Z deníku praktikujícího praktika

Je čas jít zase jinam. Sem.

29.8. Píseň o peci. Zpívá pan Ma a další (nejsou ale slyšet). Žel pořízeno nekvalitním polašotem (wma 587 KB)

Základy nauky o pecích zde.

27.8. Čím budu? Já? Už leda tak mrtvolou. Ale asi bych chtěl být dveřníkem. Prostě mi rostou křídla, už mi nestačí být jen překladatelem lidských světů. Chtěl bych občas otevřít nějaké dveře, aby se mohly duše setkat. Případně jim dovolit být báječnými. Ono vlastně stačí jim to dovolit, dát prostor, otevřít dveře. Někomu. Nebo alespoň sobě snad.

27.8. Cena. Milé děti, nebudete tomu věřit, ale dříve cena znamenala množství peněz za které věc, službu dostanete. Opravdu, nekecám! Nedozvěděli jste se časem, po kratším--delším úsilí, že to, čemu říkají familiérně cena, bude obohaceno o DPH, poplatky, fakturace, kalkulace, kastrace, kontemplace… že to, co za to zaplatíte, s řečenou cenou souvisí pramálo anebo vůbec. U takové jízdenky, letenky je rozdíl mezi cenou a cenou i několikanásobný. Také ty cancy k smlouvám bývaly takové, že se v nich vyznal i člověk bez školení na rozkrývání podvodů.
Tak to milé děti bylo s cenou za věci prodejné. Jak to bylo a je s cenou za věci neprodejné? Inu, tam jste se vždycky dozvěděli cenu až pozdě. Jízdenka, to byla nuda, jistota. Láska dobrodružství, čekání jak to dopadne.
Nákup jízdenky, výběr operátora… je dnes tedy podoben spíše lásce, kdy teprve po čase zjistíte, zda jste obdařeni štěstím, ještě delším štěstím, dítětem, hádavou semetrikou, kapavkou, nebo… pecí na spaní. A pak že romantika mizí! Ho! Naopak proniká i do obchodu ve formě bezmocnosti člověka před úradkem vyšších (v tomto případě vychcaných zlodějů) sil. Tak se nad tím raduje asi lid, neb tato situace, zdá se, nikoho nepobuřuje.

23.8. Snad leda pohladit, třeba psa. Ale ne moc, on pak má příliš dobrého a je nespokojený. Prekérka pane Ma. Na jednom Jiránkově vtipu z jeho notorického období je muž sedící na krabici. Svěřuje se, že měl ideály. Už nemá. Poslední mu zůstal v té krabici. Otevírá krabici. Začíná nadávat. Nadává na zloděje.
Bylo v té krabici ale vůbec někdy něco? Nezmizelo to samo se ztrátou ideálů vnějších.
Chodím mezi lidmi sedícími na podobných krabicích. Někde je země, kde ty krabice nejsou potřeba. Někdo se vydává tu zem hledat. Někdo jí najde přímo tam, kde právě je. Jenže ta zem je prchavá a zase zmizí. Prekérka i pro psa.

Nemáme to, co chceme, chceme to, co nemáme, držíme se toho, co nechceme. Opouštíme to, co máme rádi.
Ani se mi nechce jít dnes v noci lovit. Roztáhnu křídla a půjdu se proletět.

Je to prekérka se loučit. Čas se zastavil. Nejde říct ani to sbohem.

Dedikované tomu, co bylo a není při příležitosti výročí událostí, které se opakují.

21.8. …ku můru. Jak se máme dohodnout, když slova pro každého z nás znamenají něco jiného? Blbě. Už obyčejné konkrétní označení vnímá každý jinak. Ale my se máme domlouvat na citech, pocitech a postojích. Smutek, serioznost, láska, dochvilnost, pravda… mají pro jednotlivé lidi často zcela jiný význam, navíc modifikovaný situací. Prekérka pane Ma.

21.8. A co takhle? Je lépe bourat falešnou stavbu a nechat nebožáka na větru a dešti, anebo je lépe mu nabídnout jinou, lepší? He? Bejval jsem přísnej, ale spravedlivej, jak z filmu pro délesloužící absolventy. Už nejsem. Nechávám to jiným, kteří nemilosrdně rozkrývají lži, úniky, neurózy, sebeklamy a simulace a vůbec, celý ten aparát, co se jím člověk v beznadějné situaci brání zešílení, demenci.
Sami přísní se pak hroutí v situacích, které jsou proti těm, z kterých utíkají ti, kterým bourají sebeklam, tak soft, jako hádka ve frontě na košíky v sámošce proti válce na frontě někde u Verdunu.
Taky jsem bejval přísnej. Taky se imrvére hroutil. Už se tolik nehroutím a přísnost mi mizí a zastupuje jí smutek. Nechce se mi moc bourat stavbu těch jedněch, těch dole, ani stavbu těch přísných a chytrých. I jejich přístup, jejich pomoc je často obranou před nutností si přiznat, jak na tom vlastně jsou sami špatně. Vrhají se na jiné, aby se nemuseli zabývat sebou. Nejsem lepší, jen si tu zlou pravdu přiznávám. Někdy.
A lepší stavbu pro jiné většinou nemám. Snad leda pohladit…

