Jakož i další samomluva
Dům je mnohem víc, než stavba.
(Neznámý Mistr Zedník)
Kam se to jen člověk nedostane. A kam se dostane! Tuhle jsem byl pracovně v jednom areálu plném domů v parku. Péelka to byla, jedna z nejproslulejších. Nevím, jsem-li tak senzitivní a vnímám atmosféru místa, nebo mi prostě hrabe. Kdo to ví, kdo to ví, leckdo sice odpoví, ale nikdo neví. Odpovídat je to nejsnazší, horší je vědět a nejtěžší je mlčet.
No a já v takových místech vnímám přes všechnu hrůzu, jakýsi vznešený klid, jakýsi přesah dál za hranci našich upachtěných a malých životů. Ale také tu hrůzu, samotu…
No a pak jsem byl v jiném domě, v tom domě v městě L, kde bydlí naši milí za našeho přispění. A tam pan K tančí, pan ad se bojí sám sebe, pan MaP se raduje a truchlí, pan K mluví a pan V se táže. A pan Já hádám, co tam asi vznikne, pokud vznikne, za atmosféru, který genius loci tam bude bydlet s námi. Ten dům, ten dům v městě L, ten dům, ten dům… A ti, co tam bydlí a ti, co tam pracují, tohle bude zajímavé Jeníku. Ono už se tam cosi tvoří, jakoby tam bojoval velký klid s neklidem, tak jako vždy v téhle společnosti. A realita je značně fluidní, čas přetéká sem a zase tamhle a jen některé chvíle jsou pravdivé a ty vytvářejí podivnou mozaiku.
Ovšem nejvíc bojuje slečna šéfová a šéfové s tisíci problémy a realitou vnější, co sice působí jako absurdní, ale je krutě skutečná.
Koná-li někdo předepsaný čin jen proto, že je třeba jej vykonat, a vzdá se ulpívání i plodu, v takovém vzdání se spatřuji založení satwické.
(Bhagavadghíta)
Konal jsem činy řazení převodových stupňů a pil kávu a energetické drinky. Tábor skončil, jel jsem domů a porušoval předpisy, snad mi ten řidičák nevezmou. Někde o sto kilometrů dál byla má žena, pes a postel. Postel, do které zalezu a budu v klidu spát. Dvanáct samotíků a deset snadníků na malém prostoru jednoho domu hledalo a nacházelo, jak spolu žít. Týden. Zážitky byly asi nejen příjemné, ale jistě byly hluboké, jako spánek, do kterého upadly dívky na zadní sedadle vozu, který jsem řídil. To je vše, dál je mlčení, co zbude za všemi slovy, činy a životy do doby dalšího slova, činu.
Neobírej se svou svobodou, zapomeň sebe sama.
(M. Schwob; Kniha o Monelle)
Ten den jsem kráčel s panem Janem a pan Jan, jak má v obyčeji, tančil na špičkách a házel vším co našel. Bylo to na jednom pražském sídlišti, na stejném, co bydlí i naše dcera. Jeden osud, druhý osud, v čase a prostoru tak blízko sebe. Ale na tom sídlišti jsou stovky osudů, zamrazilo mne, najednou jsem nebyl schopný pochopit, jak se do toho kousku země a času vůbec může tolik vejít, tolik nadějí, zklamání, štěstí, smutku, beznaděje…
A pan Jan tančil odnikud nikam a házel předměty, jako by předváděl, jak já se chovám ke svému životu a ke svým myšlenkám.
Já, který jsem v dětství nemohl pochopit, proč dospělí, vzdělaní a moudří lidé se dožadují, aby se jim vrátili hodní soudruzi Pražského jara a řídili jim životy. Nechtěli, aby jim soudruzi přestali řídit život vůbec. Možná jsem se za ně styděl, možná jsem jimi opovrhoval a odmítal se proto jakkoliv zapojit, utíkal raději do ghet zavržených. Možná, snad. Myslel jsem si tenkrát, chachachááá, že já jsem jiný, že je to problém soudruhů. Až po letech jsem pochopil, že lidé vždy hledají hodného pána, ať je to pan kníže, soudruh, zpěvák, fotbalový klub, vědec osobně či pěkná vědecká teorie. A já utíkám a neuteču a pan Jan dál tančí a odhazuje věci.
Zatímco E. Fromm a jiní ten útěk před svobodou pojmenovali slovy, teorií, která se opět stala někomu pánem či bohem, pan Jan neříká nic.
Já, pan Jan, tu jdu s panem Janem a pan Jan se usmívá jako Buddha, malinko výsměšně a já mám neodbytný pocit, že tak, jak toho z toho, co vím já moc neví, tak ví něco, co zase nevím já. Něco o svobodě a osudu. Možná, snad…
Jan s Janem kráčí na pozadí nehybných, šedých paneláků, za kterými se převalují a explodují vlny tisíců osudů a usmívají se.
Ani jednomu to však dlouho nevydrží.
Tam za zdí je cesta, za cestou je cíl, za cílem je cesta, co nekončí zdí.
(Doslovně podle pana ja)
Letěly po mně boty. Ty boty hodila snadnice, slečna B, neb jsem šel bos. Šel jsem bos s panem H, neb pan H byl rozrušen, a když je pan H rozrušen, uklidní ho rychlá procházka. Nestačil jsem obout bot na nohy své, kráčel jsem bos s panem H, abych mu vrátil klid.
Klid byl zase nalezen. Druhý den pan H přitančil, neb pan H pouze tančí, sedl mi na klín a smál se. Byl tak rozesmátý, že když si šel zase lehnout, prorazil hlavou umakartovou zeď. Pan H se snad smál mně, snad se vysmíval tíži bytí, které snad, snad, ano snad, na chvíli unikl. Neměl jsem na tom žádnou zásluhu, vše řídil a vedl pan H. Třeba tou zdí jednou projde, tou opravdovou zdí, na kterou nacvičuje.
