Jakož i další samomluva
13.11.2015 Nečekaný podnět žádá akci. Viz to, co je v odkaze nafoceno a napsáno.
1.11.2015 Bojovka pro děti z dětského domova. Zase něco jiného. Velmi inspirativní, také díky té, co mi k akci přizvala (K. B.)
1.11.2015 Že bych sem začal zase psát?
31.1.
O lidech autistech je třeba vědět:
30.3. 14
Když tak někde bývám s "Dítětem postiženým poruchou autistického spektra", jak se má říkat, tedy autistou, autíkem a poslouchám stále dokola... mám chuť si udělat transparent a ten před sebe pověsit:
A pro některé (naštěstí řídce se vyskytující) kolegy a rodinné příslušníky:
Opravdu se neuklidní a nezorientuje v situaci, když ho zahrnete deseti radami, informacemi a příkazy za minutu.
8.8. 11 Divnej rok, divnej. Divnej rok uběhl od posledního zápisku.
Zatím jen dobrý nápad, co měl pan KKk.
Sestrojim si Palas Athénu na baterky. A ty baterky budou mít hroznou výrž a ta Palas Athéna bude i voděvzdorná a já se s ní budu koupat!
11.8. Pan KKk je upovídaný. Pan KKk je osobou postiženou poruchou autistického spektra -- asperger, tedy jeho způsob hovoru,
ten nekonečný naléhavý monolog na cca tři témata nepřekvapí. Pan KKk ovšem chce aktivní spoluúčast ke svému monologu.
Pan KKk má své asistenty a asistent, i když tomu všichni nevěří, je pouze člověk. A takový člověk, milé děti, tak takový člověk má psychiku a
ta má zase své hranice schopností snášet bez újmy malé kapky neškodných slov, které leptají, deptají, ptají, tají, jí... asistentovi začíná prostě a
normálně hrabat.
Slyšte nyní pravdivý příběh tajemný o panu KKk a asistentce. Ta dívka prožila, tedy proslechla a proodpovídala s panem KKk mnoho dní a hodin.
Až jednoho dne
pohlédla na pana KKk a vše zmizelo v bílém světle a jediný zůstal pan KKk světlem oděný. No považte, tak tomu bylo!
A zase v místě, kde pan KKk bydlí, se zjevil v noci duch, černý a temný, tak jak duchům káže zase jejich symptomatika. A ten duch, milé děti,
měl pohyby pana KKk. Ale mlčel, takže to nebyl pan KKk. A nebo byl, možná se pan KKk zjevuje tu jako anděl, tu jako démon, možná je anděl a
démon. Hůůůů, já se bojím milé děti, vy to rozdejcháte a rozchodíte, ale co my?
A já, hračička s významy věcí, takto pravím Vám: V každém je anděl a démon a někdy je to holt poznat. Jak vidno, někdy i vidět. No to jsou věci co?
Ale hlavně že jsme zdrávi, zejména psychicky, že!
10.8. Pan F chce řídit, šéfovat. Pan Kri se zase s každým pere. A tihle dva našli v lese přístřešek z větví. A každý jeden z nich hned usoudil, že je to jeho majetek. Dva urputní malí kluci se setkali a schylovalo s k válce. Nabídl jsem jim sebe, jako cíl střelby z pušek - větví, osobu k pronásledování. Ukázalo se to průchodné. Nepřátelé se spojili a podnikali útoky ze své základny, mnohokrát si zastřelili svého asistenta, blbli jako blbnou všichni správní kluci. I k tomu se někdy hodí asistent, aby se stal důvodem pro spolupráci, zatím jen klukovskou. Další čtyři zatím postavili společně přehradu na potoce. A tak jsme se mohli vrátit spokojení, mokří (pršelo) a špinaví na základnu - tábor. Pěkný den, pěkný.
22.7.
Život s našimi dětmi je plný úžasných zážitků. Jak nevzpomenout na pana M. zpívajícího radostně: Vlastníme, nakrátko, utržené sluchátko... se sluchátkem v ruce, které pěkně nakrátko urval v budově. Jak zapomenout hody vlastním lejnem pana D na cíl. Jak neobdivovat pana J. který praktickým důkazem vyvrátil lemma, že hlavou zeď neprorazíš.
Nespočet úžasných interakcí našich s jinými dětmi, kterým před užaslým zrakem jejich maminek vyrvali z ruky hračku či svačinu.
Je to mžik, není na světě zatím znám člověk ten, aby doohlídal celý den, byť jedno dítě jen.
Pak se ovšem asistent někdy ptá: Jak k tomu našemu úsilí dostat naše děti někam ven, ostatní přijdou?
Problém graduje, trávíme-li čas na veřejných místech či ve vypůjčených prostorách. Taková návštěva, pobyt, bývá zároveň premiérou i derniérou.
Komu se divit, kdo je v právu? Je v pořádku že narušujeme občanské soužití, klid myslí lidí a konzistenci budov a jejich zařízení? My ovšem chráníme jiné, výsostné právo dítěte. Ovšem...
Ach Kurte Gödele, ještě že máme tvoji věty o neúplnosti a víme, že nelze rozhodnout, tedy že sami nedokážeme najít pravdu. Geniální Kurte, co jsi krom svých důkazů na pomezí matematiky, logiky a filosofie svým životem dokázal, že ani genialita neochrání před zblouděním, zemřel jsi hladem jsa stižen paranoiou.
Ach já, jsem snad chytřejší Kurta, abych rozhodl? Spíš podobně skončím.
Takže nevím.
16.5. Pan Miš se díval s mým synem, asistentem též, na tv. A v té tv byla soutěž znalostí matematiky. Poměrně obtížná. Pan Miš má dvanáct let a potíže ve škole speciální zvládnout trivium. A pan Miš hádal, které z čísel je iracionální, jak je to s odvěsnami a pan Miš se z devíti případů osmkrát trefil. Vysvětlení? Třeba se napojil na rozum mého syna, nebo na vesmírný rozum, kdo ví.
19.3.10 Měl jsem sice dojem, že zaváděné standardy kvality v sociálních službách jsou
pitomost, ale skutečnost předčila očekávání. Neuvěřitelně drahé pro organizaci a pro daňové
poplatníky. Akceschopnost organizací snížena, formalizmus na postupu, stáda lidí se na tom
přiživuje. Minimální kladný výsledek.
Uff, někam jsem to říct musel, tak proč ne sem, mé
veřejné vrby.
Na druhou stranu je jaro, člověk si zvykne i na šibenici a kráčí se dál.
A
já začnu zase psát.
11.1. Pan V je zvláštní pán na těchto stránkách, protože
jsem si ho vymyslel. Vlastně ani ne, já ho sestavil z mnohých pánů, nejspíš i ze sebe sama. Pan
V měl zálibu, kterou děti nemívají. Rád sedával a koukal na trávu, případně do listí stromů. V
zimě pak na sněhové vločky. Celé dny. Prostě mu stačily k zábavě nevelké děje, velké ho
otravovaly, děsily.
To dá rozum, že byl diagnostikován jako depresivní, dekompenzovaný,
asociální, autistický a mentálně retardovaný.
Ostatně po několika léčebných pobytech už
docela byl.
Chlapec vyrostl a byl shledán neadaptovatelným na společnost, která byla
činorodá a uměla se bavit, jezdila tam a zpět, nebo koukala na obrazovku a pohyblivé obrázky.