20.8. Šaman. Pan Mi mi po mém příjezdu na tábor řekl: Ty to nevíš Honzo, ale já jsem Velký Šaman. Ale vím, odpověděl jsem po pravdě.
Pan Ma zatím volal na jednu svoji obdivovatelku" Udělej mi mimimimi (lechtání na tváři). To se to mimuje a mamuje.
Já moc dobře vím, že Mi je právě tím. Jak jinak by mohl zcela nevidomý klučina projít neznámým městem a namířit přímo tam, kam chce dojít, tedy do obchodu s magickými předměty -- hodinami s kukačkou. My vidící jen sledovali a hlídali, asi zbytečně. Až zítra budete v té budově, tak Honzo poznáš, jak jsem mocný šaman, řeklo dítko jednou večer. Každého, kdo Mi zná, v té chvíli musí zalít studený pot hrůzy. Polil mne studený pot.
Žel následující den jsme nevařili, a tak jsem pozapomněl. Když nešel plyn na vařiči, po delší době jsme zjistili, že kdosi vypnul uzávěr vzadu za budovou, schovaný tak, že ani vybavený zrakem jsem ho málem nenašel. Nebyl se tam podívat… tázal se Pedro.
Hele, Mílo, nebyl jsi se náhodou podívat za kuchyní? Ne, nebyl Honzo! No, Mílo, to je dobře, tam bys stejně neprošel, není tam cestička (opravdu nebyla). Ale prošel. Jak to víš? Já už tam párkrát šel Honzo. Aha, a co tam bylo zajímavého? Nic. Nic? Nic! Jen ty uzávěry od plynu… rozzářil se úsměv na tváři dítěte. Pedro pantomimicky naznačoval cosi jako trhání hlavy, já se ovládal, abych nedostal záchvat smíchu.
Jo, jo, pan Mi je velký šaman. On snad ani vidět nepotřebuje.

19.8. Musil to napsat Musil? Asi ano. Krom jiného definoval negativně duši: je to právě to, co zaleze, když slyšíme o algebraických řadách.
Jak vidno, s Robertem Musilem se neshodnu, duše se nemusí bát řad ani řádu. Ostatně muž bez vlastností, Ulrich, je sám definovaný spíš negativně. Což mě už neba.

18.8. Antropocentrický okcidentálno nás nutí brát věci jako pevné. I když dobře víme, že tomu tak není. On i profláklý a populární hladovkář Kurt něco o axiomech sepsal. Vonkoncom, když si to řádně nastavíme, tak ono se nám to potvrzuje. Co nezapadá, to přehlédneme, anebo popřeme, to nám jde.
Takže na jednoho takového individuála nasadíme teorii a ono to bude fungovat. A nebo jinou a zase úspěch. Ono to jde, navíc individuál se drží vyzkoušeného, a tak se opravdu chová, jako by měl nějakou povahu, vlastnosti. Myšlenka, že může být člověk bez vlastností, ohromila nějakýho Musila do té míry, že popsal stovky stran A4 a zemřel dřív, než to dopsal.
Jenže bez vlastností a zároveň se všemi vlastnostmi jsme všichni. Což je stejně strašné, jako povzbudivé. To ví přeci každej druhej Buddha.

18.8. Pánové Ma. Už je v nich binec. Je zde pan Mat, pilot Pece. Pan Mar, autor koánů (Když je auto červený, kolik je to pežotů?). Pan MaRa, teolog a zdravotník. Dále pan MaV, vítězný, nedávno zvítězil nad vrtačkou a křemencem. Dále MUDr. MaMa, s kterým a jeho krásnou a nadmíru inteligentní MUDr. přítelkyní jsme byli dnes lézt po skalinách. Zejména cesta, kde jsem nedal na dvacet metrů žádné jištění (v oblasti známé přejištěností), a cesta, kde bylo třeba vstoupit do prostoru na špičkách, mne naplnily spokojeností. Ke všemu má dnes svátek Helena. Haf!

