Přeskočit navigaci Domů Minulé akce Psaní a jiné

Naklofáno do klávesnice

Malý kluk, rocker Roger a Zdi

Nevidomý malý kluk se kejve, choulí se s pěstičkami na očích. Do pokusů o samostatnost se mu moc nechce. Téměř vítězoslavně zvěstuje: „Já nemůžu, já jsem nevidomý“. Případně opakuje jeden a ten samý popěvek a nebo slovní spojení stále dokola. Řekl mi radostně: „Víš, proč to dělám? Protože jsem duševně nemocný“.
Schovává se za zeď, uzavřel se do svého světa a odtud komunikuje provokováním. Nic neobvyklého ani u zdravých a dospělých.
Takový Roger Waters o své zdi napsal celé dvojalbum. O tom, jak mu padl ve válce tatínek, o matce, o škole. Nechal nahlédnout za svoji zeď, kde se místo rockové hvězdy často choulilo podobně vyděšené, osamělé dítě.
Některé zdi nám postaví osud, okolí. Některé si postavíme sami. Marek Edelman se za zeď hořícího ghetta prostřílel. S tak konkrétně hrůznou zdí se setká, tady, dnes… málokdo. Ale neviditelné zdi také není zrovna snadné překročit, rozbít. Roger se možná prodrnkal basovou kytarou, na které synchronizoval svůj tep s jejím, prořval svojí upřímnou výpovědí. Ten kluk snad svoji cestu za zeď také najde. I když výsledkem nebude slavné album, ani to nemusí být příliš oslňující. Jen jeden lepší život. Jen…

Hledání gramofónu

Triptych, který jsem nečekal. Se sentimentem, který vlastně nemám rád, nakonec. Každá část měla být konec, ale čas šel dál.

Part I

Tím by to mohlo začít.
Je dvanáctiletý, nevidomý a nechce se mu příliš růst. Má neuvěřitelný talent působit katastrofy. Ten kluk je záhada.
Bez známek strachu vyrazí a prošátrá se ulicemi města. Najde várnici s čajem a vypustí ji na podlahu. Rozebere snad jakékoliv zařízení.
Dokáže vydat skřek o frekvenci ultrazvuku, dokáže opakovat dlouhé minuty jediné, nesmyslné slovo.
Jakou reakci chce asi vyvolat, co chce slyšet? Snad tuším, ale nevím.
Občas se dožaduje, neodbytně, soustavně, nějaké věci. Naposled to byl gramofón. Souhlasil s cestou do města, do lesa, na koupaliště s tím, že „tam možná bude ten gramofón“. Vylezl na skálu, protože „na vrcholu možná někdo nechal gramofón“. Není ani překvapený, ani zklamaný, když gramofón opět nenajde, a hledá dál.
Co je vlastně ve skutečnosti „gramofón“, který hledá?
Konečně si můžu dovolit, nejsa vázán, pustit se taky na cestu a hledat odpověď. Nebo gramofón…
Vydáváme obrovské množství skřeků, frází a promluv. Jeho ultrazvukové kvílení, jeho opakování nesmyslného slova připomíná nekonečné debaty kavárenských intelektuálů. Ovšem on absurditu prázdné řeči manifestuje zřetelně.
Hledáme smysl života, poznání, Boha, cestu, místo psa, zážitky a majetek. On asi neví, co vlastně hledá, neumí to pojmenovat. Tuší jen, že mu něco podstatného v životě schází. Není to, možná, jen a hlavně schopnost vidět. Možná je to i něco jiného.
Během jedné hry se o mne opřel a zůstal stát. Opřel se o mne zády a stál a jen se usmíval. Asi jsem se stal takovou náhražkou, tentokrát na chvíli nalezenou, jako je nenalezený gramofón.
Gramofón by bylo, v jednom případě jméno Bodhísatwy. V tomto čase v jednom kousku téhle země.