A mladý muž, považte, koukal na trávu, nebo sněhové vločky.
V ústavu na něj hulákali a
zaháněli ho z trávy do pokoje k tv.
Jednoho dne se v ústavu něco změnilo. Panu V začali
vykat, byli na něj milí a ptali se ho, co by rád. Ale on jim nic neřekl, tedy řekl něco o trávě,
tedy nic, co by přeci mohl chtít. Tak se zamysleli a protože moc dobře věděli, co by na jeho
místě rádi oni, to dobré hned zčerstva nanutili panu V. Vzali ho na výlet na hrad, na Matějskou
a do akvaparku, do parku a do muzea. Pak ho posadili před tv.
Ale on nejásal, tak byli
smutní, že se jeho stav horší.
A jestli neumřeli, tak se vzájemně frustrují dodnes.
7.12. Dnes se razí, že na dítě (mladého člověka) v socslužbě máme být zcela korektní, zdvořilí, až obřadní. Řádně oslovovat, důstojně se chovat. Děti z toho bývají někdy rozpačité. Ostatně čekám, kdy někdo objeví, že na dítě lépe působí přirozené chování. Očekávám, že na to bude mnoho habilitací, výzkumů, jistě nových pracovních pozic pro ty, co to budou zavádět do praxe, tak jako se všudymožně zavádějí jiné, tisíce let známe věci, dnes objevy.
16.11. Už podle jména Rakušák jako řemen, Robert Musil, napsal Muže bez vlastností. Pan
Ivan Hlas zpíval hned v několika písničkách, že se neumí smát.
Kdo ví, co mají, měli, ale
pan KaT má autismus a neumí být smutný. Nezná to. Zná vztek, zoufalství a všechno možné a
nemožné, ale smutek ne. Málem by mu jeden záviděl.
Pan DF zase neumí zábavu, činnost, nemá
asi aparát na to se radovat z toho, že něco dělá, udělal, nebaví ho ani koukat na tv, ani si
hrát. Nechápe kauzalitu, nevyvodí si, že pokud se stane tohle, bude to znamenat tamto. Nechápe
čas a v tom bezčasí je pak ulpívavý až agresivní. Přitom inteligence je téměř ok.
Jo, pan
df, což je na unixových strojích příkaz na zjištění zaplnění disků. Copak na tom jeho asi
je?
A mne napadá, že možná leckdo má vlastnost, kterou neznáme my ostatní. Že má naopak něco
nevíc. Jak se nám pak jeví? My nikdy nepochopíme, co prožívá. Kdo ví, co je za nějakou
nepochopitelnou (nám) činností člověka. Čemu se asi směje pan Ho, když dobaletí po špičkách ke
mně, podívá se z několika centimetrů do očí a zasměje se.
6.11. Sedím v tom
velkém domě v Libčicích. Sedím, jak nezvyklé pro asistenta -- chodce, jak příjemné pro věčným
pocházením po dlažbě zničená záda.
Sedím v tom velkém domě v Libčicích a pan AD si přeje po
mocté chleba s paštikou. Pan AD je dnes neklidný, to měl být pan AD předevčírem, když tu
natáčela TV. A nebýt konce, tak to bude vypadat, že si tu jen tak stále hrajeme a smějeme se.
Vzhledem ke konci, kdy jsme trochu nadzvedli pana MaP, budeme zase vypadat jako sadisti, protože
na pochopení toho, co se tady děje, na to je potřeba zkušenost; navíc konkrétní s konkrétním,
protože každý je jiný navíc někdy pokaždé jiný.
A i já jsem jiný, stále zkušenější a stále
překvapenější z toho, co potkávám.
22.10 Jsem zase si kecal.
21.10. Jsem byl já v Libčicích, jsem byl já v Domově se zvláštním režimem, jsem byl já tam rád. Jsem já tam viděl pana AD, pana MaP, i dva pány, které jsem ještě neznal a kterým jsem byl představen. Viděl jsem se tam i s panem K jmenovcem pana K z Procesu. Proces tohoto pana K dospěl k tomu, že pan K má zde bydlení a pan K se opět smál a tančil při kytaře. I pan MaP byl velmi klidný, kdo by věřil, že je to onen přízrak soc. zařízení, no kdo, kdo by tomu asi tak věřil. Kdo by také věřil, že tohle je šťastný konec a nikoliv jen jedna část procesu s pány K a neK, který nekončí. Třeba ty Libčice vydrží, třeba budou další, pak ten proces může dopadnout jinak než: A bylo mu, jako by ho ten stud měl přežít.
7.10. Minulou sobotu jsem já a dvě asistentky s třemi našimi milými dětmi měli krááásný výlet. Vyjeli jsme drahou do Loděnic a šli na další vláček, důlní vláček Solvayovy lomy. Děti celou dobu vysmáté, my vysmátí, no pohoda. Dokonce i závěrečné stíhání vlaku zpět nejen vyšlo, ale vyšlo i jako velká zábava pro všechny. Krom vláčku jsme navštívili hospodu v Bubovicích, příjemnou a s hřištěm pro děti. Proč to tak úžasně šlo? Já nevím, možná ten program, možná že kombinace dědečka chlapa a milých děvčátek v personálu vytváří nějaké klima jistoty i laskavosti, které dětem vyhovuje. Není to poprvé, co si něčeho takového všímám. No, prostě obhajuji, proč si vybírám za kolegyně mladý holky. :-) :-)
7.10. Je dobré vymyslet metodu, která funguje a se kterou se daří zvládat. Ale já bych chtěl, a někdy se daří i to, vytvořit prostor, situaci, sebe… kdy žádná intervence není třeba, kdy všechno jde jaksi samo (protože bylo dobře připraveno). Tím popírám zčásti včerejší, vím.
6. 10. Vyhlašovali jsme válku pochodujícím domům. Tedy pan F vyhlašoval, já dělal všemožné ministry, kterým pan F volal fiktivním telefonem. Pak jsme si šli hrát s autíčky, každá válka má svůj konec. A každá válka má svůj počátek, třeba když jsem podal panu MaP polévky s lusky. Před tím, jsme naopak s panem MaP hráli na kytaru. Bylo mi rozčileného pana MaP trochu líto, ale stejně jsem se tvářil přísně a nesouhlasně. Ale na úplný konec jsme se zase oba tvářili kámošsky, každá válka někdy skončí, což značí počátek doby mezi válkami.
6. 10. Občas mi napadá, jestli někde není chyba falešnosti. Snažíme se brát dítě
nikoliv jako nemocné, postižené, ale jako každé jiné. A vytváříme přitom očekávání, že to tak
stejně není. Stavíme kolem něj ochranné bariéry, našlapujeme po špičkách. Jako ten, kdo bere
dítě bez předsudků, bych neměl na hození židličkou reagovat profesionálně, laskavě, s úctou, ale
měl bych dát tomu zlatíčku pár pohlavků (symbolicky míněno), jako bych dal každému jinému
dítěti.
Ano, provokuji, je to blbost, ale stejně mi napadá, jestli by se tak dítě nejlíp
neintegrovalo. Někdy se zdá, že ano, někdy že ne. My ale k intervenci saháme, až když jsme v
koutě, nebo naopak, preventivně. A to fungovat nemůže, to by musela být laskavá přísnost.
