Pššš…

Pragmatická metafyzika: Jéje, co já se také nakrafal ve věčném sporu o existenci (b/B)oh(a/ů). Jéje!
Mi to přijde poněkud zbytečná otázka.
Jsou i jiné zajímací a vcelku zbytečnostní otázky.
Třebáááá: Existuje tenhle svět vůbec? A jak? Pevná hmota, pouhé nic, obraz vědomí, klokotání atomů, počítačová simulace...?
A co emoce?
Leč pak mudrc, ať solipsista, pozitivista, teista, fundamentální ateista, gnostik... má přestěhovat almaru. Dělá to proto, aby měla partnerka radost, což je nejspíš jen malá chemická událost v mozku. S almarou nehne sebelepší důkaz toho, že alamra, ani on, vlastně neexistují. A až si jí postaví na nohu, neříkejte mu, že bolest není nic reálného, je to jen podráždění nervů, chemie, impulzy sotva měřitelné.
No a pak se člověk třeba potká s transcendentnem. Možná v chrámu, možná v lese nebo na horách, možná v lásce a nebo smrti. Transcendentno si nějak nazve. Do jeho světa vstoupí bůh. Bude-li se takhle potkávat (resp vnímat) toto ono, bude tady Bůh, s kterým případně povede dialog.
A stejně jako předešlé, je nakonec fuk, jestli To je, jak se To jmenuje, jestli To potřebuji či ne, jestli mi To nezajímá, je mi milé či protivné. Je to tady, stejně jako ta almara, bolest a radost.
Pak už jen JDP zjistí, že je dobré tomu dialogu dát nějakou osvědčenou fazonu a je tady Daniel.

O opouzdření: Lidé si výroky bližních, které se jim nehodí, jakož i realitu, která se jim nehodí, strčí do takového pouzdra a vysunou ze své pozornosti. Mozek pustí do vědomí jen část viděného a slyšeného a paměť jen část prožitého.
Tak naloží s minulostí, přítomností a budoucností.
S bližními pak nesdílíme celou realitu, ale jen její část, různě velikou. Některé naše proslovy neslyší tak, jako my neslyšíme jejich.
Nemá cenu naříkat "on(a) mi nerozumí, když naše téma, ve světě druhého, vůbec není.

Si říkám, že jsem se nějak změnil ještě jednou. Jsem Daniel.

Si říkám, že jsem se nějak změnil?
Mi je to divný.
Ale je to divný? Jana utrápili ženy, sira Daglese muži.
Dobrotivý Jan poznal, jak je to s ženskou empatií, budováním vztahu a koneckonců láskou.
Silný Dag zese seznal, jak je to s mužskou statečností, přímostí a koneckonců přátelstvím.
Zbyl pAtsajd, profesor fakulty mašíblů, podivínů a mlčících kazatelů. A tak místo v lese jsem častěji v kavárně, nebo galerii, kde místo s vílami hovořím s obrazy.
Vyjde to plus - mínus na stejno.
Jan a Dag. Zemřeli? Ale ne, ostatně jeden každý z těch tří je i ostatními a všichni tři jsou jedním.
Trojce zcela lidská, leč, také trojjediná.

Pravda je relativní vertikálně, nikoliv horizontálně.
Respektive vůbec relativní není, jen může být reflektována šířeji.
Leč na úrovni, na která se nacházíme se nás relativita vesmírná netýká. Kilo je kilo, rok je rok a blbec je blbej.

Ten guláš se fakt nepovedl
Ten guláš je připálený.
"Já myslím, že to bude takhle moc dobré!" Slabě pípl Jan z lůžka kde umíral (či snad se uzdravoval?).
"Jeníku, vegetarián, co by z toho snědl leda tak kousek knedlíku a ještě bychom ho museli ujistit, že ten knedlík zemřel přirozenou smrtí a nezabili jsme ho, tomu zase až tak nerozumí."
Tak pravil sir Dagles, načechral mu polštář pod hlavou, dal napít vody se studánky a lesní jahodu.
"Měli jsme to sežrat syrový." Zavrčel ještě.
"Neimanentizujme eschaton přátelé!" Zvolal Profesor autsajd.
"Jářku, profesore, co na chvíli zanechat manifestování sečtělosti orální exhibicí a říct, vo co vám jako de?" Na to ti dva.
"Vlastně nevím, jen se mi ten výraz líbil. Možná to, jak se domníváme, že svět, lidé, my, vaření... míří vertikálně ku spáse, či naopak ku zatracení.
V případě guláše, k chutnému pokrmu."
"A ono hovno!"
A jako hovno to pak někdy i chutná."

Dobro, talent a inteligence spolu nesouvisí. Pouze debil je snáze zneužitelný a chytrý vymyslí rafinovanější zlo.
Talentovaný pak dá dobru, či zlu, lesk a půvab.
Zlo je povýšení vlastních pohnutek, animozit, mindráků, tužeb... na oprávněný nárok, dokonce třeba nutnost (například dějinnou)
Zlo je, zejména a hlavně, nenávist. A také ztráta smyslu pro vlídný humor (sarkazmus a vysmívání není humor úsměvu, humor co myslím, může být tvrdý jen vůči sobě samému)
Zlí lidé jsou většinou "jen" nešťastní, postižení... Jenže to nic nemění na tom, že jsou zlí.

Když si vzpomínám na dávnější příhody svého života, mám z toho obdobně neosobní pocit, jako třeba když čtu o bitvě u Turska.
Někdo tam něco dělá říká, já se dívím, co je to za hovadko, ten já tam, ale nějak se nedostavuje vědomí, že by ten já tam nějak zvlášť souvisel s tím já tady.
Je to nějaký divný ňouma, většinou dost nesnesitelný.

Jiný názor je třeba a nutno tolerovat, ale jen do první kapky krve. Tedy ještě před ní, jak začne cákat krev, je pozdě.
Názor, v kterém se objevuje vyřazování jiných, nebo dokonce jejich likvidace, to není názor, to je agrese, zrůdnost.

Prakticky všechno, co člověk o vlastní vůli udělá, zkusí udělat, má jen jednu příčinu:
Dělá to proto, že se mu to dělat chce.
Pak to, někdy strašlivě složitě a dlouze, okecává.
Tak pravil sir Dagles.
Prakticky všechno, co člověk o vlastní vůli udělá, zkusí udělat, má jen jednu příčinu:
Dělá to proto, že musí, vlečen svými představami, strachy, nadějemi, tužbami, věrností...
Pak to, někdy strašlivě složitě a dlouze, okecává.
Pravil autsajd.
To se nevylučuje, to se doplňuje, radostně konstatoval Jan

Při hledání sebe sama, poznávání, kým doopravdy jsem, narazíme na jednu potíž. Naše osobnost je rozporuplná, tu silná, tu slabá, tu moudrá, tu blbá jako troky, tu tak, tu onak.
Proto se někdy hodí vnímat sebe, jakoby složeného z mnohých osob. Ostatně Karel Čapek; Obyčejný život.
Má drahá alterega: Jan, Dag a Pautsajd. Nejsou ovšem všemi mými možnostmi, ale jen zástupci dalších, mnohých, ve světě vnitřním a vnějším.
V Cestě 2 jsem napaden armádou blbů. Má alterega bojují. Dagles pobíjí blby silou, autsajd spaluje intelektem. Leč oba jsou poraženi a svázáni vlastními pouty.
Blbství již triumfuje a chystá se zajatce týrat, leč přichází Jan a jednoduše pošle blby do piči.
A blbové jdou. Nemohou se bránit spontánnosti a úsměvu.
S negacemi, blbostmi a pakárnami není radno bojovat silou či rozumem. Nakonec se sami zamotáme do svých silových akcí a do svých intelektuálních konstrukcí.
Avšak často jde blbství s úsměvem poslat do piči, bez síly a prostě.
Ovšem na konci Cesty 2 Jan (málem) umírá po návštěvě světa lidí, tedy vztahů, mocenských bojů... tam je třeba Pautsajda a Daglese.
Ještě že je všechny tři mám! A další!

