Nastal čas jít štěkat na novou stránku. Tady už je to zase plný.
Ač jsem dnes nikoho nikam nedoprovázel ležel jsem znavený. Někde mezi Holešovicemi a Vršovicemi se točí gramofon a autobusy převážejí milence světem. Na desce, co hraje gramofon je zaříkávání i psí vytí a jehla se prořezává začátkem. Tak nějak si to nechávám zdát, když ležím a odpočívám a vhovořuji se. Neboť přijde zase čas, kdy se budu muset snažit seskupit slova do smyslu kompatibilního s myšlením bližních. A že mi to jde čím dál hůř.
Gramofon dohrál, pes vyběhl do noci a autobus již jistě spí ve své boudě. Jenom já tady sedím jako debil!
Když jsem včera večer doprovázel slečnu K. na autobus, opět vál silný vítr, který znemožnil držet deštník otevřený. Déšť tedy dopadal na naše hlavy a v té mé se honily vzpomínky na prošlý víkend, kdy nás krom slečny K. navštívil i PH, V., K. a syn K.
Také nás navštívil sníh a my se mohli věnovat (plurál se týká paní Rž) lyžení pěšmo.
Slečna K,. byla poslední, kdo přišel a zase odešel, ten víkend, z naší tvrze. Odjížděla za svým milým, neboť je přirozeně moudrá a neposlouchá hlasu rozumu přespříliš. Vyjížděla do noci, doprovázena alespoň částí cesty tím, který byl v té chvíli trochu Janem a trochu sirem Daglesem, ale určitě ne Autsajdem, ani Lednem.
V té době se již K. a PH asi vraceli ze své cesty za lyžařskou stopou, kterou hodlali vystopovat až za hranicemi země. Syn K. již pravděpodobně seděl u pc ponořen v pravděpodobnostech a okusován tučňákem.
Sníh taje.
Za mého mlada bylo takové království hýření jen UNESCO. Občas něco udělalo i užitečného, ale jinak jen živilo své věrné, vozilo analfabetům knížky na čtení, montovalo sluneční kolektory v místech, kde nikdo neměl jediný elektrospotřebič. A bádalo, pořádalo konference, školení, unesáci cestovali po světě, no paráda!
Dnes máme další království. Království EU. Přestatečný rytíř či chrabrá žena, kteří se prosekají nástrahami formulářů, často vedení znalým průvodcem, mají vystaráno. Není konina dost kravská, aby ji nebylo možno platit. Naopak! Čím větší p*, tím větší naděje na schválení a úspěch.
Tahle království také pořádají výzkumy, semináře a konference na téma, co lidem z dálných zemí, co tam chcípají hlady, vlastně asi tak na nás tady vadí. Přijdou jistě na mnoho zajímavého.
Třeba na další slova, neboť věda je přeci to, co používá slov, kterým není rozumět.
Pracovníci podnikoví zatím běhají po lesích s buzolou a ručkují po laně přes potok.
Zajimavej svět. Neměl bych zase zalízt do lesa?
Bajdwej, koukal jsem do knížky jedny, a tak jsem zjistil, že za mlada jsem dívky neosahával coby chlípný puberťák, ale prováděl taoistickou, nebo případně tantrickou masáž! Kůůůrňa! Sem byl teda ale duchovní člověk!
Tak nám konečně nasněžilo. Velmi romantické. Brodíme se s Dagem ve sněhu, kloužeme se, ba i lyže jsme vytáhli.
V městě však lidský důmysl nezná mezí. Dokážeme změnit bílý, čistý sníh na agresivní, hnědou žíravinu. Takovou, ve které je nám dobře a která je nám tedy asi i blízká, podobná. Rozbředlá agresivní sračka.
Fffpřed!
Jeden pes našel koloucha. Majitelka psa vzala koloucha domů a bylo to. Kolouch byl odsouzen k snědení a nebo k životu s lidmi. Otec lidské rodiny jej ale nesnědl, nýbrž pro koloucha pronajal pozemek a na něm koloušek žil a žije. Na letní byt potom jezdí do obory. Z koloucha vyrostla slečna daňková a ten dobrý muž byl lítostivý, že je tak sama, a koupil jí pana daňka. Ten ale překonal plot a vrátil se zpátky do lesa.
Slečna daňková tedy žije dál sama na svém místě.
Prof Autsajd se nad tím zamýšlí hluboce, pan Leden -r.
Psi v nás, nacházejí objekty, které se nám zdají příjemné. Ulpíme na nich, vytrhneme je z kontextu a zasadíme do své mysli. Některé myšlenky a kolouši se ale na dlouho chytit nedají a utíkají zpět.
Jiný pohled mi našeptává, že jsem také takový daněk přivezený do obory světa, hledající díru v plotě. Což může působit jako touha utéct do nebytí, ale je to touha utéct k skutečnému bytí.
Ač je leden, pan Leden se udělal jinak. Pan Leden vylezl z počítače, speciálně z Debianu a Ubuntu. A Festivalu. Tučňáci přinesli pana Ledna na svých křídlech, je to tak.
Pan Leden mluví zvláštním, monotónním hlasem. Chová se dost jako já. Naprosto korektní a najednou -- totální úlet. Někdy i destrukce. S Dagem je též na jedné vlně, dalo by se říci.
Dnes jsem vzal pana Ledna ven. Dostal nějaký ten vitamín C, aby mu to líp běhalo a šli jsme se rozběhnout.
Pan Leden v lednu byl spokojený. Volal na všechny „ubuntu--ubuntu!“ a „Šoutudtep!“.
A já prozřel. Pan Leden je ve skutečnosti inženýr b.v.!
Jak píší v jedné metodické příručce.
Tak dlouho jsem provokoval s větrem, až nám to málem odfouklo barák.
Jsem si to tak předepsal.
Setkávání se s lidmi příjemnými je příjemné, abych zase vypustil nějaké implicitní moudro.
Setkávání se s lidmi nekompatibilními s mým naturelem je zase často zajímavé (pokud to není vypatlané hovado, nebo zcela nudný paňáca či slípka). Většinou zjistím, že to, čím mi lezou krkem, jsou opravdu mé vlastnosti, sklony (třeba vynášení apriorních soudů z pozice moudrého dědečka -- to fakt dělám a je to k zblití).