17.8. Jako ovce jsme zbloudili v útrobách kombinátu na zdraví dětí v Motole. Jako ty ovce. Po ovcích poznáte je, pravil by teolog, vymítač třísek z nohou čistých dívek. Co to bylo? Aha, to si tak povídám.
Ale fakt jsme zbloudili, hledajíce KaHé, které zde odebrali střevo slepé. Slepé slepé střevo, to jsou věci. KaHé jsme našli a byla veselá, což mne naplnilo radostí, neb jako generální tátovník mám radost z radujících se dětí.
Tak mi napadá, má-li se bourat lehce falešná stavba, či nabízet lepší.
Také jsem hleděl na onu a vzpomínal, kterak k ní, snad všichni, včetně, žel, žel, fuj, mne, přistupují s připravenými šablonami vysvětlujícími, zařazujícími, blabla. Ovšem skutečnost je vždy individuální a pravda, jakoukoliv pravdivá je hned po vyřčení nenávratně mrtvá. Jsou lidé, kteří si toto intuitivně uvědomují a stvoří pro každý okamžik pravdu novou. Nojo, takové jsou. Děti, dívky, pravdy, někdy i muži.
Stejněvoníněkdyněconapíšu.

16.8. Potřebná fiaska. Úspěch je často předzvěstí rozkladu. Na kvalitně prožitém nezdaru se dá vybudovat víc, nežli na vynuceném úspěchu. Třeba v mezilidských vztazích, komunikaci. To už ale taky někdo, žejo…

16.8. Úniky, tradice a koincidence. Náš přítel PH má takový zvyk. Každé léto vyjede se svým kamarádem do ciziny lézt po skalinách. Tam si vždy druhý den zláme, vyvrtne nohu, jezdí tam po špitálech a pak domů. Dítko, slečna KaHé si zase na návštěvách pořizuje zánět slepého střeva, což je v jejím případě dvojnásobná ironie. Před několika hodinami jí ho vykuchali, to jsem zvědav, co bude dál. Jsou tyto souhry průkazným matrošem úniku, manipulace? Nebo je to jejich tradice? Či koincidence naznačující cos?
Každopádně, jestli si to přečtou, tak mi dají po čuni.
To slečna B, jde na to jinak! Zarazí si třísku do nohy a nechá svého chlapce, aby jí tuto vyjmul. Tento, pravý teolog si zřejmě vzpomene na slova o třísce v oku bratra, což jej tyflopedicky zamotá, a kus třísky v noze nechá. A slečna B. má nohu zanícenou. Odmítla, fakt že odmítla (sic!), pátrat po symbolice třísky, přítele zdravotníka--kutila, zapálených lítek a spol.. Nedobře činí to děvče! Takto, nepochopivše co tím nebesa chtěla sdělit, bude znovu a znovu konfrontována s třískou.
Do držky mi dá stejně, jako ti předešlí.

A co takhle? Je lépe bourat falešnou stavbu a nechat nebožáka na větru a dešti, anebo je lépe mu nabídnout jinou, lepší? He?

15.8. Cizí si připadám v současné krajině obřích silnic obklopených zdmi, velkoobchoďáků bez oken, hektarů skladů. Není kam utéct ani před tím, ani před nápady deprivantů z vlády a parlamentu, kteří mezi sháněním úplatků a ženskejch žel také něco vyprodukují. Jsa z generace, co se už nechytá, jsa živočišným druhem, jenž má už poslední žijící zástupce, jsem odsouzen k doufání, že zbytek života bude únosný.
No, není to nakonec povzbudivá vyhlídka! Výzva! Takže vlastně je všechno dobře.

14.8. Pec lítací. Základy nauky o pecích.

14.8. Animozita. Jedna má skoro vzdálená příbuzná pojala silnou averzi k jiné, nepříliš vzdálené nepříbuzné. Ba, vysvětlujeme to u žen většinou prostě. Annamája--kóša jedné, onen hrubohmotný obal duše, ty bílkoviny jsou v stavu a křivkách budících závist druhé, světlo vybraných vlnových délek je pohlcované a odrážené na porostu příliš extrémně. Leč muži na tom nejsou se svými soudy lépe.
Však znovu leč! Co my, animozitám příliš nepropadající? Jsme vítězi a nebo defektní? Není onen nepředmětný odpor jen druhou stranou nepředmětných citů kladných?
Navíc, třeba u mne, se odehrává vnímání v jemných oblastech, takže masivní informace přehlédám. Kdosi na mne řve, že jsem debil, a já vlastně ani neslyším, zaujat jeho pozoruhodnými gesty rukou nekorespondujícími s dvojtónem hlasu. To je pak prekérní situace, jak říká pan Ma(t). Co chudinky animozity, co anima, co animalita.

13.8. Zase tady. Po návratu z tábora. Mám v hlavě mnoho onoho všeho, ale to bude na dýl. Také beznaděj ze stále se opakujících situací, z toho, že to všechno vlastně vím, že ty počínající neštěstíčka vidím vznikat a vím, že s nimi nemohu a ani asi nemám nic dělat.

29.7. Někteří jsme ukecaní i když píšeme. Příkladem budiž poslední část místní návštěvní knihy, kdy jsme se lovením mnoha zajíců a vzájemným předháněním dostali nejen k vcelku žádoucímu nízkému stupni srozumitelnosti, ale i mimo smysl. Tady je zejména dobře, že je ta voda smývající stop.

