťastný - mladý, zdravý a krásný a především utrácející. Prospěšný - opět bohatý a navíc neustále pracující.
Na opačné straně jsou lůzři, kteří jsou málo bohatí, v noci spí a přes den často nepracují na svém zisku, málo utrácí a ke všemu jsou třeba staří, nemocní a vrásčití.
Sebemenší náznak přesahu nikde. Když se objeví, sedí přijímači informací na prdeli v úžasu před sebevětší banalitou, vlastně jedině banalitou.
Ano, jsem stár, začínám hudrat na to jak za našich mladejch... Jistě, nebylo. Ale trochu bylo, je to vidět i na výsledcích.

1. září Někdy ve chvíli, kdy se začala opět prodlužovat noc a slunce odchází na druhou část země, začaly mizet postupně věci, lidé, ale i myšlenky a příběhy z mého života.
Asi proto, abych častěji mlčel a také abych nenaslouchal tolik lidskému žvanění a víc naslouchal tomu, co mi říkají jiné entity.

19. srpna Sir Dagles ve mně stále štěká na myšlenky co prochází kolem a nejsou z jeho smečky. Nejraději by je zakousl stejně, jako Autsajd ve mně se jich chce zmocnit. Dávám svoji podporu Janovi co na ně hledí s dětským úžasem a bez osobního zájmu. Ale už jsou tady zase ti dva a křičí, štěkají… Marně je krotím: „Ke mně, nech to bejt, je to fuj! Profesore! No tak! Nešahejte na ten sajrajt!“ Kdepak. Oni se jsou schopny vyválet v každým myšlenkovým výblitku (klidně očichávají i blogy!).

18. srpna Kráčím si dál svoji lehce strašidelnou pohádkou ke konci léta. Vracím se na místo, kde zase uslyším řeč stromů, šumění vesmíru a pláč víl. Ztrácím věci, ztrácím lidi, ztrácím sám sebe. V tom městečku kde žiji, kovorolnické vísce co za nějakého urbanistického lijavce stekla z náhorní placky chudiny sem k Berounce a zařízla se do luxusní oblasti, v tom městečku co už není, protože bylo pohlceno anonymním velkoměstem. Osobnost mizí všude. Je to předznamenání velkého, celolidského satori a nebo celolidské debility?

9. srpna Dnes jsem si četl něco z dějin lidstva. Mordy, mučení, války, vyvražďování. Tím si zase vzpomněl na Zimbardův a Milgramův experiment. V člověku, stejně jako v celém světě existence, je za maskou onen, ono, to… Zbytek je ďábel, monstrum jehož přerostlý mozek slouží často jen na násobení a hýčkání vlastní perverze.

28. července Vcházívám do ticha abych slyšel to co je za zvuky, do tmy pro světlo. Sahám na vzduch, nasávám vůni času a chutnám nicotu. Vše co skutečně potřebujeme a pro co žijeme je ukryto za maskou.

28. července Kdysi jsem byl v Himaláji a seděl u jednoho z mnoha malých chrámů které kolem téhle poutní cesty postavili lidé. Bylo v průsmyku, velice, velice vysoko, už v pásmu sněhu. Kolem šla rodina, putovali všichni mnoho dní na poutní místo. Otec rodiny, jistě velice zbožný když se vydal na dalekou a nebezpečnou cestu, položil na oltář jablko jako oběť. Pak se podíval na mne, jablko vzal a dal mně. Chroupal jsem tenkrát to jablko, vyrvané bohovi pro konkrétní pomoc neznámému člověku, navíc jiné národnosti a víry.
Dodnes mám podezření, že ten člověk byl ve skutečnosti nějaký anděl nebo guru, který mne přišel poučit. Chtěl bych, aby ze mne měl alespoň někdy radost.

26.7. Nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný a ani studený ani horký, vyplivnu tě ze svých úst. (Zjevení Janovo 3,15-16) Na což jsem si vzpomněl v souvislosti s výtržnicemi Pussy Riot v Rusku a soudem s nimi. I u nás se pohoršili mnozí psavci. Zajímavé že snad nejvíc tyhle dívky nadzvedly ateisty, zejména pivní strejce, kterým ze všeho nejvíc vadí že povykují nějaký mladý a ke všemu holky a že jim (ó slino vilného impotenta v koutku) nemůžou dát osobně na zadek. „Alespoň ať je zavřou!“ Volají.
Tak kráčí v jednom semknutém šiku pravičáci, levičáci, věřící a nevěřící… Přizdisráči všech zemí, spojte se! Chrání si svůj smrádek a teploučko. Nebojí se stále se rozšiřující moci a dozoru státu, nebojí se státem organizovaných vražd, nebojí se skupin, co chtějí opět roztřídit lidi podle barev, víry, místa původu a nevhodné zlikvidovat, to ne. Bojí se že by je výtržnice mohly zasáhnout lahví s močí a nebo rušit svým řevem… a jak si zvykli, ani nevnímají, že přitom jsou už po krk ve sračkách.
Máme-li věřit evangeliím, on ben Josef byl taky slušnej výtržník. Skoro si myslim, že by si s holkama rozuměl.

25 července 2012 Vlastní životopis, motivační dopis, prezentace… Všude záleží, pomalu už jen a jenom, na schopnosti se chválit, na schopnosti lhát, okecávat. Na image. V nepřehledném světě se rozhodujeme pomalu už jen a jen podle obalu, reklamy, dojmu. Virtuální realita nahradila skutečnost.
Poslední skupinky bojují naprosto zásadní boj o hodnoty hlubší než je PR.
Mezilidské vztahy došly do stádia, kdy jejich zištnost je braná jako něco normálního, dokonce jediná možná forma.
Možná i proto si lidé pořizují psa, podvědomě se chtějí zachránit vztahem, který přesahuje jejich nejnižší složku a je navíc alespoň někdy spontánní.

9.7. Moderní společnost pozvolna směřuje k diktatuře, která je neosobní. Peníze, instituce, zákony, černé skříňky, povinné poplatky… vytvoří pevnou síť ze které není úniku, která jakoukoliv subverzi potlačí a přitom se není proti komu vzbouřit, koho svrhnout…
S tím souvisí neochota až odpor k veřejnému, angažovanost se začíná považovat za faux pas, „slušný a milý“ člověk se tímhle přeci nezabývá, „intelektuál“ už vůbec ne, „umělec“?
Takže vykydání žumpy a záchrana svobody je nejspíš na nějakém výsadku marťanů… čeže víly to maj taky na háku.

