© jan dag puš 2006
Tento výlet začal v pět hodin ráno, kdy zvuk budíku pípáním zaplašil sen, který jsem se stejně „neodvážil žít“. S Helenou a psem jsme došli na jeden vlak, z něj přestoupili na jiný vlak, do kterého přistoupila na nejmenované stanici vlaku, tedy stanici V, když jsme pozastavili přesun z bodu A do bodu B ,nejmenovaná slečna, dcera matky A, tedy slečna B. Takto jsme dojeli až tam, tedy do bodu T.
Zde došlo k první vzrušující události. Na místo dojel muž, tedy říkejme mu M v automobilu, který byl kdysi dávno vozem značky Škoda, ale dnes se stal Petrem Bezručem. Do P.B. jsme všichni nastoupili a za zpěvu Slezských písní vyjeli. Já jsem se poprvé, a nikoliv naposled, zakousl svým ocelovým chrupem do svačiny, kterou mi poslala paní doktorka. Svačina byla báječná a my mířili k městu, jehož jméno se stalo dalším signem tohoto výlet -- nomen omen: Mimoň.
Námraza namrzlá na objektech přírodních i lidskou rukou stvořených tvořila v mlze vůkol se válící, jak lenivá Barča, arteficiální struktury. V Petrovi Bezručovi pak odmrzajíce ze střechy a tou protékajíce dopadala v kapkách na nás, jak slzy barda slezského lidu plačícího nad osudem M.M. Arteficiální struktury pak působily na struktury mé mysli a já se snažil vytvořit strukturu gnozeoidní, tak všeobjímající a všepolehávající, jak námraza vůkol. Raději jsem však zanechal struktur a jako tele ke struku jsem se opět vrhl k oné svačině, která stejně, jako město Mimoň, byla signem tohoto výletu.
Nasycený jako kyselina, jsem pak již s optimismem vyčkával věcí příštích. Automobil vjel do jiného města, proslulého těžbou radioaktivity v sedmdesátých letech minulého století, na konci minulého tisíciletí. Nijak nás proto nepřekvapilo, že jsme se ocitli rázem v o oněch časech. Lidé v šusťácích se procházeli po šedém sídlišti, Kulturní středisko bylo vyzdobené, samoobsluha Jednoty zvala k nákupu. Vyštrachal jsem tedy z kapsy kabátu, který jsem stejně od těch let nesundal pětku a koupil si deset dieťáku a jedno RP.
Opustili jsme ono město a dojeli do místa M. Tam se jali hledat objekt, který jsme hledat vyjeli. Dobří lidé v dobrém kraji! Nejprve nás poslali na jeden konec vesnice, pak zpět a nakonec v hospodě, kde jsem se byl zeptat, zase tam, kdy jsme již byli. Vzhledem k tomu, že jsem nemohl najít ani dveře z lokálu, osazenstvo putyky začalo uzavírat sázky, kdy se zase vrátíme.
My však objekt našli, zjistili, že nestojí ani za pohled a tak mohli jet zase domů.
Cestou se stavili ještě v Masarykových domovech, kde v této době polehává jedna naše kamarádka K. Její polehávání asi zapůsobilo, že na kraj zamrzlý začal polehávat sníh.
Sníh leží, já dojídám onu klobásku a dopisuji mimoňskou prózu o krásném dni na cestě.
Kniha návštěv a vzkazů autorovi webu