Proslovil profesor autsajd k druhým svým: "Jest třeba, přátelé milí, abych vám řekl něco, co opravdu nebudete rádi slyšet!"
"Říkám to nerad, vždyť jste mnou a já vámi, nechci vám ublížit, ranit vás, ani zpochybnit vaše životní paradigmata!"
"Ale pravda, ač někdy trpká, osvobozuje!"
"Nebojte se a slyšte!"
"I vy dva, Dagu, Jene, jste intelektuálové!"
Sám vesmír se zalekl těchto překvapivých slov. Galaxie se zachvěly, černé díry zbledly a ze supernov byly rázem loseroldi!
"Co to melete profesore?" "Já jsem přeci zvíře a Jan je blbej jak štoudev!"
Na to sir Dagles.
"Plyne to z mé definice intelektuála" Odvětil Pa.
"Intelektuál je ten, kdo se zajímá i o to, co nejde sežrat!"
"Žrát nejen v primárním smyslu, ale i jako nacpávání svého ega povrchními libůstkami, mlaskání nad uspokojením pudů.
Jakož i spolknutí blbostě i s navijákem, jen proto, že se hodí do naší představy, souhlasí s námi."
"Definice je správná, neb je moje, jste intelektuálové!"
"Navíc se nehádáte, ale diskutujete, Neříkáte: Já si (ne)myslím, s tím tedy nesouhlasím, tak to není!"
Nýbrž kladete otázky, nabízíte jiný pohled, jiné souvislosti a hledáte pravdu."
"Intelektuálové, je mi líto chlapci!"
Jan s Dagem si zatím utírali vzájemně slzičky smutku, hrůzy i dojetí.
"Dá se s tím žít, nebojte se!"
Uklidňoval je Pa."
"Tak teda jo profesore... a co teď jít něco dobrého sežrat?"
Řekl po chvíli Dag.
"To je nápad, jdeme na to!" Jásali zbylí dva.
A tak tak žrali, diskutovali, žrali, diskutovali a vesmír se zase uklidnil.

Jednoho dne dleli Jan, Dag a pAutsajd v jednom těle, těle JDP.
V ten čas objevil se člověk jakýsi a tázal se takto:
"Vy, pane, což necítíte se osamělým, celé dny bez kontaktu s jinou lidskou bytostí?"
"Osamělý?" "Já přeci nejsem sám!"
Odpověděl, výjimečně bez enigmatických hříček, JDp.
"Myslíte svá alterega, víly" Tázal se onen člověk.
JDp mlčel.
"Myslíte snad sám sebe, sám sobě jste si společností?"
JDp mlčel.
"Či snad, v tom tichu, navštěvuje vás... ne, to asi nemyslíte... Nebo ano... Snad Bůh?"
Každý, i jen minimálně bystrý čtenář tuší, že JDP i tentokráte mlčel.

Vše o mně je zakódováno v druhé verzi Cesty, v "Cesta, zpráva a pes."
K tomu jen to, že s umírajícím Janem a s mrtvou (na jaře tohoto roku) personifikací Daglese se snažím nahradit alespoň jeho, Daga. Občůrávání patníků, mi, navzdory problémům s prostatou, vcelku jde. Už jsem i kousnul. Jen v obskakování fenek hanebně zaostávám za vzorem!

20.1.23 V seriálu Červený trpaslík je důležitá scéna s topinkovačem.
Ten, jsa topinkovačem, neustále vnucuje Liserovi upečení topinky. Liester mu nejprve klidně, pak čím dál rozčileněji a nakonec zoufaleji vysvětluje, že jí nechce. Nabízi mnoho jiných činností, ale topinkovač vždy přejde k přípravě topinky, svému programu.
Lidé jsou stejní. Jakmile se jim rozjede program na (formu)) komunikaci s vámi, už jej nedokáží změnit. Jakmile se rozhodnou, co vám mají utopinkovat, tak to utopinkují.

Někam odcházím, mizím. Opouštím.
Opouštím a odpouštím všem a prosím za odpuštění. Nevím, zda odcházím do nebytí, nebo jen vzdálení a vcelku je mi to asi fuk

Je zima. Zima, docela velká zima a čtvrtá adventní neděle skončila.
"Dobří lidé" nebývají (někdy, možná často, možná většinou?) dobří. Bývají zlí, egoističtí a krutí. To jen jejich zbabělost jim nedovolí se projevit. Tlak v nic roste a roste, ale oni jsou stále hodní, tolik hodní.
Až konečně dostanou nad někým, něčím, moc. Nad dětmi, rodiči, partnery, zvířaty, podřízenými, obyvateli dobytých území.
A pak se projeví.
Vím to, protože jsem také takový. Nebo ne? Myslím že alespoň nešlapu po krku těch, co zrovna ocitli dole, pode mnou.
Ono jsou dva druhy hodných lidí. Ty dva druhy jsou sice vnějšně podobné, ale jsou ve skutečnosti svými protiklady.
Lidé hodní z odvahy a lidé hodní ze zbabělosti.
Lidé hodní z odvahy si svůj postoj k druhým a světu vybrali. Jsou připraveni pokusit se snášet všechno zlé, co jim jejich postoj přinese.
Lidé hodní ze zbabělosti se za svojí dobrotu a vlídnost schovávají. Uvnitř je pak rozežírá agresivita, nenávist, podezíravost, sebelítost. Jakmile zjistí, že se někde, někdy nemusí ukrývat, zloba se vyvalí. Perverzní zloba, vrhající se na vše, co se zdá být dostatečně bezmocné a nebo vzdálené.
Velmi podobně je to s lidmi nehodnými.
A ke všemu je zima, dost zima a čtvrtá adventní neděle skončila.

Jak občas někde píši, dle mého lze rozdělit lidi, dle vztahu k dějinným událostem, na spiklenisty, bordelisty a bohysty.
Tenhle svět je divnej. My, žáci prof Pautsáideho, známe teorii Velkého Žbluňku, ale to je zase jiné (správné jak jinak) vysvětlení.
Tenhle svět je ale fakt divnej. Války, mory, hladomory, šílenci vládnou krajinám. Lidé se vzájemně vyvraždují a mučí všemi možnými rafinovanými způsoby. Přitom je člověk tvor rozumný a humánní! Kdo jinej by byl humánní, když ne lidský humus!
Proto spiklenisti, v zoufalství věří, že svět je takový, neb ho řídí geniální lumpové. Svět je řízený "rozumně", leč ten rozum, co jej řídí, je zločinný.
Tato teorie jim sice bere iluze o světě, zbavuje je naděje, ale také je zbavuje osobní zodpovědnosti (proti všemocným stejně nejde bojovat).
Ale, a, to je důležité, nezbavuje je víry v člověka! Ten se sice chová jako debil, ale jen proto, že je k tomu donucen rafinovanými spiklenci.
Bordelisté nevěří. Bordelisté jsou přesvědčeni, že svět je takový, jaký je, protože člověk je perverzní, agresivní primát, s velkým mozkem,. který ale na rozhodování nepoužívá a táhnou ho stejné síly, jako zvíře.
Tedy: Žrát, pářit se, spojovat do smeček, leda pro možnost efektivněji zabíjet. Ve smečce pak mít co největší moc, neb ta vede k lepšímu žrádlu a více možností k páření.
Dějiny lidstva jsou tedy pak výslednicí bordelu v hlavách lidí, náhodných hnutí mysli a Gaussovy křivky.
Tento pohled nás zbavuje víry ve vše, krom zbožné úcty k projevům člověka, vyšším než nízkým.
Pak jsou tu ještě bohysté, kteří věří, že svět je řízený neskonale moudrým a laskavým a všemocným, který ale z nějakého laskavého a moudrého důvodu nás poněkud dost tejrá...
Tato teorie, nezbavuje víry v clověka, ale lehce zbavuje víry v Boha.
...a nebo nás Někdo nechal, ať ukážeme, co v nás je.
A nebo nás nechal, ať ukážeme, co v nás je.
A my ukazujeme.
Jojo, jsou další možnosti chápání událostí v dějinách velkých i malých. Ale ty, dle mého, jsou jenom varianty zmíněných tří.
Například nezasahující božství, které ovšem můžeme realizovat, a tak se z tohoto světa vyvázat. To je ovšem varianta bordelizmu s přidanou hodnotou vrátek ze systému.
Nebo "Dějinná nutnost", ekonomické tlaky, Poslání Národa... Což je zase starý známý, všemocný bůh, co "má svůj plán" a s námi si cvičí jak chce.

On člověk, v jistém stádiu rozpoznávání, už jen celou dobu setkávání s bližními zakrývá, co si o nich myslí, aby interakce mohla pokračovat.
Nejlepší je se setkávat s lidmi, které neznáme, o kterých si tedy zatím nic nemyslíme a dávat si pozor, abychom se o nich nic nezdozvěděli.
Tedy alespoň já to takhle, v poslední době, mám.