Hop! Venku leje. Dnes jsem převezl kolo--tandem na nádraží a pohovořil s lidmi, blízkými těmto stránkám. Hop!

Hrát si na magora, jak na těchto stránkách činím, neb ostych brání mi hovořit vážně a ukrývání v hříčky a banality shledávám jako řešení. Řešení, kterak se vyhnout pasti matoucí doslovnosti, která je nakonec více zavádějící, nežli zdánlivý chaos a nesrozumitelnost.

26.7. Všichni chceme otisknout nohu v písku, i když víme, že stopu stejně smyje první příliv. To byl citát. Krom toho, že se jedná o poněkud jednoduchou paušalizaci a poetizování zakrývající nedostatek myšlenky, typické pro pseudofilozofování schizoidních, nezralých jedinců, je to třeba i pravda. Autor v tomto případě reagoval na výroky pana Ma(Ra) v místní knize návštěv v domnění, že vždycky musí mít poslední slovo. Poslední slovo však patří pánům Mi, Ma(t) a dalším, kteří otisknou své nevirtuální nohy v písku virtuálního ostrova. Hledání vize i analýzy páně Foxe, jakož i plané mudrování onoho toho, smyje voda. Začínám být přesvědčen, že poslední nadějí pro svět je pec lítací, pec na spaní, pec na .*. Pec není o nic horší jméno pro Tao, jež trvá, nežli Tao, a je nezatížené ideologií.

25.7. Hmyz. Už se opakuji, leč. Příroda vytváří individuality, třeba medvědy. Ty potřebují mnoho prostoru. V případě smečky se vejde na stejný prostor víc jedinců. To byl případ lidí, nežli se přemnožili. Dál jde jít cestou hmyzu, třeba včel a mravenců. Jedinec se stává součástí velkého organizmu, sám je bezcenný, sám si ani cenu nedává. Vše řídí společné vědomí, které u takového společenství vznikne. Nikdo to nemusí řídit, netřeba diktátora. Vše proniká potřeba být zařazený, tedy stejný, lišit se jen místem v mraveništi, zařadit se a naopak vyšoupnout ven všechno nezařazené. Myšlení se stává kolektivním, podřízeným společnému vědomí. Vzrůstá schopnost myslet tak, jak se požaduje a neschopnost třeba jen pochopit cokoliv malinko vybočující. Vše přesahující kolektivní vědomí, mozek, je na obtíž.
Co na to kolektivní podvědomí? Nebublá tam něco?

24.7. Jak vésti. Jsou dvě možnosti jak někoho směrovat. Buď se postavit proti němu a bránit mu jít tam, kam nechci, aby šel. Nebo se přidat k němu, popojít s ním jeho cestou, získat jeho důvěru, a pak ho směrovat, nebo raději otevřeně nabídnout cestu jinou, tu, o které si myslím, že je pro něj vhodnější. Druhé se mi zdá funkčnější.

24.7. Jde to se mnou od červenci k srpnu. Dny líně plynou od ranní nevolnosti k večerní únavě, aktivit není. Vzhledem k tomu, že na většinu možností mám neodolatelné nutkání ke gestu, jako bych psal na pichťáku „l“, není se co divit.
Co jsem to? Aha, viz minulý zápis. S nadanými, neřku-li geniálními je vůbec potíž. Občas se řeší jak to, že velký umělec či vědec se v běžném životě projevuje jako kolosální hovado. Okecává se to jeho genialitou, nepochopením, tutlá se to. Označuje se to za paradoxní, divné, ač by bylo jednodušší si už konečně přiznat, že jedno s druhým, ruku v ruce jde.
No jo, Lao'c. On to říkal, on to psal. Vše neúměrné se láme ve svůj opak. Proto není nic divného ani na projevech geniality u prosťáčků.
Nemysli tolik! Zblbneš! Kde jsem to slyšel? Nebo jsem si to vymyslel? Už sám nevím.
Ovšem druhý postup, tedy produkovat chytré blbostí?
Naštěstí nemusím, můžu si jen tak štěkat. Haf.

20.7. Samuel Pokyvovač ve své knize Murphy říká, že když se spojí pitomec s lumpem, slušný člověk musí jít od toho. Se mi to nezdá. Jemu? Těžko říct, ale možná proto Sam napsal jen jeden román a pak už jen divadelní hry. Řekl bych, dle svých zkušeností, že horší je spojení inteligenta a lumpa. Zejména s další vlastností, nedostatkem zábran. To je zajímavý, to je fakt zajímavý, nakonec aby byl jeden rád, že jsou omezení, dokonce omezení vnitřní. Co na to svoboda? Héé?
Svoboděnka, svoboda se s tím vyrovná, neb s tím nesouvisí. Hledat svobodu v překračování zábran je cesta od zábrany k zábraně a nakonec do Bastilly. A právem.
On Samuel nakonec čekal, až to přijde, tak jako ostatní. Moc pěkně, to ztvárnil v jedné komické konverzačce se sociální tématikou. Furt čekaj ti dva. To se načekaj.

