Přeskočit navigaci Domů Minulé akce Psaní a jiné O nás a kontakty
Cesta k mohyle Hanče a Vrbaty
Podzimní prázdniny Tyfloturistického oddílu v Jilemnici měly program pestrý, ale já bych se zaměřil na cestu po hřebenech Krkonoš. Další akce Podzimek, návštěva mistra kameníka, hasičů… s dávným, pohnutým příběhem nesouvisely. Pozdější hra už ano, jedno z míst, které děti měly nalézt, byl Hančův rodný dům.
V pozdním večeru, před cestou na hřebeny hor, se vedoucí začetli do zprávy o tragédii. Věru, věru záhadný příběh s poněkud nejasnou výměnou oblečení (pravděpodobně se Vrbata obětoval pro kamaráda, kterého ovšem už nezachránil a sám zahynul také). Kdo ví, co se dělo, když: V cca 15:15 okolo něho prochází dementní Němec, který má namířeno hřebenem Krkonoše na Mísečky. Vrbata na něj česky volá, ale Němec nereaguje. Ale my nejsme dementní, pouze někteří z nás nevidomí, my bychom možná Hanče zachránili. Pro začátek zjistíme, jak to v těch Krkonoších chodí, když se tak po nich chodí. Někteří z nás v horách ještě nebyli, bude to pro ně nový zážitek.
Já už byl, znám to tady a vím, jak tady bývá protivně vlezlé počasí. Někdy bývá a dnes zase jednou je. Vítr, prší a zima. Když dojdeme k prvnímu úkrytu „U čtyř pánů“, většina se do něj vděčně schová. Ukazuje se, že do přístřešku se vejde mnohem víc lidí, nežli čtyři pánové. Dochází i k oné výměně oblečení, ti zimovzdornější obalují svým rezervním oblečením ty vystydlejší. Naštěstí zásob oblečení je dost, a tak se nikdo nestal „Vrbatou“.
Vzhůru na Labskou boudu. O Labské se říká že je zakletá, ale tentokrát má otevříno. A aby to bylo ještě lepší, počasí se mění a dokonce svítí slunce. Cesta k Sněžným jamám je ovšem po kamenech s odvodňovacími strouhami, které je nutné překročit. Tady je potřeba nevidícím pomoci, i když někteří i tenhle úsek cesty zvládli sami.
Cesta na Violík už byla „parkovější“ a navíc nad námi nepochybně drželi ochrannou ruku duchové hor. Tedy ti přívětivější než ti, co tak zle naložili s dávnými hrdiny hor, od jejichž mohyly jsme vyšli a ke které jsem se blížili
Naše, více nežli dvacetičlenná skupina, složená převážně z lidí s vážným poškozením zraku nebo nevidomých se pod hrozbou nestihnutí jediného autobusu zpět, vypjala k závodnímu výkonu a rychle překonala trasu k pramenům Labe.U nich si šlo osahat erby měst, kterými Labe protéká a jeho přítoky na plastické mapě.
A stále vpřed. Někdo s pomocí, někdo sám.
S mohylou jsme se opět setkali právě ve chvíli, kdy slunce zapadalo a odjezd autobusu se blížil. Dobře to dopadlo.
Dávní hrdinové, které mohyla připomíná, bojovali tenkrát svůj boj s přírodou. Hanč měl jistě touhu po vítězství, Vrbata obětavost. My jsme si v malém také zkusili přírodu drsnější, nežli je ta pod horami. Někteří z nás svedli boj se svým omezením, jiní byli připraveni pomoct. Nakonec ani moc pomáhat nemuseli.
© Jan Puš
© fotky: za vedoucí Bára a Honza, za děti (tu poslední s mohylou) Saša.
Více a lépe o Podzimkách -- Kamča a Eliška