Klap, ťap, ťap, klap. Klofám, kafrám, jdu. Přecházím sem.
V poslední době mě četba nudí, tuhle jsem nakoukl do Adlera, tuhle do de Chardina, tuhle jinam a nudí mě to, nudí, nic mi to neříká, nejsem žádnej intoš, víc mi dá pop-music, třeba ty dg307 nebo Bach, snad i Varese.
Leč včera jsem pohlédl do knihy, co kdysi patřila k mým oblíbeným a na kterou jsem málem zapomněl. Eva Syřišťová; Imaginární svět. Útlá, populárně, tedy pro nás, psaná kniha ženy, co psychoterapeuticky pomáhala schizofrenikům nalézt cestu z jejich imaginárních světů, vytvořených úzkostí, strachem, samotou, nepochopením.
Byl jsem navíc sám kompenzován. Opravdu nemám potřebu prskat nad výplody ekšpertů. Tady jsem stál v pozoru, občas imaginárně poklekal a s úctou četl. Četl to, co mě občas napadá, ale líp promyšlené, líp napsané a fundované.
A stejně jsem si domýšlel něco, co bylo snad jen naznačené. Nebo jsem nepochopil? Myslím, že autorka by mi odpustila. Doufám.
Píše i o tom, kterak psychoterapeutova analýza, pokud předčasně rozbije psychotické obranné mechanizmy, které ovšem mají sebezáchovnou úlohu, může uvolnit pustošící lavinu (lajdácky zkráceno). Což mi připomělo moji intuitivní obavu z rychlého a brutálního bourání zdí, násilného tahání z uzavřených světů, ničení osobních mýtů.
Namísto boření neútulného, ničícího, ale chránícího útočiště, nabídnout cestu, po které vyjde ven sám.
To už si dodávám, schizofrenikovu situaci zevšeobecňuji, dokonce nejen na jednotlivé osoby, ale i skupiny. Ono to platí i jinde, ono to ukazuje… což paní doktorka píše už v předmluvě, lépe a správněji, zase jsem druhej a jsem tomu rád.
Že nemocní potřebují pocit bezpečí, opravdový zájem a účast i potřebnou úctu… Proč jen nemocní, všichni jsme nemocní, přimumlávám si v uctivém souhlase, rozšiřuje si tak záběr.
Strašidelný je příběh dívky, kterou do světa halucinací a vin zahnala rodina. Paranoický otec likvidoval pár nejbližších, ale v práci si nikdo ničeho nevšiml. Nebylo čeho, šílená byla jen část jeho osobnosti, jeho oběť pak celá. Dobře to dopadne, ostatně příběh je to uchvacující, kdyby to někdo natočil dostatečně blbě, byl by to hollywoodskej sentiment. Ale ono to tak někdy i chodí.
P.S. Někde naproti téhle knížce kdysi ležel Beckettův Murphy, který považoval šílence za vítěze, utečence z kolosálního fiaska. Tenhle romantizující bonmot se mi líbil, když můj vous sotva rostl. Teď je vous šedý a tu větu shledávám prázdnou a tupou, klasický intošský vtipkování.
Vyprávěl mi kdosi o Čechovi, který se rozčiloval nad nechápavým cizincem, kterému cosi vysvětloval. Mluvil na něj česky, věděl že cizinec česky neumí, ale nebyl schopný pochopit, že tudy cesta k dorozumění nevede.
Situace zcela běžná. Totéž je možné i v rámci jednoho jazyka. Nemusí to být Kašpar Hauser, aby si pod slovem nedokázal nic představit, a nebo si představil, ale třeba i něco diametrálně odlišného. Krom asociace s jiným významem je tady aparát vsazující do souvislostí, vztahů. A když je ze slov celá věta…
„Změň jméno, změníš osud.“ To je sice hluboká rabínská moudrost, ale jen za předpokladu, že si pod jménem představuji to, co si představit mám (v tom je jeden z tragikomických aspektů pokusů měnit svět změnou používaných slov).
Ze slov vytváříme věty, které pro druhého znamenají pusté nic, a nebo něco jiného, nežli pro nás. A tak se znovu a znovu míjíme.
Ještě že jsou i jiné způsoby dorozumění.
Ale dnes je slunovrat.
Jsem si udělal radost. Vlkodlak a kdos.
Mnoho zajíců, psova smrt. Vrhá se za jedním, pak druhým, až se uštve. Nebo alespoň naštve. Pes omezí své pole na menší, ale na něm je stejný počet zajíců. Není tak malého prostoru, aby nebyl zaplněn zajíci štvoucími psa předstíráním, že jsou kýženou kořistí. Každý má tolik zajíců, kolik si jich najde.
Kdy to začalo? Egypťan Sinuhet i Spolčení hlupců jsou romány o samotě. Dvojalbum Wall už huláká o samotě naplno a další se přidávají. Skoro takové monotéma. Když tak koukám kolem sebe, tak nejen tradičně rozervaní umělci jsou zaplavení samotou.
V davech lidí, co jsou stále „s někým“, pod neustálým tlacháním, je samota. Je to vedlejší produkt továren na zábavu? Snad, možná. Lidé, co se nenechávají bavit profíky, na tom bývají lépe. Ale co ty dvě knihy z dob, kdy ještě nebyl svět tak globálně probavený? Tušili cosi, a nebo je tu ještě druhý důvod. Koncentrace lidí vede k vnitřní samotě?
Huh, asi obé a možná ještě další. Třeba opuštění rituálů, tradičních míst k setkávání. A třeba ještě něco, že.
A jsem zase u motivu zdí…
Malá „studie“ na téma (horo)lezců a vůbec… Ehmmm…
Když jsem dnes doprovázel na autobus slečnu E. bylo vedro, ač by v tuhle hodinu být nemělo. Slečna E. přijela včera a dnes odjela zpívat důchodcům, ale jiným, nežli jsme my. Slečna E., jak říká, psi nemusí. Pes jí ale musí mít rád, on jinak nemůže. Slečna E. však psa toleruje stejně, jako Dag toleruje Elišky nemusení. Vezměme si z nich příklad! Když už se nemusíme, můžeme být na sebe vlídní.
Spali jsme, jak jinak, pod hvězdami. Haf, haf.
Lidé věnující se nějaké specializované činnosti, ať už řemeslníci, vědci, rybáři nebo horolezci, si vytvořili svůj jazyk pro svůj obor. Je to živý jazyk, umělé zásahy (třeba pokus zakázat šupleru a nahradit posuvným měřítkem, nebo z maček udělat stoupací železa) se nechytají. Se vznikem nových, poněkud umělých specializací, vznikl umělý jazyk, který ani sami specialisté nepoužívají. I autoři metodik horolezení říkají, že chodí lézt a slaňovat a nechodí se věnovat vertikálním aktivitám, ani se spouštět pomocí slaňovací brzdy. Nebo už ano? Zatím jsem neslyšel. Další várky patvarů přichází ze snahy běžné nazývat neběžně a tím posunout objekty a činnosti každému přístupné a pochopitelné do esoterična vědy. Zajímavý je i nápad, nuceným používání nových slov formovat myšlení. To ovšem už Jirka O. dávno popsal.
Člověk v ohrožení života nahledá kariéru, lásku, moc… chce jen žít. Člověk zajištěný si po ztrátě kariéry, lásky, bohatství… často sám uváže oprátku.