Lidé se nemění. To jen poznáváme, jací jsou doopravdy, nikoliv, jak si je představujeme.
Lidé jsou různí v různých situacích.
Lidé nemají stejný žebříček hodnot. Pro někoho je na vrcholu svoboda, pro tamtoho řád, pro dalšího víra, pro toho hokej, pro onoho mejdany. Nebo třeba rodina.
A pro někoho jeho profese. Zcela předvídatelně prosazuje svoji priporitu a tím nám přechází z jedné škatulky do jiné. My říkáme, že se změnil, zradil, či naopak prozřel. Ale on si jen jede své.
A nebo je buřič a bouří se vždy, nebo karierista (to je nejznámější a často zaměňované s jiným). Někdo chce změnit svět za lepší a běhen života to zkusí pod několika prapory.
Nebo i jinak.

V Indii měli hezkou vizualizaci (jak by řeklo). Šiva a Šakti. Nehybné vědomí a činná síla.
Čité vědomi je "bezmocné". čistá energie, vůle, nakonec sežere seba sama.
Sázíme na vůli, pohyb a zapomínáme, zapomínáme druhý, nezbytný pól.

Důležitá není ušlechtilost ideí, důležité jsou metody, kterými je prosazujeme.
Okrašlovací spolek, toužící prosadit kytičky, uklizená veřejná místa se může stát obávaným tyranem, pořádajícím hony na lidi (ať formou soft nátlaku, nebo násilím)
Naopak, takový spolek hlásající ničení, se při zvolení tolerantních metody stane nejspíš milovanou partou, dobrovolně pomáhající s demolicemi.
Způsoby, ne cíle, jsou důležitě.

Onehda jsem také tvrdil tu populární pitomost, že pravda neexistuje.
Ale existuje.
To jen jí nevídíme a nechceme vidět, pro své malé osobní pravdy, co se tváří být pravdami, ač jsou jen projekcemi našich omezených představ o sobě a o světě. Ty jsou tím, čím si skutečnou pravdu zakrýváme, čím ji zaháníme.

Člověk by si měl dávat pozor na to, co si přeje, protože se mu to splní. Ovšem ve chvíli, kdy o to už vůbec, ale vůbec, nebude stát.
Člověk by si měl dávat pozor i na to, do čeho se stylizuje, protože tím se stane.
Člověk by si měl dávat pozor na to, o čem říká že to nikdy neudělá, protože tohle právě udělá.
Momentátlně na mne dopadl bod dva. Stylizoval jsem se kdysi do polohy misantropa. Pak mi ta poloha přišla trapná, směšná póza. Obávám se však, že jím začínám být, že jím jsem.

Mozek nepoužíváme k výběru cílů, korekci ambicí a tužeb, nybrž jen jako nástroje k jejich realizování.
Mozek není nastaven na řízení člověka, jeho emocí, pudů, strachů, tužeb, vášní i perverzí (vložených, získaných, vědomých, podvědomých), ale je k tomu, aby tyto dokázal realizovat.
Mozek nás nespasí, nemá na to software. Je to jinde a každý alespoň tuší kde.
Jenže, onomu povýšení na člověka se brání onen vládnoucí balík emocí a ten do boje vysílá svého služebníka - mozek.
Zapeklitá situace, bojím se těměř to domyslet.

Jsou Kameny, Chrámy a Stromy, řekl Jan a usmíval se jako pitomec.
Je Pravda, Bůh a Nicota, huhňavým hlasem páchnoucím zatuchlinou povídá pAutsajd.
Je Život, Láska a Smrt, vrčí pod stolem sir Dagles.
Poslouchám je, v tom světě kde kameny mluví, chrámy žijí a lidé jen vykřikují nesmyslné slova a tlučou o sebe hlavami.
Také ještě Voda je, dodávám.
Házím kámen do jedné z nich.
Žbluňk.

Každý začínáme svá vztahy s nějakým předpokladem "o čem to má být", jak se dnes říká.
Ten má v sobě vloženo, že na pracovišti se je třeba prosadit a vyhrát. A sedí v kanceláři s tím, co si myslí, že práce je na potřebné peníze a v práci je třeba nějak přečkat, pokud možno v klidu. A ten vedle tady chce vést odboj proti všem šéfům světa. A tamten...
Nebo se dva mají rádi. A tenhle soudí, že partnerství je proto, aby spolu měli děti a žili si přitom každý svůj život. A jiný, že mají spolu sdílet všechno co se jen dá a další, že hlavní v partnerství je prosadit sám sebe, kdežto tamten má za to, že mají bydlet u jeho maminky, kdežto....
Oni to navíc ani nevědí vědomě, co očekávají.
A to je, jak se říká už odedávna, malér.
Ono je to ještě trochu jinak.
Když se dva potkají v lese, spustí své programy: Setkání s neznámým v lese. Ale když spolu půjdou na koncert, spustí program: Návštěva koncetu.
A ty programy mohou být v jednom případě kompatibilní a v druhém ne.
A co teprve, když se stanou partnery a spustí program: Chodíme spolu.
A třeba jim ty programy jdou k sobě, tak se vezmou. Jenže to už spustí: Manželství. A diví se, jak se ten druhý změnil. Ale on se nezměnil, on jen má v programu se takhle adaptovat na tuhle situaci.
A tak se rozvedou a najednou zjistí, že je jim spolu dobře.
Protože to je zase jiný program, když už nejsou svoji.
A tak to někdy zopakují. Někdy i víckrát.

Když se jeden jako dítě rozhodne, že bude autsajdr, podivín mimo všechno a všechny, tak se mu to i zadaří.
Jenže kreativita, touha po uznání, touha po seberealizaci a možná i touha být užitečný, zavede jdp vždycky někam, kde začne stoupat. Jeho hodnota se zvyšuje, on to někam táhne. On ovšem dřív, než by to dotáhl, z toho odejde, nebo něco provede, nebo to rozmetá. Nebo všechno dohromady.
A cyklus se opakuje.
Pak se ohlíží a zoufá si, kolika lidem ublížil, co všechno zkazil.

Ti nejbližší nestojí o to poznat náš svět, porozumět nám, nechat se oslovit. Chtějí náš vnitřní svět dobýt, ovládnout, nechat jej zhynout o hladu a samotě.
Stejně tak je to se skupinami lidí. Jen vzácně se najde ten, kdo je ochotný druhého brát jako partnera. Ten je pak, nebránící se, zničený.
Někdy se najdou dva ochotní. Slyšel jsem, že je to možné, dokonce, že se to stalo.
A také a ještě: Nevnímáme své bližní jací jsou. Jen si do nich projektujeme svá přání, obavy. Vytváříme fantoma ze svých představ, z toho, jakého bychom chtěli toho druhého mít, nebo jaký se bojíme (někdy chceme bát), že ten druhý je.
S oním fantomem pak spolupracujeme nebo vedeme válku. Nebo se do něj zamilujeme.
A stále se divíme, když ten druhý je sám sebou, ne onou přeludnou bytostí, zrozenou z naší mysli.

Vážně. Vážně! Pravda a láska se nedají změřit, definovat, potvrdit či vyvrátit. Tyhle dvě cácory se dají jen a jen žít.
Stejně jako lež a nenávist, jojo....

Nebyl Velký třesk, byl Velký žbluňk. Žblunklo to a vesmír zanikl. Ale po něm zůstaly na hladině oceánu nebytí kola. Takové čeření, co se dělá vždycky, když něco někam žbluňkne.
Ty kola na hladině po zaniklém vesmíru, to je ta naše realita, kterou se snažíme pochopit, poznat, změřit.
Moc to nejde.
(Za pomoc s vytvářením této a dalších úchvatných teorií všeho, děkuji slečně Há.)

Někdy jindy
Čas a Prostor mají spolu děti jménem Zrození a Smrt. Láska je z jiné famílie, proto těm dvěma nepodléhá.
Pravda nemlich tak.
Z jiných rodinných poměrů než prostor a čas je i inspirace, poznání a koneckonců starý dobrý Bůh. Proto je troptlovina, snažit se lásku, pravdu nebo poznání, inspiraci, skutečné umění či Onoho, cpát do časoprostoru. A proto také nejlepší nápady, nejlepší umění, nejlepší nadživoty, žijeme ve stavu zamilovanosti, opilosti, nebo mystického prozření.
Že si zamilovaní, opilí a mystičtí dáme ve světě časoprostorném na držku, to je také nabíledni.

Ve chvíli, kdy se ospravedlňuje současné chování pradávnými křivdami nebo zásluhami, domluva se stává nemožnou.
To mi napadlo. No. Normálně napadlo. A taky ještě že:
Otrokář nelže, když říká, že má svoji otrokyni rád. Má jí rád klidně i týden, ba měsíc, než jí nechá hodit murénám.
Ještě něco? Tak tohle:
Někteří lidé chápou vztah jako souboj, jiní jako trestnou výpravu.