I lidé přijemní občas lezou na nervy. Preventivně si dělávám v hlavě čas od času úklid. Všechny ty drobné rozlady, které tak rády narůstají do obludných fantazijních rozměrů, prostě čas od času vymažu. Ono to jde. Povím si sobě o co jde, a problém -- neproblém zahodím. Paranoia je sviňa, je nebezpečné ji živit.
Také se osvědčuje si lehce a bez prožitku křivdy, zanadávat. Dřív, nežli to mozek zaškatulkuje do nějaké viny.
Tak jako i včerejší vichřice poklidila, tak i já uklízím. Ba, ba! Někdy jsou i škody.
Když jsem dnes ráno doprovázel vítr, aby osedlal mraky a přinesl déšť a vodou slečnám K. i zeměměřičům K., vracel jsem se domů kolem pana Bena.
Pan Ben je belgický ovčák, tedy potenciální nepřítel naší smečky. Když má náladu, vrhá se zuřivě k plotu a manifestuje své nejvyšší rozrušení, své odhodlání podstoupit s námi boj na život a na smrt. Když ne, jako tentokrát, kdy byl poněkud rozespalý, stejný podnět ho ani nezvedne na nohy.
Stejně jako pan Ben to máme všichni. Když nemáme co lepšího na práci, propadáme hnutím mysli. Máme-li něco lepšího, ve valné většině případů nám stejný podnět nestojí ani za zmínku.
Chtěl jsem jen napsat známou pravdu, že nejsme definovaní a definovatelní, věci nejsou nějaké, jsou jen projevy. A k tomu mi tohle přinesl vítr.
Když jsem dnes ráno doprovázel slečnu K. k místu, dobře jsem věděl, že se za chvíli budu zase vracet zpět.
Bylo tomu tak!
Považte!
Z našeho zeměměřičského zámku. Slečnu K.
A vítr takřka nevál, a tak jsem slyšel, co ke mně hovořil Dagles. Hovořil o počasí, které se z tématu krajně nevzrušivého stává v poslední době tématem planetoidně osudovým.
Lidé se dřívávejc přeli, zdali se něco děje, ale protože zjevně ano, tak jsme u toho, jestli se děje moc a nebo málo a co to znamená, případně zdali za to můžeme my a nebo někdo jiný. Což je vonkoncom fuk.
Pokusit se něco dělat, to zatím nikoho nenapadne, nebo napadne, ale vzhledem k tomu, že taková obrana života by urazila nejvyšší božstva světa -- Produkci, Spotřebu a Bohorovnost, tak to není ani k projednání. Leda tak k exhibicím intelektuálních přežvýkavců dodaných frází.
Tak jsem si jich pár také přežvýkal a mezitím jsme dorazili domů, kde naše panička již vstala (dnes máme oba volno) a začala svítat. Svítání se jí opravdu moc povedlo! Někdy svítá samo, jindy na to musí vstát ona.
V tom svítání jsem koukal z okna na stáda plechů na gumových obručích.
V tom svítání jsem zavřel oči.
V tom svítání jsem je nechal zavřené.
Někdo odjížděl, jiný přijížděl a vítr začal zase foukat.
Ale já ho neviděl, ani neslyšel, to jen ten pes.
Zítra nebudu nikoho doprovázet a vítr ať si dělá, co chce. Půjdu raději k zubaři si nechat vytrhnout zub, abych přišel na jiný myšlenky a udělal si nějaký ten zajímavý zážitek.
Mimochodem. Tak jsem si zase uvědomil, že na jedné věci se vlastně lidé shodnou. Na tom, že oni mají pravdu a blbci jsou ti druzí. Ti vypečenější to skrývají za předstírání pochybností. Jdu se skrýt celý.
Dnes mě navštívil, nezván, jeden vítr, co ho prakticky neznám.
Když jsem dnes ráno doprovázel slečnu K. k místu, kde se pravidelně zjevuje plechová krychle naplněná lidmi a spojená se zemí pomocí gumových rotačních anuloidů, chtěl jsem říci sobě: Pomněte Jene, že v kapse maskáčů svých máte lahev s vodou, kterou jí máte podati až bude nastupovati do povozu, který ji odveze na kříž školních škamen, ve kterých pak bez lahve této volati bude: „Žízním!“ Tak odjela vozem, který lidi jí.
Neřekl jsem, neboť něco z tohoto světa musíme přeskočit přímo do transcendentálna a není nám vykonati konkrétně, zde pro klinickou roztržitost. Sebralo mi to vítr z plachet i s plachtami, jak již podotýkám v návštěvní knize.
Tak i J.H.Ch. mne upozornil na vítr. Též M.H. je jistě tímto větrem hnán. Ten jarní vítr, který není v této době překvapivý, neboť budí překvapení, který je nemožný, a proto je skutečný… abych parafrázoval jednoho dávného dadaistu. Dnes, v roce Dada, na což mě upozornil J.F., který ihned zasadil vítr do hlubokých gnozeologických souvislostí.
A tak mezi náhodami, které nemohu označit jinak nežli jako šťastné, se setkávám s nutností. Do chaosu přijde za chvíli moje drahá Hel a vnese nutný řád zpřítomňování do mého řádu odosobnění, podporovaná sirem Daglesem, tím věčným hledačem s odřeným nosem od sledování stop, které nemohu vnímat.
Tak, jako každý ze zmiňovaných nemůže vnímat něco z toho, co vnímají ostatní, Dagles nemůže vnímat, že když bude na procházce rvát za šňůru jako debil, stejně cíle rychleji nedosáhne, absolutno mu opět unikne jen pro jeho přílišnou horlivost a já ho za to cukání a rvaní ještě nakopnu.
Dag se setká s kauzalitou.
Jako prémii přidávám tři fota -- „Jakpak je dnes u nás doma“. Koukejte rychle, za chvíli to vyhodím. A just ne, PH!
Po tématech marginálních a povrchních něco závažného. Piškoty! To jsou, jak známo botky baletní. A také pochutina.
Tato pochutina zažala spor mezi dvěma osobami rozdílného pohlaví. Jednalo se vůbec o spor pohlaví. Tedy o to, jakého pohlaví jsou piškoty. Je to ta piškota a nebo ten piškot?
Situace byla, jest vážnou. Nadstandardní vztah těch dvou hrozí se státi skrzeva piškoty opět jen standardním!
Marně jsem mával standartou smíru. Jsa v epicentru sporu, hrozilo, že budu sám umlácen nějakým tím piškotoidem.