V bezpečí a přežraní ztrácíme smysl života, který je v ohrožení tak zřejmý -- přežít. A to je tak silná potřeba, že může být nebezpečnější, nežli konkrétní ohrožení. Můžeme přežít, když po nás střílí, ale pak se sami zastřelit v hlubokém míru a bezpečí.
Včera jsem do dopisu panu Ma2 psal provokativní větu, že jsem od jisté doby začal chápat filosofii (a pod.) jako náhražku slaných buráků, tedy doplněk k nezávazné konverzaci a na oblbování holek.
Také jsem vzpomenul v dopise, kterak, když jsem měl psaných mouder plné tesáky, vyběhl jsem do světa lovit živé a konkrétní a málem byl utracený, jako potulní psíci bývají, antouškem. Zachránila mne právě ona hrubě povrchní znalost z knih vyčtená.
Co jsem to zase? Omýváním sebe v proudu samomluvy vytvářím osobní nesrozumitelné mýty. Napínám se mezi svým bytem a širými pláněmi. Mezi bytí a nebytí, zbytí i zbití. Jak ten provaz v 18.5.07. Jak ta šňůra na mytím i bitím očištěné objekty.
Co jsem to zase? Nesrozumitelné a překážející, sám se popírám. Vadí mi to? Asi ne, konkrétní úlovek porozumění je snad někdy méně cenný, nežli neznámá kořist před čumákem.
Tím beru na milost slané buráky, kterými si možno také často kvalitně nacpat břich.
Odrazit se a skočit.
Mít silné, odvážné a svaté nohy.
Už jistý J.K. jednou takhle ve čtvrtek, přišel na důležitost nohou a potřebu jejich bytostné čistoty. Ruce jsou tak leda na práci a na zázraky.
Vývojáři se mýlili. Člověk se neliší od zvířete tím, že používá přední tlapky na nechůzi. Více pravdy nacházím u mladého pana J.P., který shledává rozdíl v tom, že lidé používají na chůzi jen dvě nohy.
Jak říkal ten dávný stavař ke statice budov -- je nutné stavět dům na skále a nikoliv na písku. Sebe na nohy.
Položit srdce na cíl, napnout běhy a skočit.
Sotva dopíšu 7.6.07 Psi, zjistím, že jedno dítě si zlomilo přední tlapku. Dag se rozhodne na přední tlapku kulhat, celé ráno mu to vydrží. Nakonec se opět rozhodne zůstat psem a kulhat přestane. Moudré rozhodnutí.
To aby se jeden já chytil tlapkama za hlavu a mírnil šplouchání hydry v této.
Cokoliv jsem napsal a přišlo mi to únosné, skoro nikdo nepochopil. Cokoliv jsem považoval za dobré, nechápu ani já sám. Asi se míjím na pláních, tak jako to bylo na těhle pláních. S ostatními i sám se sebou. Tady jsem si zrovna nic nevymyslel, všechno z toho psaní se skutečně stalo, já jsem jen pojmenoval po svém to, co jiní jmenovali tradičně. Ty pláně máme v sobě a někdy se na nich míjíme. Ale někdy se na nich potkáme a někdy na nich získáme kouzlo. Nebo jméno. Zase jméno. Tohle bylo natolik autentické a konkrétní, že jsem ponechal stylistickou upachtěnost, stejně jako naivní odér v stopách. O autentický deníkový zápis jsem se pokusil v 16.4.07 Výlet Višňová. Nahňácat tam všechno, nechat jen fragmenty z ledabyle naznačeného.
Tohle všechno se teď válí v zastrčeném kousku světové sítě a já to ještě nesmazal, ještě si ponechávám přední tlapky.
Bystří chápou proč a k čemu mi lidských tlapek třeba.
Když jsem byl ještě dítě, chodily za mnou čas od času deprese, jak na starýho fotra.
Ve zralém věku pak kolapsy.
Dneska za mnou občas přijde trpaslíček se zrcadlem, postaví ho přede mne a řekne: „Jen se podívej“. A já koukám a vidím sebe tak jasně, tak hrozně jasně. Se vším nepěkným, falešným, hloupým, se všemi maskami, co jsem za tu dobu od posledního pohledu do zrcadla na sebe navěsil, se vší špínou, co jsem za tu dobu posbíral. Pak musím provést rituál očištění, jinak bych musel zalézt do kanálu a nevylézat.
Mladý pán, tentokrát J.P., ale nejsem to já, ani můj syn, pravil větu. Vyslovil hypotézu nedozírné hloubky. Tento mladý muž se stal psem. Fakt jsem v tom nevinně, vážně, já jsem s ním do styku moc nepřišel, natož abych ho pokousal. I Dag se choval slušně. Přes to pan J.P. říká, že je pes. Psem je od té doby, co se potkal s Dagem. Pak pochopil.
Ví i, jak vznikli lidé. No, to si poslechněte: To psům někdo zranil přední tlapky, a tak museli začít chodit po dvou.
K nevíře! Hledím na své zjizvené ruce a pokládám tlapky na zem. Snad se již zahojily.
K slečně K jsem dneska jel, když jsem z místa odejel. Z místa, kde jsem se o místo ucházel, jsem ušel na místo, kde jsme se setkali se slečnou K a odjeli do města R za sirem Daglesem a paní Rž. Jeli jsme asi velmi intenzivně, když jsme tím přivolali návštěvu ředitele jedné výrobny povozů. To všechno se dnes stalo. Také jsme si se slečnou K koupili dalamánky. K odjela k Praze, s paní Rž a sirem jsme tu zůstali v letním večeru.
Jako bych se vznášel. Jako bych se snášel na kořist v křivce mířící ke středu. A nevěděl, kde je ten střed.
Neznám střed, ale zítra je středa, vezmu míč a hodím. Doufám, že ho někdo chytí.
Na mez si sednouti netroufaje, stál jsem. Netroufal jsem si sednout, neb je chladno, chladno, krásně chladno, psi, hardiskové i já si lebedíme, ale na zem nesedám.
Leč stání je bolestné, od doby té, co jedno klíště mne obdařilo nemocí. To klíště přišlo za mým teplem, za mojí krví, jeho vztah ke mně měl atributy velké lásky a končil podobně jako končívá často láska.
Alespoň na zemi je to tak. Na zemi, která je teď spojená s nebem vodou, přicházející s mraky zakrývajícími slunce a přinesených větrem, tak, jako počátkem roku, kdy jsem k autobusu doprovázel slečnu K a do lesů sira Daglese.
Z nebes padal déšť. Vyrazili jsme dvěma vozy na skaliny lézti. Pan jmenovec pana Ma2, slečna A a druhý den pak místo A, slečna B, tyto jsou za a) milé, b) důležité, neboť umí, co já neumím, třeba nakoupit.
S námi jel také samotný PH, ač výlet nesliboval ohromujících zážitků. Nesliboval a také napřinesl, na skaliny a) jsme nedojeli, neb policista zažíval svých patnáct minut slávy a mohl nás zahnat s odůvodněním, že tudy za chvíli pojede Karel IV. b) na druhé jsme dojeli, o dvě minuty před Císařem, zavíračem provozu, jsme to stihli.
Druhý den pršelo tolik, že jsme nedojeli ani na jedny terény vhodné k stoupání od země k nebesům.
