© dagjan -- jan puš 2005
Co že sem to zase chtěl? Už zapomínám, zapomínám. Furt taky, no. Jo, do lesa. Podzim. Podzim v lese, já do lesa, les do podzimu a to všechno do mne. Kouknu do těch větvoví, větvoví mi napoví. Napoví: „Nečum vole!“ A tak jdu zase za těma dvěma, předbíhám je, protože jsem už tak nastavenej, stále se někam ženu, ženu předeženu i psa a řítím se vpřed, vpřed, fpřed. Na té procházce co je jen oběhnutím stále stejného teritoria. Kdybych náhodou zapomněl i tuhle cestu, tak ten pes mi snad dovede, pokud tu nebude Hel. Protože zapomínám, je podzim a pranic už nezáleží na tom, co bylo životaschopné a co ne. Něco hnije a já si říkám „Jen si hnij!“. Protože je podzim a nikam nemusím spěchat. A nebo snad ano? Životaschopnější zvítězilo a teď stejně opadá, botama v tom všem šlapu. Zase v tom šlapu. Ono tu přežilo to, co se zdálo, že nemá naději, tak jako třeba já. To se nám to krásně podařilo! A tak se ženu na té cestě dokola podzimním lesem a šlapu v listí, které cosi šelestí. A já porozumím a podívám, zaposlouchám se směrem vzhůru. Poslouchám, čichám, koukám a pak to všechno vypínám, abych to doopravdy prožil. Nade mnou je listí uschlé i to ještě živé.
A vůbec, ta krásná podzimní mlha. To je tak krásné, tak zajímavé, že je to škoda dávat do slov.
Pak už je čas zalézt ke kamnům.