První setkání s Indií je i pro připraveného šok. Zvlášť takhle po půlnoci v době monzunu. Vedro, dusno, neodbytní rikšové. Vzduch prosycený dýmem z výfuků. Na ulici mrtvá zvířata a dost možná i lidi.
Ještě ten den odjíždíme do Šrínagáru. Je to výsledek zmatku a blbosti, ale má to výhodu poznávání. Poznání toho, v co změnila občanská válka tenhle prý ráj na zemi. Všudypřítomné napětí a agresivita. Turisté mizí a na ten zbytek se místní vrhají jak psi na kost.
A tak honem do Ladaku, kam jsme od začátku mířili. Silnice zprůjezdněná právě dnes. Voda vzala silnici a mosty a stovky mravenečků vybudovalo novou, která tu bude dokud zase nezaprší. Termín silnice je samozřejmě poněkud nadsazený! Po městě musí
mít autobus zavřená okna -- občas někdo hází bomby, a tak všechna okna, co má, jsou skutečně zavřená.
Stoupání do Zoji la. Silnice serpentínama nabírá stovky metrů převýšení a pohled z okýnka do propasti pod námi je poněkud skličující.
Sklíčenost se ale změní v čistou hrůzu, když začne opět pršet. Řidič vypne rádio (to je v Indii něco nebývalého, ten chlap musel být naprosto na dně.) a musí jet a jet, protože cesta se mění v jednu bahenní klouzačku a hrozí další sesuvy.
Autobus skáče a klouže s koly těsně nad bahnitým srázem a i místní mají obličeje barvy zelené.
Konečně průsmyk. Za ním Malý Tibet. Část toho velkého, okupovaného a likvidovaného Čínou za tradičně připosraného dohledu zbytku světa. Turisté pak vyjíždějí okouknout jeho zbytky. Nestydí se nedat ani rupku, je-li vstupné do kláštera dobrovolné. Strkají foťák do obličeje chabě se bránící bezzubé stařeně, aby si pořídili veselou fotografii. Ostatně naši soukmenovci přinutili obyvatele používat zámky. No a my jsme také turisté, což mě trochu děsí.
Naštěstí se ukáže, že přeci jen né tak klasičtí, takže výpravy nás vykazují ze stanových plácků a domorodí průvodci si nás chodí prohlédnout (a pokusit se něco prodat). Přeci jen, sami s baťohy a bez koní, průvodců a kuchařů jsme trošku nezvyklí!
Na naši pozici poutníků jsem samozřejmě hrdý!
A největší pocty se mi dostane, když mne při jednom setkání v jednom průsmyku požádá místní honák, ať mu pomohu převést koně přes sněhové pole. Vrchol mé profesní kariéry, když uvážíme, co pro toho muže znamenají právě jeho koně!
Ale teď teprve přijíždíme a autobus se po dva dny kodrcá nahoru a dolu směrem do Léhu -- hlavního města provincie.
Někdy sestoupá až k Indu, což je tu nejnižší místo. Dělá to tak 3000m n/m. Kolik, se neví, mapy sem ještě příliš nedorazily.
Zpestřením jsou i vojenské prohlídky. Ty pečlivě dbají, aby každý cizozemec vyplnil jejich dotazník. Bývají tam pak napsané pozoruhodné věci, neboť chlapci samozřejmě neumí psát ani číst.
A my dorazíme do Léhu. Město má tři části. Vstupní je slum, garáže a kasárna. Střední je orientální “city“ a třetí město zahrad a ticha. Nad městem opuštěný královský palác a ještě nad ním klášter s obři sochou Budhy Meitrei. Posedíme před ní.
Do města již dorazili agresivní obchodníci z Kašmíru a obsadili obchody na hlavní třídě. Vybíhají z krámků a nutí a nutí a když pochopí, že nic nekoupíme, dostanou výraz, že se při odchodu raději neotáčím zády. Tak my výhradně nakupujeme u šikmoočků usměvavých, relaxovaných lidí, kteří nic nenutí a rádi si popovídají. Ať koupíme nebo ne, loučí se s úsměvem a „“džulé“.