20.7. Hele, Není toho hicu cufíl? Věnuji se, no, vlastně vědě. Kája Popper, asi příbuznej toho rybáře od Berounky, ten prej, že jen teorie, kterou lze podrobit falsifikaci, je vědecká. Sir Dagles jde dále, nežli sir Karl Raimund a podrobuje falsifikaci i sám sebe, stávaje se tak excelentní vědeckou záležitostí sám o sobě. Proces poznání ovšem také do všeho řeže holičským náčiním středověkého františkánského mnicha Williama O. (signifikantní), které odřezává vše, co není nutné, jednoduché. Nebo Quinem, který, když to nefunguje, část hypotézy odstraní.
To ovšem vychází z hypotézy, že hypotézy skutečně jsou a svět je jednoduchý.

Wheeler tvrdí, že vesmír je přizpůsoben lidem. Ale co když se jen mlhavé přízraky, odtržené od skutečné skutečnosti, plouží nepříliš existujícím vesmírem a hledají cestu zpět? Ta ovšem nevede falsifikací, ani trháním či opravováním pavučin, dokonce i břitva je na nic. Na to snad leda Kříž Rytířů Bílé Vody, nebo se zeptat pana Ma, Mi…

15.7. V Tatrách bylo takhle.

15.7. Mám ho! Koho? No přeci Kříž Rytířů Bílé Vody!

15.7. Na horách. jsme byli. Hleděl jsem tam do vln jezera a vln své duše. Současnost je budoucnost znečištěná minulostí. Však chvíle je prosta minulosti i budoucnosti.
Kolik je na světě duší? Kdo správně odpoví, dostane smíření s ostatními. Alespoň vnitřní.
Kolikátý je to schod, když je druhý? Tázal se nedávno Mistr Ma. Kdo vyřeší tento koán?
Vysmátý Buddha nalezl cestu z bolesti. Jak jí však následovat s bolavým hexenšůsem? Kdo odpoví?

15.7. Jsme zvěděli, od známých, že nejlépe se dnes živiti uplácením patřičných, by nanutili potřebným léčivou chemikálii v obalu té své firmy. Též vstupem do spolčení přihrávačů „mega“ mezi klany v eu a jejich zásobovateli a odběrateli z podniků na utápění peněz. Pozoruhodný svět hladu.

15.7. Krávy. To jsou ale problémy, co? Kousek dolejc jsem označil jedno činění za budování intelektuální krávy. Krom významu symbolistního, odkazu na posvátnou krávu, je v tom jistě trismegistoidní ukazování dolů -- na pojem „kravina“, i nahoru, na špičkový pedagogický metodický spisek: Shánění krávy. Pan Š-jüan zde v deseti obrazech popsal proces poznání. Je zřejmé, že všechny obrazy jsou rovnocenné. Pro osoby prostší, nežli prosté, zde Š-jüan přidal k původním osmi dva popisné. Všechny obrazy na cestě za kravou mají smysl. Vězme!

7.7. OO, aneb otázky a odpovědi. Jedna část lidstva se již tisíce let domáhá odpovědi na své otázky. Ptá se boha, lidstva, panovníka či manželky. Druhá se poťouchle usmívá. Protože, čeže, ví. Totiž to, že odpovědí je mnoho. Málo je správných otázek. Odpovědi jsou tak zřejmé, že otázek netřeba.