Pak prej, že co je nahoře, je taky dole. Phe!
Nicméně, prý když hodíte činku do vody, ta je nejen nadlehčována silou, která se rovná váze kapaliny tělesem vytlačené, ale některé dívky se svléknou. Nikoliv proto, aby byly prvoplánově nadlehčovány, ale proto, aby zachránily činku. Kdežto já jsem tyto dny zachraňoval nadlehčováním jakési neznámé dítě na skále uvízlé, a na to se naopak přioblékl do postrojů a lan. Asi proto, že se nejednalo o činku, ale o čin (navíc, když to sem napíšu, bude mít PH radost).
Takto jsem somatologicky potvrdil hypotézu o rozdílu mezi činem a činkou. A i když to tak nevypadá, vůbec nekecám, ale jen zapisuji podstatné události minulých dvou dní.
Neméně důležitý byl průstup jmenovce pana Ma2 taškou, za mocné podpory PH a slečny A panikou za krafotu mne.
Tak, tak! V pravdě tak! Sára a Dagles to mohou potvrdit.
Dnes má svátek stav ega dítěte. Kdo pilně poslouchal v jedné hospodě v osmdesátých letech a nebo dnes na přednáškách, tak rozumí, zbytek má smůlu, to by bylo dlouhý.
V poslední době se nutně setkávám s těmi, u kterých je dospělý a rodič na, nebo za hranicí exkluze. A také s tím, že jiní ten fakt odmítají brát v úvahu, oslovujíce nepřítomnou osobu zmatení její přítomností. Nelze hovořit k dospělé složce, když není. Je třeba jí pomoci vytvořit, udělat jí místo, přijmout ji.
Haf.
Tadáááá, někdy mám radost, když si jako něco napíšu. Ale vyhazovat, nebo mazat! To je lááábůůůůš!
Vyhodil jsem z těchhle stránek pár psaní, které jsem otevřel a shledal debilní natolik, že to snad ani není sranda. Pod rohožkou mi sem protéká noc. Z knihy, co leží na mém stole, je to nějakej Alfréd, ke všemu Adler, chytrej jak rádio, protéká tupé zevšeobecňování.
Pes štěká a zítra bude úplněk.
Štěkot a úplňky nejsou nadbytečné, jsou možná zbytečné, ale vypovídají.
Když je člověk někde zbytečný, měl by nepřekážet. Poznat, že už jen překážím (třeba i v případě, kdy ostatní si myslí, že jsem užitečný a mne jako překážku nevnímají) ze zvyku a nebo pro přílišnou rozprostřenost mne, je veliké umění, které zatím jen zahlédám. Jestli se to budu pilně učit, tak za takových třicet let to budu umět, což ovšem už bude zbytečné umět a budu nepřekážet přímo svojí neexistencí. Vrcholem nepřekážení jsou kmenoví starci, co se odejdou nechat sežrat. Také ten muž, co zraněný skočil z hory, aby se s ním nemuseli ostatní tahat a sami se zachránili. V humánní formě Indové odcházející do bezdomoví mají, filutové, přitom ještě svůj osobní plán.
Kteří odmítli dělat ze sebe uměle důležité.
Ovšem, excelentně překážet jde i v mladém věku, dokonce lépe, člověk má na to více sil a často více tuposti.
Jistěže, excelentně překážet je také umění. Pozoruhodné, kolik lidí se tomu učí a na své výkony v oboru překážení je hrdo.
Vrcholem rodičovského a pedagogického umění je nepřekážet.
Ten čas, kdy jsme po skalách o sobotě a neděli polézali.
Pan Ma2, další M, na oslovení od nás před několika týdny nereagoval vůbec. Později si jen vedl svoji, na téma urbanistiky, dopravní obslužnosti, gnoseologie… V sobotu se rozpovídal a svěřil nám mnoho zajímavého ze svého života, myšlenek, plánů…
Jsem a jsme z toho šťastni.
Velice šťastni! Snad je šťasten i jeho starší jmenovec, který se v té době dověnovával filosofii, a když se dověnoval, dovezl nám bágle domů.
Časomírně nemírně, teď jsem tady a samomluvou tedy přechodně netrpím.
To je ten náš svět, Opozdí tě a již jsi vyřazen. Napsal kdos.
Ale PH se neopozdil, PH přijel o týden dřív. To je ten náš svět, kdy se míjíme nejen proto, že se zpozdíme, ale i proto, že náš čas je jiný, nežli čas druhých. PH sice vyměnil život, kde vyměřený čas na zpracování informace je maximálně hodina, za život, kdy jednotkou času jsou již celé hodiny, ale já jej svým časem, počítaným na dny, zaskočil.
Avšak my se neminuli milé děti! Ale kdepak! Již dlouho před tím jsem vylezl ze svého spacáku na zahradě.
21.4.07 jsem již se časomírou zabýval. Stav vody nad a pod nebyl dobrý, ale do časoměrného muzea jsme dopluli. Měl jsem tu čest doprovázet, krom jiných i pana Mi, milovníka strojků.
„A bude tam průvodce, Honzo,“ tázalo se mne to dítě. „Já do tebe Miloši vidím, ty si myslíš, že zase od nich něco dostaneš, ale to se mýlíš. To není na světě tak, že kdykoliv někam přijdeš, dají ti to, co bys chtěl! Muzea jsou… “ Mnoho, mnoho pravdivého, zkušeného, řekl bych přímo moudrého jsem řekl a poučil tak naivní a neznalé dítě.
„Ale já si myslím, že když si to budu přát a budu si to opakovat, tak něco dostanu,“ pravilo dítě. „Nedostaneš,“ pravil jsem já, neboť vím a jsem chytrý.
„A pro tebe, když se ti ty hodiny tak líbí, máme takový dárek,“ řekla paní průvodkyně a vtiskla Milošovi do ruky budík. V té chvíli jsem seznal, že jsem opět hrubě podcenil sílu magie srdce a nechal se svézt k omylu racionálním bloudilem, mozkem. Zejména magie používané takovým magikem par excelence, jako je pan Mi.
„Ale Honzo, já bych si stejně víc přál ty hodiny s kukačkou. Já si myslím že ty hodiny dostanu,“ konstatoval pan Mi cestou na nádraží s budíkem v náruči.
„Néééé!“ Zařval jsem bezmocný a obrátil oči k nebi, ze kterého padal déšť. Z nebe, ze kterého určitě za nějakou chvíli vypadnou hodiny s kukačkami.
Před oknem mi stojí uschlá, mrtvá hruška. Její mrtvé torzo používáme jako kůl, na kterém je mezi dalším stromem napjatý provaz, na kterém sušíme prádlo. Provaz na sušení čistého prádla napjatý mezi živým a mrtvým stromem. Dobrej obraz! Má z toho ten strom radost? Kdo ví, ten mrtvý ano, ten živý méně, ale říkal, že to prej vydrží.
Bohumil Hrabal tak dlouho psal o pátém patře a touze po skoku z něj, až skončil na chodníku pod oknem pátého patra, prý i po smrti úhledný a upravený.
Egon Bondy uhořel. Zapálil si cigaretu a vzplál. Kombinace děsu posvátného, vznešeného a trapně komického. Jako jeho poetika.
Empedoklés prý prostě zmizel, Jung si zařídil bouřku živlů.
Jeden by řekl, taková pečeť na konci.
