PAS, stařec a cesta  

Jakož i další samomluva  

  Domů   Foto (hodně)   Něco odborně o tom   Místo pro Vaše stížnosti     Místo pro mé fotky (jen pár)

Uvnitř okraje tohoto světa

S asi nezřejmou laskavostí všem, co jsem tady potkal.

Šel, přišel, došel

Když jsme se jednoho večera vracel z jedné akce s nevidomými dětmi, kráčela vedle mne slečna Bára, která takto kráčívala z těchto akcí se mnou často, neb naše cesta se dělila až na Smíchovském nádraží, odkud nás MHD rozvážela do našich domovů.
Stejná cesta. A vůbec cesta, to chození, to bude jeden z hlavních motivů.
Nějak nikdy nevím co s lidmi, co jsou běžní, co se vyskytují v příliš mnoha, takřka identických kopiích. Slečna Bára k nim nepatří, slečna Bára je specifická, krom jiného rozený asistent, objevuje se ve všemožných zařízeních a na všemožných akcích pro asistování potřebným, když je doma, alespoň chodí se svým psem.
Podobně jako já.
Já, padesátiletá socka v sociálních službách, persóna, o které lidé často neví, co s ní, neb je neběžná. Je mi nutno někdy standardizovat i sebe.
Když jsme tak kráčeli z té akce, zmínila se slečna Bára, že brigádničí u autistů. Můj nos zavětřil motiv pro slunný, akční podzim života.
Po mejlové přípravě jsem dorazil do kanclu, kde jsem měl být přijat na post brigádníka. Má kvalifikace je na to vznosná, jsem kluk. Křehké, něžné a citlivé dívky se na tuhle práci příliš nehodí.
Když jsem vstoupil do dveří, zaznamenal jsem zvědavě ironické pohledy („co je zase tohle?“) a informaci, že slečna koordinátorka dorazí za chvíli. A taky jo.
Nějak nikdy nevím co s lidmi, co jsou běžní. Slečna koordinátorka k nim v žádném případě nepatří. Slečna Kateřina má specifická gesta, řeč, chůzi, styl… Slečna Kateřina je specifická, půvabná a vysoká. Také věcná a schopná.
Byl jsem zvážen a shledán použitelným… ostatně stejně na to nejsou lidi, jinak to dopadnout nemohlo. Jinak to vlastně pak ani pokračovat nemohlo.

Nějak nikdy nevím, co s lidmi, co jsou běžní

Zopakuji ostinátní figuru naposled. Ale v téhle oblasti se bát nevýraznosti nemusím. Tady není běžný nikdo. Na obou stranách barevno, zajímavo, až je toho někdy cufíl. Běžný folk uteče, může-li. Může-li!

My, oni, tedy my

Matka Jiřího vypráví, jak se brání útokům svého, již dospělého syna. Zjevně těžko, křehká žena. Věřím jí, že má po těle spousty jizev, domýšlím si, jak to asi tak může vypadat. Jiří je autista, Jiří nerozumí světu a občas se s ním doslova popere. A jako jiní si na ten boj vybere toho, koho nejlépe zná, koho má nejspíš i rád. On zato nemůže, ona už vůbec ne.
Já už tu nejsem jako brigádník, já tu coby zaměstnanec sepisuji plán služby, kurvaštelung, to je kariéra, hmmm… Jirka s asistentem budou chodit do bazénu, on si tam užije, strašně se prý na to těší. Jistě ano, když jsme docházeli k bazénu, už nešel jen rychle, tak jak chodí, už běžel.
V pondělí jsem byl s Vendou, co dává lidem otázky. Třeba jaké bylo počasí 23.1.2001 v 07.03,56, nebo o tom jestli by mu zločinci dali k večeři přídavek, nebo o tom, jak černé mraky by musely být, aby padaly kroupy o průměru 12mm. Když se odpověď nedostaví, místo otázek dává rány pěstí. Ty dává i když je kolem nával, když se mu nedaří, když -- kdo ví vlastně, co je to když.
Nějak, pro změnu, nevím co s lidmi, co jsou tak málo běžní. Ta destruktivní síla se musí někde projevit, nevím, zda dokážu-li vychytáním problémů udržet jednoho takového den v klidu, je to výhra a nebo navršení napětí, které pak bouchne ještě hůř. Nevím do jaké míry se neovládají a do jaké míry přeci jen si vybírají své cíle a akce.
Honzík tančí jen a jen po špičkách, celý den běhá a elegantně mává rukama, pokud něco najde, hodí to přes místnost. Když dojde ke mně, přiloží hlavu těsně k mé a upře obrovské oči do mých očí. Pak se zasměje a odbaletí zase pryč. A znovu. Co tam asi vidí, co vůbec vidí, to bychom se asi divili.
Martin chodí s míčkem, se kterým dokáže celé hodiny driblovat a házet, nebo si kroutí s kusem trávy. Jde a jde, nejraději od všech někam pryč, to se naběháme.
David nejraději sedí nad kanálem a plive do něj. Nebo si nabere obsah plínky a hází po zdi, či lidech. Tihle tři poslední nedávají otázky, mají svoji, nám většinou nesrozumitelnou řeč o několika slovech, co někdy něco znamenají. Někdy, něco, snad a možná.
Ale já se zase zakecal a už je středa a jdu s Ivanem, co se mi vždycky vrhne do náruče a v autobuse chce mít hlavu položenou na mém klíně a schovanou pod kabátem. Tu hlavu s velkýma, smutnýma očima.
Snad všichni mají velké smutné oči.