8.7. Množství věcí „nezbytných “ pro život se zvyšuje stejně, jako množství vyhlášek které je třeba poslechnout. Podobně se snad zvyšuje jen množství zbytečných slov a informací.
Tohle byla jedna z nich.

6.7. Fox chtěl ušlechtilé zvíře na těchto stránkách a přišel červ! Červ v podobě obav, koho předchozím zápiskem vlastně myslím. Odpověď je opět jednoduchá jako já sám. Nikoho konkrétního, možná tak leda sebe.

7. července Jak malý je rozdíl mezi potřebou říct pravdu a bránit (se) proti slovnímu napadení a potřebou se hádat. Jak malý mezi užitečnou radou a mentorováním z důvodů masírování svého ega.
Jak malý je rozdíl mezi žádostí o pomoc, ale i nabídkou pomoci a pokusem ovládnout.
A rozdíl mezi mít rád a mít rád. Mezi mít v oblibě a chtít vlastnit jako svoji hračku, náhražku…

22.červen 12 Zmije za dveřmi fakt byla. Héééj! Pojďtě se zapřemýšlet! Zmije, užitečná a krásná. Tak co třeba o dobru a zlu?
Aby člověk neskončil v relativizmu, postmoderních sračkách či obdobně, tedy ve světě, v kterém se mohou pohybovat bez újmy na zdraví jen nemnozí, musí mít entity rozděleny na dobré a zlé. Tyto poněkud umělé entity pak přebírá naše narativita a vytváří příběhy "dobra" a "zla". Proto tak neradi slušíme že za Hitlera se stavěly dobré dálnice, nebo že příslušník SNB mohl být statečný. Tím se narušuje ten příběh, ono rozdělení.
Nyní máme snad zhodnotit jev, jev schématizaci úsudku? Ha. Použijeme snad dobro a zlo, dáme známky? Tento jev (morální mapa) existuje a my s ním musíme počítat. Černobílost, předsudky, společnost destruhující kumulace bohatství, lenost a podlost lůzy, tolerovaná amorálnost majitelů lidské práce (lidí co pro ně pracují), zhýčkanost pracujících. Cikání, skinhedi, rasisté a maoisté. Budeme se dívat na problém komplexně, nebo si schématizujem a rozdělíme role dobrých a zlých.
Zjednodušíme nebo odmítneme zlo a dobro jako lidský konstrukt? Ajvaj. První zlé a druhé horší. Zbavíme pod nějakou záminkou (třídní boj, svoboda trhu a uplatnění, rasový původ, schopnosti...) nějakou skupinu zodpovědnosti?
Je ještě jina cesta?
Zmije za dveřmi mi položila tyto otázky, dávám to dál.
A ještě je tu cena hajzlpapíru za bolševika, lidi co naposlouchaj naše knížecí rady... no to by se jeden posral...

22.červen 12 Včera byl nejdelší den roku a dnes jsem potkal na zahradě našeho domku v Praze, zmiji. Je mi líto, že den se už zase bude krátit, mám pocit že prodlužování jsem si ani neužil. K zmiji nevím jaký mám zaujmout vztah. Byl bych raději, kdyby sem z Brd dorazili vilné víly, či z plání co nejsou, moudré prase. Ale dorazili srnci a sežrali stromky a zmije, která doufám že bude v míru se psem, tak jako sršní a kuny skalní, co již to s nimi žijí.

18.6. Prej hnusný vedro. Vyšel jsem ven a v předbouřkovém dusnu jsem vnímal tu krásu letního lesa. Užíval jsem si to a doufal, že tady ještě chvíli budu. V těch lesích, slunci a vodě… Mraky se kupily k bouřce a komáři něžně bzíkali. Mé nohy drtily malé žabky a tak já zase zesmutněl a vložil své toužení po budoucnosti do rukou vyšších mocí.

17.6. Chceme-li si někoho vážit, zpravidla o něm nesmíme moc vědět. Vycházím se zkušeností s mediálně vyfešákovanými lidmi, kteří se umí „zdát být“ tím, čím chtějí být. Skutečnost je téměř ve všech případech hrůzná a přesně opačná, než by se k obrazu hodilo.

7.6. Víly ty víly… Už nebudu tahat Foxe za zrzavý ohon, je to jinak. Neskonalá moudrost vílí je opravdu v koncích, když skončí tanec a je třeba… třeba sehnat jídlo. Ovšem je třeba mít na paměti, že ne vždy máme hlad.
Jistě by šlo také říct…
Ale proč bych to dělal?
Ztratili jsme se vílám, ztratili. A víly ztratily nás. Nejsou jen palouky u V., jsou i palouky v nás. V nás pláčí opuštěné víly a bloudí nesmírně chytrá prasata. Samotná intuice vede k zbloudění naprostému. Samotný intelekt vede k zhloupnutí na kvadrát. Zbloudilé víly si pochvalují své bloudění a zhlouplá prasata svoji hloupost.
Sedím tu teď na palouku své duše se strýčkem hejkalem a partou plivníků a posílám psa, aby ty líné, do sebe zahleděné prasata a víly trochu prohnal.

7.6. Mnoho bych toho mohl povědět ještě o vílách, plivnících a takových mých, které mnoho lidí potkalo, ale přesto se najdou tací, co na ně nevěří. Dnešní doba si našla tajemnější a neviditelnější strašidla a ty naopak bere jako existující.
Například. Například taková krize. Krize se zpodobňuje jako obrovská neviditelná bytost, která bere lidem práci, peníze a elán. Živí se chudými lidmi. Na její usmíření je třeba pořádat rituály v podobě zasedání, konferencí, seminářů, psát o ní servilní články, klanět se její moci.
Přichází vyvolána k životu… Jak vlastně? No přeci tím, milé děti, že nejsou peníze. Jak víme, prakticky všechny peníze jsou v rukou několika málo lidí a ten stav centralizace peněz se stupňuje. Inu, proč by pak měly být peníze mezi ostatními lidmi, v státních kasách, že?
Ovšem obdobné vysvětlení je ideologicky špatné, neetické, držitelům moc nelibé a v neposlední řadě málo složité. Proto je třeba vyvolat k životu další fantomy, jak je Rozežraný občan, Sociální stát, Nepřizpůsobivý… Co na tom že jsou to bytosti nehmotné, marginální a mocí neobdařené, s problémem vcelku nesouvisející.
A tak žijeme s krizí a mnozí zjišťují, že to není špatné soužití. On je to tak trochu výjimečný stav, vše je dovoleno. Vše se tak dá vysvětlit. Kapitál lze opět více kumulovat. Je čim vrtět.
A tak v Oceánii i v Eastasii byla vždycky krize, bude se brzy říkat.

