PAS, stařec a cesta  

Série samomluv, inspirována dvěma nevidomými, autistickými dětmi, které jsem jednou, kdesi, kdysi potkal.

Malý kluk, rocker Roger a Zdi

Nevidomý malý kluk se kejve, choulí se s pěstičkami na očích. Do pokusů o samostatnost se mu moc nechce. Téměř vítězoslavně zvěstuje: „Já nemůžu, já jsem nevidomý“. Případně opakuje jeden a ten samý popěvek a nebo slovní spojení stále dokola. Řekl mi radostně: „Víš, proč to dělám? Protože jsem duševně nemocný“.
Schovává se za zeď, uzavřel se do svého světa a odtud komunikuje provokováním. Nic neobvyklého ani u zdravých a dospělých.
Takový Roger Waters o své zdi napsal celé dvojalbum. O tom, jak mu padl ve válce tatínek, o matce, o škole. Nechal nahlédnout za svoji zeď, kde se místo rockové hvězdy často choulilo podobně vyděšené, osamělé dítě.
Některé zdi nám postaví osud, okolí. Některé si postavíme sami. Marek Edelman se za zeď hořícího ghetta prostřílel. S tak konkrétně hrůznou zdí se setká, tady, dnes… málokdo. Ale neviditelné zdi také není zrovna snadné překročit, rozbít. Roger se možná prodrnkal basovou kytarou, na které synchronizoval svůj tep s jejím, prořval svojí upřímnou výpovědí. Ten kluk snad svoji cestu za zeď také najde. I když výsledkem nebude slavné album, ani to nemusí být příliš oslňující. Jen jeden lepší život. Jen…

Hledání gramofónu

Triptych, který jsem nečekal. Se sentimentem, který vlastně nemám rád, nakonec. Každá část měla být konec, ale čas šel dál.

Part I

Tím by to mohlo začít.
Je dvanáctiletý, nevidomý a nechce se mu příliš růst. Má neuvěřitelný talent působit katastrofy. Ten kluk je záhada.
Bez známek strachu vyrazí a prošátrá se ulicemi města. Najde várnici s čajem a vypustí ji na podlahu. Rozebere snad jakékoliv zařízení.
Dokáže vydat skřek o frekvenci ultrazvuku, dokáže opakovat dlouhé minuty jediné, nesmyslné slovo.
Jakou reakci chce asi vyvolat, co chce slyšet? Snad tuším, ale nevím.
Občas se dožaduje, neodbytně, soustavně, nějaké věci. Naposled to byl gramofón. Souhlasil s cestou do města, do lesa, na koupaliště s tím, že „tam možná bude ten gramofón“. Vylezl na skálu, protože „na vrcholu možná někdo nechal gramofón“. Není ani překvapený, ani zklamaný, když gramofón opět nenajde, a hledá dál.
Co je vlastně ve skutečnosti „gramofón“, který hledá?
Konečně si můžu dovolit, nejsa vázán, pustit se taky na cestu a hledat odpověď. Nebo gramofón…
Vydáváme obrovské množství skřeků, frází a promluv. Jeho ultrazvukové kvílení, jeho opakování nesmyslného slova připomíná nekonečné debaty kavárenských intelektuálů. Ovšem on absurditu prázdné řeči manifestuje zřetelně.
Hledáme smysl života, poznání, Boha, cestu, místo psa, zážitky a majetek. On asi neví, co vlastně hledá, neumí to pojmenovat. Tuší jen, že mu něco podstatného v životě schází. Není to, možná, jen a hlavně schopnost vidět. Možná je to i něco jiného.
Během jedné hry se o mne opřel a zůstal stát. Opřel se o mne zády a stál a jen se usmíval. Asi jsem se stal takovou náhražkou, tentokrát na chvíli nalezenou, jako je nenalezený gramofón.
Gramofón by bylo, v jednom případě jméno Bodhísatwy. V tomto čase v jednom kousku téhle země.

Part II

Tím by to mohlo skončit, ale nekončí.
Ten kluk na gramofóny nezapomněl. Gramofón zůstal jeho bůžkem, tím, k čemu se upíná. Když jsme si tak o gramofonech povídali, povídal jsem i o starých gramofonech s troubou, jehlou a klikou na velké, studené a rozbitné desky. A on hnedle našel nový směr bádání, nové jméno pro svou touhu, nový cíl. Starý gramofón.
Myslel jsem si, že snad, snad někdy se dostaneme tam, kde si bude moci takovou krásu osahat. Možná, někdy -- snad až tam.
K neuvěření! Zjistili jsme, že muzeum na zázraky hrací techniky je.
Když jsme tam šli, zrovna na potvoru chyběl. Děti si to užily, v muzeu byli na nás hodní, ale on u toho nebyl. Udělali jsme tedy pro něj a holčinu co před tím také nemohla speciální výlet. V muzeu byli znovu nesmírně hodní, Dívka se radovala. Ten kluk byl v transu.
„Já jsem trochu smutný, já jsem nevěděl, že gramofon je tak krásný! Já bych takový chtěl!“ Řeklo potom venku dítě, on. „Nemůžeš mít všechno co chceš a hned.“. Řekl dospělý, já. „Nemůžeš si takhle vymýšlet“ Řekl kus tatínka, kdo ví kdo.
Mohl jsem dodat, že můj oblíbený, čínský Mistr Lao-c' pravil: „Nebesa (řád světa) nejsou humánní. Lidstvo je mu jen smečkou obětních zvířat“. Mohl bych citovat i větu Bohumila Hrabala z knihy Příliš hlučná samota, která mi před mnoha lety vstoupila do hlavy a už v ní zůstala. Větu, která dodává k platné moudrosti Mistra to marné, bláhové, zbytečné… a nutné, přesahující: „Nebesa nejsou humánní, ale je asi něco víc nežli tato nebesa, soucit a láska, na kterou jsem už zapomenul a zapomněl.“
Neřekl jsem to, bylo by to příliš složité a nepatřilo to sem. Nebo ano? To dítě nezapomíná na gramofóny, já se snažím vzpomínat na to podstatné. Nebesa nejsou humánní, my někdy ano. V tomto čase v jednom kousku téhle země.