Ovšem, co jsou pak zákopy Verdunu, Osvětim, Gulag?
Vzpomínám, jak jsem kdysi dávno stál pod hvězdným nebem mezi jedním filosofem básníkem a filosofem vědcem. Oni hovořili o věcech vznešených, já mlčel a uctivě naslouchal. Všichni tři jsme při tom močili, bylo to před venkovským hostincem nevalné úrovně. Snad tento obraz dodá další možné vysvětlení záhady života, smrti a hrušky před mým oknem.
Někdo se už narodí s mnoha klíči od dveří svého života. Peníze, vlivní rodiče, zdraví spojené se schopnostmi… Časem už nepotřebuje rodiče, vlastně ani peníze. Snad pomalu ani to zdraví, schopnosti. Pokud se příměr s klíči nekonkretizuje do podoby vězení, všechno už běží samospádem.
Někdo jiný ne. O jeho životě pak vždy rozhodují druzí. Prochází „ústavy“, školami, prací a vždycky má jen malý, vymezený prostor. Těm z širšího „ústavu“ může připadat jako „omezenec“. I když oni „neomezení“ jsou také jen vězni. V jiném domě s velkými zdmi kolem té jejich zahrady.
Ať už jsou ta omezení cokoliv.
Kdesi tam a kdesi onde, potkávám nepochopené osoby a skupiny. Stále znovu a znovu narážející na nepochopení, stále znovu a znovu vytvářející stejnou situaci. Opět a znovu jsou nepochopeni.
A nikdy je nenapadne, že by se mohli pokusit sami pochopit ty druhé, že třeba chyba je někde jinde.
To mi tak napadá, jak mi tak nikdo nechápe.
To mi taky ale napadá, jaká já jsem horší, tak jsem to vyhodil tak nechtějí pustit KaHé na výlet. Nechtějí, majitelé klíčů od jejího života.
To je ten náš svět, kde klíče od našeho života má někdo jiný a my zase máme klíče od životů jiných. Cinkáme lákajíce, vyhrožujíce klíči, šmelíme otevření za otevření. Kdo má víc klíčů, ten je vážen a ctěn. KaHé nemá skoro žádný klíč od něčího života. Mnozí nemají. Nedivme se ve chvílích, kdy někdo bez klíčů rozbíjí vrata.
Dnes jsem se virtuálně zúčastnil debaty, kde byl člověk, co znal a vlastnil mnoho pravd.
Ó jé, také jsem míval pravdu. Už nemám. Rozplétaje jemná přediva a naslouchaje, hledám.
Vím, že kdykoliv přijdu na příliš pravdivou pravdu, je to omyl. Kdykoliv se cesta jeví nepochybně správná, bloudím.
Už jsem zkusil všechno? Myslím, že všechny popsané poruchy jsem tady na Těchhle stránkách předvedl. Katatymní myšlení jsem trochu odflákl, zato Autisticko dereistické je zdařilé. Zvukové asociace spojené s Paralogickým myšlením -- dobré je to! Mohu být se sebou spokojený.
Gde ofšem berou ti všichni jistotu, že se píše kde, když Kde je desktop a charakter reality je bezcharakterní.
Tady to je taky. O manipulaci medii. Nic nového, víme to, omílá se to dokola a funguje to. A co teprve mezilidská manipulace.
Jo komunikace mezilidská! Nic od nikoho neočekávej, měj ho rad a zajímej se o to jaký je, ne o to, jaký by měl být. A omez všechny argumenty, logiky, vysvětlování… On pak bude jiný, lepší, jak ta Tornádo Lůůůů.
Tohle mi teď sežralo všechen čas milí čtenáři. Tak to je, neumřel jsem. Zatím.
To je ten náš svět, který nás vyhazuje do místa a času bez záchranných padáků.
Napsal kdos. Tak každou chvíli padáme do neznámého, každou chvíli opouštíme nenávratně cosi. Snad abychom se s tím zase setkali, jinde a jinak?
Co je tam, kde již nejsme?
Stopa ohnivého povětroně v katedrále a nebo vlny po kameni padajícím do tůně?
Nebo páchnoucí mršina?
Nebo tam vše zůstalo? I s námi. A vpřed se řítí jen náš další, vždy znovu rozdělený dvojník.
Budeme asi sázet kaktusy. Usychá tráva a Dag se chladí na dlažkách. Spíš pracovně, nežli jak jinak, jsme byli v lesích a stráních. Všude tolik lidí, všude tolik lidí. Bikaři, pejskaři. Pejsky jsme potkali spíš nějaké protivné, v hospodě zase všichni na šrot.
Leč. Leč! Objevili jsme kouzelný dům plný časomíry! O čemž snad podám souhrnnou zprávu někdy v květnu, jestli zaprší, ale nezaprší moc. Neboť, jak je jistě zřejmé, na návštěvu časoměrného domu je třeba ten pravý stav vody nad a pod námi.
Nekecám!
Jaro je tu, tu i tam. I staří desperáti vylézají ven ze svých barů, je čas vyprat špinavé prádlo a skot se může napást zeleně. Všechno je barevné, všechno živé se množí, mláďata se batolí.
Je to tak. Fakt že jo!
V jarní den jsem vyrazil na výlet. Na výlet sám, bez psa, zeměměřičky slečny K. i paní Rž. Na jarní výlet jsem vyrazil sám.
Cílem byla chatová osada Višňová, kam se máme zanedlouho vypravit s dětmi nekoukacími a začít tam sjíždění řeky Berounky.
V ten den jarní jsem se na výlet vypravil vlakem, který měl zpoždění. Myslel jsem, že vlak navazující bude na tento čekati, ale to jsem podcenil magické České dráhy. Ujet ho nechaly, jak mě o tom ujistil milý pán v kanceláři.
To je ten náš svět, Opozdí tě a již jsi vyřazen.
Poučen Mistry z okruhu nevidomých dětí, vím, že čas na nádraží trávený není marný, je zajímavý, plný zvuků, vůní a poselství. Je to tak, třeba tak. Kolem kvetly stromy. Tu na lavičce jsem viděl muže, který také něco zmeškal a nebo byl zmeškán. Stačil si sice ještě koupit další lahvové, ale pak již usnul. Tam před nádražím jsem seznal, že Beroun je v něčem podoben Praze. I jej protíná dálnice hlučící a páchnoucí.
To je ten náš svět, kokot z kanceláře vždy vymyslí nějakou zrůdnost, která se pak realizuje.
Na plakátech se usmívali muži převlečení za ženy, vyzývající k návštěvě jejich představení. Proč je dnes tak populární chlap, převlékající se za ženu? Čeho se bojíme, co nám schází? He? To paní Helena Vondráčková na plakátě zvala k pojídání zmrzliny. Vypadala jako pubertální děvče, rozjuchané z toho, že se s milým poprvé odvážili vzít za ruce.
To je ten náš svět, můžeme se převlékat, za co chceme a věří nám.
Beroun je krásné město s krásným nádražím. Poučen Mistrem Lao'c a Mistry psy jsem se relaxovaně proradovával k odjezdu dalšího vlaku, kterým jsem odjel.
Cesta z Roztok se ukázala schůdnou. Ještě jsem pohovořil s místním chatařem o dalších možnostech přesunů. Ujistil jsem ho, že ač kladu takové mimoňské otázky, nejsem výsadek z Ufa, či zbloudilý výsadkář. Řekl mi ten dobrý muž, že to dobře poznal, že nejsem vyhozený z letadla, že on byl u letectva a že to bych měl na sobě zbytky padáku.