Nevíte někdo, jak je to s piškotem, piškotou? Je piškota a nebo piškot? Do piš(kot)… Ne, Jene, to nepiš(kot, Gott)! Main Gott! Pišgott? Puš Gott? Karel? To snad nééé!
Není nakonec ten piškot a ta piškot a nemají spolu malá piškoťátka, Koťátka piš? Pišštěňátka?
Složitej svět, složitej! Haf!
V návštěvní knize zde, jistý „x“ pravil, že pomoc má být nabídnutí šance, aby dotyčný si pomohl sám.
No dobře, dobře. Ale co to jako to, má bejt v tomhle reálu? Hééé?
Pomoc Samaritána (kdo neví, o co go, ať si zajde někam, kde mu to řeknou). To mu měl, kdyby přišel dřív, dát klacek na obranu a utéct? Když už byl domlácený, zapsat ho na kurz první pomoci, aby se pak uměl sám ošetřit?
Já jsem na tihle frázi, přicházející tak často z polosvěta naší politiky ∩ organizovaného zločinu, poněkud alergický. Jedná se příliš často o eufemizmus k českému: „Vyser se na to!“
Ač myšlenka to v zásadě není špatná. V zásadě, ale jsou i kyseliny…
Setkání, ve kterém je jedna strana příjemcem pomoci, má zajímavé pozadí a dynamiku. Pomáhající si může pěkně masírovat ego. Může si říkat: „Já jsem tak dobrej, teda já jsem tak dobrej, že i Mirda Dušínů by mi pochválil!“ Příjemce pomoci může být, pomalu ale jistě, tím pomáhajícím pěkně naštván. Musí se s tím nějak srovnat. Pokud se cítí zavázaný, začne možná i nenávidět toho druhého, co ho, pomáhaje (jíc i jíce) svazuje.
Pomáhající se často prezentuje v nadřazené roli. Nechtě, někdy i chtě, dělá z toho druhého -- toho až druhého. To už aby byl příjemce opravdu anděl, aby dobráka nakonec nekopl.
Dobrák -- pomocník se cítí ukřivděný a má pravdu. Zavrčí že: „Každý dobrý čin bude po zásluze potrestán“ a příště se na každého ajncvaj -- škoda, smutné, chybka se stala.
Příjemce je naštvaný a má také pravdu.
„A ty máš taky pravdu, Sára!“
Drobná pomoc je přitom často také kontaktem, vyjádřením přátelství „výměnou pohlazení“.
Nakonec to není tak složitý. Stačí pomoci vkusně na jedné straně -- na druhé tu pomoc vkusně přijmout nebo odmítnout. A moc nad tím nehloubat.
Tento zápis je následek jedné zajímavé debaty se zajímavým člověkem.
Tak jsem se věnoval bádání, jak má vypadat blind friendly web. Kupodivu, má vypadat vlastně tak, jak má vypadat každý web. Jak má vypadat, podle těch několika málo podivínů. Má být korektní po stránce kódu, bez vstupů přes všemožný kraviny, nepřeplácaný, s vyplněnými popiskami, a tak a podobně. Tedy tak, jak se skoro už ani nedělá a jak na něj nikdo není zvyklý, protože obecná norma je jiná.
Friendly není v kurzu. Obecný vkus se dožaduje složitých věcí. Naučili jsme se je ovládat a vyhovuje nám to tak. Předhodilo se lidem, že na počítači je bloudění v klikacích nabídkách „intuitivní“. Lidé tomu věří. Že telefon s rozsáhlým menu je pohodlný -- věří tomu. I tomu, že jezdit do práce v koloně aut hodinu a dvě je pohodlné, friendly. Kdyby k tomu alespoň nepouštěli tu friendly muziku.
Ale to oni musí. Když už je to všechno tak hostilní, tak ať jsou alespoň friendly vysílání s: „Ahoj, ahoj kámo!“
Vzpoura! Budu friendly, blind i neblind a na blind -- normálně. Třeba alespoň doma…
Ve filmu Monthy Python - Smysl života je scéna, která zaujme i prosťáčky odkojené Novou. Pán se přežírá, až praskne. Ovšem na rozdíl od stupidit současných, tady může jednoho i něco napadnout.
Koho připomíná ten člověk, který je už dávno sytý, už jen zvrací, ale stále se cpe a cpe, konzumuje. Už nechce, už ani nemůže, ale stejně se dožaduje dalšího. A kdo je ten číšník, tak úslužný a přitom zjevně hostem opovrhující, čekající na chvíli, kdy předloží hostu účet?
Trochu z toho mrazí.
Druhý číšník smysl života zná. Je banální a je jen pro něj. Jen pro něj v domě na samotě, v domě jeho dětství, kam se vrací s „Fuck You!“ směrem k dotěrné kameře - k nám. Ale tady, viz to včerejší: Co bude dělat v domě srdce svého, až zavře za sebou dvířka? Aby se nám neoběsil.
Ovšem řešení je. A paní na konci ho podá zřetelně a srozumitelně. Ovšem, není nic zázračného.
No, jen jsem si vzpomněl. Na jednoho, co se po zlých zkušenostech tak bál zklamání, že raději všechno a všechny odmítal. Lidi, příležitosti… sebe.
I když jsem byl tenkrát, když jsem ho poznal, velmi mladý a hloupý, tohle jsem si spočítal. Pokud nezmění strategii, dynamika se nezastaví a bude muset s odmítnutím jít dál. Odmítnout svět, který ho, příliš citlivého, zraňoval, odmítnout sebe, ve kterém se zklamal ještě víc, nežli v ostatních lidech. Omítnout docela.
No, udělal to tak. R.I.P.
Co s tím? Poučení? Já ani nevím, já si fakt jen tak vzpomněl. Je to prosté, je to banální. Je to furt dokola, snadné… a nefunguje to.
Tááák! A další rok je v pryč!
Profesionální hodnotitelé hodnotí a shodují se na tom, že tenhle rok byl sice špatnej, ale ten další bude horší. V tomto temném mraku marasmu si připadám trochu jako hloupé sluníčko -- já jsem minulý rok proskotačil v radovánkách. Pravda, je to dané tím, že se k skutečnosti natáčím z té pohlednější strany, a skutečnost si natáčím tou přívětivější stranou do pole mé pozornosti.