Part II

Tím by to mohlo skončit, ale nekončí.
Ten kluk na gramofóny nezapomněl. Gramofón zůstal jeho bůžkem, tím, k čemu se upíná. Když jsme si tak o gramofonech povídali, povídal jsem i o starých gramofonech s troubou, jehlou a klikou na velké, studené a rozbitné desky. A on hnedle našel nový směr bádání, nové jméno pro svou touhu, nový cíl. Starý gramofón.
Myslel jsem si, že snad, snad někdy se dostaneme tam, kde si bude moci takovou krásu osahat. Možná, někdy -- snad až tam.
K neuvěření! Zjistili jsme, že muzeum na zázraky hrací techniky je.
Když jsme tam šli, zrovna na potvoru chyběl. Děti si to užily, v muzeu byli na nás hodní, ale on u toho nebyl. Udělali jsme tedy pro něj a holčinu co před tím také nemohla speciální výlet. V muzeu byli znovu nesmírně hodní, Dívka se radovala. Ten kluk byl v transu.
„Já jsem trochu smutný, já jsem nevěděl, že gramofon je tak krásný! Já bych takový chtěl!“ Řeklo potom venku dítě, on. „Nemůžeš mít všechno co chceš a hned.“. Řekl dospělý, já. „Nemůžeš si takhle vymýšlet“ Řekl kus tatínka, kdo ví kdo.
Mohl jsem dodat, že můj oblíbený, čínský Mistr Lao-c' pravil: „Nebesa (řád světa) nejsou humánní. Lidstvo je mu jen smečkou obětních zvířat“. Mohl bych citovat i větu Bohumila Hrabala z knihy Příliš hlučná samota, která mi před mnoha lety vstoupila do hlavy a už v ní zůstala. Větu, která dodává k platné moudrosti Mistra to marné, bláhové, zbytečné… a nutné, přesahující: „Nebesa nejsou humánní, ale je asi něco víc nežli tato nebesa, soucit a láska, na kterou jsem už zapomenul a zapomněl.“
Neřekl jsem to, bylo by to příliš složité a nepatřilo to sem. Nebo ano? To dítě nezapomíná na gramofóny, já se snažím vzpomínat na to podstatné. Nebesa nejsou humánní, my někdy ano. V tomto čase v jednom kousku téhle země.

Part III

Tím by to mohlo skončit, ale ono ne.
Ten kluk na gramofóny nezapomněl a na něj nezapomněl zase majitel muzea. Láska k těm mašinkám na hudbu působila. Tak mi jednoho dne, brzy po návštěvě zazvonil telefon a dozvěděl jsem se to. S jednou nevidomou kamarádkou jsme došli převzít dar, donesli dar, předali dar.
Mohl bych psát dál. O velké radosti. Moc veliké radosti. Nebo o tom, že nejspíš gramofón rozbije a nebo na něj zapomene. Netřeba.
Ten kluk má svůj gramofón.
Nebesa nejsou humánní, ale pod nimi se dál nalézt leccos.
Možná gramofón rozbije a bude pláč, možná si najde něco jiného. Vůbec, ale vůbec na tom nezáleží. A to, co se stane, to neodestane. Zůstane to zde a bude se vracet věčně. Že Friedrichu.
Měl by Lao-c' z tohoto příběhu radost? Asi ano. A Kuo-an by místo Hledání krávy, mohl namalovat deset obrázků hledání gramofónu. Já mám zatím tři. V jednom čase v tomto kousku téhle země.

Poznámka nakonec: Krom interpretací jsem si na tom příběhu nevymyslel ani „ň“.

Být s břečťanem

Na cestě do parku jsme si osahávali břečťan a povídali o tom, jak dokáže růst po zdech, přichytit se a obrůst celou zeď, dům.
Cestou zpět padla i otázka, co by si kdo přál „Já bych chtěl být celý obrostlý břečťanem.“ Pravilo uvážlivě dítě.
Snad není třeba k tomu nic dál. Nebo ano? Nejspíš je to krásná představa, být obemknutý tak věrným kamarádem, být s ním v kontaktu a moci mu všechno to tajemné, radostné, tíživé říct. Poskytovat si vzájemnou oporu. S břečťanem by se vzájemně podpírali a nikdy, do smrti, neopustili.
Takový břečťan může i zadusit. Ale to ještě dítě neví.