22.5. Byl jsem dnes na místě, kde žijí víly. Zastavil se na břehu potoka poslouchal šumění stromů a zpěv potoka. Víly tam byly tak, jako vždy.
Všechna hudba je proti tomu tichému šumění jen tupý hluk. Všechno umění a vědění je trapné. Žít v budově je zoufalstvím.
Na těhle místech se vracím k sobě, do svého centra a z něj chápu, rozumím. Ale není způsobu, jak to nejdůležitější co jde poznat, předat. Není ani příliš možné ono poznání použít v životě.
Vracím se tedy od sebe sem.

15.5. Již v nejstarších dobách a snad ve všech civilizacích se ustanovil rituál oběti. Oběť nebyla jen apelem, nátlakem na boha(y) (v indii dokonce tak silným že donutil bohy konat i proti své vůli).
Oběť měla i charakter očistný.
Někdy zástupný, slyšte: Z pospolitosti, národa, skupiny... byl vybrán jedinec (vinný nevinný, vcelku jedno, navíc někdy se jednalo o skupinu kde nevinných nebylo, jako lupiči, piráti). Na něj byly naložený všechny hříchy komunity, byl mlácen, pomazán bahnem, upálen, medializován… to již záleželo na stupni vývoje a zvyku skupiny. Byly na něj naloženy hříchy všech, všichni na něj hodili své vinny, zahrnuli jej nenávistí, opovržením a zabili, vyhnali, upálili, sedli k blogu či fotoshopu... společnost se takto "očistila".
Tak takhle to milé děti chodilo...

28.4. 12 Černá je matkou světla a strašidla jsou nerozpoznaní dobří duchové.

20.4. Pohádka o péči. Byl jeden domeček, v tom domečku maminka s ní holčička a měly hlad. Naštěstí jsou dobří lidé a ti se postarali. Jedni jim zaplatili volné vstupenky do muzea, další velmi drahou přednášku o vyvážené stravě. Z jedné organizace dostaly poukaz k vizážistovi a také kurz kreativity. Škoda že ty dvě jednou z rána umřely na podvýživu. Spousty lidí jim ještě chtělo pomoci a napakovat se na nich. Takhle jen v exekuci šel ten domeček na splátky pojišťovně a pohádka skončila. Dobrou noc.

9.4. Na mém stole stojí zajíc. Velikonoční čokoládový zajíc, staniolem obalený, z nějakého obchoďáku. A jen já vím, jak se sem dostal. Ten zajíc na tom byl jako člověk. Zařazen do správného regálu přežíval ze dne na den. Až přišla ona Velká noc. Zajíc tak jako člověk, pocítil touhu žít, jít, milovat. Jarní nepokoj, něžný cit. Touha žít vlastní život, to v něm vzbudilo zaječí úmysly a pláchl z obchoďáku do volného světa. Tak jako člověk.
Došel až na můj stůl, kde opět jako člověk čeká, až se do jeho čokolády zaryjí zuby. Nechám jej ještě alespoň chvíli, nezabiji ten zaječí sen. Bude tu se mnou a vždy večer ho něžně líbnu mezi ušiska.

5.4. Jo, abych nezapomněl, ono Foxi, pokud jde o ty svině (což jsou padlá moudrá prasata, po vzoru padlých andělů), tady je opravdu nejvíc ošajslich, že nás sežerou. V onom boji se sviněmi užíráme sami sebe, přistupujeme na jich hru... stáváme se protihráči a pak vlastně spoluhráči. A to je to. To je to, co je všeobecně, leč stále málo známé.

Part II Podařilo se zachytit i fragment odpovědi jedné jiné, vzdálenější víly, moudrému praseti
...le můj zlatý rypáčku, mýlíš. Jsou věci které musíme uchytit svým rozumem, zvážit a rozhodnout, co je dobré a špatné, kde je pravda a kde lež. Například, hihihi, ty nemožný faldy na zadku té co tančila na palouku v druhém sledu. V jakém jiném než druhém, je prostě nemožná drahé kopýtko mé sladké. Nenech se však zmásti tím co říkám, ouško mé ovarové a následuj toho podstatného ze mne, ano jsem si jistá že tušíš, je to... Konec fragmentu

Part I (Pro Foxe z Návštěvní knihy) Podařilo se zachytit část korespondence, kterou moudré prase - stará svině, psalo víle. Samotný dopis je záhadou, protože víly číst neumí a prasata nepíší, ale žvaní. Navíc víly číst umí a prasata píší, ale tak že to nikdo nedostane do tlap. Ale je to tady
Milá vílo, vystoupilo jsem z našeho stvořitele jako moudré prase a vrátilo se jako zlá svině. Ty jsi se zjevila jako víla zůstala vílou, protože tvé kroky vede nevinnost. Čtenář těchto stránek hned ví která bije, vzpomene na trojjedinou postavu: Prosťáčka Jana, intelektuála autsajda a vlkodlaka sira Daglese. Tak dlouho si hrál náš pán s alteregy, až jsme se mu osamostatnili. Ke své smůle jsem pokračovatelem autsajdovým. V předivu složitostí, zbytečného vědění a marného pachtění uvízlé, kdysi moudré, prase.
Potřebuji tebe, vílo, tak jako autsajd potřeboval Jana. Během svého soužití s alteregy náš tvůrce pochopil, že Jan je nejdůležitější postavou. Ani brutální energie a síla Daglesova, natož jalový intelekt autsajdův. Jan, negramotný hlupáček z Brd, byl nakonec vždy ten, kdo věděl.
Sir dál prochází světem a nemusí se o nikoho opírat. Já, moudré prase však musím poslechnout tebe, ty pitomá náno vílová, protože ty bez přestupních stanic realizuješ přímo úradek nebes, zatímco já se svým věděním sedím v žumpě svých myšlenek.
A ty, sire Daglesi, sílo naše, neopouštěj nás!

2.4. Jsou noci kdy létají vzduchem sladká slova. Jsou noci, kdy létají vzduchem slova tvrdší kamene. Jsou noci, kdy létá vzduchem sova, neslyšně letí, nejhebčím z pírkem pohladí a nebo zatne pařát.
Chodil jsem světem a roznášel lidem radost. Ale když jsem se ohlédl, viděl jsem za sebou krátery, který jsem způsobil.
Později jsem se snažil opatrně našlapovat, jemně abych ani stéblo neohnul. A šlápnul často na granát.
Pak mosty létaly luftem.