Četl jsem o "Slavných bitvách". Co je slavného na tom, že si nějací sociopatičtí kreténi, s mocí velet, poměřovali pinďoury skrze zabíjení tisíců jim podléhajících lidí?

Muž je tvor, který je schopný statečně vzdorovat lecčemu. Lichotkám však ne. Zalichotíte jeho ješitnosti a máte z něj otroka.

Poslouchal jsem jednoho svého oblíbence. Na TyTrubce. A hned si všiml, čeže jsem takový bystrý, hlavně jako pautsajde, že má červený nos, vypadá strašně sešle a je nervozní. Také že už mu to tak nezpívá a jednou tam měl kix.
"Pusť si to znova, ty trubko pakoidní!." Proslovila z kamínku na stole víla.
Nechal jsem tedy poslouchat spíše Jeníka a viděl a slyšel charismatického člověka, a uhrančivou píseň.
Obé byla pravda, obě možnosti jsou skutečně, stejně jako všechny další.
A tak to je s našim hodnocením všude, tam či onde a tuna také.

Mimochodem, odpustit, to může být také ošajslich. Tím na onom odpuštěném necháváme jeho špínu. "Trest" mu může přinést očištění od viny, kterou cítí.

Smrt není to co přichází, co nebylo a najednou, z ničeho nic tady je. Smrt je stále s námi.
Ta velká i ty malé, které se stále plouží za mnou, když po letech umrlcování začínám chvílemi žít.
Nebyl jsem schopný poznat smrt, považoval jsem jí jen za klidný život, rozšafnou vyrovnanost, poznanou nutnost, dokonce za ušlechtilost a moudrost! Byl jsem na své umření hrdý!
Dnes se chci opět naučit žít. A žít, než přijde velká smrt.
Aby mne potkala živého.

Je složité si připustit, že všechno je ve skutečnosti jednoduché. Je těžké si přiznat, že všechno je lehké.
Tak mudroval Jan na podzim, který byl jarem.

Je důležité nepropást rozhodující okamžiky. Důležité okamžiky poznáme lehce, ale jen velice těžko se odvážíme jejich poselství přečíst, natož jejich výzvu uskutečnit.
Například když dojdeme k nezvratnému a naprosto jednoznačnému závěru, který se týká nás, našich postojů, názorů a vztahů, je to ta pravá chvíle tyto změnit.
My v té době už víme, že je to všechno jinak, a ta řečená jistota je jen poslední zoufalou snahou udržet status quo.

Řekla mi královna elfu a skřítků, že jsem trubka.
Tak trubka, rouřička, zasnil jsem se. To je krásné. Vždyť trubka nám zpřítomňuje božskou prázdnotu šunijatá!
Trubka nám přivádí vodu i krev a odvádí materializovanou nasranost z naších příbytků, sama ve své uvědomělé trubkovitosti nedotčena!
"A taky jseš Pako!" Dodala paní elfů a skřítků.
"A nebo trubka k troubení?" Ptal jsem se já, ale elfoskřítková se jen smála, smála a smála.

Jsem si všiml, povídá takhle jednoho večera Jan, že jak se něco udělá, tak to druhý už pak přijde samo a za tím další. Ten malinkej čin spustí lavinu. To jsou věci, co?
No vidíš Jeníku, kdybys uměl číst a psát, tak by sis něco takového mohl přečíst u Starého Mistra z Číny a nebo to nazvat kauzalitou. Ale ty na všechno přijdeš, sám, čteš to přímo z nebeských zápisů. Jak já ti jen závidím, ty kluku hloupá geniální!
To řekl, nezvykle jemně, profesor pAutsajd.
Hovno! Zaduněl temný chrapot sira Daglese. Za našimi činy je jen Vůle a Touha!
Hihi, ani jeden z nich netušil, že je všechno zase jinak. Děje, co se domníváme že se nacházejí v neznámé budoucnosti, již dávno proběhly a my se na ně pouze rozpomínáme.

1. řijna se narodila moje matka.
2. října se narodil Mahátma Gándhí.
3. října zemřel František z Assisi.
Každému, i mně a vám, je jasné, že mezi těmito dny je magický čas.
Já v tento čas zahlédl nebe. Vypadá úplně stejně jako tady ten hnusnej bordel, jen je naprosto jiné.
Nebe, to je poznat kdo jsem a pak být tím, který jsem.
Jednoduché a neuskutečnitelné zároveň.
Ale je třeba to stále zkoušet a nikdy nevzdat

Jel jsem silnicí, něco tam zase kutili. Dálnice byla rozdělaná zábranami, ploty a ohradami.
Ležel tam přejetý ježek.
Představoval jsem si, jak vyvržený ze svého lesa, bloudí mezi těmi zdmi, příkazy, domnělými cestami ke spáse, domnělou nutností, tušeným nebezpečím i nebezpečím reálným.
Hledá.
Až ho auto - osud rozmázne na krvavý flek,
Jsem to já a jsi to ty.

Jako malý kluk jsem slýchal o cestách, které někam vedou. O vztahu co není bojem o pozice a vlastnictví. O práci, která je povoláním. O místě na přespání, které je domovem.
Dokonce o životě, které je žitý a není jen čekáním na zázrak či konec.
O lásce, ofkóz.
Nevím jestli je-li mi to ke z cti za naději, nebo ostudou za naivitu, ale stále doufám, že něco takového existuje.
Sám se sobě divím.

Dnes nešlo nesvěřit se.
A tak, když jsem vstoupil, jsme vstoupili, do našeho obchodu se smíšeným zbožím, povídám paní pokladní:
"Tak jestlipak víte, mladá paní, co se zase u nás v hlavě děje?"
"Bych řekla, že se vám asi plašej alterega, co?" Povídá ta báječná žena.
Tak já hned na to: "No vy máte ale čuch jak ta nejlepší fena!" "Je to tak!" "Sir Dagles zmlátil Jana!" "Jan žaluje a fňuká, profAutsejd na to čumí jak čerstvě podojená kráva a říká něco ve smyslu: Možná že solipsismus není východiskem, ale vaše pokusy ustanovit nový ontologický model pomocí zpřítomňování emocí je tristní, ač v ludibriozních prvcích vaší zmatenosti nacházím jistě estetické potěšení."
"Já se bojím, aby mi Dagles zase někoho nezakousl! Máte ty sušenky mladá paní?" "Ono kdyby vrčel a cvakal zubama, tak mu řekněte: Lehni a dejte tu odměnu." "A taky třeba nějakej starej hadr do mordy, ať kouše do něj."
"Já, mladá paní... grrrr!"
"Děkuju mladá paní, jo, pomohlo to!"
"Sušenku dostanu?"
"To jste moc milá!"
"Tak ty psí suchary na doma mám, kuře s droby, míček na aport... tak já běžím, mám ještě něco k zařizování v lese!"
"Mějte zatim hezký den a Haf haf!"
Tak to bylo dnes v našem obchodě se smíšeným zbožím.
Tím jsem popsal potíže s identitou jednoho cáklého, mnohoosobnostníka. Má těch identit moc, chudák.
Co dělá se společností, když nemá vlastně žádnou, to vidíte sami, to nemusím popisovat. Bez vlastní identity nic nevyřešíte, bez pravdivého pojmenování také ne.
Tak se místo toho rozdávají sušenky a cpe hadr do huby.
Ale to už je jiný příběh, tady je příběh JDP.

Je těžké chodit do hor. Nemyslím tím kladení nohy, co je vzadu a dole, před a nad tu, co je právě vpředu a nahoře. Myslím tím chození do hor.
Na to je třeba nechat všechno zbytečné pod horou. Nejlépe by bylo chodit do hor nahý, ale člověk na tohle není uzpůsobený a tak lze boty a pokrývku těla doporučit.
Důležité je nechat pod horou to, co nazýváte svým jménem, s čím jste se ztotožnili, co přijímáte jako se svojí existencí.
A když sebe neodložíte dole, když už vytáhnete všechna své masky, hry, postoje, svá ano a svá ne až tam k nebi, tak se můžete odložit někde pod vrcholem, právě tam to jde nejlépe.
A vystoupat na vrchol.
Jojo, je těžké chodit do hor, ale když to vyjde, stojí to za to!

pár dní před adventem 2016
Nesli vzácný náklad. Jan, Dagles a pusautsajd. Tak vzácný náklad, že ani nevěděli, jak moc. Bylo to totiž něco, víkem opatřené. Nedívali se dovnitř, z obalu usoudili, že věc ta je nesmírně vzácná a pro ně naprosto nepostradatelná, vlastně spíš že její nošení je jejich posláním, neřku-li smyslem bytí.
Neřku-li? Ale řku! Řkuli, tak to brali, chlapci moji zlatí!
Ona náklad, onen bytost jejich lopocení komentovala: "Nemá to smysl!" "Tudy to nepůjde!"
Když Jan zatančil, přidusila ho, když se Dagles napřímil, vysála z něj sílu, když autsajd promluvil, neslyšela. Vše zmrazila chladem, nebyla to nakonec mraznička?
Jan by ale nikdy něco tak milého, jak byl ten náklad, neopustil!
Dagles by přeci zbaběle neutekl od úkolu!
Pusautsajd přeci chápal, co je poslání, zákon v nás!
Stáli jednou, ukrutně, k smrti zmožení a jeden z nich povídá: "Co kdybychom se podívali, co jsme celá ta léta vláčeli?" "Neotevřeme víko?" "I když třeba zjistíme, že všechno to úsilí bylo zbytečné a směšné a uvnitř je jen zmrzlé filé s dávno prošlou dobou spotřeby?"
Stáli tam a stojí tam, Možná se už podívali? Co zjistili? A jak půjdou dál a budou po tom všem moci ještě jít dál, s ledničkou a nebo bez ní?
Nebo si naloží na záda kamínka?
A nebo? Nebo! Nebo?