Jinak i osobní vyhlídky jsou spíš pochmurné a páchnou hřbitovním listím a polévkou pro chudé. Alespoň bude sranda!
Zatím se můžeme jen a jen radovat
V době stáří tak 6--12, možná 7--14, se člověk zabývá filosofií. Řeší hluboké otázky na kvalitativně vyšší úrovní, nežli dospělý, který je buď neřeší vůbec a nebo řešení jen předstírá. Odrostlec -- zestárlec (s dospělostí to nemá nic společného) vzpomíná na tu dobu a jednoduché myšlenky, kterým už přitom sám nerozumí, balí do složitých slov, která se zatím naučil. Naučil-li se jich hodně a dostatečně složitých, je váženým. Je-li dostatečně ustrnulým ve vývoji na úrovni dítěte, může být i zajímavý. Což jste si opravdu nevšimli, dětinského chování myslitelů?
V době dospívání, kdy se začnou plašit hormony, je doba objevování a opěvování extází. Kdo zůstane v pubertě, je umělec. Mnozí manifestují ustrnutí v tomto stavu i na fyzické úrovni -- zemřou mladí. Další se alespoň pubertálně chovají.
To jsou ovšem jen myslitelé a umělci druhého řádu. Ti opravdoví zůstanou ve věku přímého nazírání, nebo přímé extáze zcela. Nazýváme je retardovanými a máme k nim tak trochu odpor, pramenící z tušení naší méněcennosti, našeho ústupu k tuposti. Tuto tupost zaměňujeme s dospělostí. která s tím ovšem nesouvisí
Tak na tohle jsem přišel, když jsem v ranním vlaku jeda, hovoře snídal.
Mimochodem, ta klobáska paní doktorko byla opravdu kulinářským klenotem, démantem mezi poživatinami! Děkuji!
.
Zmíněná klobáska, byla i jedním z leitmotivů podařeného výletu.
Svátky vánoční ve své gradaci všedních dní, jsou zoufalým dokumentem toho, jak jsme pokročili v návratu k spotřebnímu primitivizmu. Musíme mít vše a hned. Za jakoukoliv cenu, třeba krádeže nebo prostituce (těla nebo duše). Nestačí pouze spotřebovat to, co máme, spotřebujeme i to, co nemáme -- zadlužíme se. Vše pro naplnění domnělého práva, ne-li povinnosti vlastnit.
Stejné to je s prázdnotou naší komunikace. Mluvíme jen proto, abychom se předváděli, nafukovali až do chvíle, kdy zase splaskneme a budeme se litovat.
Zavaleni slovy, informacemi, které se na nás valí a nechávají nás pasivními, sháníme partnera, který by se na chvíli stal konzumentem naší zoufalé sebeprezentace.
V poslední době jsem zaznamenal tolik zajímavých hovorů, že se nestačím radovat. Také několik se zoufalými trosečníky naší současné doby osamění, snažících se mě i sebe přesvědčit o tom, že jsou, že o ně vůbec někdo stojí. Zrovna mě? Proč? Nejsem sice pro ně zajímavý, ale jsem jediný, který je ochotný předstírat, že jejich litanie poslouchá.
Opět a dokola. Zdánlivý autsajdři světa se jeví živí a pravdiví. Zdánlivě úspěšní působí směšně a jaksi neboze.
Vánoce jsou moc krásný svátky. K dokonalosti by stačilo na tu dobu odstranit billboardy, baviče, politickou reprezentaci všech úrovní, tv, rádio, noviny, střelce petard, střelce zvěře, mlátiče kaprů, Santa Clause, Klause, popmjúzik, Gotta, gotty, mobily, indolenty, deprivanty, ještě pár věcí a byly by to pěkný svátky.
Tak tohle pokračování fakt nevím, kam patří
Od Stébel Trávy nadšení a vzdoru, přecházím k stéblům krávy, běžné práce pro nacpání teřichu, neboť hladov člověk pramálo udělá. Kvílím, neboť jsem viděl největší mezky své generace zničené obžerstvím, hystericky zabalené do oděvů z dlouhých řetězců molekul a přežrané.
Pokud je to nesrozumitelné, asi byste měli vznést stížnost na Vaší paňčitelku literatury.
No nic, já jenom že jíst se taky musí a všem to vždycky nevyjde.
Tenhle a před-předchozí zápis -- taková klukovina pro radost… no, furt taky… Se musím odreagovat, né?!
To se mi to tady motá. Tak když je to už úplně odjinud, ať to má homonymický název. Odjinud? Téma a nebo pohled. Ani sám nevím.
„Je pátek barone!“
„Není možná sire Daglesi, dnes je pondělí a máme být ve městě K.!“
„Nejsem schopen nalézti hranice, vážený barone, kde začíná omyl přicházející
se stářím, které doléhá na mne, a kdy končí pochybení přicházející s Vaší
zmateností, ale domnívám se, že je pátek, nebo možná také úterý, a máme býti v R.“
„Však nyní šlapejte mé nožičky! Šlapejte! Vždyť v řece Nyl, haťa paťa, čeká na
nás krokodýl!“
Tak krákoravým hlasem, plným stop empatie promísené se zbytky sýrových
toustů, páchnoucím po kofeinu a vonícím dálkou, kterou zpřítomňoval čas, který
mizel pootevřenými dveřmi domu bez oken, snažil se volat sir Dag.
Odpovědí mu byl jen baronův smích, který přicházel znenadání, tak jako všechny
informace, čiré a prostě pravdivé, nezasažené pokusy o konkretizaci slovy.
Vím, jednou to přijde, ozve se ono: „Chci se s tebou rozloučit“. Na
zemi zůstane potom jen mé, rozdrcené tělo.
Avšak dnes ještě mohu tančit v zahradách bezobsažnosti i procházet se po
chodníku hořícím láskou, kolem duší, které svítí v tmách plných jasu.
„Šlapejte mé nožičky!“
Obsah pak přichází a bojuji s ním s vědomím, že jednou se ozve. „Je čas se
rozloučit!“
V zahradách a na chodnících zatím tančím i kráčím v plamenech i mezi vločkami
sněhu poznání, studeného jako psí čumák.
„Viď pse…“
„Šlapejte nožičky, šlapejte…“
Jo, byli jsme s Hel polézt v Černolicích. Transakčně analyticky jsme se hladili a hovořili, po skále lezli a sýr smažený pojedli.