To je ten náš svět, který nás vyhazuje do místa a času bez záchranných padáků.
Poučen neznámým Mistrem a Mistrem Eckhartem a Mistry stromy a řekou, vydal jsem se zpět.
Muž spící se z lavičky mezitím přesunul na trávu před nádraží, kde snil svůj sen. Možná sen o jiném, lepším světě, než je ten náš.
Poučen výletem za jarního dne bez psa, zeměměřičky slečny K. i paní Rž. jsem opět dojel domů.
Výlet už nebyl, sežral ho čas. Omnia orta cadunt, básník P.Z. deklamuje.
To je ten náš svět, vše vzniklé zaniká, vše zaniklé se vrací a co se stalo, to zůstane.
Doma jsem políbil psa i ženu, neboť je mám rád.
To je ten náš svět, kde máme rádi nejen sebe a nebo projekci sebe do jiného, ale někdy i projekci jiného do sebe.
V.Š. a P.H. mají od včerejška devět dětí. Já jsem viděl cestu k řece, co plyne zvolna k mořím. Ten muž se možná již probudil a je bdící. Jednou možná dojedu včas a třeba z toho nebudu mít radost. Každým krokem se cesta možností mění na cestu zmizelou v minulosti. Každým krokem otiskneme do vesmíru stopu, která zůstane.
Fotky z křestu desky Pavla Zajíčka. Foto © Josef Stulík.
Nechci už kácet v pralesích ani sázet stromy. Ve dveřích na zahradu jsem se málem srazil s ptákem, který se chystá stavět hnízdo. Není to jen čas, co plyne. Není to jen pták, co hledá místo. Nejsou to jen stromy.
Vždycky opět potkám toho samého, jen v jiné podobě. Rej masek. Konec masopustu a nebo jeho začátek.
Egon Bondy zemřel. Právě jsem si četl jakýsi nekrolog v novinách, plný chyb, omylů a polopravd. V jistém smyslu se autorovi asi povedl, protože život tohoto muže je tak paradoxní, že blbý nekrolog je dobrou tečkou.
Zbyněk Fischer, tedy Egon Bondy, byl marxistou, který prožil život v opozici vůči těm, kteří marxizmus měli jako oficiální ideologii. Spolupracovník stb a disident, básník vulgarizmů a siláckých gest, který byl jemný, zdvořilý a slušný. Materialista milující buddhismus, taoismus, křesťanství a vlastně všechna náboženství. Chodící encyklopedie s mindrákem z vlastní nevzdělanosti… Je toho moc, včetně jeho lásek, piva, zpěvu, pražského patriotizmu. Všechno paradoxní, jakoby samo sebe vyvracející.
Zemřel Egon Bondy. Svět je o něco více šedý.
Egone Bondy! Teď už jsi substancí nesubstanční ontologie a v nebi sedíš s Buddhou, Marxem, Ježíšem, Mejlou… a Julií u jednoho stolu. Ty svým skřehotavým hlasem cosi povídáš. Neslyším co, ale určitě je to unikátní, tak jako všechno, co kdy byl Egon Bondy.
Snad se jde vrátit i po spáleném mostě, určitě jde kráčet po cestě, která není. Hledal jsem dotek ruky zapomenutý v horách, nalezl svoji vlastní ruku, kterou jsem si kdysi uťal. Teď jí nabízím, někdo se tomu směje a ten někdo jsem já. Jeskyně může být naplněná zářivými démanty a přeci je v ní tma. Avšak jsou i jeskyně plné světla. Došel jsem temnotou za tím světlem a zjistil, že to světlo nepotřebuji. Není světla, není tmy, jsou jen cesty vpřed a cesty zpět po spálených mostech. Ruce se najdou a zase se ztratí, hory smyjí potoky a odnesou do jeskyní. Není potřeba hledat, je třeba nacházet.
Dnes jsem byl na autorském čtení P.Z. Četl báseň -- píseň o snu, který odrážel to, co se stalo ve skutečnosti. To sen dělává. Co asi odráží skutečnost? Nojo, monotématickej, ulpívavej.
Kdo to říkal, že ráno je moudřejší večera? Kejvu se, s hlavou v dlaních (odkud to jen znám) a snažím se fungovat. Ještěže ten pes mne přinutí k aktivitě. Tráva je zelená a já se snažím rozpomenout, co mám dneska zařídit. Když si vzpomenu, tak zase sedím s hlavou v dlaních a kejvu se.
Avšak! Pak to udělám.
Ráno, ráno, zase ráno… budu muset zase vstávat v noci, abych ty rána přežil.
Jako správný geront bych měl vzpomínat na to, jak to bejvalo. Krom bolševika a jeho buzerací, což je snad známé.
Chodili jsme na slunce, slunce bylo ještě kamarád. V noci byla tma, ticho, bylo vidět hvězdy a nebouchaly rachejtle.
Aut bylo málo a jezdila rychle, neb silnice byly prázdné. Silnic bylo míň a úzkých, lemovaných stromy.
Na jehličnatých stromech bylo jehličí. I na horách milé děti.
Na horách bylo pusto.
Vláda a její úředníci se starali většinou jen o své funkce a koryta.
Nebyl telefon mobilní, často ani obyčejný. Takže jsme se v předstihu na všem domluvili a ono to proběhlo, nikoliv jako teď, když se dá všechno tak snadno změnit a nebo odvolat.
Na Brdech stavěli armádní radary Rusové.
Elektronika byla drahá a jídlo levné.
V rádiu hráli debilní pop.
Ženy a dívky s holícím strojkem byly považované za úchylné.
Závěry nedělám.
Také se nadalo vyjet za hranice a tak jsem chodil na Brdy, stejně jako teď. Jako teď, když jsem zjistil, že jinde už dnes pro sebe nic důležitého nenajdu.
Ší iz E. Obyčejný příběh. Proč bych měl zapisovat jen své skutečné příběhy (Cesta, Kde se sir Dagles vzal, Kroky) ze svých plání, když jsou pláně, kde se setkávají příběhy mé s příběhy druhých.
Ještě k těm dvěma předchozím.
Starosti mohou být různé. Může nás trápit mizení deštných pralesů, nebo existence politických vězňů. Odchod partnera, nebo existence protivnýho šéfa, který nás vyhazuje z práce. Nebo také ztráta oblíbeného medvídka.
Na velké starosti jsou jenom typy z první dvojice. Typy z té druhé však prožíváme dramaticky a medvídka nebereme vážně.
Ztráta medvídka je ale tragická záležitost se vším všudy. Jde použít obezličky, že ztráta medvídka se může projevit v psychice a strašit v ní až do konce života, bránit člověku… blabla…
Netřeba mi toho. Taková ztráta je prostě závažná záležitost, protože je někým tak vnímaná. To, že je to dítě, závažnost nesnižuje, ale zvyšuje. Stejně jako krach kariéry -- třeba nesplnění bobříka odvahy a získání sojčího pírka udatnosti.
Medvídek a partner jde sice nahradit, ale zároveň jen tak lehce nejde, protože do toho konkrétního jsem už nanesli mnoho svých představ, je zástupcem hledaného smyslu.