Když jsem jednou kráčel krajem plným duchů, mluvících kamenů, čarovných stromů a podobné havětě k místu, kde jsem se měl dozvědět zásadní informaci, tedy to, že jsem vůl, stalo se toto:
Pravil jsem k víle, asi abych na ní udělal dojem, jeden ze svých dávných nápadů. Pravil jsem, že náš smělý běh vpřed je možná smělým během vpřed, pokud se díváme z vnitřku kružnice, po které běháme stále dokola. Z venku kružnice je to komíháni sem a tam. No a z nadhledu dokolečka dokola.... Hurá vpřed, hihihi.
Taková metafora milé děti.
Víla byla zase o krok dál, neb mne upozornila, že to může být i spirála. "Spirála někam výš!" Jásal jsem.
"No, víš milý JDP, po spirále jde jít stejně tak nahoru, jako dolů. Dolů se dokonce můžeš klouzat a jásat, jakej je to pěknej tobogan.
Jo metafory milé děti, metafory jsou potměšilá zvěř.

Máš křídla a nelétáš?
Máš křídla a nelétáš!
Popelíš se na dvorku plném špíny, sám vstupuješ do klecí a sám za sebou zavíráš vězení.
Místo volného nebe, pro které jsi se narodil, vláčíš svá křídla, která by přitom snad ještě dokázala létat, po zatuchlém kurníku. Necháváš si trhat peří a zobák měnit v roztomilounkou pusinu.
Máš křídla a nelétáš.

Šel vesničkou v horách Jan. Jan šel vesničkou v horách a ta vesnička byla krásná, přívětivá a navíc přívětivá a krásná. Slunce svítilo na čisté domky, za jejichž všemi okny, a nebylo jich málo, byly květiny. Usměvaví lidé se chystali k jakési společné oslavě na návsi. Přátelsky zdravili Jana a zvali jej k sobě.
"Ráj na zemi." Řekl Jan. Řekl Jan svým druhům, neboť vesničkou v horách nešel Jan sám, nýbrž šel se svými alteregy, pAutsajdem a sirem Daglesem.
Není dobré pro Jany, bráti sebou do přívětivých vesniček alterega!
Slunce zakryl mrak.
"Je to krásné milý Jane" Proslovil se zachmuřeně pAutsajd. "Ale víš kolik malého, systematického teroru, lámání individuality od dětství, je třeba, aby ti lidé dorostli do tohoto, byť malebného, jednotného vzoru?" "Jak je jistě ostrakizován každý, kdo by neměl za oknem patřičnou výzdobu?"
"A co až se soustavně udupávané temné stránky těch lidí, kteří své negace pečlivě ukrývají, projeví?" "Až okolnosti, či poťouchlý samec alfa, otevře zatuchlé přehrady a odšpuntuje sopky spící v nich?" Zavrčel temně sir Dagles:
Zaplakal Jan, neboť věděl že mají pravdu.
"Nebul Jeníku, pravil pAutsajd a pohladil své alterego po hlavě, zatímco sir oblízl slzu v oku Janově. "Ta ošklivá pravda je stejnou pravdou, jako ta tvá."
"Radujme se tedy milá alterega dokud to jde, vesnice je krásná a slunce svítí."
"Moudře jsi pravil Jene, jděmež!" Odvětily alterega zmlknouce.
"Ještě moudřejší bude, když půjdeš příště bez nás!" Dodal večer, když slunce zapadalo, sir Dagles.
"Nebylo." Dokončil příběh Jan a ulehl na měkký mech, doufaje že ti dva tuto situaci nerozeberou a neprohlédnou.

Seděl sám na břehu moře, stmívalo se.
Den se právě chystal nebýt a noc povstávala z nebytí do existence.
Oceán. Slunce na obzoru.
Byl sám. Tak jako den, tak jako noc.
Sám byl i oceán i slunce.
Všichni byli spolu sami.

Podzim je tady Při posuzování jevů je možná dvoje chyba. Věnovat se jen tomu, co jev znamená právě teď a v tomto místě. Nebo uplatnit jen nadhled, co jev znamená v širokých souvislostech.
Pohled osobní, malý, místní a pohled takřka vesmírný.
Oba pohledy jsou nutné a mají možná, možná i stejnou váhu.
Oba musíme brát vážně.

Deset let s nevidomými, autisty a nevidomými autisty a adhd a dys* a jánevimco. Velká osobní fiaska, snad trochu vyvážená tím, že to k něčemu i bylo.

Bude konec července 2015 Šel polem a lesem k místu, kde jeden velice schopný hajzlík postavil hrad. Potkal jsem tam dub, na kterém se, dle pověsti, oběsilo sedm bratrů pro jednu ženu.
Mlčel jsem. Kdo mlčí slyší. Třeba to, co povídají staří dubové. Ne, nepovídají o tom, kdo se jejich větvích věšel a proč. Dub je diskrétní gentletree tak, jako já se snažím být gentleman.
Slyšel jsem řeč stromu. O jeho boji o místo na slunci pro své listy. A nadějích jara i rezignaci podzimu. Bezčasí léta, kdy život prostě je a bezčasí zimy, kdy prostě není. Moudrý byl dub, jak již stromy bývají. Také někdy kaple či křížky v polích bývají omoudřené, ale já dnes mluvil s dubem.
Nakonec jsem i já promluvil a žaloval na lidstvo, ve kterém já sám tak trochu jsem a trochu nejsem. Na to, že stále vládnou hajzlíci, jako ten co postavil hrad, ale dnes jsou ke všemu neschopní. Že lidé rezignovali nejprve na snahu problémy řešit, potom na snahu o nich přemýšlet a nyní už se jen seskupují do fanclubů, které k problémům skandují buď své souhlasné "ano", nebo nesouhlasné "ne". "Nebo utrhnou lavinu, která se na ně desítky let blíží a celou tu dobu jen dělají, že nic nevidí a vše je v pořádku. Až do poslední vteřiny. Moudrost dubu se materializovala do bytosti plivníka. Vystoupil ze stromu a odplivl si, tak jak to má v popise bytí.
"S tímhle si můžeš jít stěžovat na lampárnu." Nebo je všechny můžeš soudit, víš přeci tak, jako to věděl Fratišek K., že: Soudní kanceláře jsou na každé půdě."
"A kdy ne na půdu, můžeš do věže a nechat si tam strašit!
A odplivl si.
"Oba známe osobní řešení a oba víme, že ani ono řešením není, že?"
"Jo!" Řekl jsem já a odplivl si, abych netrhal partu.
"Co si myslíš, jak se cítím já?" Zeptal se on.
"Já vím." Řekl jsem, protože to vím. Moc dobře to vím.
A vydal jsem se domů, sám, hluboce sám. A zpíval si písničku veselou.
Je léto, zatím je ještě léto a listí zelené.