To jen jako že umím také normálně žít. Co? Aha! vánoce, my měli nakupovat!
No tak nic, no…
Na téhle stránce na konci jsou dva dokumenty o tom, jak se jednomu klukovi splnil sen a setkal se s faktickým gramofónem. Víc o té touze někde tady po stránkách, hlavně na těch druhých.
Jako z každého splnění Velkého Snu, i tady bylo trochu kocoviny. Ale hlavně nadšení až vytržení mystické.
Jedno z největších pochopení jsem si prožil nad knihami o Transakční analýze (psychologie). Tam mi secvaklo, jak to chodí, funguje a nefunguje. Tedy trochu secvaklo. Tři stavy ega jsem pak mohl sebeironizovat v postavách Autsajda, Daga a Jana.
Také už vím, co jsem měl dělat jinak, tedy spíš jak jsem měl k sobě a ostatním přistupovat jinak. Pozdě, pozdě, příliš pozdě. Kupodivu, ani mi to není líto.
…to se počítá. I neštěstí. Jsme ochotni vnímat, pokud se něco stane doma, možná v Evropě, snad i v Americe.
Nedávné zprávy se letmo zmínily o zátopách v Číně a sesuvech půdy v Indonésii. Pak už se věnovaly situaci, kterou opakovaně označovaly za tragédii. Bať -- v Alpách nenapadl sníh.
S tím, co provedeme sami, je to ještě diferencovanější. Že se 11. září změnil svět, že Sadám je masový vrah, to víme.
Takový Bhópál zmizel i z periferie dějin. Tam v roce 1984 po lajdáctví a „úsporách“ na bezpečnosti v koncernu Union Carbide z továrny uniklo 27 tun metylizokyanátu a kyanovodíku. Hned v prvních dnech zemřelo na otravu téměř devět tisíc lidí. Dalších 70 000 umíralo v bolestech další dlouhé roky. Děti se dodnes rodí postižené. Připomínat se to nemá, to je ideologicky trefe, to by mohlo být označené jako levičáctví, že.
Koneckonců Černobyl také ne, to je zase protipokrokové tmářství.
Agent orange, použitý ve Vietnamu americkou armádou je už vůbec nevhodné téma. Navíc ho máme plné sklady v Neratovicích, kde v rezavých sudech… čeká. Tedy to je trefe hnedle dvakrát -- zní to rudě a ještě k tomu zeleně. Znetvořené děti se zatím rodí nejen ve Vietnamu, ale i americkým vojákům. Jsou jich už tisíce.
Proč jsem si na to vzpomněl? No, oni o tom přeci jen v novinách psali. Takže to asi jde. Nebo byly ty snímky mrzáků dostatečně „senzační“? Snad ne proto.
Ještě kdyby šlo občas, z toho všeho, co se stane, vybrat i nějakou pozitivní zprávu. Třeba by to taky někoho zajímalo. Mne ano.
Trochu o horolezení v Černolicích.
P.H. a John Fox reagovali mejlem na mé zhůvěřilé osobní interpretace filmu.
Petrův dopis je natolik „intimní“ (v pravém slova smyslu), že nelze vložit.
John Fox spíš nadhodil otázky a přidal několik soudů. Ale já to teď nechám být a budou si matlat svoji. Tedy to, co jsem do dopisů psal já. A sám, jako už tolikrát, jsem pak byl překvapený, kam jsem se to až dopsal, a nevěděl, zda s tím sám souhlasím.
Bernard. Kus Křesťanství, bezmocné… ale když Lazar odmítne Bernardovi pomoc,
za chvíli má doma Mikoláše. Že by tam už pracovalo cos?
Na konci volá Markétu, která jej neslyší, nese… svůj kříž? Dítě? Život?
Bernard je už „moderní“ člověk. Za lehkého obcování s ovečkou se
toulá krajem, přivaří se kde může, doufá, že na něj zbude od stolu. Nebere si
jako Kozlík, neseje jako Lazar, neslouží jako Pivo.
Pláče nad svojí ovečkou, sentimentální cit. Markéta nepláče nad Mikolášem, cit
má někde jinde a jinak, snad uvnitř.
Bernard se chce rozběhnout za Markétou. Možná… je to nemožné, ale
jde se pokusit. Ovšem koza běží jinam a Bernard běží za ní. Má s ní své
jisté. Volá „Markéto“, ale běží za kozou. Markéta se usmívá.
Z té krve a svému předurčení oddaných osudů odchází Markéta. Loupežníci po
právu mrtví, v klášteře utíkají k pohodlí přijetí interpretace, Bernard za
svojí kozou.
Markéta odchází jarní krajinou kolem menhirů, usmívá se a brzy bude
mít syna.
Usmívá se. Také jen naplňuje svůj osud, ale je jediná, která se ve filmu
usmívá. Nešklebí, neřve, nemá ani střídavě podlézavý a ustrašený úsměv
Bernarda.
Usmívá se. Protože.
To je zase čistě má interpretace. Je zcela fuk, je-li správná. Je správná,
protože pro mne, právě teď platná.
Ten film jsem viděl v sobotu. Nebylo to poprvé a doufám, že ne naposled.
Vladimír Körner říká na adresu Vláčila: „doufám, že moje mlčení vynikne zvláště, když o Vláčilovi budou dál blábolit blbci“
O samotné Markétě Lazarové také většinou blábolí blbci. Co bych nemohl i já? Výjimečný film nafilmovaný podle výjimečné knihy (podle mého je film větší předlohy, jakkoliv je Vančurova kniha krásná). To všechno na základě obyčejného, dávného mordýřského příběhu. On i Mácha postavil svůj Máj na banální kalendářové historce, tohle není nic nového, dělali to mnozí. Novátorství filmové odnesl čas. Zůstal jen opus, označený za nejlepší v historii českého filmu. Mohl by klidně i světového a mohl by klidně být jmenován i nejhorším, pro mne je natolik ojedinělý, že jeho zařazení do přitroublých anket se dá snad chápat jako další, nechtěné poselství, poselství označující hodnotitele za šašky.