On opuštěný pes je také drama zrady hodné Shakespeara.
To vím, jsem přeci infantilní a navíc pes.
Tak nakonec já, který už zase tolik medvídky, kariéry a páníčky nehledá, s hledajícími soucítím. Už proto, že mám naději, že budou hledat dál. Dokáží se smířit s osudem i osud změnit. Třeba i najdou něco podstatnějšího. Jenom ty pralesy a spol. si to odskáčí a nás vezmou s sebou i s medvídky, kariérami a ztracenými dečkami na zápraží domu smečky.
A jiná myšlení, já si ty termíny jen tak půjčuji, já můžu, já tomu nerozumím.
Nedávno jsem viděl lyžaře. Seděl s lyžemi na lavičce uprostřed louky. S plnou výbavou na lyžování tam došel. Zaplatil si asi lyžařský zájezd, nakoupil u odborníků potřebné a teď se snažil pochopit, kde je chyba.
A nebo nechtěl, je to jen obraz, který může chybně popisovat konkrétní situaci, o kterou nejde, ale podle mého přesně popisuje obecnou situaci, o kterou mi jde.
Odmítáme brát na vědomí realitu. Stavíme nové vleky a lyžařská střediska v představě, že nasněžit musí, když to potřebujeme. Prosazujeme své představy, idee, vize, i když je už zjevné, že jsou špatné. Odmítáme si připustit, že cíl je nedosažitelný, nebo zbytečný, či dokonce nežádoucí.
Ženeme se dál, dožadujeme se dalších dálnic, milovaného člověka, ekonomického růstu, nového auta v garáži, čistoty rasy, sněhu na louce.
Jak nebýt ohromený smyslem pro realitu pana Mi, který se dokáže hrdě smířit s osudem, jenž mu odmítá splnit přání, a řekne jen: „Jestli ani tam ten stroječek nebude, tak to budu muset oplakat“.
Dokonce mám důvody se domnívat, že ví cosi i o nereálné podstatě reality.
Perseverace se také říká. To když se třeba dítě nemůže odpoutat od jednoho slova, věty, myšlenky. Prý že je to špatně.
U dospělých se tomu říká vize, cílevědomost, nebo alespoň koníček… a je to prej moc dobře.
„Svět je podžanbaný cucák“, pravil znechucen pan Mi, abych jej odlišil od pana Ma, který právě sedá na pec lítací a společně s konstantou letí s vilkužemi za gegegeorchestr, který je ve stanu jedna, ve stanu dva, ve stanu tři a v dalších a…
Přeskokem se vracím k tématu z 5.3. a předchozím.
Každý má svůj vnitřní svět. Téměř každý chce něco o tom svém světě sdělit ostatním, někoho do toho svého světa pozvat. Říct druhému, co vnímá a jak vnímá on.
Naše vnitřní světy jsou si většinou podobné. Občas tedy někoho najdeme. Někdo má ale svůj svět hodně odlišný. Toho nikdo nechce poslouchat, nikdo nechce vstoupit. Vstoupí-li, pak leda vtrhne, aby tam v té hlavě „udělal konečně pořádek“.
Nemohu si nevzpomenout na mladého pana M. Dítě, které si zvyklo, že jeho projevy nejsou akceptované, jsou odmítané. Tak na reakci nečeká. Stejně jako okolí odmítá jeho, on odmítá okolí, nereaguje na výzvy, rady, poučení, doporučení… Odmítá dávat správné odpovědi i když je zná, odmítá ty, kteří odmítají jeho.
Tenhle obraz je jistě jen a jen moje interpretace. Vím to.
Také mám ale důvody se domnívat, že tak zcela mimo mísu není. Už proto, že zase tolik odlišný od pana M. nejsem.
Pan M. by měl být schopný a ochotný vnímat svět druhých, svět oficiální. Ale na to možná potřebuje se setkávat s ochotou přiznat mu právo na jeho vlastní svět.
Být přijatý. To nakonec potřebuje nejen on, nejen já, ale minimálně všichni. Alespoň prvních, tak -0,85--100 let života.
Od malinka na nás něco chtějí. Často něco, na co zatím a nebo vůbec prostě nemáme. Mluví o nás před námi, hodnotí nás v naší přítomnosti… Ale kdo nám naslouchá?. Někteří utečeme do sebe, okolí to vzdá a jen nás postrkuje z místa na místo, okřikuje.
Některé děti si neužily toho, aby byly přijatý takový, jaký jsou. A tak odmítly druhé. Možná, že opravdu někdo nepotřebuje být vyslyšený, že je tak dokonalý Jau! Ty z ta. Ale většina křičí a buší, aby si jich konečně někdo všiml. Všiml, né s tím, že je bude měnit a dirigovat, ale že je bude vnímat. Že je bude vnímat. Že je fakt bude vnímat.
Někdo hledá chvíle, kdy není pod tlakem nucený k něčemu, co je mu cizí, na co nemá vlohy. Otázkou je, jestli skutečně až tak úplně vlohy nemá, jestli to jen nevzdal a neemigroval do sebe -- do labyrintu.
Co kdyby alespoň na chvíli tu chvíli našel? Co by se začalo dít, měnit? Našel by i cestu za zdi, za které se schoval?
Z labyrintu nikoho nedostaneme, když na něj budeme křičet pokyny, pokud on má zacpaný uši. Zajít k němu ho vyvézt ven je jistě trochu ošajsl, aby tam nakonec nezůstali oba, hééé… Ale kdo neriskuje…
A ono, někdy krásnou stavbu labyrintu netřeba bořit, ona se může hodit.
Všem.
…řekněte „Wow“. Píší na reklamním plakátě. Co bude příště?
„A vyndejte si ruce z kapes, v obchodě se nebavte nahlas, teď deset dřepů a ještě nám tu udělejte prasátko.“ Nebo volejte „Wow“. To už jsou lidi tak tupý stádo? To to nikoho neuráží? To tu reklamu fakt poslechnou, i když z nich dělá naprosto nesvéprávný pitomečky?
Již brzy mi bude sto. Sice v sedmičkové soustavě, ale sto. Z krajin těch prošlých let ke mně přichází všechna ta já, kterými jsem byl, míjí mne a někam míří. Já jdu jiným směrem, vzdaluji se jim, občas je zahlédnu zdáli, občas je potkám v někom jiném.
Nevím, kdo potkává sám sebe ve mně, ale doufám, že jsou to setkání dobrá.
…a ke všemu mi bolí záda a nohy. Taky už…
„To jsou paradoxy, pane Vaněk, co?“ Pravil i sládek. Ano, opět k tomu před tím. Paradox zdánlivě připomíná ono absolutní sdělení, vytržení z logik, konstrukcí, přijatých axiomů, názorů, kauzalit… A ono nene.
Paradox si hraje, bourá. Ukazuje skuliny, cesty, kterými málokdo chodí. Ale vymezení přijímá, jen ho pošťuchuje.
Absolutní, oproštěné sdělení se ovšem s ničím nepošťuchuje, nenapadá vzorce myšlení. Nemůže ani -- není pole, kde by se udál ten zápas. Není nedefinovatelné, protože nedefinovatelné je jen další definicí. Nedá se označit za, nad, pod… no,…apod.