Cesta, které dáme cíl, už nevede k cíli.
(Volně podle pana LaC.)
Ten poslední den, ten den poslední z řady dní toho týdne, jsem sám vyšel s panem Da a panem Ku. Vyšel jsem ten poslední den z řady dní, co byly, a v den první z řady dní, co přijdou, s panem Da a panem Ku na luka v horách a kráčeli jsme. Pan Da zamyšlen si prozpěvoval své vlastní mantry, pan Ku tančil, občas hlavu k hlavě mé přiložil a ani se nesnažil prokousnouti mých krčních tepen či zatnout dráp do mé šíje. Pan Ku byl totiž asi šťastný, možná, snad, vždyť jsem to už psal, kuwadrát, jen nejistota je jistotou. Šli jsme volně loukami v horách, s panem Da a panem Ku, to je celý, zbytek si domyslete, taková makačka na bednu to zase není.
A je v tom fffše!
Kde je lidský smysl konfrontován s naprostou nesmyslností, nezbývá mu než kapitulovat a vzdát se sama sebe.
(Jan Patočka)
Nejsem hoden snad ani padnout do prachu před spiritualitou pan Vo. Citlivosti na hraně sebedestrukce, jeho tancem v tomto nesmyslném světě, jeho cestami do jiných dimenzí, spíše mimo všechny dimenze.
A tak píši o panu Ad, panu Ad, který čekal na pana Hyju, moc toužil aby přišel a moc nechtěl, aby přišel, neb se bál sám sebe. Krásný to obraz, hrůzný to obraz. Tohle znám, to známe, tak žijeme všichni. Jen málokdy v tak průzračně jasné formě jako pan Ad na té louce, kde jsem seděl s ním a vedli jsme řeč. Řeč, která si nehrála na sdělení, jako si hrají naše podobně bezvýznamné řeči, kterými také jen plašíme vědomí, že chceme i se bojíme toho, co přichází; nejvíc sama sebe.
Jó, radši snad teda nesubstanční ontologie kámo!
Buddha, Kristus, Mahávíra, byli jen proroci druhého řádu. Ti největší světci prošli a prochází kolem nás nepoznáni.
(swamí Vivekananda)
Budybudydáá. Zpívám a slova se vrací jako míček odražený od zdi.
Já byl týden s nimi. Já týden byl.
Zpívám o mladém panu R který svým šamanským křikem plašil nám neviditelná nebezpečí poletující kolem nás. Který uklízel všechno špinavé nádobí, neb seznal, že služba lidem a čistotě je jeho poslání. Který hned, co douklidil, se opět k zahánění démonů hotovil, mávaje rukami svými a křiče z plných plic.
Já zpívám o J, který odhodil boty své i šat svůj a nahý kráčel po špičkách.
Já zpívám o M, co shromažďoval věcí zdánlivě nepotřebných a vláčel je v náruči své, do jam a bahna přitom padal a vytažen býti musel, však opět, beze stopy strachu s nákladem svým se na cestu vydával.
Zpívám i o jiném M, co v pozici lotosové seděl, manter zpíval, opět popošel a opět k meditacím usedal, brýlí, bot přitom ztratil, i sám se ztratil a nalezen co vzácný poklad opět byl.
Zpívám o slečně Ch, co plakala nad věcmi obyčejnými a smála se hrůzným.
Jistě i o dalším M zpívám, co žongluje míčkem, kráčí. Kráčí a zpívá svůj zpěv tak, jako i my činíme, nebo bychom měli.
Budybudydáá. Zpívám teď bez něj, s ním, a slova se vrací jako míček odražený od zdi. Vše se vrací, není kam jít a přes to já jdu dál a už ani nevím, jsem-li to ještě já.
Budybudydáá.
Přistupujte k záležitostem srdce rozumem, k záležitostem rozumu srdcem. Skutečnost je fikce a fikce je skutečností.
Vstoupil do domu na konci ulice polní a sehnul se. Snad na znamení pokory, snad jako úhybný manévr před letícím talířem. Snad, snad, možná, asi, jen nejistota je jistotou.
Mohl tu být za samotíky, klidně mohl, ale byl tu za snadníky. Snadníci byli stínem samotíků, jejich druhou stranou tak, jako samotíci byli druhou stranou snadníků.
Sehnul se znovu, tentokrát letělo hovno, které za jeho zády vytvořilo na zdi artefakt. Profesor autsajd tomu docela rozuměl.
Vytáhl jednoho samotíka z pohádky, do které už málem vstoupil skrz rozbitou televizi a přisedl. Další samotík jedl z jednoho z mála talířů, co zde ještě zůstaly. Jedl s nechutí, tentokrát nákyp, nikoliv lidské maso zuby trhané. Sir Dagles tomu docela rozuměl.
Pomocí několika slabik, gest a dotykem hlavy pak pohovořil opět s jiným. Nehovořil, nebo snad hovořil. Jan tomu docela rozuměl.
Odkudsi z koutů, které zde byly i uprostřed místností se vynořil stín. Stín koho? Samotíka a nebo snadníka? Čí byl druhou stranou? Nešlo to rozeznat, stálý kontakt obou skupin vedl k tomu, že vibrace čaker, esence ducha a další podobný sajrajt se mísily. Křišťálová tvrdost osob samotíků pak nutně vítězila nad nezakotveností snadníků a tak tito se stále více podobali samotíkům.
Trojjediný autor tohoto textu už dnes ničemu nikdy nerozuměl a proto snad, snad někdy rozuměl.