Ale ta základní otázka je stejná: Co tím jednáním chce jednající říct? Co chce slyšet za
odpověď? Chacháááá, třeba že tohle fakt nesmí. :-)
26.8. Jsem se zase vrátil.
30.7. Zase něco připsáno do tohoto.
27.7. Jsem se vrátil z tábora. Byl tam i pan AD, tedy vlastně pan po Pánu. Tenhle pan AD má obsedantně kompulzivní poruchu, která se projevuje tak, že není akceptovatelná. To ty naše obsedantně kompulzivní poruchy, ty nám projdou. Třeba nutkavá potřeba všechno škatulkovat a měřit, i to co se do škatulek nevejde a měřit nedá, tím je naše civilizace posedlá. Třeba íkwé. Mnohý z těch, s kterými jsem směl pobývat onen týden, bylo přiděleno dosti malé měrné číslo této virtuální matérie. Leč mozek pana já moc na mozek nevěří, i uznaně nadprůměrně kvalitní mozek, jak nahlédám a vídám, jen papouškuje slyšené a přijímá otrocky předhozené názory a postoje. A škatulkuje a měří, tak jako i já činím. Což ovšem nesnižuje můj smutek nad tím, že se chovám občas jako blb, zase a zase, snad že nejsem stále schopný myslet srdcem a cítit mozkem. Nojo, nojo, co nadělám, že.
15.7. Je to génius! Při vší úctě k dílu Borise Viana či
Jiřího Koláře. Filmům Jana Švankmajera či Luise Buñuela, na tohle kluci nemaj! A já se smím
nazývati přítelem tohoto velmi mladého umělce! Nechci se tedy chlubit, ale… vlastně chci,
jasně že se chlubím! Dokonce si tykáme!
Tož zde je pohádka:
O rezavým jeřábu.
Byl jeden jeřáb. Nemohl papat svačinu, protože byl rezavej. Měl hlad. Byl velice netrpělivý. Ale
kdo netrpí, nedočká se. Čekal a čekal, dlouho do noci. Přijely tatrovky, sanitky, hasiči a
opraváři, aby ho zachránili. Přijeli i plynoví opraváři. Byli tam opraváři všeho. Všechno
opravili, všechno prohlídli a nic. Pojďme je spočítat. Jeden, dva, tři… to neumím tolik
spočítat, bylo jich tam moc a moc. Skutečně se zdálo, že není žádná šance. Ale potom se přijely
podívat čistící prostředky. A vidím, jak tam něco zvedají. Měly obrovskou sílu. A káply tam
malou kapku oleje a jeřáb se uzdravil. Potom už zase mohl pracovat a svačit a tak se stalo, co
se stalo, něco neskutečného se stalo… A pak se všichni odebrali a odvinuli na zámek Bim,
zamknuli bránu a na peřinu padla tma. Dobrou noc.
8.7. Jedenáct dní jsem byl na jednom takovém táboře, jedenáct dní. „Našim posláním je probudit v nich člověka“, pravil jednou pan Mo. Jistě se lze domnívati, že se jednalo o echolálii, jistě, to jde, to vždy jde. Ovšem v onom tajemném a přitom prostě jednoduchém světě tvarů, barev, vůní, hlasů, časů a příběhů, v tom světě, kde se potkáváme, může být všechno jinak, vždycky je a bude jinak. Možná pan Mo bez vlastní vůle řekl, jaké je poslání jeho a jemu podobných, probudit v nás člověka. Hmmmm… Ómmm.
8.7. Jak vlastně mluvit o „nich“?
Jazyk je důležitý, on už Heidegger pravil, že: Ne člověk, jazyk mluví. Ona mnohem dříve židovská
moudrost vymyslela, že: Změň jméno, změníš osud. A co Wittgenstein, že, tak dobře kámo -- mlčím.
A kůrňa! Sapir s Whorfem! Cože? Jazyk určuje naše vnímání reality?
Ááááá šup na hlubinné
psychology… A nebo ani ne.
Copak chceš Jiříku? 84 už byl, ne. Newspeak jako mocenský
nástroj totality? A nebo ptydepe pane Vaněk (jak se Vám přikuluje?), prázdný úřednický
jazyk?
Určuje náš jazyk naše myšlení, nebo naše myšlení tvoří jazyk. Já, duše prostá, bych
tak nějak plácl, že je to vzájemné. A že změna jména bez iniciačního obřadu, přijetí, smyslu,
pouze vymyšlená v dobré vůli shora, je jen zmatečná. Ostatně znamením úspěšné integrace je, že s
takovým integrovaným mluvíme volně, nedáváme si pozor na korektnost formulací, hrajeme si s
jazykem a jeho jméno, atributy hravě komolíme.
Nojo, a co? A nic, to já jen tak. (Pokud Vám
ta jména autorů citovaných nic neříkají, ani je nehledejte v slovníku, je to jen věda, filosofie
a podobné jazykové hry, žeáno Wittgensteine. A myšlenkové, žeáno autsajde.)
16.6.
Beckett Samuel, ve svém jediném románě; Murphy, praví nějak takto: Obyčejní lidé i dítka
vědy poklekají před fakty a dívají se na duševně nemocné jako na chudáky, kterým byl odepřen
kontakt s realitou našeho světa. Toto Murphyho pobuřovalo, neb tyto nevnímal jako vyděděnce, ale
jako uprchlíky z kolosálního fiaska. Konec laidáckého citátu.
Murphy ovšem neskončí nijak
dobře, úděl uprchlíka bývá neradostný, je to spíš intelektuální hříčka, bonmot,
provokace… Ale stejně si na tu větu často vzpomenu.
Dnes jsem po návratu z dovolené
dělal společnost panu Jak v parku jménem Stromovka. Park Stromovka, milé děti, se jmenuje takto
podle toho, že jsou v něm stromy. Pan Jak se jmenuje Jak, neb jsem to tak vybral z písmen jeho
jména a zároveň je to drobný žert. Pan Jak se totiž neptá jak, pan Jak chce tak a nebo tak. Pan
Jak svým drobným, však čilým tělem, obsadil velkou část parku, svým hlasem pak park celý. Krásně
zpívá, mluví ten pan Jak! Doufám, že jsem nebyl potěšený jen já. Našli jsme i rouru, do které
jsme na střídačku volali: Hu a poslouchali, jak to krásně zní. Našli jsme i brouzdaliště, ve
kterém si pan Jak omočil nohy a posléze postupně téměř vše. Šli jsme pak spolu ruku v ruce z
parku, pan Jak vypadal mnohem spokojenější, než když jsme šli směrem tam, skoro jsem byl sám se
sebou spokojený, jak jsem panu Jak stačil.
1.5.
„Musíš Honzo donést prkno, ale opravdický!“ Pravil pan Fló. To prkno potřebuje
pan Fló, považte, pro past na učitele. Tato past, jak pravil konstruktér, bude obsahovat
nášlapné prkno, dráty s elektrikou a svítítko. To se rozsvítí, když učitel bude zlý. Na zlé
budeme mít dlouhé železo na mříže. Pan Fló se s nepřáteli nehodlá smiřovat. Zle pochodila i
slečna KŠ, která mi pomocí sms požádala o doneseni foťáku. „Takhle se policajty
nevolá!“ A my jsme policajti! Rozčílil se pan Fló.
Pan Fló s námi mluví, nevolí
taktiku, kterou dle mých vývodů parafrázoval pan GL z Kanady: Esli s nima někdo chce mluvit, ať
se laskavě přizpůsobí jejich požadavkům a komunikačnímu protokolu.
Pan Fi zase mluví, ale
slyší jen to, co ho zajímá.