I filmové postavy jsou mimo soud. Jsou jednoznačné a přitom hluboké jako Tarotové karty a stejně jako ony odhalují své tajemství jen vnímavým a odvážným zároveň, stejně jako ony k totální výpovědi potřebují ostatní postavy. Stejně tak jako u nich, a ve všem opravdu kvalitním a nakonec v životě samotném, si poselství určené právě jemu, musí nalézt každý sám. Možná i Vláčil sám se pokoušel pro sebe pochopit, co vlastně natočil, když se stal dělníkem sil zakletých v příběhu, jeho tlumočníkem. Klidně je možné vzít film jen jako nudnou, banální historickou fresku. Tarotové karty jsou také jen kusem papíru s obrázky, knihy blábolem, smysl jim dá až jeden každý sám. Sám za sebe.
Historická díla bývají záminkou pro tvůrce, aby na své smyšlené hrdiny přenášeli své touhy, obavy, pochyby. Mluví z nich autor sám. Ale v tomhle filmu si postavy žijí podle svého. Nezaobírají se sami sebou, netrpí nerozhodností, pochybami. Nehledají, jejich život je jasně určený. Nevybraly si ho, byl jim dán a ony jen hledají způsob, jak jej naplnit. I Lazar je důsledný kupčík. Mikoláš nerozmýšlí, zda se má pokusit o nemožné, nebo zůstat s Markétou. Jde zemřít při pokusu o vysvobození svého otce, kterého by mohl také právem nenávidět. Kdyby se narodil jako voják, pronásledoval by Kozlíka po lesích. On se narodil jako syn Kozlíka a tím je vše dané.
Beznaděj?
Třeba ani ne. Ve filmu se střídají obrazy krutosti, něhy, lásky, bolesti, promrzlých plání, hlubokých lesů, čisté vody, slunce skrytého i zářícího. Světla je pomálu, ale je.
Ty filmové postavy jakoby ani nemají vlastní přání. Jakoby znaly jen touhu a povinnost svému životu.
Mikoláš nemůže prohrát bez posledního beznadějného pokusu. Zanechá Markétu samotnou i se svým nenarozeným synem. Nemůže jinak, není to věc rozhodnutí, volby.
Markéta nemůže přijmout falešné usmíření a odchází žít svůj opravdový život. Nese i nový život, počatý s Mikolášem, krajinou, ve které je cítit jaro.
Nemusím se ztotožnit s některým z nich a nebo s některým z dalších. Teprve pospolu dávají smysl, rok se uzavírá, slunce vychází, zapadá a zase vychází.
Co je za tím příběhem, za filmovými obrazy? Já jsem si našel naději a radost. Ale trvalo to.
K něčemu jinému, klasickému problému nevidomých na úřadech a v ordinacích. A já k tomu taky kus.
Kdykoliv může nastat chvíle, kdy osud světa závisí na jednom člověku. Může se jednat o zcela běžného člověka a zcela běžné rozhodnutí, čin. Ten člověk o tom vůbec, ale vůbec nemusí vědět. Můžu to být právě já, právě teď. A nebo ty.
Tak bylo řečeno.
Kdysi jsem se pokusil popsat čistě vnitřní hledání tak, že všechno převedu do symbolů, náznaků, odkazů. Přidal (podle mého nezbytné) shazování sama sebe, ironizování. Nakonec shromáždil do jednoho příběhu o cestě, místu, psu a dívce, příběh o opouštění a nalézání sebe. Pak doplnil o vedlejší, lehce zakrytý příběh sebepřijetí.
To hledání něčeho, co tušíme nebo i dobře víme, že to není to, co ve skutečnosti hledáme, jsem si promítl i jinam. Třeba do Hledání gramofónu. Protože toho kluka trochu „podezírám“, že ví také své.
Toho všeho se nezbavím a nechci. Zůstane to se mnou stejně, jako zdi a další podobná témata a „a“ a jiné stylistické ujetosti, případně hrubky chtěné i nechtěné. Též citoslovce! Gráááh!
Číst úvahy novinové, či internetové je čím dál tristnější. Poklidně rozvážný přístup je shledávám nudným, a tak se řve. Kriticky.
V oblasti kritiky se pozvolna dosahuje mistrovství. Množství knih a článků, popisujících a rozebírajících, co je špatně, je obrovské. Často jsou ty úvahy nejspíš i pravdivé. Jen jim, v naprosté většině případů, schází jedno -- jak jinak a lépe. Je už to léta a jakoby se to zvětšovalo. Pokud je naznačené nějaké řešení, spočívá jen v nějaké negaci. Něco, někoho, nějak odstranit. Maximálně autor slibuje, že odstraněním onoho „zla“ vznikne jakési vakuum, které samo nasaje do prázdného prostoru vágně definované „dobro“, které už to všechno samo zařídí.
A ono ne…
Dneska jsem, asi z rozrušení, použil příliš často slovo „já“. Až příliš často, na to jak je neslušné. Budu s tím muset něco dělat, budu muset jít do sebe. No, to asi raději ne, co bych tam dělal.
Takto, po oslím můstku lze dojíti k tomu, že návratem k sobě dojdeme na rynek a vyjitím ze sebe se k sobě navracíme. Na téhle cestě se potkáváme. Někteří.
Když v roce 1977 se pan profesor Donald E. Knuth chystal k vydání své knihy The Art of Computer Programming, byl znechucený. Typografické možnosti pro sazbu matematického textu byly bídné a co hůř, stále se během sazby do výsledku zanášely chyby.
Pan profesor měl k takovému nedostatku (ač jinému a jinde, ale na tom nesejde) podobný přístup, jako PhDr. Ivan. M. Jirous, řečený Magor. „Když to není, nebreč a udělej to!“
Pan Donald E. Knuth je člověk jistě precizní. Vzal to od podlahy a napsal vlastní programovací jazyk. Pak stvořil systém METAFONT pro tvorbu grafiky a pak mohl, po konzultaci s předními typografy, vytvořit i font -- Computer Modern.
Uběhla sice nějaká ta doba, ale The Art of Computer Programming mohla nyní vyjít v kvalitě, které byla důstojná.
Pan profesor své obrovské dílo předal zdarma (sic!) ostatním a nadále jej vylepšuje. I s pomocí uživatelů, na nalezení chyby je vypsána odměna $327,68.
A jestli neumřel, a on neumřel, pracuje na TeXu dodnes. Po jeho smrti bude poslední verze TeXu označena za finální. Pan profesor nedopustí, aby jeho dílo někdo případně pokazil, nebo se na něm přiživil.