31.3. Práce mne přinutila vstoupit a Tvářoknihu. Ovšem i tam se dá dojít k filosofickým a také básnickým kreatůrám. A další tam.

28.3. Když gauneři pláčí. Slovenský politik Mečiar byl lump, manipulátor a zloděj. Když odcházel, plakal v televizi před zraky národa a já viděl, že ten pláč není hraný, že on je opravdu dojatý svým osudem zneuznaného ušlechtilého muže co se obětoval pro vlast.
Teď pláče Janoušek a Bém, myslím že stejně upřímně. Taková dobrá parta to byla, tolik legrace si užili, tu Prahu tak zvelebili a jen bokem si nějaké ty miliardy si nechali od cesty. A teď tolik nevděku. Janoušek má důvod navíc, přeci každý pochopí, že když jsou na něj takový, musí se jít ožrat. A že cestou domů se mu najednou někdo vyskytl na nárazníku auta? Ti kluci od policie to také chápali, proč jsou na něj teď tak zlí?
Pláčí, já vzpomínám na větu z Meyrinkova Golema, kde student Charouzek říká: Podle sentimentu poznáš lumpa.
Zejména podezřelá forma je sebe-sentiment. Mějme se před sebou samým na pozoru. Bedlivě se snažím sledovat tu sviní v sobě, je tam, občas něco provede, ale snad jí zase zaženu do přízemí a nedávám moc žrát. Mám jí tam já, ty, my. Až se vykrmí našimi sviňárnami, bude tak velká, že nás ovládne i s tím, že nám bude sladkými slovy říkat o naší nevinnosti.
A my jí uvěříme.
A když pak dostanem po zásluze po čuni, budeme plakat nad nevděkem světa. Směšní, ubozí gauneři.
K čemuž patří i to, že kdo v sobě vůbec nemá zlo, zlo nerozpozná a stane se jeho sluhou.

26.3. Hledal jsem jak překročit zeď. Zeď co odděluje nás od druhých, nás od života, nás od nás samých. Až jednou jsem zaslechl „Dveře můžeš nalézt kdekoliv“. Ohromen otevírám dveře a vcházím, zvědavý co naleznu, krom druhé strany zdi a samotných dveří.

25.3. Viděl jsem strom a viděl jsem psa, viděl jsem člověka. Viděl jsem jich hodně na jednom místě v krátkém čase i osamělé v časem dlouhém. Viděl jsem sebe jak se snažím překonat zeď co mne odděluje od bytí. Viděl jsem dítě které se snažilo prokopat ven ze svých zdí, viděl jsem psa na big beatu, jak je zmatený z hluku a lidí a pachů a jistě by se snažil dostat ven, kdyby tam nebyl se svým páníčkem, od kterého přeci neuteče. Viděl jsem ty, kteří se snažili přelézt ohrady, které mezi ně postavil svět a které mezi sebe postavili sami, svým strachem. Viděl jsem je volné na louce tančit mezi životem a smrtí.

10.3. Jakýsi muž volal na jiného přes řeku: „Já nejsem já! Já jen tak vypadám!“
Přes řeku času nebo na jiný břeh bytí posíláme své poselství. Málokdy si uvědomíme, že jinde už nejsme tím, za koho se považujeme a za koho nás považují. Jen tak někdy vypadáme.

5.3. Opravdu se asi něco mění. Blbem. Sledování reakcí diváků ne jeden film mne utvrdilo v podezření, že obecným nárůstem technologické inteligence v mozku, zbylé klesají, spíš odumírají. Maximum srozumitelné symboliky je veliké srdce s nápisem I Love, maximum pochopitelného slovního vyjádření je „hláška“. Co je nad tím, to je divnoblbý. Ovšem s tímhle lidstvo nepřežije, nenene.

4.3. Jakou hrajete hru a podle jakých pravidel? To je to, oč tu běží. I obecně, zloděj hraje svoji hru, kde právo na zdařilou loupež je v jeho hře jeho právem. Marie Antoinetta měla plné právo ve své aristokratické hře na svá privilegia, kdežto hra revoluce měla plné právo jí popravit. My se často dovoláváme dodržování pravidel, ale zapomínáme že ten druhý je v jiné hře, kde jsou pravidla jiná a on je dodržuje. A v osobním životě? Opravdu hraje vaše žena hru na domácí puťku a manžel na obětavého a pečujícího? Nebo si jen myslíte, že oni by jí hrát měli a očekáváte to o nich? A copak asi hrají a podle jakých pravidel, třeba naše děti? A pes!

4.3. Hleděli jsme na západ slunce a pravil kdos: Rudý je a hrůzný, přichází noc a nevíme ani, zda po ní přijde ráno. Však další se těšil na milosrdnou a něžnou tmu a další už vstával, ještě před tím než šel spát. A slyším kohosi, jak sám sebe obviňuje, že západ slunce je stejně jeho vina. To však byly jejich západy slunce, ne mé. V tom mém zapadlo slunce a nic. A ke všemu jsme se spletli, neb bylo ráno, tedy slunce vycházelo, čímž pointa tohoto povídání je nadobro ztracena. Tak je to můj milý, tak je to má milá. A tři tečky… A chraňte si své východy a západy slunce!

2.3. Jasný den svedl heroický zápas s myslí mojí, snad i tvojí. Snažil se vysvítit tmu, nahradit ji světlem. Tmu do jasné mysli jsme nanosili, nasbírali, schováváme ji a střádáme. Fíííííí, otevírám okno.

1.3. Často říkáme, že někomu nestavujeme zrcadlo. Přitom to je jen sklo za který tančíme své tanečky v touze toho člověka měnit. V zrcadle se pozná jen ten, kdo zrcadlo hledá.

24.2. Dnes ráno měly sýkory před našim domem sněm. Kecaly a kecaly, kdo ví o čem. Že by o tom, jak nastane jaro? Nevím. Já zatím jinde kecal to tom, že mi vůbec nevadí představa stroje malujícího obrazy. Když chce být tvůrčí, proč by nesměl jen proto, že je plechovej? Tvůrčí akt, inteligence, či jiná libůstka, buď jsou a nebo nejsou a není žádný důvod, proč by se těmito projevy neměl projevovat pes, strom, kámen nebo robot. Nebo sýkorka jedna z těch, co dnes ráno před našim barákem něco řešili a já nevím, nevím, opravdu ne, co.
Tvůrčí akt. To mi připomíná, že jsem dnes viděl pěkný akt. Fakt! Jak inspiruje akt tvůrčí fakt? Jak fakt, ovlivní to, jak ve výsledku vypadá akt? Tak se prolíná realita, tvorba a postavy v nahotě.