Na jednom konci města je stupa postavená japonskými Buddhisty, která vyniká, krom jiného naprosto neuvěřitelnou čistotou.
Ale i Tibeťané jsou nesmírně čistotní. Zametají, nádobí se jen leskne. Staří se samozřejmě nemyjí. Nadmořská výška a ultrafialové záření se postará! Mladí se myjí stále a také již z toho mají zdravotní problémy. Nicméně jeden si připadá jako čuně, když nemytý a nečesaný přeskakuje zamrzlý potok a vedle si Tibeťánek pečlivě čistí zuby, přes rameno čistý ručník vytažený odkudsi z jeho chatrče.
V Léhu se po týdnu, kdy jsme strávili 70 hodin čistého času v autobuse, umyjeme i my a po aklimatizaci vyrážíme.
Vlečeme se v úpalovém a úžehovém počasí údolím Indu. Řeky se tu chovají zvláštně. Valí se lhostejně korytem a půdu, nejsou-li svedeny do zavodňovacích kanálů nezavlaží -- kolem je poušť. Potoky jsou zase zajímavé tím, že bývají větší nahoře nežli dole, kde se pozvolna ztrácejí.
A od Indu nahoru a nahoru, až asi tak do pěti tisíc metrů nad mořem. Alespoň tak to říkají místní mapy podrobnosti školního atlasu a se spoustou chyb.
Dolu a nahoru a dál.
Hory jsou fascinující. Nikdy bychom nevěřili, že pouštní krajina může působit tak přívětivým dojmem. A barvy kopců Zanskáru! Ale i plazení v poledním vedru bez vody, kdy v zoufalství převařujeme vodu z řeky barvy a konzistence polévky a já mám pocit, že hladové duchy Tibetu mohu kolem sebe nahmatat.
Dvakrát jíme a jednou spíme u místních. Jsou pohostinní tak, jako chudí lidé všude na světě. Večer nehledí na televizní estrády, ale do plamenů a nebo na nebe při sedánkách na plochých střechách svých domů. Možná hledí i na sebe a do sebe.
Ale život je tady víc než tvrdý. Staré lidi nechávají bydlet venku, aby na ně přivolali smrt. Jídla je málo a zima dlouhá s jedněmi z největších mrazů, co na obydlených místech na zemi jsou.
Tady také způsobíme kulturní šok. Vysmrkáme se do kapesníku! Že jsme divní a nevychovaní, to se ví. Ale strkat si své exkrementy do kapsy?! Jak bychom koukali na někoho balícího si pečlivě lejno do batohu! Ale jsou tolerantní a tak se nás snad ani neštítili.
Na trase plánované cesty vypukly nepokoje, a tak se točíme směrem zpět k Léhu. Cestou ale strávíme tři dny v Likir -- gompě, klášteru postaveném na kopci a na potoce, což tady jde obé najednou. V klášteru je vrbový hájek a v něm škola
základka pro mnichy.
Tam bydlíme a večer posloucháme kloučky -- mníšky s úžasnou laxností recitující mantry, hovoříme s Lámou učitelem s aprobací Ladakí a teologie, Procházíme se klášterem a okolím a sledujeme vesničany stavící obří stůpu.
Připadá mi to jako velmi smysluplné počínání. Rozhodně lepší nežli to naše západní zmítání.
Mniši jsou především uličníci a to od nejmladších po nejstarší. Žáčci schovávají učiteli kabát a pokřikují na něj. Ale autorita je zřejmá. Co Láma řekne, to platí.
Další gompa, ve které pobudeme, je Hemis. Veliký a trochu strašidelný. Nad klášterem je poustevna, kde dosáhl osvícení Gotsang -- zakladatel Také tam otiskl ruku do skály. Tak.
Lezeme na horu nad klášterem -- pod nohama Indus o tisíc metrů níž.
Také přechodím jakousi amébovou úplavici, pak zase kolabuje Helena. Leží vedle cesty a pohled má skelný. Ale i to se podaří rozchodit. Jednou mi také začne omdlévat a to nad pěkným srázem, takže mám co dělat. Pak se dovíme, že v téhle chvíli se udělalo dceři v Čechách pěkně zle… jsou to věci.
