(Děkujeme panu PH za dodání této vzácné, velmi historické matérie. F úctě -- redakční pan rada)
Reakční síly z řad takzvaných „klasiků“ a dokonce i leckteří spořádaní členové ČHS, často v poslední době citují jméno Jana Puše. Mnozí čtenáři se na nás obracejí, abychom osvětlili, proč se kolem jeho osoby točí tento zájem. Připravili jsme proto tento článek, ve kterém se pokusíme ukázat jak sociální kořeny jeho záškodnické činnosti, tak i její cíle.
Kdo je tedy Jan Puš?
Na své lezecké začátky má Jan Puše vcelku idylickou vzpomínku: „V mládí jsem se těšil rozmanitým výhodám a výsadám… a to vše vytvářelo mezi mnou a mým bezprostředním lezeckým okolím… pochopitelnou sociální přehradu.“ (Z knihy rozhovorů nazvané Dálkový výsměch, vydané v Camp 4 v roce 1998).
Není divu. Rodina Pušů vlastnila v období protektorátu chemický závod na výrobu magnézia a ani po znárodnění v roce 1948 si díky ukrytým úsporám nežila špatně. Obratnými machinacemi rodinný klan dokázal bez finanční újmy překonat i měnovou reformu v roce 1953.
Zahořklost ze ztráty rodinného chemického podniku nicméně vyústila v rodině Pušů ve zvláštní druh dědičné psychické poruchy, projevující se především v obsedantní nenávisti k magnéziu a v patologickém odporu ke všemu pokrokovému. A mladý Jan, který již od útlého dětství inklinoval k lezeckému sportu, nebyl výjimkou. Díky svému sociálnímu (a diagnostickému) zakotvení, které ho oddělovalo od tvůrčích lezeckých mas, byl předurčen k reakčnímu vystoupení. To však přišlo až o tři desítky let později
Koncem roku 1996 nazrála situace v českém lezeckém sportu do stádia, které dalo plně propuknout Pušově dědičnému zatížení. Jan Puš se tak mohl stát jedním z hlavních autorů prvého pamfletu takzvané „klasické charty“ v němž se 242 signatáři samozvaně prohlásili kontrolory dodržování principů lezecké etiky.
V souvislosti s činností této reakční skupiny byl podmínečně vyloučen z ČHS a to za poškozování zájmů lezců v očích veřejnosti Přes podmínečný trest jeho protispolečenská aktivita neustává. V rozhovorech pro zahraniční novináře zkresluje sportovní i etický vývoj v českém lezeckém sportu a demagogicky napadá uznávané pokrokové principy, jako například používání magnézia od stupně III UIAA i v zimních měsících nebo dojišťování cest v Jizerských horách borháky osazenými po dvou metrech.
Proto je v roce 1999 vyloučen z ČHS na čtyři a půl roku nepodmíněně. Nyní, po odpykání trestu, v protispolečenské činnosti pokračuje.
Je v úzkém vztahu s takzvanými „klasickými centrálami“ v zahraničí, převážně na Slovensku, které jemu (a jemu podobným) vozí přes hranice pokyny, dary, peníze a hlavně techniku na vytloukání progresivního jištění.
Východisko ze současných poměrů vidí Puš ve nevratných změnách. „Jedinou smysluplnou cestou pro lezecký sport je reálná pluralita subjektů lezeckého podnikání“ (článek „Důvody k sepsi a zdroje naděje“, únor 1998). ( Zde se autor dopustil omylu v názvu díla, které se jmenuje „S důvěrou se psy a stoje u závěje“ a které pojednává o výcviku lavinových psů. Pozn. J. P.)
Sice složitě, ale přece jen jasně tak formuluje neměnné cíle té vrstvy z níž vyšel: postupně smést nynější uspořádání a vrátit do sedla ty, kterým kdysi lezecký sport patřil. Tedy i klanu kolem takzvané „klasické charty“
Chceme-li objektivně charakterizovat lezecké krédo Jana Puše, nesmíme se -- i přes gloriolu, která se kolem jeho jména vytváří -- bát nazývat věci pravými jmény.
A to je třeba otevřeně říci všem, kdo chtějí slyšet pravdu.