20.2. Potřebujeme narušitele mezi lidmi. Subverze je důležitá. Aschův experiment ukazuje, jak důležité je, aby někdo vyjádřil pochybnost o všeobecně přijímané pravdě. Tak, co k tomu dodat, dál je to jasný.

19.2. To je čas. Venku mží a psovi hrabe. Zašel jsem do domu na prodej potravin a bloudil mezi regály, chtěje si dát něco dobrého. Koukal na tu jednu krmnou směs zabalenou tu do tvaru sýra, tu housky, tu dortu, vždy stejné konzistence a chuti, jen lehce pozměněné nějakým tím cukrem a syntetikou. Když není co dobrého k sežrání, půjdu tedy meditovat, co zbývá. Tak se z nás stávají lidé zaměřeni duchovně. V té svaté chvíli, kdy není co dělat ani co sežrat.

10,11.2. Sociální stát. Tenhle termín někdo plácl a ideologicky použil a od té doby se kolem toho termínu tančí, válčí…A přitom to nejspíš bude zcela jinak. Sociální stát není produkt socialistických snílků, je produktem kapitalizmu. Ten ho stvořil, aby mohl přežít. V minulosti do sociální oblasti šlo spíš víc práce než dnes. Matky byly doma, staří lidí také, starali se všichni co měli ruce. I starší sourozenci se starali. Většinou. Chachá, všimněme si, já tím byla vyřešena inkluze a další složitosti, které jsou dnes námětem zbytečných studií.
Ovšem se startem letadla výroby a spotřeby se takové uspořádání, kdy potenciál lidí mizel v sociální péči (o svoji rodinu a blízké) a nevyráběl a nenakupoval, ukázalo brzdou. Objevilo se řešení. Péči o děti, nemocné, staré, převést pod stát a lidi poslat vyrábět, vydělávat a nakupovat. S přidanou hodnotou, že lidé jsou pak v moci té, v bílé rukavičce oděné, pěsti.
Vyplatí se i péče, dohled nad (ne)pracujícími. Letadlo potřebuje lidi s penězmi, ne hladové žebráky, kteří se navíc bouří. Jenže celý ten systém se ukazuje dlouhodobě nefunkční. Tak jako jde letadlo dobře nastartovat, tak je nemožné ho udržet ve vzduchu.
Jistě, nějaké reformy, natož škrty jsou leda k horšímu, musel by být předělaný celý systém, včetně a v první řadě, myšlení lidí.
Jistě je i otázkou, proč o tom caním, já, ekonomický negramota. Ovšem výsledky expertů jsou natolik tristní že nedokáží, krom propagandistických školení mužstva, ani vysvětlit proč se něco už stalo, natož něco užitečného udělat. Jsou to jen další paraziti na společnosti, které systém produkuje.
Systém ztratil zatím zbytky demokratičnosti. Lidé vybírají už jen osoby a skupinky, co budou ve funkcích brát plat, v horším případě i úplatky a opájet se svoji fiktivní mocí. Moc má ve skutečnosti už v rukou jen malá skupina osob a podniků. Jejich moc, nikým zdola ani neviděná, natož kontrolovaná, roste. Těm vlády slouží, těm poskytují ochranu a případně záchranu. Ty vlastní také prakticky celý kapitál - je legrační (i pro ekonomického negramotu) snažit se ovlivnit situaci tlakem na ekonomicky bezmocné.
To je ale prča, co?

9.2. Žijí mezi námi a nevíme o nich. Třeba filosofové etici. Jeden takový pravil že: Jsou kroky které jsou zištné, nezištné a pak mezi tím proplouvají ty nevinné. Tak tohle pravil a dodal: - vlastně jenom z jedné strany?
Bystrý čtenář si teď říká, kam jsem schoval "a". Protože něco takového může vymyslet jen filosofka žena. Chtěl jsem zmást bystrého čtenáře, jistě, takové věci napadají jen ženy a my před tím stojíme v hlubokém bezradnu. Nechápeme, jak mohou ženy zůstat nevinné, proplout mezi vinami. A ono je tak prosté, jako příchod jara, co ne a ne přijít.

7.2. Jsou chvíle které rozhodují a které je zhoubné propást. Dnes v noci pravděpodobně byla taková chvíle pro mne a já to…
Slyšte! Měl jsem jasný sen. V tom snu bylo mnoho žen a psů. Ženy a psové si všemožně hráli na jakémsi pozemku u lesa, skotačili pod mým vlídným dohledem. Náhle z lesa vyšlo divoké prase. Ženy a psové počali prase zahánět, leč to se stále snažilo dostat ku mně.
Já přátelé nejsem žádnej hlupák! Já hned pochopil, že to prase mi chce něco důležitého říct. Okřikl jsem tedy ženy a psy a ti nechali prase, které, jak mi polichotilo, poznalo přirozenou nejvyšší duchovní autoritu skupiny, přistoupit ke mně. Prase pak říkalo něco zásadního, nesmírně moudrého… Něco na co nikdy sám nepřijdu. To vím. Ale nevím co to bylo. Ach jo! Vraťte mi moudré prase.

5.2. Bílý sníh, jogurt s banánem. Černý čaj, šálek naplněný, hořký a silný. To je situace, co?

1.2.12 Člověk jen zřídka používá rozum, aby zjistil jak věci doopravdy jsou. Člověk používá rozum, aby sebe a jiné přesvědčil, že to co si přeje aby byla pravda, pravda je. Rozum je degradovaný na sběrače argumentů podporujících jedincův úzký náhled na problém.

30.1. Ten kdo pomáhá, ten je chápaný jako sluha. A sluhům se neděkuje, leda vynadá, sluhům se neoplácí pomoc, sluha je ten co čeká, jestli na něj něco zbude a většinou nezbude. Leckdy pomáhám a jsem s tím, jak to je, smířený. Jen někdy člověka napadne, že by rád také na chvíli předal svoji práci, nebo že by rád věděl, že po něm jednou někdo převezme to, co je rozpracované.
Ale to by toho asi jeden chtěl moc. Snad ještě smazat všechno co kdy špatného komu udělal.
Jak vidno, zase si okusuji nohu, zase běhám po stezkách hnijícího času, zase budím mrtvé.
Chyba, slunce láká k hrám, jdeme tančit, dokud to je trochu jde.