Z Léhu si uděláme výšlap na nejvyšší silnici na světě. Kardunk -la je průsmyk, kam se vozí turisté v tereňákách. My to vezmeme z 3650 m n/m do 5606 m n/m pěšky. Za osm hodin i s malým zablouděním (nejdeme po silnici) je to slušný čas. Kontrola nás nejdřív nechce pustit, ale pak nám uvaří čaj a s úsměvem nás nechají jít. Inu Tibeťané.
Po návratu Helenu bolí hlava a venku prší. Hlava asi bolí i z cesty z průsmyku v náklaďáku, který nám obstaral jako stop správce boudy v sedle. 50km serpentin s výhledy na vraky aut méně schopných řidičů.
Pak hlava nebolí, ale prší. Pak se dovíme, že všechny (čti obě) cesty vzala voda. Čekání si zpestřujeme dvěma akcemi mezi 5000 -- 6000m n/m. Jednou podle stop nás v noci přijde navštívit sněžný levhart. Ráno máme kolem hory a hory. Na jedné straně kulaté kopce Tibetu, na druhé zasněžené špičky Himalájí.
V Léhu podzim barví listí a také se barví, že silnice bude, až naprší a uschne, tedy na jaře. Zda se dá projít nikdo neví. Tedy vlastně ví, ale každý něco jiného, však vždy zaručeně.
Vůbec je zde zvláštní způsob informování. Jak jsme
pochopili, je neslušné někomu kazit radost, a tak povídá-li o svých plánech, nebudeme ho obtěžovat, ačkoli víme, že se chystá do horoucích pekel. Také je nevhodné nevědět a tak dáme „zaručené informace“. Teprve až plán odvolá sám, je čas říci že to byla naprostá pitomost a sebevražda.
Jeden řidič na to jde zase tak, že nabízí převoz přes Šrínagár. Namítáme, že tam teď unesli nějaké zápaďany a jednomu pro zvýraznění svých požadavků uřízli hlavu. To už je týden! Snaží se nás zlákat ten muž. Nedáme se přesvědčit.
Letenky vyprodané do prosince. Po pouhých třech rvačkách na letišti se dostaneme do letadla, což je tady neuvěřitelné štěstí, norma je tak dvacet. Sedíme šťastně v letadle a náhle: „ticket number…“ máme vystoupit! Pak nás ještě zkontrolují a zase můžeme nastoupit! Asi takový žertík, trošku jsme tu otravovali.
Letadlo udělá otočku, Nanga Parbat vlevo a jsme v Jamu. Takže nebudeme zdobit čorten jako vánoční stromek? Nebudeme, ale nějak tak spontánně nejásáme. Snad nikde jsme se necítili tak doma, jako v téhle papírově exotické zemi.
Večer už spíme v Dharamsale. Tu postavili Angličané a obývají ji Tibeťané s Dalai-Lámou, Indové, opice a turisti. Ti poslední se tu cpou pozitivníma vibracema a hašišem, až se jim dělají boule za ušima. To, co je vidět v klášteřích u silnice (a tedy hojněji navštěvovaných) v Ladaku, je tu naplno. Mniši předhodí turistům trocha mystiky a baví se pak jejich smrtelně a smrtonosně vážnými tvářemi. Je to taková milá hra.
I tady vyjdeme do hor, které tu již připomínají Tatry nebo Alpy a místo čortenů jsou tu Šívovské svatyňky.
U jedné v Idrahár Passu se setkáme se skupinou poutníků. Ti dají na oltářík jablko, ale když mě uvidí, seberou ho a dají mně.
Sežral jsem Šívovi jabko!
V jiném minichrámku mi bráhman udělá posvátnou tečku na čelo.
Tu umyji až doma!
Nad našimi hlavami se houfují supy.Asi dobře vědí o naši současné kondici. A tak domů!
Do Dillí a na letiště. Už nás Indie nešokuje a pohybujeme se tady docela suverénně. Ale teď domů. Domů? Na letišti uslyšíme češtinu v té její klasické naštvané a hádavé formě. Udělá se nám zle!