Pan Miš mluví plynně, někdy v složitých, krásně složených větách
plných obrazotvornosti, ale rezignoval na to, aby tyto věty odrážely obecně sdílenou realitu.
Někdy ovšem i odráží: Ty nemáš prsty! Pravil výhružně kdysi, když jej omezovali v rozletu a on
se chystal použít svých zubů, aby si cestu k seberealizaci (udělat si sám výlet městem)
prokousal.
Jiní ani tak, ani onak.
A jak mluvím já? Naštěstí není jen řeč slov, jsou i
oči, gesta, tóny.
21.4. Proč vlastně nehledám(e), bifurkační body v lidském
chování, když body zvratu jsou možná důležitější než dispozice?
Jó, taky mi potěšilo dílko
Amy Sutherlandové. Právě proto, že tohle všechno už vím a právě proto, že někdy přizapomenu.
13.4. Pan MaP, rozený PAS, bývá vznětlivý. Pan MaP, řekněme si na rovinu, je takové
malé, jednočlenné demoliční komando. Leč pan MaP už dosti dní nic nepěkného neprovádí, neb za
chování pěkné dostává pěkné žetonky, které pak může pěkně směnit za něco pěkného.
Pěkně to
má zařízené, ten pan MaP.
Pan Ja (stejně jako jiní pánové a dámy, My, bezpasní či málopasní)
má složitějším způsobem totéž. Jak objevil pan ErBe a jiní psychologové, transakční
analytici, sbíráme pohlazení, bílé žetonky potvrzující naše OK, i hnědé, které nám dávají
vnitřní posvěcení práva být zlý.
Pan MaP ony žetonky musí vidět, panu Ja stačí abstraktní. A
posloucháme za ty žetonky, jsem hodní a poslušní rozdělovačů. Viďte pane MaP, bratře
sběrači.
13.4. Tenhle
víkend jsem trávil v milé společnosti. Tu tvořili slečny KaLeJi a zejména pánové Ja, Ho, Miš
a také pan MaP.
Dály se věci neuvěřitelné, fakt že naprosto neuvěřitelné. Vy, kdo nevěříte
na zázraky vězte: Pan MaP již dlouhých čtrnáct dní nevyzval na souboj vybavení bytu!
Pan Miš
zase, byv požádán, vrátil uzmutý poklad krabiček zpět, se slovy: „Promiň Honzo!“.
Úplně jsem zůstal štaif, na tohle nepřipraven jsem tu situaci neuměl řešit. Naštěstí si věděl
rady pan Miš, vzal mne na procházku, kde svoji shromažďovací potřebu naplnil.
Ještě že si
víš rady, milý pane Miš.
Pan Ho pak tančil a pan Ja se usmíval. Však říkám, podařené dva
dny.
6.4. Když pan O, dosti dobře integrovaný příslušník černošské menšiny, projížděl svými auty směrem jedním, čekal jsem s kolegyněmi na tramvaj směrem druhým. Tramvaj nejela, to zavinil pan O, ale já mu odpouštím, když je na nás tak vlídný. Byl jsem trochu nezintegrovaný, jak již po respitních víkendech bývám, respektive integrovaný jinam. Byl to krásný víkend, odnesl jsem si mnoho zážitků a strupy na čele, neb nepříliš integrovaný příslušník autistické menšiny mne do toho čela praštil kamenem. Nemohl za to, připletl jsem se mu do hodu, když se snažil o to, o co se snažívá často, učinit vše, co je v jeho dosahu statické, létajícím. Krásný cíl! Pan O už asi zase někam letí, předměty kol pana H létají a čas plyne. Panta rhei, všechno lítá, co peří má, i to, co se dostane do dosahu pana H.
30.3. „Jestrdéj, tádá týdá týdá dýdá jestrdéééj…“ Nezpívej si, pravil přísně pan Fló, velmi mladý pan Fló. Rušil jsem jeho úvahu, do které mne, jsem poctěn, přizval jako poradce. „Myslíš Honzo, že je lepší šrotovat nová, nebo stará auta?“ Ovládl jsem touhu říct nová a pravil stará. Pan Fló se zamyslel a poté pravil: „Když o tom tak přemýšlím, máš asi pravdu. Řeknu mamince, ať to zařídí.“ Tak si dejte bacha, na svý starý plechály.
30.3. Neposloucháš, už
zase neposloucháš, nereaguješ, takže sedíme na lavičce a né a né se hnout. Ale já jsem ten, kdo
má čas. Tak sedíme a já ti už nic dalšího neříkám, jen občas zopakuju, že je fakt třeba obout
boty. A ty si je obuješ. Já jsem ten, kdo má čas a kdo má zájem, je schopný vyslechnout a
pochválit. Nic víc k tomu, co dělám, nepotřebuju. Jen laskavý zájem o toho druhého, trpělivost a
zřetelnou mluvu slov a gest. Nic víc.
Vlastně, takhle to chodí všude.
27.3.
Pan Mi si hrál, pan Mi si hrál jednu ze svých tajemných her, kdy používal hračky zcela jinak,
než se má. Nemyslím si, že mám patent na to, poznat jak se má používat hraček, ani výrobce je
nemá, interpretace je věcí dítěte, a tak pan Mi skládal ty kousky do řad, nějaké vyřazoval jiné
zařazoval. Sám. Když si pan Mi hraje, nechce být rušen, tak jej neruším.
Pan Mi si pak
vyžádal puštění Simpsonů. Pustil jsem tedy pár dílů seriálu a co vidím: No co já to vidím, pan
Mi prožívá zklamání hrdinů s nimi. No, co já to vidím pane Mi? Asi něco, co vidím, když ti milý
Mi seberu několik pokladů, které opravdu nejde odnést a ty vyceníš zoubky a zase je zaceníš,
ovládneš se, můj milý, osamělý pane Mi., co jsi věčně sám a netěší tě to, ale jinak zatím
neumíš.
15.3 Přidal jsem zase kousek sem, k Samotíkům. :-)
14.3. Když jsem kráčel na procházce se slečnou D, právě mi volal pan
Jeník H., shodou náhod MUDr. Slečna D se již po mocté ujišťovala, že: za doktorem nepůjdeme. Pan
Doktor mne ujistil, že je to moudré rozhodnutí, nechodit za doktorem, on že také raději nechodí.
No vida!
To s panem Mi byla procházka náročnější. Pan Mi je sběrač pokladů, které jeho
nepokojné srdce nachází v kouscích papíru na zemi, flaštičkách, krabičkách. Pan Mi byl dlouho
nemocen, sbírka stagnovala, a tak se nelze ani trochu divit, že jeho zájem sebrat všechno, co
jsme míjeli, byl vybičován do krajnosti.
Pan L mi zase naučil používat nějaké funkce
telefonu, o kterých jsem měl jen tušení, že jsou.
1.3. Včera jsem celý den psal
standardy. Jsem z toho někdy rozpačitý, z těch požadavků. Opravdu, když mluvím o Peťovi jako o
„uživateli sociální služby“ a „člověku s postižením“, chráním jeho
důstojnost? A nebo ho právě touhle úředničinou urážím? Nezaslouží si spíš, abych o něm, a o
nich, mluvil normálně? Copak říkám, když jdu s někým na kafe, že se jdu setkat s člověkem
postiženým sociální deprivací za účelem integrace s využitím dostupných zdrojů? Nevyřazuji právě
touhle hyperkorektností ty lidi někam mimo, mezi jakési nelidské položky?
