Z pera korektora www, který s neslýchanou odvahou pronikl do samé blízkosti autora, či spíše autorů, a přesto se navrátil, aby vydal svědectví:

Protože se stává, že občané bloudí v těchto stránkách, aby nalezli své oblíbené dílo, které je jim majákem v rozbouřených vodách jejich životů, rozhodl jsem se pro vytvoření tohoto úvodu, který by byl průvodcem v stránkách dalších vzdělávacích všeobecně, a zejména akcentujících vědu lykanthropologickou, prastarou to nauku o vlkodlacích.

A také vše vertikální.

Stále mám před očima dobromyslnou tvář Jana, jeho naivní oči, které probouzejí v osudu neodolatelnou touhu nakopnout. Jeho dobrotu a soucit, vedoucí ve spojení s naivitou až ke krutosti a bezcitnosti.

Vidím kalné a výsměšné oči autsajdovy, slyším jeho ironický smích. Vnímám tu nekonečnou skepsi a opovržení nad světem i nad sebou samým. Ten chladný a nezaujatě krutý pohled na vše, pohled, který se nakonec stává vlídným pochopením a laskavostí.

Dodnes cítím úzkost, kterou jsem poznal při setkání s vlkodlakem sirem Daglesem. Bytostí neznající strach, jen touhu a vůli. Bytosti vysmívající se smrti cizí i své. A přeci, nebyl to on, který, když jsem ležel zraněný, ke mně přistoupil, aby mi olízal rány? Nebyl to on, kdo mne vlekl v mordě neznámou krajinou dny a noci až k domovu a spáse?

Je asi škoda, že není výpovědí jen od jedné osoby autora a že vše je zasažené silou dalších já.

Možná je to ale i dobře.

V úvodu je snad dobré se seznámit s historií v části popisující podstatu rozpolcenosti autora.

Autor je nejčastěji a nejvíce Janem, ale prosvítající podoba dekadentního intelektuála a podoba zvířete, je pak patrná na na této fotografii.

Těžko se odděluje horolezecké vytahování, od schizoidní samomluvy, pubertálního mudrování, laciných veršovánek a dalšího.

Co je v ostatním je asi srozumitelné z názvů. A nebo ne? Asi ne, co?

Psáno den po výročí smrti V.I.Stalina a V. Hraběte, narození autora a dne modliteb adventistických žen. Psáno na editoru Vim; tohoto dne, 2005 ad.