Dagles a moře

Jako mladý jsem miloval hory a moře mne nezajímalo. Pak jsem uviděl oceán ve Walesu, řvoucí monstrum, masu vody, která si nedala pokoj a navíc s přílivem a odlivem stoupala a klesala. Zíral jsem fascinovaný na to divadlo.
Stárnu a sleduji s tichou radostí klidné moře, mám rád ten pohled k nekonečnu za obzorem. Mám na to věk, a tak to má být a tak to je. Vzepětí k nebi - hory. Pokora k silám, které nás přesahují - oceán. Klid - moře.

To napsal jeden naivní člověk. To jsem napsal. To dál také. Ale ne moc, většinou se to opět psalo samo.

Ten den první, když přišel jsem k moři, ten den moře mlčelo.
Byl jsem plný nezdarů a úspěchů, radostí a smutků, proher a triumfů, těch řvoucích bytostí v člověku a fangliček na jeho mysli.
Byl jsem plný sebe a svých představ.
Odložil jsem je.

Ten den druhý jsem přišel k moři a i ten den moře mlčelo. Zbavil jsem se sice znechucení, zášti a ztotožnění se se svými - nesvými vlnami na moři mysli, ale mysl šplouchala dál po svém. Podle sebe.
Na nebi několik racků mířilo od horizontu lesa k horizontu moře.

Ten den třetí, když jsem přišel k moři, vzpomněl jsem si na to, co ten naivní objevil, co ač je zřejmé a známé, musí si každý objevit sám pro sebe.
Ne úvahou, poznáváme tím, že jsme. Tak jsem kdysi poznal stromy, kameny, hory, lidi, zvířata a lidi. Kameny, kameny, kameny. Moře. Dnes moře.

Ten den neden v čase nečase, co nepatřil mně, ten den kdy jsem přišel k moři, moře vstoupilo do mne.
Pěna na vrcholcích vln zpívala o tom, že je stejně tak pomíjivá a měnivá, jako věčná a neměnná. Vlny hrály hru s větrem, nejstarší z her na téhle zemi.
Bytost kamene nad vodou i pod vodou, bytost vzduchu nad vodou a bytost moře. Kámen, který dává vzduchu a vodě hranice a je jimi proměňován v písek a pak v nicotu.
Stejné bytosti a stejné síly, jako ty v nás.
V zlomku vteřiny jsem uviděl celou historii oceánu, v historii oceánu jsem uviděl vteřinu, která je delší než věčnost.
Na nebi několik racků mířilo od horizontu k horizontu.

Odložil jsem všechno oblečení těla a rozumu a nahý vnějšně i vnitřně se položil do vody.

Ve vodě hlubinné ryby, obří chobotnice, Na nebi několik racků. Několik racků mířilo k horizontu, co je jen fixí, čarou ohybu kulaté země, kde cesta k horizontu je začátkem návratu zpět, kolem dokola, není kam dojít, leda k sobě.
Proto jsem se vrátil zpět a stal zase tím, kdo píše tyhle řádky a co s klasikem říká: moře, to je jen kurevsky moc vody.

Na břehu nějaká velmi stará paní vycházela z vody za pomoci jiné mladší ženy. Ta jí pomáhala vstoupit a vystoupit z vln. Jiná forma věčnosti v okamžiku.

Ten den, kdy jsem se vrátil k moři, ten den jsem viděl, že moře je nekonečné, ne proto, že jde po něm stále plout, i když se vrátíme kolem země zpět, ale proto, že nekonečné prostě je, nekonečná je jeho bytost pro mne. A to je pro nekonečnost až až dost. Moře šplouchalo o písek pobřeží, vánek si vánkoval a mně šplouchalo na maják.
Někdy je dobré si nechat trochu šplouchat na maják, už jen proto, aby se člověk skutečně nezbláznil. Voda a vlny. Vlny a vánek. Nekonečno vůkol i v nás. Krásný holky a krásný stromy. Krásní staří neforemní a vrásčití lidé. Krásná tráva a prach cest. Co je za prachem cest? Racci krouží nad moji hlavu a věrni svému zoologickému jménu se chechtají. Já s nimi.
Prohry a vítězství, lásky a nenávisti, štěstí a neštěstí... šplouchy šplouch, vlna za vlnou a i ten racek se směje.
Malé pravdy osobní, malé pravdy lidí, úzké pravdy vědy a falešné pravdy iddeologií.
Ta paní, co pomohla té staré ženě z vody a zpět. Tak překročila na okamžik onu malost a vstoupila na návštěvu do věčného. Jako když jsem ráno pohladil kočku a jako teď, když se v meditaci stávám oceánem.

Možná jsem si přitom na slunci spálil zadek, racci už zase někam letí a vlny naráží na břeh.

Moře, part II

Vstoupil jsem do slané vody, vody co z největší části tvoří i mé tělo.
Plul jsem tou vodou, kde to všude žije, roste, kvete, množí se a umírá. Všude život a smrt. Obalené slanou vodou. Až ztratím vše, co na mně je smrtelné a zbude podstatné. Co to bude? Snad se spojím s něčím jako je ta voda, voda co dává život, nese život... a když ten končí, přijímá jej zpět.
I s činy, skutky, přáními. A ty pak zůstávají v tom vesmírném oceánu a mění životy jiných i nás. A pak to, co je i nad neumírajícími činy, to co přesahuje i samotné moře života.