A je opravdu k
něčemu dobré, když najdu pozitivní, konkrétní cíl pro dítě, které chce zcela nekonkrétně hledat
a nebo i nehledat, prostě být chvíli samo sebou (což mu umožním)? Hledání i nehledání cíle -
dobrý cíl.
23.2. Pan V se tentokrát smál, že se nemohl ani napít z flašky. V té
flašce, co sebou na procházky s panem V nosím, je obyčejná voda. Ale pan V jí chápe jako odměnu,
jako potvrzení, že je OK. Pan V se smál, až se nemohl napít proto, že jsme měli zajímavou
debatu o tom, kdy budu z jeho věčných otázek tak mimózní, že budu „plácat
nesmysly“.
Plácal jsem tedy nesmysly a pan V se smál, což u něj spousta lidí ještě ani
nezahlédla. Tak jen nevím, je-li to úspěch, nebo narušení výchovného procesu? Naštěstí mě to
netrápí.
Pan V se také ptal, zda kdyby někoho řízl do krku, dostal by k obědu jenom suchý
brambory. Těžká otázka, věru.
Jaká strašidla chodí ke zločincům, to jsem dohromady dal.
Jinak byl ovšem pan V vesel, když jsem mu předváděl, jak zločinci cedí slova mezi zuby, a
především, především když jsem povídal ty nesmysly.
19.2. Byl jsem u pana K,
který bude muset být v léčebně. Je to ten pan K, co rád poslouchá hru na kytaru. Tak jsem mu
hrál, hrál jsem mu píseň
Skořápky. Moc hezký ten text k situaci pasoval. A teď jsem venku uklouzl a spadl na zadek,
to mám za ty blbý kecy. Venku je totiž sníh, symbol nevinnosti.
Já snad zaplašil chorobu, co
mne poslední dny soužila a… nebudu splachovat prašivej svět, vím jak bych dopadl, vím to i bez
té písně.
14.1. Velmi mladý pan Fló pátrá, kdo ukradl pět peněz. Nevím, jak na to přišel, stejně jako nevím, proč Major hledá zupácký pazneht (B. Vian; rozruch Andénách). Zupácký pazneht končí, po strastiplném pátrání plném mrtvol, zahozen do moře. Myslím, že pan Fló by pět peněz klidně opustil, intuitivně tuší, že každý takový cíl je jen substitucí opravdového cíle a z jeho podržení se nutně dostaví chandra. My ostatní hledáme smysl života, lásku, boha. Toho posledního radí, pro změnu již dlouho neživý pan Eckhart, rovněž zahodit. Tak jako zupácký pazneht, patří do moře opuštění. O smyslu života a lásce ani nemluvě.
12.1.
Chytne mi za vlasy a pověsí se za ně celou svou vahou. Já ho chytnu za zápěstí a držím,
dokud se nepustí. Ještěže má pan K jen třináct let a i na ně málo kilo. Zatím, ach zatím. Ihned
přechází do trhu směrem k zemi, tentokrát mu to vyšlo, rychle postavit, než sní prosolený sníh
na zastávce, kde čekáme na bus. Držím ho ve vzduchu a rádoby trpělivě opakuji: Nohy, nohy.
Chvíli skáčeme a běháme, hurá, získal jsem chvilku poměrného klidu. Tak tráví K minuty, hodiny a
dny. Satisfakci poskytuje pan K radostným smíchem šťastného dítěte, když může běhat, třeba v
létě na louce. Ale zase, už zase, je nutné se s ním přetahovat o to, že bude držený za ruku.
Poškození nohou a špatná koordinace ho často srazí na zem a otlučená kolena nejsou tím, co
chceme.
Pan K má maminku, co ho naučila neuvěřitelné - oblékat se, jíst příborem.
Pana K
nikde nechtějí, pana K, pokud se podaří jednou někam nacpat, tak leda někam, kde bude konec s
běháním po louce a všechno, co se naučil, zapomene.
Leda by někdo, někde přiklepl dost peněz
na speciální zařízení pro takové, jako je můj milý pan K.
10.1. My víme, že nerozumí nám a neví toho tolik, co víme my, i když nevíme, jak až moc neví. My ovšem nevíme, co ví oni a co naopak nevíme my, nedozvíme se.
6.1. Nerozumí významu, kontextu slov. A kdo jo? Tady zrovna referují o knize klasika. Slova, tvrzení… „Nevím, jakou hru to hraješ“. řekl by Wittgenstein. On navíc dost možná autista byl. Jenže on se v těch jazykových hrách dokázal orientovat.
To už bylo. Pan JK tluče hlavou o
zeď, otázkou jest, zda chce prorazit zeď či hlavu.
Prorážení zdí a hlav je možná jedno z
hlavních témat celého bytí, někdy i bití člověka. Kdyby do toho nezasáhl příborský pan F. se
svým důrazem na věci pohlavní, hlavní téma bychom měli snad hlavy. Tak jako život pohlavní
začíná na plnej céres u žen deflorací, hlavní (od slov hlava) život žen i mužů začíná proražením
hlavy. Udělá se tam díra, vnikne luft, začne interakce se skutečností neskutečnou, leč
existující. Až to odfouká plevy a zůstane zrno, jako v zemědělské výrobě kdys.
Je ovšem
druhá cesta, zachovat si panenství hlavy, nebo jej obnovit a hlavu uzavřít stykům s okolím a
nechat nadbytečné v ní vyhnít do chvíle, kdy zůstane jen potřebné.
Pan JK ovšem chce možná
bušením svoji hlavu uzavřít. Přehlušit údery cosi hrozného, co zahlédá. My se domníváme, že žije
v omylu, ovšem možná že on jen vidí trochu víc, že bychom také tloukli, kdybychm věděli. Kdo ví.
26.12. Nojo, no. Pana K jsem učil nemlátit ale hladit. Hladil. Až se z toho zakousl do vlastní ruky. Tak jsme se zase honili a bylo dobře, někdo holt velkou mírnost neumí. Tož tak.
15.12. Je-li v člověku nějaký přetlak, automaticky hledá nejméně škodlivý
ventil. Pochází po místnosti, ale netluče hlavou do zdi. Tluče už hlavou do zdi, ale nebodá
nožem kolem sebe, ani sebe. Tyhle mechanizmy, podle další z Dag-Pušových teorií (na kterou
navíc přišlo už mnoho lidé před ním), mají i postižení jedinci, má je i lidstvo jako celek
(fandí sportu a rvou se při tom, ale neválčí).
Nyní přichází kultivátor chování. Zamezí
pocházení a jedinec mlátí hlavou do zdi. Zamezí bouchání hlavou do zdi… Prostě, pokud
neodstraním zdroj frustrace, nebo nenajdu vhodný ventil, jsem, kde jsem byl. Nabídnout něco
lepšího než nejsprostší kompenzace a autostimulace, jó, to by bylo něco. Pro nás, pro
všechny.
18.11. Hlavou zeď neprorazíš, měl by vědět JK. Ovšem on chce spíš zdí prorazit hlavu. Ovšem, teda, při takové činnosti hrozí i to, že hlava nečekaně a vlastně proti primárnímu záměru -- prorazí zeď. Zeď, už je to tady zase. A jeden kouká, zeď je pryč. To je co? Tak tohle se mi vlastně stalo.