Part III

Tím by to mohlo skončit, ale ono ne.
Ten kluk na gramofóny nezapomněl a na něj nezapomněl zase majitel muzea. Láska k těm mašinkám na hudbu působila. Tak mi jednoho dne, brzy po návštěvě zazvonil telefon a dozvěděl jsem se to. S jednou nevidomou kamarádkou jsme došli převzít dar, donesli dar, předali dar.
Mohl bych psát dál. O velké radosti. Moc veliké radosti. Nebo o tom, že nejspíš gramofón rozbije a nebo na něj zapomene. Netřeba.
Ten kluk má svůj gramofón.
Nebesa nejsou humánní, ale pod nimi se dál nalézt leccos.
Možná gramofón rozbije a bude pláč, možná si najde něco jiného. Vůbec, ale vůbec na tom nezáleží. A to, co se stane, to neodestane. Zůstane to zde a bude se vracet věčně. Že Friedrichu.
Měl by Lao-c' z tohoto příběhu radost? Asi ano. A Kuo-an by místo Hledání krávy, mohl namalovat deset obrázků hledání gramofónu. Já mám zatím tři. V jednom čase v tomto kousku téhle země.

Poznámka nakonec: Krom interpretací jsem si na tom příběhu nevymyslel ani „ň“.

Být s břečťanem

Na cestě do parku jsme si osahávali břečťan a povídali o tom, jak dokáže růst po zdech, přichytit se a obrůst celou zeď, dům.
Cestou zpět padla i otázka, co by si kdo přál „Já bych chtěl být celý obrostlý břečťanem.“ Pravilo uvážlivě dítě.
Snad není třeba k tomu nic dál. Nebo ano? Nejspíš je to krásná představa, být obemknutý tak věrným kamarádem, být s ním v kontaktu a moci mu všechno to tajemné, radostné, tíživé říct. Poskytovat si vzájemnou oporu. S břečťanem by se vzájemně podpírali a nikdy, do smrti, neopustili.
Takový břečťan může i zadusit. Ale to ještě dítě neví.

Ší is E

Pozn. Mantra vymyšlená panem M k přivolání kouzelného hracího strojku a vzpomínka na noční hru, hledání mne, kterou Míla oplakal.

Pec na spaní už nelétala.
Někteří chtěli za svojí láskou do přesného místa v jednom městě, které však nebylo tím místem.
V potocích zimních hor tančily nahé víly.
Mladí vlkodlaci vyli.

On chtěl strojek hrací, co umí všechny písničky, co jsou, byly a budou.

Vydal jsem se pro strojek do ledových plání hor.
Zmýlil jsem se však a nešel do jeho plání, ale zamířil do svých plání, ve kterých strojek není. Zmýlil jsem se a zamířil k pamětní desce, která si nic nepamatovala, jen připomínala to, co nebylo.
U té pamětní desky jsem pochopil a lehl na sníh, abych zemřel. Hvězdy svítily na mé pláni, na jeho pláni byla tma a strojek, na který však nemohl dosáhnout.
Zachránci podle stop věcí, které jsem cestou zahazoval, abych byl prostý a strojkupřístupný, mě našli a dopravili zpět.

„Tohle už nikdy prosím tě nedělej!“ Řekl mi.

Tam někde vznikla mantra Ší is E

hledá odchází… se vrací
pro strojek hrací
na zasněžených pláních

Ší is E

Ty pláně nevidí
já nevidím zas co on vidí
na zasněžených pláních

Ší is E

Něco odchází a něco se vrací
stejně jako strojky hrací
na zasněžených pláních

Ší is E

S písničkou co se stále vrací
co věčně hraje strojek hrací
na pláně se tráva vrací
na nebe sníh se vrací
nevíme co jiní vidí
hledáme svůj strojek hrací
odchází i se vrací

Ší is E

Ztrácíme a nalézáme
nalézáme to co známe
odcházíme přicházíme, přicházíme odcházíme, ztrácíme nalézáme…

Ší is E
Ší is E
Ší is E

Potom se objevil hrací strojek, co hraje jen jednu písničku, ale takovou, že obsahuje vše potřebné.

Potom zmizel i strojek, pláně, sníh…

Ší is E