6.7. Tak to teda jsem dnes ráno políbil psa a manželku a odjel za slečnou Bárou. No, tak to chodí, manželka mi pouští klíďo za slečnama a slečny se mnou klidně jezdí, protože se vespolek shodují, že jsem neškodný, že mi zajímá jen kecat krávoviny a hrát hry předpubertálního období. Nejhorší na tom je, že mají pravdu.
Hnedle ráno jsem samostatně dojel na nádraží pana Ma, co není ani panem Ma(t), ani panem Ma(r), ale panem Masarykem. Asi nějakej ajzboňák. Tam jsem se smál slečně Báře, že zapomněla na to, že svátek státní dnes je a bude celý den a musí si cvakat lístky. Pak mi došlo, že já pro změnu zapomněl, že jest se radujeme a slavíme, že upálili Husa, že se tak radujeme, že ani vlaky nejezdí.
Ale nějaké jezdí milé děti! A tak jsme se slečnou Bárou dojeli až tam, kam jsme měli namířeno. Neuvěřitelné, to je.
Nene, jen tak pro nic za nic nejezdím se slečnami vlakem! To tedy ne. Měli jsme cíl! Tím cílem byla návštěva KaHé, která, ač by mohla být moji vnučkou, je moji duchovní dcerou.
Bylo to v místě, kde žil pan Rostislav H. v domě, který si postavil z toho, co kde našel. V tom domě, kde jsem se dozvěděl to podstatné od své duchovní matky. Už dvacet let nazad to je. Pana Rostislava si můžete prohlídnout v knize, co se jí říká „Žlutá jóga“ pro žlutou barvu vazby i přebalu, jak si tam dává nohu za krk a pod. Jinady zase nad.
To se nám to uzavírá. Tak a tady jsme testovali, jestli KaHé umí pořádně fláknout přes ruku (takzvané „maso“. Proč je to třeba znát, netuším, ale jsou chvíle, kdy dětem neodporuji). Zjistili jsme, že ano, a tak mohli opět vyrazit na cestu zpět. Vzhledem k tomu upálení, jsme si opět poseděli na nádraží, ale vůbec nám to nevadilo. Krom omlácené ruky jsem se totiž od své duchovní dcery dozvěděl to, co se od podobných dozvídám, tedy to, co mi má duchovní matka nemohla říct.
Totiž že s příjemným člověkem vyjet na úplně blbý výlet za jiným milým a příjemným člověkem a společně obejít kus pitomý vesnice je nesmírně důležité pro vesmír a lidstvo.

5.7. Zpět na stromy a znova. Je asi načase říct, proč jsem o kus níž napsal, že jsem pro. Ale já to nenapíšu, to je jasný.
Jo, jináč, celý to antropocentrický okcidentální vymyšleno--duchovno--pizďuchovno v hlavách, počínající antikou, mi už zase leze krkem. Prej bylo před--dějinný, tos teda jmenovče jsi si vysekl konstrukt! Dějinný, furt taky. Zrušení přirozené autority a její delegování na zástupný blemc. K tomu separace jednotlivých fenomenů, myšlení jako pokus zakrýt skutečnost a zákaz kouření v hospodách jako konečný cíl lidstva.
Pak má jednomu, dvoum, třem, chutnat žrádlo z hypouše. A fšichni ti Komti, Bergsoni, Sártři… a nejvíc ten nechutnej Dekárt, na tom mají zásluhu. Pryč s nima!

5.7. Vazba. Je načase říci, proč jsem o kus níž napsal, že nejsem proti. Protože jsem pro. To že má někdo takového koníčka, jako se učit myslet, to přeci je dobře, že. No…
Taková zpětná vazba ovšem může vyvolat vazbu na vazbiče. S vazbama je potíž. „Nevaž se, odvaž se!“ volala reklama v touze vyvolat vazbu na mobilního operátora.
Kdo by nechtěl být odvázaný, I slovo odvaha pochází asi z odvázanosti, vymanění se z vazby. Zdálo by se tedy, že zrušení vazby je žádoucí v každé případě. Což je blbost. Za á, o to málokdo stojí, žejo Erichu. Za bé vázanost nejde přeskočit, je to důležitý stupínek ve vývoji k skutečné svobodě.
Je těžké znovu a znovu zklamávat člověka, který vám důvěřuje, aby vás konečně nakopl, případně ho sám nakopnout, když už jste mu jen přítěží. Ale to je poslední úkol toho, kdo k sobě připoutal vazbou jiného, aby mu pomohl popojít o kus dál.
Vazby se někdy hodí. I onen protipól odvahy, tedy vazbu na vlastní život není nutné hned bezezbytku zahazovat.

5.7. Zpětná vazba je důležitá. Vždyť sám Norbert Wiener (to je ten, co si nepamatoval, kde bydlí a jak vypadají jeho děti) ji přirovnával ke slepecké holi (a jsme doma, starý kybernetiku!), kterou oťukáváme neznámý terén. Jiný přístup k tomuto fenoménu měli pánové Jimi H. a Pete T., co se hádali, kdo jí vynalezl. O feedbacku mi psal také starší z pánů Ma, Ma(Ra), který se právě zúčastňuje pokusu o stvoření intelektuální krávy. Což mne plní úctou, mé indické vychování má krávu za posvátnou. Jak víme, kráva sežere potravu, ke které je přivedena, a pak ji pozvolna přehazuje z jednoho žaludku do druhého, až z ní má mléko. Z mléka je smetana, ze smetany šlehačka a tuto šlehačku z dortu si pak mlsám třeba i já. A ze Smetany Vltava.
O feedbacku mi psal také starší z pánů Ma, Ma(Ra). Zpětné vazby se zachtělo. Ve škole. Co si to (no tu knížku, co jí má jeden znát) nejprve pořádně přečíst a naučit, ať se je na co zpětnovazbit? Jimmi i Pete také museli mít kytaru i zesíka.
Dalším vybavením na zpětnovazbení, ba prosté komunikace, je krom vědomostí (podle toho kde a s kým), velká schopnost se přizpůsobit. Na druhého musím mluvit jeho řečí a jeho symboly. Také schopnost nezranit, podat informaci tak, aby byla přijatelná. Také je tady nutnost omylů, z kterých se teprve vyloupne přijatelné, srozumitelné sdělení. Také další. Také za poslední den zemřelo mnoho lidí hlady a strádá nedostatkem všeho, včetně zpětné vazby a tohle jsou kecy v kleci. Jděmež ven a alespoň pohlaďme kočku.
Dobrou zpětnou vazbu dávali zenoví mistři -- ránu holí. Měl jsem rád tento přístup, ale pozvolna, s věkem, mám raději vlídný přístup rabínský. Ten se na situaci neklášterní hodí lépe.