Úspěch savce našeho druhu je založený na schopnosti používat mozek k vytváření struktur, řádu, aplikací… a předávání pomocí řeči dalším. Úspěch tohoto postupu, jakkoliv kratičký, pak vede k dojmu, že „vono to funguje“. Dokonce, že to funguje vždy a všude.
K složitějším výtvorům, nežli je sekera a iglů, je třeba složitějších myšlenkových konstrukcí a většího množství slov.
A protože naše logika pracuje podle své vlastní logiky, je složitější struktura nadřazovaná jednodušší, větší množství slov (a nesrozumitelnějších) menšímu. Zatímco: „To je život, já bych blil.“ je považované za výraz primitivizmu. Totéž zahaleno do existenciální filosofie je uctívané. Žongléři se slovy, pojmy a strukturami, jakož i ti, co jednoduchou myšlenku obalí velkým množstvím slov, jsou vážení.
Ovšem při návratu k úplně nejzákladnějšímu (ta slova se mi eklují, prosím dosadit), logika i řeč selhává. Ti, kdo zahlédnou, že řešení je (s)prostě konkrétní, pozvednou květinu jako Buddha při jednom svém kázání a nebo sepíší Tao Te Ťing. Ovšem následovníci už přispěchají s výkladem, on už Lao'c měl kolegu Zhuang Zhou sice geniálního, ale přeci jen tvůrce řádu, vykladače, jakkoliv na širokém a nespoutaném základě.
Je nám líto opustit ten pracně budovaný, složitě získávaný aparát a alespoň na chvíli být sami sebou bez interpretací, vkládání smyslu… A neumíme to.
Ale můžeme se poučit, naučit. Prožitkem, nebo setkáním s Guruem, psem, stromem, zimou… Nebo třeba od dítěte, zejména dítěte nestandardního myšlení.
Možná se pak stane to, co se stává i mně. Zůstanu s otázkou: To jsem opravdu musel tolik přečíst, abych zjistil, že to bylo zbytečné? Dávám si naději, že ta námaha nebyla marná. Že vědomá nevědomost a dobrovolná (s)prostota je vlastně tím, co je sice cílem, ale k čemu je lépe dojít přes labyrint. Že ono dobrovolné přijetí nutnosti a vědomá nevědomost, je to, o co (také) jde.
Když jsem provázel lesem pana M., slečny A. a Ž. a když jsem pak s nimi hovořil a naslouchal jim, opět jsem byl poněkud zaskočen. Mimořádná citlivost, bystrost úsudku, kreativita a inteligence těchtoto (těchto speciálně speciálních) není z běžného provozu. Najdou se i tací, kteří nadprůměrné výkony zmíněných nechápou a svoji nechápavost pak svalují na ně, diskreditujíce je pochybnými termíny a snažíce se vydávat svoji průměrnost a omezenost za ctnost a důkaz své nadřazenosti.
Já, vědom si svých nedostatečností, se je snažím pochopit, alespoň částečně držet s nimi krok, což se mi někdy daří, což opět vyvolává lehké mrazení, vzhledem k mé funkci styčného důstojníka mezi odlišnými kulturami.
Chachachááá! haf, haf!
Když jsem dnes doprovázel slečnu E. na autobus, nevrátil jsem se hned domů, ale jel kus s ní. Se slečnou K. jsem také někdy popojel do velkého města, ale se slečnou E. hnedle až na druhý konec Prahy. Vyšli jsme a vycházelo slunce, ale nebylo vidět pro mraky. Teď je vidět, ale nevychází, leč já budu muset vyjít s tím svým psovatcem na procházku.
Vycházejme ze svých domů jako slunce a zapadejme do svých samot, abychom opět vyšli. Toť tak nějak ještě k tomu, co v diskusi nanesl pan F.
Vycházejme společně i sami a společně i sami se navracejme do samot. Lhostejno zda vidíme slunce vycházet s námi, proti nám a nebo je noc a nebo jej nevidíme.
Kůůůůrňa! To je významů! To se mi líbí! Děkuji E.K.D.F.Rř… za inspiraci.
Jsem dnes prožil nějakou tu dobu ve frontě. Stál a koukal a přešlapoval a najednou mi napadlo, že tahle proslavená hrůza je jedním z posledních mizejících, byť krajně degenerovaným, ostrůvkem setkávání se. Internetové obchody zlikvidují fronty a už se s živým člověkem nepotkáme ani tam.
Co zbude? Práce, kde komunikace probíhá už dnes pod dohledem brejnšturmistů, kreativců, týmbyldyngáčů a podobných deviantů.
Doprava ne, jezdíme svým vozem.
Možná ještě nemocnice, kriminál a krematorium.
A nebo? A nebo! Přirozená potřeba někde vybublá a vznikne něco jiného. Současné internační tábory (města) plné osamělých zoufalců jsou neudržitelný úlet.
Minule jsem popletl Hovory a Monology! Už jsem opravil. Takhle znevažovat lajdáckou citací divadelní kus. Že se nestydím. Píšu jak čuně.
Píši, ač písmenka pletu. Má máma psala, pak už jen diktovala, když byla nemocná. Dodiktovala a umřela. Tak se držíme někdy nějakého bláhového úkolu, který jsme si dali. Ten nám dává sílu i když už ji ve skutečnosti nemáme.
Skrytý význam bláhových úkolů.
Chtěl jsem další cesty pojednat v načaté tradici, ale čas pádí a aby měli čas i ostatní i já, to se nedaří. S chřipkou na krku já, se mnou na krku Helena a Dag se známkou na krku jsme došli pod skálu a zjistili, že tam stále je.
„Návrat kamene do skály“, básník deklamuje v písni Návraty. Návrat tvorstva bez vězení, železa do zemský hmoty, společnosti bez moci, dotyku bez perverze“
„Ty děti jsou moc taktilní!“ Jiný básník zpívá, má jinou pravdu a pravdivou přec.
Mlčím a lezu. Nechce se mi přidávat další pravdy na tenhle pravdami zamořený svět, vracím se k písni Návraty a snažím se sundat obojek z krku. Už jsem zase asi pes.
Bývaly hovory H. Pak mlčení Jehňátek a teď dávají v divadlech dílko Monology vagín.
Návrat k mlčení. Á sakra, to řekl také první z básníků. On to asi řekl každý.
Lezu na kwak, překonávám výšvihy a lákám k sobě slova. Něco bych chtěl k téhle skále sdělit a je třeba zavřít oči a pokusit se to říct činem, dotykem, mlčením.
Pokud jde o skálu, tak o ní je to tady.
Proštěkává se mlhou rána, vztahů a myšlenek, které pak nechává na dešti a vchází. Kam?
K večeru se snaží venku zanechané zase pozvat k sobě. Kam?
A proč, když čas jen stojí a čeká?
Dnes, Po úno 12 21:45:01 CET 2007, jsem se rozhodl zase vrátit k nadpisům. Má to hluboké důvody, dotýkající se samé podstaty vesmíru -- prostě se mi chce.
Co mi ale nejde z hlavy, kde se vlastně bere v člověku to trvání na spojeních slov s obsahem, který už není a nebo dokonce nikdy nebyl. Na frázích. Třeba „Fotbal to je hra!“ Fotbal je obyčejnej podvod a výroba mrzáků z talentovaných kluků pod odborným dohledem, podvody a vybíjení stádních pudů. A přeci páni od lopaty i notebooku, adrošíci (sic) a nakonec, když se začnu dívat, i já, podléháme dojmu, že je to nějaká hra, sport…
Komunistické fráze jsou provařené, ale dnes máme pravicové. Už ta pravicovost je frází bez určení, fackovacím panákem a nebo klackem. Za ní se valí „závist, pracovitost, úspěch…“. Všechno tím jde zatlouct, všechno jde na to navěsit.