Hrdinství a běžný provoz

Nedávno se psalo o nevidomém, který vylezl na Čumulungmu (Everest). Príma a úžasné.
Je to krásné, je to dojemné. Je fajn, že ten člověk sehnal dost peněz, měl dost přátel a asistentů. Je to úžasné, je to vyjimečné.
Nebo, to je trochu jinačí a bližší tomu, o co mi jde. Psal mi o jedněch nekoukačích kamarád, co žije v Kanadě:
Vzpomínka se týká ženské, která, ač již nemladá, žila (a asi ještě žije) ve srubu na břehu Velkého Otročiho jezera, tj 62 a něco severní šířky, kde jsou jen 2 roční období, 8 měsíců zimy a 4 měsíce kdy se na sněžným skútru jezdí trochu hůř.
Ženská si sama postavila srub z vlastnoručně pokácenejch stromů, bydlí v něm celoročně (s výjimkou období, kdy vyjíždí se svým vlastním psím spřežením, které je - kromě kanoe - jejím jediným dopravním prostředkem, někam na zamrzlé jezero, kde zůstává pár dní v kuse).
Živí se rybařením, tj potřebné minimální oběživo získává komerčním rybolovem, loví do sítí ryby ve Velkým Otrokově jezeře (pstruhovité, lososovité) a prodává je v městě Yellowknife, které má přes asi 10 km zátoku toho jezera.
Komerční rybolov, zejména v zimě, není žádný lízání medu, vrtáš (rukou) díry do metr až 2 tlustýho ledu, spouštíš tam sítě, pomocí různých šikovných leč primitivních zařízení je taháš pod tím ledem od jedny díry k druhý, pak je zas taháš ven, to vše v teplotách většinou mezi -30 a -40. pak naložíš naložený ryby na saně, nastartuješ psí spřežení a odjedeš do svýho srubu, kde není elektrika a kde na získání teplý vody musíš zatopit dřívím, co si vlastní rukou porazíš, dosmejkáš ke srubu a nařežeš, naštípeš. Ženská by mohla sedět doma a pobírat od státu penzi (je Američanka), ale dlabe jim na to a žije, jak uzná za vhodný. Život, o kterým by kdejakej atletickej mladej dobrodruh psal knihy a sklízel slávu a obdiv krásných žen. Buchtě bude dneska odhadem k 60 a váží i s klíčema v kapse tak 50 kilo. no a povídám to kvůli tomu, že je skoro úplně slepá, je 100% albín a chybí ji i pigment v sítnici, takže vidí svět jako nezřetelnou směs světla a stínu.
A ještě jedna historka,
na severu Norska, u hranic s Ruskem, občas v lese narazíš na stromky (vrby apod) které mají na kmínku uvázanej uzel. Už se ztrácej v okolním porostu, leč původně představovaly navigační systém - úplně slepej chlap si takto značil pěšiny lesem, tundrou, tajgou, měl celou síť pěšinek, které rozeznával podle toho, jak vysoko nad zemí ten uzel na tom vrbovým proutku byl uvázanej.
Chlap se živil lovem kožešinové zvěře do pasti a rybolovem. Už je pár desítek let po smrti.
Co tím chci říct? No, je to zajímavé, myslím. Ale jedna věc je, co dokáže opravdu výjimečná osobnost ve výjimečné situaci, nebo co jde dokázat v rámci náročného podniku. Další je to, co musí dokázat obyčejní kluci a obyčejné holky bez velkých (někdy i bez malých) peněz, bez asistentů. Ona chůze městem není jednoduší nežli tajgou (aniž bych chtěl snižovat obdivuhodnost výkonu onoho muže, a ženy!). Je jiná a má jiná úskalí. Vysekat díru v ledu, když nevidím, jsou nejspíš zase jen jiné obtíže, nežli se naučit ovládat pc, orientovat v budovách, ulicích.
A navíc to nikdo neobdivuje, nikdo nepíše oslavné ódy a občas i nějaký pitomec se na ulici ozve, že mu ti s bílou hůlkou překážejí v rozletu.
Velký horolezec Bonington psal, že do Himálají si chodí odpočinout od úmorných hrůz všedního života. Chápu, znám to. Ty velké, jednoduché hrůzy se překonávají někdy snáz, nežli ta denní otrava.
Jak je to u nevidících, si jen představuji. Ale myslím, že to bude obdobné.
Obdiv a pomoc i těm, co bojují každý den s tisíci malých překážek. V Kanadě, tundře a nebo v Čechách.

© Jan Puš

Hlavní stránka místní