4.7. na Nic jsem si předevčírem sepsal pohádku o Nic (je to na konci). A dneska koukám do LN, a nějakej strejc tam má na konci fejeton s titulkem -- Nic. Nechápu, proč se to poslední slovo jmenuje nic, nevím jestli je opravdu poslední, ale je to taky geniální. Tak jako jsem já. Ehm, ehm, no zkouším to, zkouším, učím se od toho pana Ludvíka, který si je vždycky sám sebou jistý. Je? Asi ano, když to říká, přeci by nám nelhal. Ale proč opisujete stréců? Aniž o tom víte? Nebo já, aniž o tom vím?
Stréců Ludvík píše o slavné řeči, co pronesl Vaculík na sjezdu spisovatelů. Je, zdá se, s výkonem toho mladého muže spokojený. Musím strécovi závidět. Já mám k osobám, které mají se mnou vztah podobný, jako ten mladík se strécem, velké výhrady. Myslím, že ten stréc má rád i toho, co napsal rozmarnou knížku pro chovatele domácího zvířectva, zejména morčat. Ta knížka se mi moc líbila. Líbila milé děti znamená, že říkala něco, co bych řekl taky.
Stréců říká, že vystupuje jen sám za sebe, očišťuje jen sám sebe, nechce vést davy. Jen jestli necigánite stréců! Ale ani já nechci vést davy. Co chci? To je přeci v tom sudu.

3.7. Z trávy a jejich stébel se na společnost dá koukat vskutku všelijak. Z jistého pohledu zažíváme zlatý věk lidstva. Tady v EUUsa. Demokracie, pokrok vědy, jídlo pití, sociální vymoženosti.
Z jiného pohledu dobu temna, nebývalého útlaku, totalitu.

1) V dobách dřívějších vás mohli postihnout za zločin a nebo za zboj vůči panovníkovi, vládě. Dnes vám může, díky provázanosti policie a soudů s politikou, ale i zájmovými skupinami, projít jakýkoliv zločin, stejně jako můžete být kdykoliv stíháni. Na každého se něco najde, pokud není, tak se vyrobí. Furtunkfurt totéž.
2) Dokud není až takhle zle, tak: Na jedné straně, pokud to umíte a jste ochotni se zapojit do mašiny byrokracie a vzájemné podpory rozdělovačů, můžete si lehnout na trávu a sledovat, jak roste, za slušné peníze v nějakém tom grantu, projektu. Na straně druhé, to pomalu ale jistě nemůžete dělat sám za sebe. Tráva je chráněná a hlídači růstu trávy zavětří konkurenci a viz bod 1.
3) Myšlení, jo myšlení. V dobách pradávných věta: „Na nebi vyšel měsíc“, byla chápána i každým negramotným pasáčkem krav jako astronomické pozorování. Ale zároveň jako časový údaj, vyjádření stavu mysli, vyznání citů, výzva… Dnes je takové víceúrovňové chápání jedné věci považované za výsadu podivínských intelektuálů a složitou, nepochopitelnou konstrukci. To, že do usměvavých tváří se nestřílí (třeba zápis dole) je nutné objevit! To, co znal každý blb, je předmětem objevů a tématem přednášek pro specialisty.
4) Sadomasochizmus jako forma kultury, nápad pomocí techniky šmírovat jiné lidi, a pak se tím bavit, myšlenka, že dětem je lépe v izolované, ale dezinfikované izolaci, nežli v rodině a mezi ostatními dětmi… to vše nejen lidi napadá, ale je to pozvolna přijímané. Sociální idiocie.
5), 6)…

První dva body (náhodně vybrané z mnohých možných) se týkají potřeby člověka smyslupně fungovat mezi ostatními. Další přirozené inteligence. Oboje je bída, bída, Špatenka. Vyspělá (tedy stojící před pádem) společnost, vychovává své poddané podobně, jako vychováváme psy. Fetalizace zajistí, že člověk dospěje pohlavně, ale nikdy psychicky. Tím zůstává poslušný pána, nesamostatný, hravý. Habituace zase zajistí pozvolné odumírání přirozených reakcí. Výsledkem je hravý (ale nikoliv tvůrčím způsobem, ale pouze se dožadující zábavy), poslušný občan, pro kterého žádná blbost není tak blbá, aby jí nevzal vážně a žádná evidentní skutečnost tak evidentní, aby jí nebral jako objev, anebo dokonce se předem nevzdal pokusu ji pochopit.

