Přeskočit navigaci Domů Minulé akce Psaní a jiné O nás a kontakty
Jako každý rok i letos měly děti možnost strávit, doufáme že příjemné, podzimní prázdniny na společné akci pořádané Tyfloturistickým oddílem. Letos jsme si na několikadenní výlet vyrazili do Jilemnice v Podkrkonoší. Ve středu 25.10. jsme dorazili na autobusové nádraží, naplnili skoro celý autobus a už se jelo prázdninám vstříc. Středeční večer jsme strávili poznáváním prostředí i nových kamarádů v oddíle. Bydleli jsme tentokrát v prostorách školy J. A. Komenského. Spali jsme ve třídách na zemi na karimatkách, vařili jsme si v tamní kuchyňce.
První částí našeho podzimkového programu byla ve čtvrtek prohlídka Krkonošského muzea. Prohlédli jsme si některé z exponátů např. mučící nástroj, cep a mohli se dozvědět něco o Krkonoších. Trochu jako přípravu na vánoce jsme si poslechli i ozvučený betlém.
Po prohlídce jsme přejeli vlakem do Roztok u Jilemnice a šli se podívat do kamenictví. Vlídní páni kameníci nás seznámili s prací na ruční brusce a každý z nás si mohl vybrousit svůj kámen a ten si odnést na památku.
Na páteční dopoledne jsme měli připravenou hru. Děti se rozdělily do čtyř skupinek, každá skupinka dostala mapu a zašifrované vysvětlení hry. Hra se odehrávala na naučné stezce okolo Jilemnice a děti měly za úkol obejít podle mapy všechna stanoviště. Na každém stanovišti dostaly otázku týkající se Krkonoš. Když odpověděly špatně, musely si dojít pro nápovědu k jinému stanovišti.Když správně, dostaly část povídky, kterou pak společně všechny skupinky složily a přečetly.
Odpoledne jsme šli do hasičárny, kde nám vyšli velmi vstříc. Všechno nám předvedli, od toho, co nosí na sobě, až po hasičské auto, a také jsme měli možnost si zkusit sjet po hasičské tyči.
(Nutno podotknout, že v té době měla část vedoucích náhradní program. Patlání se v těstě a vyrábění ovocných knedlíků z nezformovatelné tekoucí hmoty se jim, alespoň mně tedy ano, stalo opravdu nezapomenutelným zážitkem.)
Páteční večer jsme strávili v duchu příprav na zítřejší „velký výlet“. Naše vedoucí Jana nám dávala rady, co si sbalit, co dělat když se ztratíme nebo zmrzneme a podobně. Vedoucí se začetli do pochmurného příběhu Hanče a Vrbaty a doufali, že následující den nebude až zase tolik tragický.
V sobotu jsme přes nevoli některých z nás vstali něco po šesté.
Výjimečně jsme neměli zpoždění, a tak jsme stihli plánovaný autobus na Zlaté návrší. Poté, co jsme při výstupu z autobusu shledali, že zde je nejmíň o 10 stupňů méně, než dole (aby taky ne, když jsme na horách), jsme chvatně vyrazili na asi desetikilometrový okruh po krkonošských pamětihodnostech. Pozbývajíc smyslů z té příšerné zimy jsem obdivně sledovala děti, kterak si radostně poskakují a povykují, ba dokonce i zpívají, a studený silný horský vítr jim zřejmě vůbec nevadí.
Zastavili jsme se na rozcestí „U čtyř pánů“ a rozmýšleli se, jestli tu zimu hodláme přežít a půjdeme dál, nebo se budeme mít rádi a vrátíme se. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat v cestě.
Asi po dvaceti minutách jsme dorazili na Labskou boudu, kde jsme vlezli do kiosku a někteří z nás si dali čaj. Po víc než půlhodině sezení jsme usoudili, že chceme-li okruh opravdu stihnout do večera, měli bychom se pohnout, a k velké nelibosti, především vedoucích (děti jsou zkrátka neúnavné) jsme pokračovali v cestě. Cesta se zhoršila a náš postup se zpomalil, ale zato přestala zima a dokonce nás chvílemi zahřálo slunce.
Další zastávkou byly Sněžné jámy a potom pramen Labe s plastickým zobrazení řeky, jejích přítoků a měst, kterými protéká. Poslední zastávkou pak byla prohlídka pevnosti z druhé světové války.
Autobus jsme stihli a za nějakou tu chvíli jsme byli zase zpět v Jilemnici, kde nás již očekávala nemocná Anička, k naší velké radosti i s večeří.
V neděli jsme se konečně, díky posunu času, alespoň trochu prospali. Vzhledem k nepřízni počasí se dopolední program odehrával v prostoru školy. Jeho prvním bodem bylo vyrábění svíček ze včelího vosku, což jsme zvládli celkem obstojně.
Poté následovala hra na zachraňování Hanče. Děti coby Vrbatové se rozdělily na dvě skupiny (z koordinačních důvodů) a vydaly se v husté mlze a plískanici, kterou jsme v uzavřené místnosti dětem jen těžce namlouvali, zachraňovat svého ztraceného a zmrzlého kamaráda Hanče. Našly ho ještě živého, obvázaly mu rány a přes jeho protesty ho skoro šetrně odnesly do bezpečí.
Příjezd do Prahy se poněkud, asi o hodinu, protáhl. V autobuse jsme si u spolucestujících vysloužili pověst oddílu přinejmenším zvláštního. Děti si totiž zřejmě neuvědomovaly, že v autobusu kromě nich sedí, stojí a mačká se, dalších 30 lidí, a tak bez jakéhokoliv pobízení zpívaly a daly průchod i jiným hlasovým projevům (ostatně, nás zasvěcené něco takového nemůže překvapit, že?).
Po příjezdu jsme se v míru rozešli. Museli jsme uznat, že výlet se opravdu povedl.
© Eliška Čermáková, Kamila Koncová
Ilustrační fotky pro vidící -- třeba tyhle