Tvář obrácená k nebesům

Kuba toho namluví ještě miň. Někdy se směje, někdy zakloní hlavu, zacpe si to ucho, co na něj slyší, a polo bolestivě, polo vztekle, křičí k nebesům. Zpěváci blues a rocku, prokletí básníci a tvůrci žalmů by z něj měli radost. On má radost, když třískám do kytary. To pak skáče, směje se, případně mě kousne do hlavy. Nebo přijde, obejme mne a přiloží svoji tvář na moji. Někdy mi vzápětí vyrve pár vlasů. Tak jako to dělá všem, buď něha, nebo vzdor.
Pokud může, nabírá písek, zem a sype si matérii na hlavu. Padá to tak krásně. A co teprve trháni a cupování věcí.
Z toho je vidět, že moc toho pro svoji radost dělat nemůže. A tak zaklání hlavu a žaluje nebesům. Stejně tak, jak mají chuť dělat po čase všichni, co mají Kubu na soužití.
Stejně nechápu, jak to, že ti rodiče jsou ještě většinou vcelku normální.

Způsoby léta

Když je léto, je čas táborů. Ten první z těch, co jsem na nich byl, vedla Lucie, milá, chytrá, křehká a jemná slečna. Já měl úkol zajistit vyžití a snad i přežití Míši, milého, chytrého, křehkého a jemného dítka, co se ale dokáže změnit v nebezpečného predátora asistentů. Míša má rád krom jiného flaštičky a jejich obsah vypíjí. Už jsem jej znal, jednou jsme mu zabránili probrat a prokonzumovat flašky z odpadního koše v parku. Skončilo to mnohaminutovým bojem na zemi za přihlížení občanů na procházce i jízdní policie na koních. Možná to byla pro přihlížející neobvyklá scéna, pro lidi z Míšova okruhu normál. To bylo na jaře. Ten týden v létě jsem strávil strategickým odebíráním flaštiček, plechovek, prken, železných tyčí… taháním Míši na tříkolce a pomocí (tedy limitováním výběru pokladů) při probírání místní skládky.
Druhý tábor vedl Mr. Hynek. Na tomto muži je, krom jiného, pozoruhodná ta vlastnost, že se nebojí o svoji důstojnost a rád vypráví příhody, ve kterých vystupuje nikoliv jako neomylná hvězda. Úctyhodná schopnost. Úctyhodní svěřenci byli již velcí chlapci a jedna dívka, vesměs s vážným „problémovým chováním“. Pro mne byly nejzajímavější poslední dny, které jsem trávil a Ádou na louce, v jím určené bezpečnostní vzdálenosti a snažil se ho hovorem (opakováním několika stejných otázek a odpovědí) na chvíli trochu zbavit napětí a udržet venku, mimo pokoj ve kterém se zavíral, ale ve kterém nevydržel.
Třetí tábor pod vedením šarmantní slečny Evy byl šlusakord s nízkofunkčními PAS. Víc se k tomu asi nedá říct. Velmi kouzelné, romantické a inspirující.

A dál?

Dál se uvidí. Vždycky se uvidí. A nebo taky ne. Jen nejistota je jistotou, jak už praveno jinde.

 

Hlavní stránka

Valid HTML 4.01 Transitional