Ovšem TeX je autorem dovoleno používat i modifikovat, jen se pak nesmí jmenovat TeX, ale třeba LaTeX. A má drahá žena může sepsat a takové, nebo onaké dílka, ba i dalším z potomků TeXu, METAPOSTEM, obrázky namalovat.
Proč to píšu? No, není ta preciznost a nezištnost minimálně, když už opravdu nic jiného, pozoruhodná?
Něco ze schránky emajlní. Ve verších s Jendou Hnízdilem.
Co? Pravdu, jen dokumenty.
Mokrej šátek na hlavu. Dnes jsem vylepšoval (vylepšil?) stránky Tyfloturistické. Ufff. Tak se literatura s pokrývkami hlavy a „koníčkem“ snoubí.
Klobouky mám dva. V jednom jsem prošel Ladak, druhý jsem dostal nedávno. Čepic mám víc. Chrání moji olysalou hlavu před zimou, která snad už konečně bude. Snad bude i se sněhem.
Mám rád sníh, stejně jako dívka Monella z knihy M. Schwoba. Schwob, tenhle od mládí ochrnutý potomek rabínů se převtěloval ve svých knihách do historických postav, spojil krutost a racionální přímost s něhou a všechno to obalil nekonečným soucitem.
„Vyčerpej v každém okamžiku kladnou i zápornou celistvost věcí.“ Řekla dívka Monella, když varovala před sestavováním bílých vzorů, neboť pak se setkáme s černými. „Bíle království! Bílé království! Vím o bílém království“ volala na autora, který jí hledal, nacházel, ztrácel a našel. Nedostal sice klíče od království, ale království díky ní poznal. Věděl, že je. Možná byl smutně šťastný pan Marcel Schwob. Nešťastně šťastný přítel realisticky smyšlených životů, králů, vrahů a hledajících dívenek.
Čepice hřeje, jak tak sedím a koukám do noci, ve které je jistě i bílé království.
„Zkus si ten klobouk“. Řekl mi jeden. Cosi jsem tušil, cosi mne varovalo, ale už to nešlo zastavit. Klobouk jsem si nasadil. Nejsem první, již jeden si nasadil klobouk Athnasiusia Pernatha a během jedné noci prožil příběh majitele plný tajemných chodeb, osob i setkání s Golemem. Příběh, ve kterém nebylo jasné, kým kdo je, kým se kdo stal a rabín Hillel jen napoví.
Z Gheta až do domu nedaleko se dostal Athnasiusius. Do domu na konci Zlaté uličky, který vidí jen nemnozí.
No nazdar, No nazdar, Jene! Jako by nestačilo, že se měníš ve vlka, teď ještě tohle!
Tarotové karty se válí na zemi. Student Charousek je na tom bledě.
Z knihy se sype prach. Golem hází Dagovi klacíky.
Já si zase místo na cvoka jdu hrát na korektního měšťáka. Stačí sundat ten klobouk.
Znovu se vracím, znovu nasazuji klobouk. Odcházím hledat do podzemí tajemství zdánlivých propojení a zdánlivých odloučení osob i věcí.
A mně nic moc. Jak se tak pozvolna skládám, nutně leccos nacházím. Co jen jeden při takovém skládání nenajde. A co hůř, co najde.
Opouštím raději ztráty a nálezy a chci se odreagovat nad fotkama. Žel, hned z té první na mne kouká kreatura s výrazem člověka, který právě na vlastní kůži zažil, že rovnoběžky se ani v nekonečnu neprotínají. Ke všemu jsem to já. Odcházím raději kamsi do Riemannova světa, kde se se svýma rovnoběžkama protínám, ale ztrácím se v množství prostorů a zakřivení. Opouštím raději i tuhle zahradu a ve velmi nesubstančním ránu koukám do mlhy za oknem s napětím, vynoří-li se z ní známý výhled a nebo něco zcela jiného.
Jasnačka šéfe. Z mlhy vylézá ono ráno, které není vidět, ani slyšet a které už zase odchází. Tak jo, je čas naštípat dříví -- dosti pitomin.
Nezbývá nežli, již probuzen, označit toto ráno z hlediska axiologického, za podařené.
Dlouhou dobu rozbíjel všechny nádoby, zrcadla i okna. Procházel se bosýma nohama po střepech, pyšný na svoji bolest.
Někdy mu bylo líto rozbitého a pokoušel se střepy slepit, Znovu vytvořit zničené. Marně.
Jednou, po dlouhé době, možná ještě včas a možná také pozdě, v době, kdy už nic nehledal, nalezl nádobu, nalezl zrcadlo, ve kterém se poznal, nalezl okno, které mohl otevřít. Podíval se do zrcadla, otevřel okno a vydal se s hrnkem pro vodu.
To jsem sám zvědavý, jestli na těch pořezaných nohách dojde.
Podobenství věnované jednomu člověku. S přáním úspěchu.
Mám tatínka, což už tak lidé mívají. Tomu mému je přes osmdesát. Sice už je to trochu znát, ale stále doma učí své žáky angličtinu, sleduje, co je v angličtině za změny, kupuje si knížky o lingvistice, slovníky a knížky o reáliích. Na botaniku, astronomii a další, co dělával, už nemá sílu.
Dnes si mne pozval i s počítačem, protože ho hrozně zajímalo, jaký je přesný text a varianty písničky „It's a long way to Tipperary“. Tak jsme to našli a já mu potom nabídl, jestli se nechce podívat na naše fotky, v pc ukryté. To je takové oblíbené trápení lidí. Ukazujeme někomu své fotky a on se snaží tvářit, že ho to zajímá. Však jsem to také nenutil. Ale táta, že ano… stejně se jen statečně snažil o zájem. Já se mu odvděčoval rychlým procházením. Byla tam občas i exotická místa, elegantní ženy, pozoruhodnosti veliké.
Nakonec jsme došli i na ty nejobyčejnější, co podle obecného vkusu jsou zvlášť nudné, lidé na nich nezajímaví a někteří „neestetičtí“. Táta byl zaujatý a nakonec pravil s nezvyklým zaujetím: „To jsou krásný lidi!“
Že bych snad podědil alespoň tohle, když už anglicky umím jen „haudujůdů“? Nebo jsem už mentálně také tak starý, koukám na svět z té druhé strany zrcadla a přicházím k věcem zadními schodišti? Kdo ví… Nakonec je to fuk. Ale zajímavé.