Dneska
Autsajd otevřel oko. Jedno a s malou prodlevou druhé.
"Do práce!"
Povstal z lože vytesaného do cenomanského pískovce samotným Záhořem a zasedl k bohatě vyřezávanému a rozšafně intarzovanému stolu, zdobenému plátky citronu a ananasu. Komorná, obstarožní nutrie, mu připravila ranní nápoj z plodů krušiny a květů libochodníku himálajského. Všechna slunce právě vycházela.
Na stejném místě, ale jinak pozorovaném, Sir Dagles vítal bouři, vycházející z drobné skulinky mezi časem a prostorem na západním obzoru, kde právě počalo svítat.
Ve stejný čas, ale jinak sledovaný, se Jan rozhodl, že dnešní, sváteční den si dopřeje luxusu a do čisté vody z lesní studánky si přidal trochu sodovky.
Pozoroval bublinky. Tančily, spojovaly se a rozpojovaly, s nezměrnou radostí stoupaly vzhůru, stále vzhůru. Až k hladině, kde s takřka neslyšným prasknutím zmizely do nebytí.
Bublinky! Hleďme na ně! Tak ony takto žijí svůj krásný život! Podobně, ba stejně, jako my lidé. Pomyslel si Jan, když na to popatřil.
Z toho je zřejmé, že Jan může procitnout s ještě si snídat sodovku, aniž by pocítil existenciální krizi.
Jak mu jen závidím!

už bude konec roku Dlouhou dobu se utvářel svět, který byl sice hrozný ale vyrovnaný. Obsahoval vše, co lidská hlava potřebuje.
Pak se podařilo ten hrozný svět zlepšit.
A tehdá se to stalo. Zpychli jsme a odložili osvědčené z minula, protože jsme byli stejně tak pyšní na své dovednosti a vědomosti, jako nešikovní a nedovtipní.
Zabili jsme boha, mysleli si že ho nepotřebujeme. Sesadili krále. Odstranili uctivost v řeči i sváteční oblek. Zrušili rituály, zrušili svátky.
Za neexistující prohlásili strašidla.
Vynechám boha, to je delší a známější. Krále od té doby hledáme, nasazujeme jeho korunu, důstojenství a autoritu kdejakému šášulovi. Jsme pochopitelně zklamáni, krále nejde vytvořit, král bud je a nebo není.
Bez uctivosti není neuctivosti, zůstane jen žvást, bez formálnosti není blízkosti a spontaneity. Kde nejsou póly, jen jen bezcenný střed.
Bez rituálů nejde dospět ani umřít, světem bloudí staré děti, které pak zemřou, ale jsou tady s námi stále, protože ani pohřeb neumíme, nechceme.
Nemáme už stará, osvědčená, pěkně sociálně adaptovaná strašidla. Hejkal, bludička, upír... Strašila ve vhodnou chvíli na správném místě a do života lidí nezasahovala.
Dnes jsou odsunuta a lidé hledají čím jejich místo zaplnit. Krvavé zprávy, bulvární senzace, tajemná spiknutí jsou naše současné příšerky. Čím iracionálnější, tim ochotněji přijímané za skutečnost. Skutečné hrozby naopak přehlédneme, bagatelizujeme. Nepoznáme přízrak od skutečnosti.
Věříme na duchy lezoucí z hoaxů, podivných internetových serverů i z novin. Necháme si jimi ovlivňovat i konkrétní život, rozhodnutí neb ta strašidla už nejsou na periferii po lesích a hřbitovech, jsou s námi a v nás.

v předvánočním čase Starý spor starých sporců: Hýbají lidmi, dějinami… vánočními nákupy… ideály nebo vidina zisku?
Jan soudí že ideály, Dagles že zisk. Nautsajd musí mít vždycky něco extra - prý symboly.
No, něco na tom možná je. Před obrazem moudrého krále se pokleká, za velkým vůdcem jde do války, bůžkům se obětuje.
I „Bohatýježíšekplnýdárků“ je symbol, prázdnota plná očekávání zázraku.
Ale jistě, ideál a zisk se také počítají, ale to co zvedne ze židle?
Třeba: Učinit symbol živou skutečností?
Jenže to nejde… Hihi. Věčná frustrace člověka našeho světa.

Slunovrat 2014 Chceme-li zachraňovat trosečníky, musíme si nejprve opravit vlastní loď. Příliš často na kocábce do které teče a sotva drží nad hladinou, vyrážíme za hlasem volajícím o pomoc. Výsledky jsou takové, jak se dá očekávat.
Někoho hlasy volající o pomoc netrápí a zdobí si zatím svojí luxusní kocábku. Takže když umře, má už skoro hotovo a může říct: Jsem se nadřel, ale už za chvíli to bude hotové a mohl bych si začít žít! Tak pápá, kremace čeká.
Někdo zdědí či šikovně vyhraje velice krásnou loďku života. Pak se zbytek života bojí, že o tu loď přijde a snaží se všem ukázat, jak si jí užívá, ale většinou mu to moc nejde.
S lodí života jde také dojet na pustý ostrov, ale to má zase nevýhodu, že je to pustý ostrov.
Zdálo by se, že problém jak zacházet se svěřenou lodí našeho bytí je těžko řešitelný. Ale kdež!
Je to tak, že psi lodě nevyhledávají, upřednostní les a tak problém možná není problémem.
Je dobré vědět: Hluboko v moři pod loděmi jsou strašlivé ryby co roztrhají a sežerou vše živé a aktivní i chobotnice co vše obtočí svými chapadly lhostejnosti. Také jsou tam poklady. V lesích bývá tma a nad lesy slunce. Vítr letí mezi větvemi a ty syčí, šššš... šššš... šššš...

3.8.2014 Jsem nudista, tedy moderně naturista. Umím odkládat šat, šat těla, kterým zakrýváme to, za co se stydíme a zdůrazňujeme to, co chceme stavět na obdiv. Odlákám šaty, které mi umožňují hrát role králů, žebráků, vojáků, mágů, dřevorubců, lékařů, majitelů renty či jiné zvěře.
Umím dobře odkládat šat těla, nedělá mi to problémy.
Ale co šat mysli a srdce?
To elegantní sáčko mysli, co v něm hraji mistránka, hadry chudínka k politování, brnění rytíře …
Šatečky lásky a nenávisti co schovávají jen nějaký trapný mindrák.
Umět i tohle snadno kdykoliv odhodit, mít čisté, nahé srdce a mysl, nestydět se, neschovávat, nepředvádět.
Kráčet si s nahou myslí a srdcem.
Asi i tělem, alespoň při tom kráčení nechytnu vlka.
Může mysl či srdce pod těmi nánosy oděvů a masek také mít vlka?
A jsem zase, po oslím můstku, u vlků. Haůůůůů … jde se výt na měsíc.

19.6.2014 Člověk dle moudrých Indů se sestává z pěti „obalů“. Tři jsou z toho na „mysl“. Nižší rozum, moudrost a pak čirá tanscendence. To my tady neumíme a tak nechápeme, jak to že každý poznáváme dobro jako dobro (krom úchylů) a velkou pravdu jako pravdu, ačkoliv logicky nejde většinou nic z toho zdůvodnit a každý trotl dokáže pravdu a dobro „rozumem“ vyvrátit.
Nižší rozum nejde nasadit na vyšší záležitosti. A my jiný, než nižší, kupecký, neuznáváme.
Ale někteří, alespoň někteří, občas použijí i moudrost. Pak si ovšem s troubou zůstávajícím u přehazování slov vidlemi neporozumí.

Na hromnice Jak asi všichni víte, nejdůležitější, základní vědění o světě získáme z pohádek. Tak jestlipak jste dávali pozor když se probírali Džinové v láhvi, pišáčové.. a koneckonců páni ďáblové?
Chyběly jste milé děti?
Tak si to zopakujeme milé děti: Uvolněná síla (džin, čert...)) vyvolaná k naší pomoci obsadí část prostoru. A pomáhá. Pomáhá naprosto báječně a nezištně!
Moc té síly pak každým splněným úkolem roste a stejně tak roste její moc nad námi. Zpočátku moc ani tak moc nemá, nemá ani nezrušitelný slib že jí patříme, nevěřte čertům až to na vás budou zkoušet, blafujou!
A pak už jí, a to, má. Má moc a nás.
Stává se skutečnou, téměř hmatatelnou existencí. A začíná pracovat pro sebe samu a proti nám, čim dál silněji a účinněji.
Za onu sílu si nyní dosadíme třeba vztahy, práci nebo hobby. A nebo ve větším měřítku společnosti: víru, pokrok, růst… sport…
A máme to.
Aktuálně třeba růst. Růst přerostl z báječného sluhy v zlého pána, v důsledku centralizuje moc lépe než bývalí diktátoři, centralizuje majetek lépe než to zvládli králové. Se vším, co taký jev přináší a hlavně odnáší. Duše společenství je ukradena, mizí do pekla.
Stejně tak může naši osobní duši ukrást třeba nevinné sbírání známek.
Jde to zastavit? Snad ano, máme na to přeci odbornou literaturu. Třeba Oceán příběhů, Velká kniha pohádek, pohádky tisíce a jedné noci… Z první jmenované doporučuji odbornou stať: Jak chytrá dívka oklamala démona.

