Čertovy skály u Černolic -- srpen

To je začátek seriálu o zdolávání Čertových skal u Černolic členy Tyfloturistického oddílu. V tomto případě Eliškou Čermákovou (nevidící) a Jiřím Bernkopfem. Osoba se zavázanýma očima je Helena Říhová (test), a ona persona, prohrávající v závodě s Eliškou -- „kdo bude dřív u kruhu“ jsem já.

Eliška krom toho byla poprvé na vrcholu skalní věže, vnímala výšku, zvuky lidí pod skalou a zkusila si i slanění, obávanou disciplínu začátečníků, která se teprve časem mění na zábavu. Za klasického pištění stejně jako nesmírně odvážně to vše zvládla stejně jako jištění mne při výstupu. To co jsem vylezl, vylezla také, Jirka pak s prstem v nose též.

Vysloužilý horolezec, tedy já, si užíval své oblíbené zábavy -- vedl „chytrý řeči“, Helena dělala „pedagogický dozor“  a Dag vedoucího expedice.

Tentokrát jsme si vyrazili na skály s Pavlou Badžovou. S Pavlou se život vůbec nějak moc nemazlil a k tomu má jen zbytky zraku.

Ačkoliv skálu spíš jen tuší, vylezla první cestu jen s mírnými rozpaky. Druhou vyběhla, zase jsem byl jen do počtu. Nejvíc jsem zazíral, když poprvé v životě viděla (spíš tušila) spáru a než jsem stačil přispěchat s radou, nakopla nohu a založila „žábu“ jak starej mazák.

23. srpna jsme opět zkoumali terén. Pavla sice skoro nic nevidí, ale zato skoro všechno vyleze. Vyleze! Žádný tah lanem. Týden před tím jsme polezli takto.

Srpnové lezení, načaté Slepuchou s Schnaubim, Kamčou, Rebekou, Bárou a Pedrem, pokračující s Eliškou a Jirkou, následující famózními výkony Pavly (jednou s jejím kamarádem Lukášem) jsme (tedy já a Helena) zakončili s Eliškou. Tedy zakončili srpen, lezení snad ne. My měli být původně v Alpách, ale nemoci a okolnosti nás uzemnily doma. Nemůžu říct, že bych litoval -- bylo to úžasné.

Závěr měl patřičné kulisy v podobě mohutných dešťových přeháněk. Když jsme docházeli ke skalám, lilo, když jsme dolézali Jižní rys, lilo a když jsme po posezení na vrcholu slaňovali, lilo totálně.

Ale to nás přeci nerozhází, natož aby mám to kazilo náladu, že.

Eliška se nakonec prohmatala a propištěla Jižním rysem, pouze za použití mých rad, nikoliv pomoci. Vzhledem k tomu, že jsme cestu s Helenou zkoušeli lézt se zavázanýma očima, mohu posoudit obtíže. Dost veliké. A my máme k dobru nastoupané kilometry před tím -- Eliška neměla na skále nalezeno ani sto metrů!

Schnaubi, Kamča, Eliška, Pavla; výkony těch čtyř bych zařadil mezi ty prostě neuvěřitelné. Neměl bych pochválit taky ostatní? A neměl bych pochválit nakonec sebe? Tak jo, taky dobrý… :-)

Byl to věru povedený srpen.