26.10. Psali jsme se si s panem GL, co žije v
Kanadě s medvědy, o manipulacích a slovech. O tom, že manipulace je odporná, ale i že manipulace
je nakonec každá akce a slova (ono vlastně také vše) určují naše myšlení (což je známé). Pan GL
je zeměměřič, kolega pana K. ze Zámku.
To náš pan K je spíš kolega Františka K. z Procesu.
Je ztracencem v nesrozumitelném světě a bude s ním jednou udělán proces, bude někam zařazen,
vyřazen, uklizen.
Pan K je i kolega pana MaP. Pan Map má ale tragikomický kus štěstí. Pan
Map je známý, pana MaP již možná nejde jen tak někam zahodit, pan MaP má (opět PR) dobré PR.
Proč má pan MaP tak dobré PR? Inu pan MaP si ho doslova vybojoval. Nevyhrál sice jedinou válku,
snad ani bitvu, ale stal se sledovanou celebritou. Šel na to hrubou silou. A proč že já (my) se
nebojím zase až tak pana Map? Inu, na pana MaP stačí často trochu zájmu o něj. Jó zajímat se, to
je mocná zbraň. A pak ještě něco.
Něco. Ve čtvrtek a pátek jsem se byl prát. Pral jsem se se
slečnou K,K,L,L, i panem H a ještě dalšími, učili jsme se bránit. No a když tak koukám na tu
otahanou fintu: nejít proti útočníkovi, ale využít jeho energie k tomu, abychom ho dostali tam,
kde ho chceme mít, tak nahlédám, že je to totéž, co dělávám(e) v oblasti psychiky. Nejít proti,
ale s ním a změnit směr. A nejde-li nikam, je-li moc daleko, jít za ním do jeho světa odtud s
ním vyjít.
Což je ovšem manipulace. A slova.
20.10. Pan V se zajímá o to, jak
černý musí být mrak, aby z něj určitě padaly 8mm kroupy. Chce nalézt ten náš řád, který tuší, že
máme a který mu stále uniká, který nechápe. V marné naději se ptá, bude-li mít příští týden
autismus.
To pan F má jasno. Dvě nohy a dvě ruce jsou pět. Přeci dvě nohy a dvě ruce a ruce
jsou dvakrát pět, to je dohromady pět. Dvě nohy mé a tvé jsou pět, protože jsou to dvě nohy a
tři kolečka. Deset a deset je deset, ale to jsem nepochytal důvod.
4.10. Normalita
je pouze přijetí davem, hodnota člověka je výsledek PR. A není to nic nového.
Pokud na
pokyn nějaké dyliny z časopisu zahodím pěkné modré triko a koupím si zelené, neb je to trend,
jsem normální, projevuji svoji svobodnou vůli. Prej.
Pokud budu všestranně nepodarek, ale
budu třeba umět rychle běhat a budu běhat po oválu rychleji než ostatní, budu slaven. Zejména
těmi, kteří se narodili ve stejném území, vymezeném fiktivní čárou na mapě.
Pokud budu jen
celé hodiny zírat do zdi, nebo se svlíknu, pomažu krví a budu se válet po zemi a řvát, je to
špatné. Ale nemusí. Pokud se mi podaří to první prodat jako meditaci a druhé jako umělecký
projev ekšnártu, konceptu, budu vážený, velebený a ctěn.
Koneckonců kdyby nebylo PR
evangelistů a jistého Pavla…
20.9. Lze si snad představiti více romanticko
-- nostalgicko -- magické nedělní podzimní odpoledne, nežli jest procházka s panem Ku? No nejde,
jasnačka že nejde, to dá rozum!
Je mnoho povalených málo vyvalených, jak bylo poznamenáno v
jedné populárně naučné publikaci. Pan Ja však nebyl povalen, ani vyvaleně nezíral, pan Ja běhal
za panem Ku a snažil se mu zabránit v zakopání se. Pan Ku se zahrabává. Možná se snaží dostat
pod povrch věcí, aby odhalil, proč svět je jiný, než se zdá být. Možná se chce zakopat před
bouřemi, které nás navštěvují. A já mu v tom bráním, neb pan Ku musí sdílet tento svět s
ostatními, tak jako i pan Ja musí. Oba musíme, oba štvanci ve světě, který jsme si nevybrali.
Ne, nevyhrabeš ze země tajemství, ani se neskryješ. A tak naivní uprchlík pan Ku byl odveden
později poučeným navrátilcem panem Ja do domu. Tam pan Ja hrál panu Ku na kytaru písně molové v
rytmu srdce.
No fakt že pěkná neděle!
15.9. Tento den se pan Mi snažil dostat pomocí kyblíčků písek z pískoviště na okolní plochu. Použil k tomu nosiče, mne a jeho a jí, které posypával pískem. Nabídl jsem panu Mi nohou svých k zasypání jako substituci a mé nohy byly přijaty. Když mé nohy mizely pod pískem, zasáhl mne autíčkem typu vzduch--vzduch pan Ho. Takto zvěděl jsem, že odkloníš-li jedno, může tě zasáhnouti jiné, odjinud. Děkuji Vám pánové za poučení.
1.9. Jak jsem už předeslal, vlastně podeslal, pan Ku když chce, tak obejme, když chce, tak zaryje prsty do ruky či krku. Pan Ku je drsný zbojník s něžnou duší. Pan Ku občas zvedne svoji dětskou hlavu k nebesům s takovým výrazem vzdoru, že jsem to tak průzračně výmluvně neviděl. Nesouhlas a špatnou náladu jsme si probrali už dvakrát. Když jídlo není zdosti chutné, tak letí i s talířem. Žádné složité naznačování. Proto já, též duše přímá, bloudící světem konvencí, společenského naznačování a klišé, jsem poctěn, že pan Ku mne někdy shledává dost dobrým k tomu, abych mu dělal společnost.
1.9.08 Víkend jsem prožil s panem
Ku. Pan Ku má rád, když hraji na kytaru, pan Ku je hudební fajnšmekr. Pan Ku když chce, tak
obejme, když chce, tak zaryje prsty do ruky či krku. Pan Ku je drsný zbojník s něžnou duší.
Ať jsou z nich intisti, přál mi můj tatínek, když jsem šel do práce. Tatínek má stejnou obsesi
tvořit slovní hříčky jako já. Já, který dlím v našem intistním světě, kde velikost práce je už
takřka výhradně posuzována množstvím papíru, který se nám podaří zasrat tiskařskou barvou. Od
vědců, přes uklizečky k umělcům. Všichni píšeme práce, posudky, žádosti a výkazy, prašť jako
uhoď, není v tom rozdíl.Také týmbyldíme.
Pan Ku zatím dál cupuje materiály na kousky, tančí
a když chce obejme, když chce kousne.
27.8. Jak se tak snažíme, každý subjekt
sám, někdy i společně, srovnat objektivní svět vnější s objektivním světem vnitřním, vytváříme
na základě předpokladů, přejatých soudů, sklonů (a třeba i archetypů pane Ju.) a spol.,
interpretace, které pak pokládáme za skutečnost. Vzhledem k tomu, že každý máme trochu jinou
skutečnost vnitřní, výsledek je pro jednoho každého z nás mírně, či více, odlišný. Někdy více.
Tato naše skutečnost však není o nic méně skutečná, než skutečnost většinová (země má tvar
jehlanu a do mého pokoje večer přichází tvorové s mnoha hlavami a tělem tygra -- to je reálné
také). I když ona většinová skutečnost je také skutečností sama o sobě a je třeba s ní
počítat.