2.7. Vobjef. Jsem si četl, jak se zkoumalo, čím se liší lékaři žalovaní vícekrát za zanedbání povinné péče, od těch, kteří nebyli žalovaní nikdy. Je to, jak jinak, prosté. Nežalovaní často léčili hůř, plácali nesmysly, ale mluvili s pacientem v průměru o tři minuty déle, nežli žalovaní. Také vlídně a nepovýšeně. To je ta hluboká psycho-sociologicko-etická pravda, na kterou je tak těžké přijít. Krom jiného si myslím, že ty žaloby byly podané zcela správně.

2.7. Nic. Jsem dlouho nic tady. Hrál jsem si na instalatéra. A teď jsem k prastarému kousku realistickému a novějšímu poetickému a něžnému, přidal dnes další kus. Možná, že to přes úzkostlivý, popisný realizmus nebude do detailů srozumitelné. Ale já se snažil. Možná to ještě dodělám, tohle je nástřel. A nebo smažu.

24.6. Vofšem. Past pojmenování je vypečená věc. Starej Laoš říká, že pojmenování je matkou všech věcí, ale kdo ví, jak to zase ten chlap myslel. V populárním statickém obraze světa ideí dáme konkretně--kréténě--doslovný název široké, živé, se vším propojené věci (v kleci, kecy). Ale ona si žije, vyčuhuje a o to větší námahu nám dá jí cpát do onoho umělého vymezení. Ať už je to příroda, voda, noha, nebo pokrok, furtunkfurt stejné. Čím víc utíká, tím víc námahy na zachování zdání statického stavu. Zatímco naše myšlení chceme mít v pohybu. Leč i ten učitel lyžování Hajdegoš si všiml, že myšlení chodí dokola. V kleci. Né že by nemohlo z klece ven, ale to už jsme zase jinde. Lyže, sníh… obsah se mění každou chvíli a s každým člověkem. Lyžařova mysl obíhá kolečko za kolečkem.

Něco jinýho. Na jednom obrazu je namalován učenec. V druhém plánu jsou za ním pootevřené dveře a schody. Schody vedou jen nahoru a nebo dolů. Jasné, definované. Leč jsou i obrazy poutníků v lese, nebo na louce. Možnost dát se jakýmkoliv směrem. Na schodech jde zakopnout a spadnout dolů s rozbitou palicí. Na moři, louce, v lese se lze dostat kamkoliv a padnout jakkoliv. Na schodech jde poměřit, kdo vystoupal nejvýš. Úspěch poutníka je neměřitelný. Co lodě na moři? Tak to nevím, nemám v hlavě kosatku.

A ještě jinýho. Koukaje do knihovny na jednu, vcelku známou knížku, kompilaci to právnické literatůry s pověstmi, drby, milostnou poezií, napadá mi, že PR funguje už tisíciletí. Kdyby totiž tohle obratný píárko neudělalo z kratičkého úseku vlády jednoho pouštního kmenu na pidiúzemí záležitost velkolepých království, tak jako by to nebylo. „Nic nového pod sluncem“ by onen opět řekl v ostinátní figurce.

23.6. Sem jdem. Klap, ťap, ťap, klap. Přicházím z tohoto sem. Klap, kap. Kape mi na karbid. Vůbec se to nějak divně houfuje kolem mé duše Puše. A čtenáři Blesku zase nebudou u toho, ani já nebudu u toho. Nýbrž tam. S věkem a poznáním narůstá schopnost vidět bílé i v zdánlivě černém, žel i schopnost vidět černé v zdánlivě bílém. Schopnost zahlédat, co je za slovy, nese sebou žel i to, že víme, co je za slovy, i to, že víme, že jiní neví, co je za slovy a že jim to slovy neřekneme. A nic jiného neposlouchají. Naštěstí i bohužel, někteří poslouchají. Takto dialekticky, dobereme se syntéze. Téze a antiteze však mají ostrý chrup, a tak je nějaká syntéza či povadlá transcendentální jednota apercepce jen tak nezažene. Jejich dentální schopnosti transcendentují transcendentální možnosti ducha. A čtenáři Blesku zase nebudou u toho, to by jednomu jeblo!

Nicméně hodlám se nadále věnovat problematice zdí, klíčů, stop a překladu z jazyků neverbálních, nebo zdánlivě verbálních do jazyka téměř (ale pouze téměř!) nesrozumitelného.