27.1. Jen dostatečně bohatý může vyprávět příběhy, jen dostatečně bohatý může žít svůj příběh, ne jen přežívat.
Tak jak je to s těmi nůžkami v bohatství? Koukám a čtu: Dělník v vyrábějící v Číně Apple - 22 dolarů za den. Šéf Apple 378 milionů dolarů za rok, tedy víc než milion za každý den, kdyby pracoval denně. To už jsou slušný nůžky.
Historici vypráví opakující se příběh o krizi, která umožní nástup diktatur a vede k válkám. Ona krize v jejich příbězích má podobu živelné katastrofy, přijde odnikud a odejde nikam. Což je zvláštní. Nebo se bojí říct jak vzniká? Narušilo by to jejich svět?
Ovšem je třeba mít na mysli, že svůj úžasný příběh psal i bezmajetný Chan-Šan, a prožil vonkoncom i Frankl.
Žít svůj život, nebo to alespoň zkusit. Hihihi.

10.1. Pes leží u mých nohou. Je nejšťastnější venku, kde může běhat, ale mocně šťastný je i když může ležet a prostě být se mnou, námi.Každé smečkové zvíře to tak má. Člověk také. Dnes se osamocená individua vrhají ke každé noze, která by jim dala pocit, že jsou přijatým členem smečky. Hledají a berou vše, ztracení vořeši. Sportovní klub, politickou stranu, sektu. Nehledají nějakou svobodu, hledají smečku a samce alfa.

16.12. No, považte. Po desítkách let klidného feudalizmu začaly protesty v Arábii. Nedosti tomu, kdo by čekal protesty v Rusku? A v Číně? A v Americe? To jsem teda vážně zvědavý.
Do toho pobíhá ekonomický krysa, vypuštěná zřejmě bankami v jejich boji za absolutní moc. A planetu pozvolna otravujeme jedy, plundrujeme a nejspíš i zahříváme.
Mám velmi rád scénu z filmu Městečko na dlani. Tam kouzelně kýčový anděl udělá smlouvu se starostou ohledně pití. Starosta jí poruší a anděl přijde a laskavě, mile říká: Tak Frantíšku, půjdeme. Půjdeme, na to smířeně a klidně František starosta. Tak až si pro naši civilizaci, nebo rovnou lidstvo přijde, řekněme jen klidné: půjdeme. Víme co děláme a zařizujeme si to sami. A pokud se to stihne do roka, alespoň Mayové budou mít nakonec pravdu. Hihihi.

Viděl jsem zmírat jedno tisíciletí a dvě společenská zřízení. Přežil jsem i mnoho svých blízkých a jsem na tom stejně jako každý jiný.
Jedna bajka vypráví o člověku, který prchal před lvem. Ukryl se ve vyschlé studni, držel se zoufale na jejím okraji. A spatřil že na dně studně je drak. Nad ním lev a dole drak, stejně se už dlouho neudrží. A v té chvíli si člověk všiml, že vedle něj rostou jahody. Začal je trhat a jíst a pomlaskávat spokojeností.
Tak jsem na tom všichni, nad námi šelma tupého davu a pod námi čeká biologická smrt. My zatím jíme jahody.
Možná je člověk podoben ještě více, zejména dnes, tomu co padá z mrakodrapu a během přeletu kolem jednoho okna odpovídá na otázku: jak se má. Zatím to ujde.
Zmírající tisíciletí se ani moc netrápilo, zmizelo. Ano komunisté se moc netrápili, dokonce proti svému zvyku netrápili už v posledku ani nikoho dalšího. Vznikli z nesmírně hloupounce naivní myšlenky, že když všechno bude všech, všichni se budou snažit a všichni se budou mít dobře. Byla to samozřejmě trotlovina a nakonec vládl jen sekretariát strany. Moc o nich dobrého říci nelze, snad jen, že to vlastně byla nejméně kradoucí a hamižná skupina vládců, na zvyky před, a po, se dost krotili.
Pak přišlo cosi, čemu se říká kapitalizmus a co je nejlépe popsané v: Aldous Huxley - Brave New World. Jen místo osvíceného vládce vládnou malé skupinky bohatých a mocných. U nás bylo spojeno s pokusem vymyslet ještě hloupější a naivnější ideologickou omáčku než zvládli komunisté, tedy tvrdit, že trh je schopný řešit problémy a že každý se má tak, jak si zaslouží. Pokud se laskavý čtenář trhá smíchy, nechť ví, že tomuhle se také, tak jako předchozímu, opravdu věřilo a věří!
Dřívější společnost strachu a viny (ze spolupráce se zločinným režimem) ze změnila ve společnost strachu a nenávisti. Společnost se rozdělila na "úspěšné" což byla pestrá směs nesmírně schopných a báječných lidí, nebo také drzých lúzrů co jediné co umějí je se prodat. A kriminálníků. No a "neúspěšné", pestrou směs schopných ale příliš sebekritických, nesmělých, nebo také těch, co raději dělají něco o čem si myslí že má smysl, než vydělávají. A líných. Květinu vzájemné nevraživosti zalévají nechtěně média a nemajetný závidí prachy pracháči, pracháč podporu nezaměstnanému, pracující důchod důchodci, důchodce flinkání na škole studentovi, zdravý nemocnému nemocenskou...
Dřívější společnost do svého světa uzavřených lidí, rodin a skupinek, se, kdo by věřil že to jde, ještě uzavřela. A všichni jedinci, rodiny, skupiny si staví barikády a zatím alespoň plivou po těch ostatních.
V téhle situaci jsem pro revoluci. Pokud má být revoluce k něčemu, musí začít v našich hlavách. Proto předchozí revoluce skončily v místě, odkud vzešly, protože hlavy zůstaly stejné a o ty jde. Až pojede kolem černý býemdabljů, uhněme mu. Až ve svém černém býemdabljů se budeme řítit silnicí a bude přede námi pomalá škodovka, zabrzděme a usmějme se. Usmějme se na prodavačku a ostatní ve frontě, i kdyby to byli studenti, cizinci, důchodci, cikáni a nebo lékaři. Pak nás neohrozí ani kurz koruny, agentury, ani smutná nálada trhu.
Nabídněme jahodu tomu, co visí mezi lvem a drakem nad propastí vedle nás. Pozdravme slušně pána v kanceláři, kterého míjíme při svém pádu.
Všechny naše ješitnosti, sebelásky, nenávisti, závisti... Všechny ideologie i filosofie. Všechna náboženství. To vše zmizí jako bezcenné. Soucit a laskavost nás přenášejí do věčnosti. Čemuž věřím. Je to hloupoučké a naivní, ale o nic blbější než to, čemu věříte vy.