Současné řeči o svobodě projevu, právech jedince, většinou znamenají povolení, ba
tlak, projevovat se v předem určených šablonách. Do takové šablony se vejde i zločinec, i trochu
té subverze, nějaký ten aktivista. Protestující uznává svět, proti kterému protestuje, jako
skutečný. Nevejde se do ní ovšem ten, kdo se vymkne zcela.
Prekérka.
24.8.
Dnes jsem se dotýkal v lese listí ze stromů na zem spadlého. Také četl knihu: Agrese u lidí s
mentální retardací a s autismem.
V tom lese si
možná budu hrát v zimě zase na ještě většího pošuka než jsem, tak jako loni. V tom lese jsem si zatím hrál na hlupáčka, též jako
loni. Ani nevím, co mi jde líp.
A pak a před tím jsem si četl tu knihu, snažil se vstřebat,
abych třeba pochopil; pochopil zase třeba jinak. A venku padalo ze stromů listí a zítra jdu za
panem K.
31.7. Nojono, pan Ad je teda na tom bledě, když se mu pas a obsedkompulz manifestuje takhle. To pan Ja je na tom lip. Pan Ja má potřebu se lidí dotýkat netaktilně, musí je potěšit nebo nasrat, jen nenechat lhostejnými. A pan Ja už se z toho docela dostal, jen občas má záchvatík a dělá pak ostudu, ale vybere si na to (skoro, no) vhodné prostředí. Také si pan Ja strkal ruku do tlamy, aby neřekl to, co chtěl, neb věděl, že by neměl, také v duchu prosil ty okolo, ať utečou pryč z jeho dosahu. Jo, jó, takhle to pan Ja měl. Rozdíly jsou je formální. Ale, žel pro pana Ad, podstatné. Jojó, pan Ad a pan já, to jsou teda věci.
13.7.
Já taky, vždyť: Má hlava je plná vědomostí, má hlava je téměř nepoužitelná. Myslím, že připomíná
velkou, kvalitní knihovnu, kde vybuchla bomba. Vzduchem teď poletují kousky papírů popsaných
moudrými slovy, informacemi i básněmi. Ale složíš z toho leda dadaistický text. Což se zjevně
děje. A to i když to má být text funkční.
A další bomby dopadají a ničí, nebo fragmentují ta
úúúžasná množství faktů.
12.7. Jsem si kdysi psal o zážitcích s panem Mi. To bylo
v době, kdy jsem se schovával za sentiment a nééé křupanství a schízu, jako teď, že.
A
tentokrát jsem se setkal s jiným panem Mi., který sbírá všechno, co najde, flaštičky, škatulky,
roury a kusy dřev. Jen to musí být opracované lidskou rukou. Proč asi, když s lidmi příliš
mluvit neumí, tolik lpí na věcech, které prošly čísi rukou, čísi zájmem? Hééé?
2.7. Jsem byl zase chytrej jako rádio, fujtajbl. Zase jsem totiž hájil, jen tak, ze
sportu a přechodné nudy, že pravda je to, k čemu dojdeme, když na vnímané nasadíme mustr axiomů,
definic, východisek, hodnot… To nás už nutně dovede k nějakému určitému závěru, Pravdě.
Pokud nasadíme jiný mustr, dovede nás to jinam. Myšlenka je to určitě geniální, bohužel ne moje.
Zase pozdě, zase pozdě! J.P., takhle ta nobelovka nebude!
To mi připomíná, jak jsme se
jednou bavili, a že prej dojčové neměří u dětí, těhle, tohle ííkwé. No a já hned, jak už musím
do všeho kecat, tak: jasněěě, aplikoval jsem pravdu o pravdě výše loženou. Jenže: Ale pak se
nemáme od čeho odrazit a kde začít. Ehmmm, tak jsem zase zmlknul. Ty nepravdivé pravdy jsou
praktické. Transcendentující pravdy nám dávají útěchu, že když to neklapne, jde stejně o nic,
neb je to vlastně jinak, libovolně jinak.
Doufám, že se mi podařilo jak relativizovat pojem
pravdy, tak relativizovat relativizováni pravdy. Největší blbost je ovsem relativizovaní.
22.6. Tak jsem byl za panem Ma, co tu 1.6. poprvé byl. On je tenhle pan Ma pan Map.
Z více důvodů, jak je na těchto stránkách zvykem. Nebyl na tom nijak zle, opět změnil lokál,
tentokrát za lepší. Považte, co jsem zažil: Panu Map upadlo pár věcí z ruky, nemohl najít CD,
vzpomněl si, že Sněžka je proti jiným horám malá a nevzpomněl si, co mi chtěl ještě říct. Na
tato všechna protivenství reagoval jen drobným naznačením rány do mého xichtu a drobným kopnutím
do stolku. Budu se nakonec muset od pana Map učit sebeovládání, on je pan Map na tom líp než já,
jsem takhle malej, jsem mu tak někam do PASu.
Kráčel jsem potom k domovu tím dnešní vedrem,
a tak nebylo jasné, zda se potím vedrem a nebo nervozitou z toho, kdy já budu prudký. Ještě že
mám ten vesmírný nadhled a hlubinný vhled, jinak by to byla prekérka pane Ma. Ještě že to mám,
ještěže to třeba mám, ještě že to třeba…
1.6. Byl jsem za jedním panem Ma,
co na těchto stránkách ještě nebyl. Byl jsem v bytě, kde tenhle mladý pan Ma měl nouzové
útočiště, neb tohoto pana Ma nikde nechtějí, neb pan Ma se neumí ovládnout. Pan Ma, když se mu
něco nezdaří, bývá chvilku prudký. Pan Ma už ani poslední dobou nebýval moc prudký, už někdy ani
tu chvíli, pan Ma byl jest v pohodě. Leč pan Ma musí do zařízení, kde zjistí, jak na tom je a co
s ním. V tom zařízení bude asi pan Ma prudký, neb tam by byl prudký snad každý. A tak to se
samotíkem, panem Ma asi dopadne špatně.
Když odcházel snadník já z těch míst, byla průtrž
mračen, byla bouřka, a tak nebylo vidět, jestli náhodou nepláču a nejsem nasrán. Ještě že
tak.
Kulhal jsem k domovu s nohou oteklou z cvičení toho, jak se nezranit. Jenže dost dobrej
vůl se zraní i tady. Leč dozvěděl jsem se to, co vím, ale domyšleněji a lépe, nežli vím a
domýšlím, a to za oteklou nohu stojí. Dozvěděl, nemyslím z fyzické oblasti.
20.5. Tak jsme se bavili o vhodných reakcích na nějakou razantnější neplechu dětskou. Dosti znalý muž pravil, že člověk nemá nic hrát, ale udělat to, co cítí. Na superautentické být autentický, překládám si já. To mi dovádí k tomu, že já, tak autentický, stále jen hraju. Což mi dovádí k tomu, že ale hraju autenticky, tedy to co cítím. Aha! Že by? Ostatně všichni stále hrajeme, jen ty role si nevybíráme, ale nutí nám je okolí z jedné strany a naše skryté složky z druhé. Vědět, co hraju a proč? Hmmm, haf haf.
9.5. navazuje na text z 5.3. Já však viděl i toho,
co pěstí roztříštil každé sklo, které se octlo v dosahu jeho pěsti, snad pro ten zvuk, snad jako
protest proti té průhledné zdi, vždyť sklo je materializovaná lež.