14.1.2014 Autsajd se mi opřel o čas, opřel se ledabyle, tak jako se opírá frajírek o zeď na rohu křižovatky. Opřel se o něj ne aby ho zastavil, ani aby se nechal časem podpírat. Tedy myslím si že nechtěl, jistě to vědět nemůžu, i když on jsem já stejně jako Jan a sir Dagles.
Čas je obrovská iluze, které věří naše tělo. Duše ne.
Na druhém rohu křižovatky se opřel o prostor zmíněný D. Možná si i ten roh občůral.
Jan tam nebyl. Zůstal po škole a musel stokrát napsat: Nebudu dělat chytrýho, číst čemu nerozumím a žvanit o tom co neznám.
Tak jsme všichni na kříži křižovatky času a prostoru, naše alterega si postávají a čekají kdy i nás srazí projíždějící osud.
A zrovinka z téhle křižovatky udělali kruhový objezd! No, vážně!

14.1.2014 Jak už jsem někde kladl písmena, „pravda“ je děvka, co každému dá. Stačí si nastavit výchozí axiomy a metodu, ona už nám potvrdí co si jen budeme přát. Je libo zjevení knihy či proroka? Ale prosím, funguje to! Nebo by pán raději vědu a kritickou metodu? Ale prosím, samozřejmě že máte pravdu.
„A ty máš taky pravdu Sára“, jak praví starý židovský vtip.
Jak si tedy vybrat. Opravdová pravda je v jiných dimenzích než jsou naše klopotné úvahy žížaly řešící co je létání po nebi.
Vybrat si myšlenkový dvorek dle situace? Použít na patřičný problém patřičný aparát a nesnažit se hledat aparát univerzální? To vypadá nadějně, ne?
Ovšem jedna věc je důležitá: Ideo-rámec, který je nesnášenlivý k jiným ideo-rámcům je sice použitelný, ale chce to opatrně. Gumový rukavice a hůl na obranu v ruce.

11.11. Ivan Vyskočil napsal kdysi hru - Cesta do Úbic. Tahle hra měla i rozhlasovou adaptaci a byla to dobrá hra. Moc dobrá hra! Jako správná absurdní hra se dala vztáhnout na kdekterou situaci. Byla to, jak říkám, dobrá hra. A je!
Ovšem panu Vyskočilovi se ta hra léty hraní měnila a rostla až dorostla do hry ne dobré, možná ani výjimečné a jedinečné, ona dorostla do hry přesahující sebe samu a divadlo samo. Tak já to vidím, nikomu nenutím.
To jedna taková slečna vyjede za panem inženýrem. Pozval jí do Úbic, heč! A ona tedy jede.
Už ve vlaku se ale cesta začíná měnit v něco mrazivě zvláštního. Průvodčí a řidič ve vlaku (všichni jsou Oldové) jsou divní, vlak je divný a nejdivnější je, že slečnu vysazují na konečné, ač podle jízdního řádu má být Úbic až další stanici. Slečna se brání, ale Oldové jí lstí vylákají a už je na nádraží a už je u přednosty stanice.
Přednosta je střídavě devótní, střídavě komisní a pak řádně hrubý pán.
Slečna je vyhozena, slečna se dostává do čekárny a jen zírá.
Do nedohledna se rozprostírá čekárna, narvaná lidmi, kteří si zde rozparcelovali každý kousek prostoru. Vaří, přebalují děti, milují se...
Slečnu lapne hned u dveří samospráva čekárny. Slečna poznává, že ti lidé jsou tady už léta a vytvořili si zde svůj svět. A všichni měli stejný cíl a stejně jako slečna nedojeli. A teď spřádají plány, podplácejí pány od dráhy, spí s nimi a slouží jim a doufají, věří. Jednou pan přednosta vypraví vlak do Ǔbic! Ale jen pro ty nejzasloužilejší!
Zatím se hádají, špiclují, nenávidí... v čekárně.
Slečna řekne že ona má pozvání do Úbic od... Vrhnou se na ní. Přichází přednosta, který má své odposlechy a kopanci rozežene dav. Slečnu, náhle samá ochota, vede do své kanceláře.
A tak se slečna dozví pravdu. Ona nádraží i čekárna jsou v Úbic! To jen chyba v jízdním řádu... nebo záměr?
Slečna je rozhořčená! Ti lidé jsou takhle podvedení, ale ona to tak nenechá, ona jim řekne pravdu a... A pan přednosta jí opět poučí - ti lidé pravdu nepřijmou. To je přeci jejich svět, jejich čekárna, jejich samospráva! jejich hra!
A možná také nádraží je jen filtr... Nebo? Nebo jak je to? Slečnu to už nezajímá, bude mít svého pana inženýra....
A tak ta hra je o byrokracii, socialistickém pařádu, kapitalistickém neřádu... hledání Boha co je stále zde a my jej odmítáme vidět a hledáme kdesi, kam nás doveze kdosi...
Je o všem.
Třeba o té zatuchlé čekárně, ve které dobrovolně hnijeme a nenávidíme se?
O hledání štěstí, spásy někde, kam, jak si myslíme, nás musí někdo všemocný dovést. A bojíme se přiznat, že tam můžeme sami, dokonce že tam možná jsme?
A nebo?

Psáno v čekárně, perem půjčeným od tajemníka samosprávy dne 11.11.13 a. p. (ad přednosta)

14.9.13
Racek se zraněným křídlem
Stál jsem na místě, kde se setkává moře se zemí a větrem. Také na místě, kde se setkává život a smrt.
Nad tím vítr, který vytvářel vlny na moři i zemi. Zvlnil hladinu i krajinu za mnou. Foukalo, jo, pořádná zima!
A někde kolem byl vesmír a já to vše píši na editoru Emacs, který je stejně zmatený a logický jako já.
Nechal jsem tělo sedět a vyrazil po vlnách.
V tom místě setkání země, moře a vzduchu, života, smrti a bytí byl další vesmír, kde v maličkých domcích z plechu a nebo jen plátna byli na březích lidé, co sem odjeli ze své domácí zimy. Zimy, co měli doma, tam kde si zvykli říkat, že jsou doma. Zimu tam měli.
Vedle místa našeho obydlí bylo jiné obydlí, s manželi a bicyklem. Na tom bicyklů jezdila ta žena na dlouhé vyjížďky, zatímco muž odpočíval.
To ale není celý příběh. Ta žena ve skutečnosti jezdila za svým milencem, s kterým byli domluveni, že sem přijede se svým malým domkem a postaví jej na druhém kraji tohoto vesmíru.
To ale není celý příběh. Byl by to možná příběh lásky a zrady, ale ten muž věděl, kam ona žena jezdí a ona věděla, že to ví. On s tím souhlasil, neboť mohl alespoň v tichu a klidu popíjet nápoj ze zkvašeného a destilovaného ovoce, kouřit vonné cigarety a sledovat útěšně hloupý program v televizi.
To ale není celý příběh. Mohl by to být příběh toleranci a neřesti, ale ta žena byla nemocná a jela se sem rozloučit se svým tělesným bytím, které ji tížilo. Ten muž se cítil plný vin za to, co udělal a hlavně neudělal v jedné válce a mnoha mírech. V tiché pomoci té ženě a v ubíjení svého času nalézal klid a smíření.
To ale není celý příběh. Ti dva si v toto místě a čase našli přítele, mořského racka se zraněným křídlem, který sedával s nimi večer, když žena se vrátila ze svých cest a muž se svého spočinutí. Sedávali s nim.
To je už asi celý příběh, i když by mohl pokračovat dál, tak jako pokračuje vše, co jednou začalo.
Ale jsou i jiné příběhy, třeba ten, co se udává u jiného dočasného obydlí. Tam sedává muž se psem na zápraží a hledí na slunce, dokud to nezmizí ve vlnách. Pak i se psem sedají do auta a vjíždí vyhlížet někoho, něco v co doufají, že přijde. Vrací se však sami a sedají pak dlouho do noci a vedou řeč s hvězdami na nebi.
Je to tak, obraz je přesný. Čekají, vyjíždí, hledají. Marně. marně, pokud ono čekání a vyjíždění není něčím hluboce smysluplným. Kdo ví, snad onen racek s poraněným křídlem, který právě i mne přišel na těch březích, kde jsem stál, navštívit a poučit.
Racek se zraněným křídlem.
Tam na těch březích, tam kde začínala dálka, tak lákavá i strašná.
Milujeme, co je daleko, nenávidíme to, co je blízké. Toužíme po tom, co nemáme a zbavujeme se toho, co je naše. Věcí, lidí, zvířat, moří, pevnin, vzduchu, životů a smrtí.
Jen to, co považujeme za svůj majetek, ač naše není, si chceme ponechat na celou věčnost, delší než moře, za které by se rád vydal racek s poraněným křídlem
Jednou poletí, vím to.
Zatím kráčí po hranici země a moře, života a smrti, Bytí a větru. Není mu zima, není.