22.11.11 Teda dneska ale bylo venku krásně. I listopadový podzim má něco krásného v sobě, tak jako já mám sobě stále kašel a Dag bázeň. Listí se šelestí k zemi, což znamená příští růst. Přijď slunce, přijď blíž.

Koncem září ještě dál Pánbůh si z nás dělá prostě srandu. Každou teorii potvrdí a po nějaké době zase přihodí pár faktů a vyvrátí. Něco jako dělají buddhističtí učitelé s žáky...

13.8. 11 Jedna má kamarádka renovuje byt. Při téhle práci objevila v koutě mraveniště. Jsouc hospodyňkou řádnou, vzala lux a všechny mravence zhubila. Hovořili jsme pak spolu o tom, tedy s tou člověčicí, nikoliv s mravenci, protože s mravenci už to nešlo. Říkali si, jak v dějinách mravenčího vesmíru jejího bytu, bude v historii tajemný zánik kvetoucí civilizace. Budou pátrat, zda civilizaci smetla vesmírná katastrofa, všemohoucí Bůh, či kýho šlaka.
Možná že ten náš celý slavný vesmír je chuchvalec prachu pod postelí někoho mnohem většího. A jednoho dne přijde panímáma s mopem a... A v jiném koutě jejího bytu vznikne nový chuchvalec špíny, v tom chuchvalci bude zrnko prachu, na něm bytosti, které budou pátrat jak ten vesmír, ono vše, jak to vzniklo, kam to směřuje.
Slzy se mi déřou v oko. Vyprávěla ona bohyně zmaru, jak po zničení světa seděla na koberci a zahlédla mravence, který přežil, neb byl daleko. Vláčel drobek housky k mraveništi, co už nebylo. Ta dívka mu dala jméno Viktor Frankl a nechala jej žít, i když žít stejně nemohl. Antická tragédie. Ztracen v hlubinách koberce se svým úkolem, který už nemá smysl. Nebo má, protože ten smysl je v tom, neztrácet vědomí svého poslání?

3.8. 11 Inter arma silent musae. Ale není i to naopak? A umění je v současnou téměř na nule.

2. srpna 2011 Ach to pevné přesvědčení, že já jsem ten dobrej a čim dál ode mne, tím jsou všichni horší.
Já a My. To je i krach multikultur, protože za tím bylo a je, že naše kultura je tak úžasná, že kdo jí uvidí, ten nebude chtít nic jiného. Jenže ona v tom tržním souboji kultur a věr prohrává na celé čáře. Nemáme žádnou ideu. Křesťanství jsme odvrhli, ale nenašli nic jiného. Jen bůžky, HDP, technologií, konzumu, celebrit, sportu... My z toho degenerujeme a jiný to neláká. Člověk má hw naprogramovanej tak, že musí mít něco k čemu se upíná, pro co pracuje, bojuje, vychovává děti. A účet v bance je příliš abstraktní idea.

31.9. 11 Zajímavé je, že fašouni nejraději ze všeho vraždění mají vraždění dětí. Hmmm... vlastně to dělávají samci při přebírání funkce alfa. Pokus stát se alfou, instinkty smečky?

12.7. 11 Něco k bádání Bobo Dylanologů: Dumal jsem nad tím, proč Maestro použil nonakord v jedné písni. A proč o kus dál ten obrat akordu v malé tercii do durové kvarty? Co vedlo toho vznešeného ducha k těmto harmonickým postupům? Co tím chtěl sdělit lidstvu? No, když i to dáme na kytaru, zjistíme, že při těhle akordech nepotřebujme, na rozdíl od základního, ukazováček levé ruky. A Mistr je silný kuřák a navíc si rád i přihne nebo zapálí něco voňavého… to pak člověk usne s cigárem v ruce a spálí si ukazováček… ten bolí… takže nepoužívat… Že by? To jsou záhady na tom světě přátelé, to jsou někdy možná jednoduchá vysvětlení…

10.7. 11 Přítel PH mne svým ve FB i HN presentovaným nadšením pro ženský fotbal přiměl se vrátit k jednomu z mých objevů, které se popularity nedočkaly a nedočkají.
Po skončení období přirozené formy dělby moci mezi muže a ženu, tedy matriarchátu, probíhá již po staletí marný boj o mužskou emancipaci. My na to prostě nadáme, co naplat. V orientálních zemích měl vládce mnoho žen, které měly statut věci, ale stejně nakonec vládla ta, která v souboji žen zvítězila a pak už jen ovládala vladaře. Ten panáčkoval (viz dějiny) a poslušně říkal: Jistě miláčku, také si myslím že je třeba vyhlásit válku… ano, zrovna jsem si říkal že ten palác je třeba rozšířit… miláčku říkáš popravit? Není to moc… Ne, ne, ano máš pravdu miláčku…
Ženy ponechávaly mužům pocit vůdců (což v praxi znamenalo, že za ženské rozhodnutí nesl zodpovědnost muž) a nechaly je se mordovat ve válkách… hrát fotbal…

1.7. 11 Egocentrici stále reagují, stále si myslí, že každý čin, věta, bytí, to vše je určeno především jako poselství jim. Volají: Ale mne to vůbec nezajímá! Nebo: To se mi nelíbí! A nevzpomenou moudrosti věků z našich krajů, ale i Indie, že člověk se má vyjadřovat, jen když si je jistý, že je tázán nebo osloven.

29.6. 11 Obyvatelé severu (kus pod námi a nahoru) Evropy rádi své bohatství spojují s představou své píle, která má být vyšší než je u obyvatel jihu a dále na jih ještě klesat.
Hmmm, ale na opravdovou práci si pozvou na sever jižany a věnují se svým bankám, vědě, kurzům, sociologii a psychologii, programování a umění.
Jižané makají, ale moc si nevydělají, protože opravdu slušně seveřané platí jen sebe, A co si jižané ušetří, to jim bankrotem banky, nebo rovnou státu, zase seberou.
Obyvatelé severních částí Evropy nejsou pilní, jen vychcaní a umí manipulovat s penězi a lidmi.