Já však viděl i toho,
kterého jsem pak málem neviděl, jenž vkládal zprudka svůj prst do očí druhých, snad aby je
upozornil na fakt, že pravé hodnoty jsou očím neviditelné, snad aby byla také nějaké sranda.
Já však zpívám o tom, co ptal se, co je možné v pohádce. O tom, který když seznal, že v pohádce
je možné vše, se rozhodl do ní vstoupit a zůstat a jako bránu hodlá použít televizní obrazovky a
své fyzické síly. Kdo ví, kam dojde.
Tento mladý muž se též touží stát opět malým dítětem,
plout do dětství proti proudu času. Tento. Jiný se rozhodl stát zárodkem, později změnil na
ejakulátem. Všichni máme své sny, životní cíle. Básník P.Z. se viděl v budoucnosti pivní
kvasinkou. Pan Empé je myslím důslednější.
Taky čtvrtýho. Snažíme se, ač by bylo lépe to nechat být, jak pravil čínský Mistr, řečený Starý. Nesnažíme se, ač je nejvyšší čas něco s tím udělat, pravil náš pes a lehl si do trávy nasávaje vůně lesa. Do trávy, jejíž stébla jsem pokosil. Tak čin a nečin, bláhová snaha a zbabělá rezignace, svatý čin a moudré oproštění spojeny jsou. Na zahradě, v lese, možná i jinde. Haf haf.
4.5. Snažíme se zamezit nějakým projevům (zdraví, společnost, psychika…) tak jako bychom chtěli zastavit potok. Potok zastavíme, ale proud se vyvalí jinde nebo nakonec protrhne hráz. Snad leda odvést jinam, tam kde nevadí a nechat téct. Nebo plout s ním? Áááá kůrňa, no nazdar hodiny bábí, to jak kdy.
30.4. Ten autobus, co mne vezl, se na zastávce vyhýbal. Vyhýbal se psovi, co tam ležel na silnici, zjevně mimo po nějakém šoku, nebo ztracený. Ale já nevystoupil abych ho zachraňoval, já spěchal jinam, kde jsem měl také páchat něco jako dobro. Můj pradávný kolega, kolega, neb se také občas mění v psa, ten říkal něco na ten způsob, že: Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná. Já měl pak odpoledne obligátní pocit, že u mne je to přesně naopak. To relativní dobro a zlo, co vlastně není, ale je konkrétní, když opravdu je. A nevíme, zda by ten zachráněný pes někoho jednou nepokousal, zda ten, co přestane chlastat, se nezačne realizovat vražděním, jestli ten, co se uzdraví, nebude ve větším marasmu, než byl.. Ono toho moc nevíme, ale furt je lepší něco zkusit, než sedět na prdeli a čekat na kremaci.
16.4. Tak jsme hovořili: A kdybych v pohádce utekl za Martinou N., tak co by říkala? Kdyby to bylo v pohádce, tak by tam seděly tři Martiny N.. Jedna by říkala, pojď dál, druhá vrať se domů a třetí by pletla šálu. A co by dělala čtvrtá Martina N.? Ta by jezdila na oranžovým morčeti se zlatýma nohama a zpívala mongolskou národní hymnu. A bude v létě po ránu mínus tři stupně?… Tak jsme hovořili.
5.3. Tento odstavec není pro slušné!
Slyšel jsem o Artaudovi, slyšel jsem básníka volat, že běží s hovnem proti plátnu, četl jsem
Kvílení, všechna ta díla těch, kterým realita byla malá a kopali do dveří, škádlili meze
překračováním konvencí.
Já však byl s těmi, co došly dál.
Já však byl při tom, když on
plival celé hodiny na zem své materializované oproštění.
Já však byl při tom, když ležel
obložen nohami žen a dívek.
Já však byl při tom, když házel hovna na okno oddělující jej od
zahrady.
Já však byl při tom, když rval zuby maso z těl těch, co mu překáželi v cestě.
Já
však byl při tom, když se smál smíchem takovým, že lidé prchali.
Já však cítil jeho prsty
zaťaté do mého hrdla.
Já byl opravdu při tom a vůbec si tentokrát nedělám kozy!
Konec
neslušného odstavce.
Uááá. Zařve a začne utíkat. Občas se otočí, co na to já. Zkouší
to. Nejdřív mluvím klidně, pak se nanutím do rozhodného, rozkazujícího hlasu. Toho, co jsem dřív
neuměl, pak se naučil a byl na to málem hrdý, a který mi teď čím dál víc vadí předvádět.
Zastaví a přikrývá si oči, snad jako nevidím -- jsem neviditelný. Když přijdu, ustrašeně si
schovává hlavu. Měl bych zůstat chvíli přísný. Měl bych zůstat chvíli přísný, ale tváří tvář
tomu strachu zvířátka zahnaného do kouta, tváří v tvář tomu strachu a zmatku z něčeho neznámého
a hrozného to nevydržím a jsem zase laskavý. Takže další provokace, demonstrace v sedě.
Provokace, hledání mantinelů nebo pokus o komunikaci? Kolik lidí se s ním baví, když je
„hodný“?
Dojdeme domů. Řev střídá klid, klid zase řev. Pak mi vyleze na klín a
zkouší těch několik výkřiků, co umí, pronáší je soustředěně a kouká mi do očí. Odpovídám stejně,
jen je malinko pozměňuji. Zoufale se snaží, o něco se zoufale snaží, snaží se porozumět a říct.
Pak mi položí čelo na čelo a snad si alespoň tak to důležité řekneme. „Mám tě rád se vším
tím, čím jsi, a vážím si tě“ Říkám tomu malému.
Tak si zase zařve a hodí něčím na
stěnu. A zase přijde a zase zkusí.
Potom jedu nocí od toho malého ke svému doma. Prahou
plnou studentů, opilců, manažerů, konzumentů, obchodů, kurev, bezdomovců, kampaní, politiků,
řidičů a někdy také těchhle. Kdo je ten chytrý a kdo je ten hloupý, kdo co vlastně vyhrál a
prohrál, kde je moudrost, kde je naivita, kdo hledá, kdo našel, kdo nenašel, kdo nehledá? Kdo
nehledá? Protože?
P.Z. nenašel a našel na ulici křídlo mrtvýho ptáka a nebo mrtvýho anděla.
Já nenašel ani to křídlo, ale zjistil, že nepotřebuji ani říct ono nevím.
Je taková
tradice, dělat čáru mezi normalitou a nenormalitou. Přísně rozlišovat mezi echoláliemi,
paliláliemi na jedné straně a citacemi a stálostí názoru na straně druhé. Pánové K. slečna B. či
psavec CH. jsou zařazeni jako normální, kdežto jiní pánové, slečny a dámy jsou zařazeni za onu
čáru. Občas, třeba paní T., přesuneme na chvíli, či na stálo za čáru, k těm jiným, ale neradi
přijímáme k sobě, do velkého gheta tvůrců norem normality. Neochotu se zúčasnit našich her a
rituálů, nazýváme často demencí.
A autor těchto stránek? No, ten se učí chovat jak se patří
tam i tam a pendluje mezi těmi světy… sám jsem zvědav, jestli jednou nezůstane v jednom z
nich. Taky mu to jde občas jako psovi pastva, dělá chyby u těch, u těch a nebo u těch. Přesněji
u toho, toho a toho, neb každý je svůj svět.