31.8.13 Ač včerejší téze profesorova byla rozcupována spontánním aktem Jana a následnou relativizací výchozího axiomu, poté pak poukazem na epoché, realizovaným sirem, domnívám se, že si zaslouží pozornosti. Nejen proto, že co se řekne či stane se bude stále vracet, jak nás poučil a jev Věčným návratem nazval, jeden syfilitik.
A tak nevadí že stále opakuji sám sebe.
Jak vnímáme skutečnost záleží na nás. A co naše názory, postoje? Třeba sport? Hihi. Je nám to jedno, co je nám do nějakých přeplacených feťáků, chodících reklam, že. Ale je to přeci jenom souboj, najednou je nám jedna strana o chloupek z řiti sympatičtější. A za chvíli se už třeseme o výsledek, řveme nadšením pro jednoho a nenávistí k druhému. Že je to stejné s naší politickou orientací? Vírou či nevírou? Světonázorem? Někdo, něco nás přistrčilo a pak už nás samohybné síly dovedly až do toho či onoho tábora. Jsou to jen zoufalé snahy ega někam patřit, něco mít. Svůj klub, národ, stanu, pravdu… A máme-li - nedáme!
Ale pššš… Tohle jsou jen slova. Teď přijde to důležité - ticho za slovy.

30.8.13 V záři slunce co právě zapadalo a nad hladinou vodstva, v kterém se onen západ zrcadlil, seděl profA a takto ke svým druhům hovořil:
Zvykli jsme nazírat na scenérii takovou a nebo jí podobnou, jako na romanticky útěšnou. Opájíme se klidem a důstojností přírody, zatímco výjev tento by nás mohl plnit hrůzou. Třeba z nastalé noci a dne, kdy příroda, ona bezcitná mrcha bude zase vraždit svá dítka. Můžeme se děsiti či radovati jen tak, jen tak pro plezír, z výjevu tohoto. Záleží jak pohlédneme. Není krásy a ošklivosti, není radosti a smutku, není pravda a lež, jen my vkládáme tyto významy do dějů.
„Vy toho zase nakecáte profesore“, řekl Jan a vběhl do vody, zatímco sir Dagles mocně zvedal svoji nožku, aby obechcal patník, symbol hranice.
„Hleďte profesore, tak je třeba přistupovat k hranicím omezením.“ „Leč vy svým dělením, které odmítaje přijímáte a přijímaje odmítáte, se s patníky vymezení perete.“ „Prát se s patníky, ale fuj! Pane profesore, při vašem vzdělání!“
Mezitím Jan zčeřením vod zrušil scénu, které vedla k zamyšlení profesorově a vytvořil jinou, která vedla k zamyšlení obou altereg.
A tak tam sedí a přemýšlí a Jan čeří. Kdo ví kdy je to přestane bavit, asi až si sir půjde pro změnu zakousnout kus nějakého světonázoru.
Seděli tam a seděli, čeřili a čeřili a jestli toho nenechali, sedí a čeří tam dodnes.

7.7. Paprsek vyslaný nazdařbůh do vesmíru sluncem dopadl na hladinu středozemního moře, od něj se poslušen zákonů fyzikálních odrazil a pronikl okem do mého mozku.
Takto osloven vesmírem, takto jako nesčetněkrát do vteřiny, jsem tentokrát paprsek vyhodnotil jako poselství. Jen jsem zatím nevěděl, co to poselství obsahuje.
Středozemní moře. Nevím proč mu říkají středozemní, když je od středu země vzdáleno zhruba stejně jako jiná moře. A ve středu země, jak víme, moře není, jsou tam bubáci. Možná že ono moře bralo sebe za střed tak, jako mnoho bytostí. Pak by se ale mělo jmenovat soběstředné moře.
Prošel jsem tedy hladinou která částečně oddělovala vodu od zbytku vesmíru, abych se porozhlédl. Moře hostilo mnoho života, který se vzájemně snažil zabít a sežrat, tak jako kdekoliv jinde. Mezi vzájemným požíráním se jsem plul ignorován pro svoji nestravitelnost. Pro zachováni života je dobré být neužitečný. Pro zachování života je nutné najít užitečné. Pro zachování života je nutné být užitečný, ale nechutný.
Tož dobrá, milé bytí životné a co bytí bytostné?
Moře šplouchalo. "Takto, když chci, vytvářím vítr!" "Jak se začnu vlnit, začne i foukat vítr." Říkalo moře.
"Ha, dostal jsem tě". Pravil jsem k moři. "Jsi soběstředné moře."
Bohužel, pravil jsem takto tam pod hladinou, hubu otevíraje a začal se topit. Čtrnáct olihní na mořský pokyn mne vyzvedlo na hladinu.
"Dělalo jsem si jen kozy vole!" řeklo moře a rackové chechtaví se smáli až slzeli.
Další paprsky dopadaly na hladinu a odráželi se, plné poselství, kterému jsem zatím nerozuměl.
Bylo třeba se zamyslet. Jak všichni víme, k myšlení je potřeba tyto věci: Hory, moře, poušť, stromy, kameny a být nahý. To je k myšlení stejně nezbytné, jako kůň a pes k životu.
Vyňal jsem tedy se sebe své hory, pouště, stromy, kameny a odňal šat svůj. Jsa u moře, nechal jsem moře vstoupit do svého srdce, které jak víme je centrum opravdového myšlení.
Paprsky slunce se odráželi od hladiny i přímo přicházely se svým poselstvím, kterému jsem nerozuměl.
Zato jsem porozuměl moři, co chtělo říct, když žertovalo o větru vlnách. Hledáme, ztraceni ve vesmíru jistotu a hledáme jí tam kde není, ve vnějších projevech. Tak pátráme po příčinách a následcích, hledáme mezi nimi souvislosti. Ale příčina následek je jen klam, i když v onom klamu musíme žít svůj život.
Také měříme s metrem míry skutečnosti, která je ale podobna vlnám. Přibíháme k vlně, změříme ji a voláme: Odhalili jsme tajemství vlny. Už víme jak je velká. Ta se zatím proměňuje, mizí a vzniká protože není nic než neustálá změna.
Hledáme tajemství vlny v tom co umíme měřit, ačkoliv vlna je něco jiného, věčného a nepohnutého, protože není nic než neměnné trvání.
A v nekonečnu vln vznikajících a mizících do nebytí je jedna vlna... stejně důležitá jako ostatní.
Paprsek slunce nám stále nosí poselství, kterému nechceme rozumět.
Umlkám a nechávám své srdce putovat.
Jen putující srdce najde.

15.5. Bůh rozdělil lidi na chytré a blbé. Chytrým dal otázky, aby se jimi bědovali a blbým odpovědi, aby za ně bojovali. To je mi jasné. Ale proč to tak zařídil, to fakt nevím.

8.4. Než vylezete milý psové ze své boudy, než vyrazíte za hranice svého teritoria, stejně jako když na svém uzříte bytost, pamatujte že:
Dogmatici, fanatici a podobná cháska jsou nebezpeční když nemají, i když mají pravdu.
O výsledku nerozhoduje a cíl, ale to jakým způsobem konáme.
Možná také rozhoduje víra, ale ta nás může dovést mezi živé-mrtvé a nebo touha, ale ta může dovést do roklí, kde se utopíme v krvi.

8.4. 2013 Unaveni nadějí. Naděje je stejná děvka jako pravda, každému dá. Lépe kráčet bez potvrzení správnosti cesty a bez naděje že za zákrutem cesty čeká štěstí.
Cesta se tak stane skutečnou a skutečné nepotřebuje pravdu, cesta tak stane jistotou a jistota nepotřebuje naději. Tím, paradoxně, k nám naděje a pravda sami přichází.

7.4. 2013 Lidé se nás zvířat často ptají, proč v noci a přes den spíš spíme a ráno a večer spíš nespíme, spíš se pasem a nebo lovíme.
Tak to máte tak, milí lidé. Střídání dne a noci, změna. Střídání časů a střídání pelechů, střídání vesmírů a střídání misek s jídlem. To jsou ty chvíle, kdy je třeba být bdělý a nepropást je, propást je leda na pastvě.
Tak si to pamatujte a až bude chvíle změn, tak nespěte, nejen hodinu bděte s námi.