Ó mocné regenerační schopnosti organizmu! Alespoň jsem mohl sedět a pátrat, tentokrát v možnostech pc. Jedna hlava to nepobere. Své další hlavy ale už otáčím ven, abych zahlédal jaro a nebo taky podzim, kdo se v tom binci má teď vyznat. Slunce se odráží od mých hlav, které se ptají: „Neměl bys více utíkat zpět a expandovat dovnitř?“
Slečna K. získala střechu nad hlavou v domě roubícím jednoho náměstí velkého města. Nemám tedy ranní motor, který by mne nutil klouby rozhýbávat, a tak po ránu skládám tělo na židli a zavítám se do existenciálně laděné poezie, knihy s hlubokým poselstvím: První pomoc u dětí. Na obalu díla jsou dvě plyšové opičky. Jedna z čepičkou zdravotníka obvazující plyšovou ruku druhé opičce. Opičky se usmívají, determinovány k tomuto výrobcem hraček. I já se usmívám, veselí opiček je tolik nakažlivé, kdo by se mračil!
Horší je, že můj výrobce hraček mne nevybavil patřičnou sociální kompatibilitou s lidmi důležitými a potřebnými. Možná doženu ještě angličtinu, programování a doučím se řeči ptáků. Ale tu servilitu už nedoženu, cítím to v kostech. V těch kostech, co ráno nerozhýbávám doprovázením, ale skládám ke knihám nedozírných přesahů.
Únor je tady, já jsem tady a noci se krátí. Krátí se čas, ale ještě jsem tady a hledím do noci. Pes spí a škube nohama a cvaká zuby, asi se mu zdá nějaký krásný sen. Třeba jak zakousl ulovené zvíře a nebo jiného psa. Psi nejsou humánní, ale je v nich něco víc, nežli jen bestialita. Nebesa nejsou humánní, jak pravil Starý Mistr, ale proč nehledat v úradku nebes i něco jiného, nežli jen mordu plnou zubů, chtivou zakousnout.
Z toho všeho, co jsem neudělal, je mi asi nejvíc líto toho, že jsem se nenaučil nějaké z mizejících řemesel. Třeba zvonař, ale ono už i sazeč anebo švec. Pěkně bych si zanikal v proudu masové výroby šmejdů, tiše si kutil svoji. Zvon anebo botu, nevirtuální a skutečnou.
Protože jinak se všude realita tvrdá jako ocel a rozbředlá virtualita míchá mocně.
Na Brdech bude radar dovezený z nějaké země, co prý bojuje s jinou zemí, či co. Všichni kolem tomu rozumí, jen já ne, já si vzpomínám na Jirku O. a jeho zemi 84, která stále s někým válčila, všichni to věděli, viděli, padali, ale nikdo vlastně nevěděl, kdo a s kým, kde končí to, co je a kde začíná virtuální skutečnost vytvořená pro ovládnutí davu. Nejen to, existují vůbec TV estrády a soutěže? To, že někdo ty hvězdičky mihotavé a sladké viděl, nic neznamená, ty, co viděl, nemají s těmi na place nic společného, to jsou jen loutky. A peníze už dávno neexistují, to jen banky přehazují virtuální kapitál.
Skutečná zůstává jen láska, smrt a možná globální oteplení. A zbraně a auta. A ta TV, ze které se formujeme. Žádné spiknutí, to si děláme sami.
Sníh zase zmizel, pan D., kterého jsem dnes doprovázel na jeho obhlídce teritoria, byl z toho smutný. I já. Bílý sníh se změnil na bahno. Asi to nějak působí i na okolí, že je teď tolik depresí a nemocí. Stav „mezi“ je báječný, ale nesmí trvat dlouho. Ale jak v počasí, tak všude, teď se mění jen jeden čas „mezi“ za jiný „mezi“ a ještě nikoli v pořadí, které je přirozené. V klimatizovaných domech, autech, životech to ani někdy není cítit. Ale co když někdo otevře dveře. Snad proto nejsou otvírači dveří, obzorů vítaní, ale odmítaní a zahánění. To, co může být zajímavý nový obzor, pohled, může být i nebezpečí. Je příliš mnoho nových možností a příliš mnoho strachu. To nedělá dobrotu, haf.
C-x, C-f, C-c 2. Ano, píši na editoru Emacs, který je také intuitivní. I když jinak, nežli Vim se svým guu, dip, nebo slastné ZZ. Všechno je intuitivní, jen nasadit tu pravou intuici.
I v království Tuxe, toho Tuxe, co na něm spočívá hlava slečny na nedávných fotách z adresáře home. I na mé hrudi spočívaly kdysi hlavy krásných slečen. I já jsem byl tak jak onen Tux podobně plyšový a sametově černý a dívčí vlas se vlasace proplétal s mojí plyšovostí a nepochybně jsem se při tom podobně jako onen Tux nablble usmíval. Dnes na mé hrudi spočívá leda tak systolický šelest a další bugy, hrozící mě odeslat do/dev/null, provézt s mým softem rm -rf /.
Tak poodcházím od dívek i Tuxů a hledím do noci, naslouchám, čichám a těším se na další krásný den.
Už se těším někdy někam nějak do lesa.
C-x s, C-x C-c.
Doma je home, home je more, more umí to co less, less vypíše soubor z ~/home, a já nejsem homeless.
Nastal čas jít štěkat na novou stránku. Tam už to bylo zase plný. Tady zatím neformátuji, necssím text do liter milých mně, ale ať si každej toho prohlížeče nastaví podle sebe.
Sem línej, nóó! A má bejt? Fšude samá korektnost rasová, pohlavní, jazyková, politická… ale korektní web, to né! To „jim“ nevoní! O korektní chování se ani nepokusí -- pokousat je fšechny a mě taky!
Však jinak říci třeba jest, že ráno bylo skwostným! Chtěl jsem vyjíti ven a prostovlasý, vystavit lebku svojí mžení, však jsa byvše nevlasým, zabředl jsem do přemýšlení o vlastních vlastnostech vlasatosti, až jsem zůstal sedět na zadku.
Voholený nohy jsou ale fakt hnusný.
Monology, monology, furt taky. Marcus Aurelius monolodžil kdysi k sobě. Dneska -- díky svým přátelům vím, co všechno se pouští do monologů. Nevídáno, neslýcháno!
Dialogy… Platón symposionoval s erotama, já s eposama, eflitama… hlasoví syntetizátoři se mnou vedou dialog.
Ale kdež, Dag nostalgicko -- takticky usedl k mým nohám a pravil: „Uklidni se, páníčku!“ Tiším tedy vítr, hledím z okna, které by akutně potřebovalo umýt, na šedavé mraky, nad kterými je jistě slunce. Obraceje se k stránce, kterou jsem pro její přílišnou rozlehlost opustil, obracím se i ke všem cestujícím, kteří ve spirálách míří ke středu. Jen aby to nebyla taková spirála (od paní Rž). Ale, nakonec, dnes je úterý.