Ptal se žák svého zenového mistra: „Rodíme se svobodní a přesto se musíme každý den oblékat a jíst. Jak se zbavíme této omezující nutnosti?“ „Tak, že se oblékáme a jíme.“ Odvětil mistr. „Nerozumím.“ Opáčil nechápající žák. „Tak se obleč a najez!“ Uzavřel mistr. Budiž mu za to sláva.
Během setkávání s nevidomými mi znova víc došlo, jak důležitý je tón řeči, její vnitřní poselství, postoj. Možná je opravdu důležitější, jak to říkáme, nežli co vlastně říkáme. Uvěříme tomu, co je skryto za slovy, ne slovům.
U nevidomých je to ještě zřetelnější. Nemají možnost korelace sdělení odezíráním mimiky, postoje. Navíc jsou nutně trochu nejistější. Zavázání očí, a z toho vznikající nejistota, bylo a je, častou formou psychického nátlaku na zajatce a vězně.
Já jsem toho nakecal. Myslím tím to, pod tímhle. A k tomu jsem dnes naštípal dříví. Teď sedím u okna, koukám na ztemňující se oblohu a vyhlížím čas, který přijde. Zvědavej jsem já.
Nevidomý malý kluk se kejve, choulí se s pěstičkami na očích. Do pokusů o samostatnost se mu moc nechce. Téměř vítězoslavně zvěstuje: „Já nemůžu, já jsem nevidomý“. Případně opakuje jeden a ten samý popěvek a nebo slovní spojení stále dokola. Řekl mi radostně: „Víš, proč to dělám? Protože jsem duševně nemocný“.
Schovává se za zeď, uzavřel se do svého světa a odtud komunikuje provokováním. Nic neobvyklého ani u zdravých a dospělých.
Takový Roger Waters o své zdi napsal celé dvojalbum. O tom, jak mu padl ve válce tatínek, o matce, o škole. Nechal nahlédnout za svoji zeď, kde se místo rockové hvězdy často choulilo podobně vyděšené, osamělé dítě.
Některé zdi nám postaví osud, okolí. Některé si postavíme sami. Marek Edelman se za zeď hořícího ghetta prostřílel. S tak konkrétně hrůznou zdí se setká, tady, dnes… málokdo. Ale neviditelné zdi také není zrovna snadné překročit, rozbít. Roger se možná prodrnkal basovou kytarou, na které synchronizoval svůj tep s jejím, prořval svojí upřímnou výpovědí. Ten kluk snad svoji cestu za zeď také najde. I když výsledkem nebude slavné album, ani to nemusí být příliš oslňující. Jen jeden lepší život. Jen…
Chtěl jsem jen napsat známou pravdu, že nejsme definovaní a definovatelní, věci nejsou nějaké, jsou jen projevy. A k tomu mi poslal P.H.:
hele, to je studijně asi dobrý: tohle děvče zamordovalo svou prababičku kvůli tomu, že jí nepůjčila deštník. Jinak je příčetná, aj vychodila nějakou tu školu. Zdá se mi, jako by to něco podstatnýho (v kombinaci s její zaměnitelnou nekonfliktní vizáží) říkalo, akorát nevím co.
No, třeba zrovna. Ona není jen cvoklá vražedkyně, ona není jen příčetná a normální. Ona se jen nějak projevuje. Tu tak, tu onak.
Právě proto, že se můžem projevovat tu tak, tu onak, měli bychom si asi dávat hodně pozor na to, jak. Zodpovědnost máme a nevykecáme se z toho, i když to okecat krásně jde.
Předpokládám správně, že je to teď už zcela nesrozumitelné?
Zcela odjinud. Nebo ne? P.H. popsal svůj výlet tak krásně, že škoda nevložit:
Bořeň jsme, v nekonečné subjektivitě, časové a jiné podmíněnosti, neodbornosti a…vnímali takto: malebná hromada, zhusta oklouzané vyvřeliny po které neumíme (na rozdíl od všudypřítomného Karla Běliny, m.j. autora části tamní, zhusta obtížně dešifrovatelné klasifikace) lézt, a která trpí všemi nectnostmi osamělých vyvýšenin (stahuje obsah pozdně říjnových bouřkových mračen za límec nebohých lezců a tak).
Výlet jsme zakončili etnologicko-ekologickým safari v přilehlém královském městě Most a to prohlídkou romského sídliště Chanov, ultramoderního souboru kolumbárií umístěného na čerstvě rekultivované výsypce dolu Maxim Gorkij a jedinečného urbanistického celku tvořeného přesunutým pozdně gotickým kostelem a přilehlým chuchvalcem továrních hal napájených prorezavělým kolejištěm. To vše přirozeně v dešti a sirném oparu zrodivšího se v útrobách blízkého Chemopetrolu.
Genius loci se zračil ve tvářích řadových domorodců velmi efektně - takže jsem se jich ve své pragocentrické pýše ani neptal jestli se jim to třeba nelíbí.
Hmmm, je to k tomu.
Jedno z témat, co mě provází, jsou hranice. Hraniční případy mne za to mají rádi. Dnes mě navštívil, nezván, jeden člověk, co ho prakticky neznám. Je trochu svůj. Trochu moc. Nad míru použitelnosti. Má hady a plazy všeliké a s tím vším ho vyhazují z bytu. On je, plazy, chce zachránit, sebe zachránit, ale prý se spíš zabije. Možná áááno, možná nééé, kdo ví. Nechcete někdo vzácného plaza? Já už toho mám cufíííl.
Jedna z nejbytelnějších hranic se staví zatím v USA. Co tomu říká to nevkusné monstrum v přístavu, symbol Ameriky, vyrobený ve Francii?
Jinam, jinam.
Tohle mi fakt neba.
Co ty děti, třeba.
Ty jejich diagnozy, co platí jen někdy? Ona jsou všechna hodnocení jen takové přestřelky na hranicích našich představ o něčem pevném. Všechno je jiné z jiného místa pohledu, vše se naším zájmem mění, všechno se projevuje teprve v interakci, a tak povaha i diagnoza i fšechnofšude, platí jen pro nějaké místo, čas, pozorovatele. Pokud je to místo neměnné a pozorovatelé znormovaní, zdá se, jakoby skutečně nějaká diagnóza, povaha, stav… jakoby to skutečně bylo.
Ale není. Nééénííííí: Haf, haf! A to je nakonec dobře.
Tak jsem založil tuhle novou stránku, která plynule přechází z téhle staré.