23.6. 11 Léto je tady, přestaneme nadávat že je nám zima a začneme nadávat na vedro. V polích se opět začne častěji objevovat Polednice, víly se stáhnou hlouběji do stínu a k potokům. V autě budu pouštět klimatizaci a upíři budou mít fofr, aby se do svítání stačili nasát. Jó léto!
A v tom hlubokém létě se něco stane, možná přijde konec světa. Nebo začátek? Nebo konečně posekám zahradu? Nebo? Zbytečné otázky a zbytečné odpovědi, pojďme žít, dokud to jde. Odházím s Dagem tančit s vílami, Hel nám k tomu bude hrát na flétnu z trávy.

20.5. 11 Jednou jeden mladý kluk chtěl být folkovým zpěvákem. A tenhle Robert Allen Zimmerman chodil do nemocnice za svým idolem Woody Guthriem. Woody trpěl Huntingtonovou chorobou a tak jeho řečový projev byl dost divný. A není vůbec vyloučené, že mladý Robert, který si začal říkat Bob Dylan, svého idola tak napodoboval, až vznikl jeho pověstný zpěv nezpěv, krákorání s nedoslovenými slovy. Není snad mizernějšího zpěváka mezi známými osobnostmi folku a rocku. Ale také snad nikdo není tam uhrančivý a přesvědčivý. Proto jeho přístup ke zpěvu přejali další a další a podoba hudby se změnila. A možná za to může jedna vzácná a hnusná nemoc. To jsou paradoxy, co?

2.5 11 Mozek nám omezuje, přebírá nejen to co vidíme a slyšíme, ale i interpretuje podle schémat, které on kdysi dávno přijal. Třeba takový strom považujeme za krásný a milý.
Koukám takhle na jeden starý strom, jeden z těch co si s nimi tak rád povídám. A ono je to staré, tajemné a strašidelné monstrum.
Říkám, jářku strome, já se tě málem bojim.
A on že také prej mám proč. No, to jsou věci, co?

17.3. 11 Tak sleduji se smutným úžasem, kam se to naše stádní myšlení dostalo. Někdy v šedesátých bylo moderní se starat o budoucnost planety. Bylo to někdy naivní a kontraproduktivní. Dnes hipíka vystřídal agresivní konzument. Cokoliv zdálky a jen v důsledku zpochybňující paradigma růstu spotřeby je označené za hysterii a hystericky napadeno. Zastánci šetření prostředí jsou označováni za podplacené, kdežto zástupci zájmů superbohatých za málem anděly, odolávající všemožným finančním tlaků. Dav jim pak zbožně naslouchá: "Ti jsou tak báječní a moudří! Já jsem si také říkal že všechno je báječné a nemusím nic dělat ani se bát, jen si koupit další mašinku! Jak je hloupé se bát!" První Arkána z Tarotu ožila. Třináctka je tu za chvíli.
Mocně se to ukazuje na posledním případě havarované japonské elektrárny. Uklidňovači z řad odborníků, což jsou kámoši z kateder jaderníků, kteří jádro milují a navíc je živí, spolu se zástupci jaderných elektráren žonglují slovy, argumenty tak hloupě, že to bolí. O co víc bolí, že jim to žerou i s navijákem lidé vcelku inteligentní. To čemu říkáme inteligence (správně řadit obrázky za sebe) je člověku k užitku asi jako jelenovy parohy, podobnej nefunkční rozmar přírody.
Inu ovšem, vzdát se jaderných elektráren, stejně jako dalších zemi vysávajících a ničících technik, to by znamenalo vzdát se světýlek, elektrických hraček, autíček a hospodářské prosperity. Okopávat brambory by stejně dnešní degen nezvládl - tedy konec. Tak jedem dál, také si vystřihnu ještě nějaký taneček na palubě lodi. Beru klíčky od auta a jedu. Lidstvo končí, jen je mi líto těch psů a další zvěře.

7.3. Jaro, jaro a jaro. Pracovní maraton na chvíli skončil. Tak se koukám.
Vytváříme teorie a svět nám přitakává, všechno jde použít k vysvětlení, ale nikdy onu věc nevysvětlí beze zbytku. Boříme staré teorie a vymýšlíme nové, které opět jsou správné, ale ne zcela a opět boříme. Nebo si tu svojí držíme a hájíme svět ohýbáme do podoby teorie, tvoříme si vlastní světy, které si umíme vysvětlit a utíkáme do nich, lákáme tam další a chtěli bychom vyhubit ty, co si zalezli do umělého světa jiného. Tak funguje nižší rozum, tedy ten co si lidé myslívají že je rozumem a myšlení u něj začíná a končí.

24.12. Co je těžší, smířit se s nedokonalostí světa, nebo s nedokonalostí vlastní?

23.12.10 Bílý sníh na bílé cestě blátem. Oheň v zamrzlých řekách, mrtvý pes a živý pes. Krev putuje a srdce se směje, i když hlava padá do času co není.
To asi není moc srozumitelné co? Neva.

13.12. Chanuka za náma, vánoce před náma. Slunovrat také. Na ulicích mrznou první bezdomovci, plechy aut se ťukají a sůl mění bílý sníh ve hnusnou sračku.
Drzí u koryt kradou, tiší tiše živoří a blbost kvete, ač je mráz. Arogance vítězí.
Ale stejně padá bílý sníh a nevinnost a naděje je s námi. Vlastně v nás a mimo nás, s námi jsou jen ty sračky - výtvor z umělých solí na zlepšení cest. Cest. Cest. Cest la vie, cest la mort.

24.11. Praktické, velmi praktické. Jak to ruka trhu pěkně zařídí. V tom našem Práglu bývá vedle sebe: hospoda, herna, zastavárna. Stejně tak: nemocnice, lékárna, pohřební služba. Praktické, velmi praktické.

7. 11. Mistr Jan Švankmajer pravil ve svém filmu: Tématem filmu není nic menšího než ideologický spor o to, jak vést blázinec. Existují totiž dva základní nebo chcete-li dva extrémní způsoby, jak řídit takový ústav. Na jedné straně absolutní svoboda, na druhé osvědčený konzervativní přístup dohlížet a trestat. Existuje ovšem ještě třetí princip, který kombinuje a kumuluje ty nejnegativnější stránky z obou systémů předcházejících, a to je blázinec, ve kterém žijeme.
Ach můj ty smutku, jak výstižné! Je naděje? V poslední sekvenci filmu je záběr na prefabrikované, zabalené maso v hypermarketu. A ono, Ono žije.