Přeskočit navigaci Domů Minulé akce Psaní a jiné O nás a kontakty
Tak se nějak sešlo, že si děláme výlety na skaliny. Pro slabozraké a nevidomé je taková zábava, jako jít s batohem ty tři kilometry ke skále, poslepu lézt a zase lesní cestou zpět, hodně náročný výkon. Aby toho nebylo málo, tak jsem je já, člověk zvědavý, požádal o sepsání pocitů, zážitků. Čeho si všímají, co je pro ně důležité. První kousky už mám.
Skály v Černolicích se mi moc líbí, protože tam je hezký přístup pro lidi se zrakovým handicapem. Je tam hezká a příjemná cesta až ke skalám. Samotné skály jsou buližníkové a jsou tam různé chyty na ruce i na nohy, což je pro mě jakožto zrakově handicapovaného člověka hodně důležité, zvláště když jsem začátečník. Skály mě začaly bavit, už když jsme lezli v Jizerských horách. Lezení po skálách je docela dost náročné na ruce, ale to mi vůbec nevadí. Když lezu po skále, tak si hledám chyty a stupy v podstatě poslepu, protože vidím jen ty, co jsou přímo přede mnou a ostatní si hledám poslepu tak, že si osahám skálu a zkouším, který mi bude vyhovovat. Lezení mi jde pomaleji než zdravým lidem, kteří normálně vidí. Často jsem navigována jakým směrem se mám vlastně vydat a jak dlouhé kroky mám vlastně udělat. Největší sranda je, když si můj průvodce Honza splete strany a třeba místo doprava řekne doleva a já se pak otluču.
Pomáhá mi, když mám dobrý přístup ke skalám, když se mnou jezdí na skály někdo, kdo mě dobře zná, na koho se mohu opravdu spolehnout. Musím mít jistotu, že ten člověk opravdu zná skály a má zkušenost. Nejvíc mě pobaví, když mi lidi říkají, že na skály lezou, protože nahoře je hezký výhled, a já si vždycky říkám, že lezu na skály, protože si chci dokázat, že na to mám a mám ráda výšky.
Naše společné horolezecké dobrodružství začalo na peróně Hlavního nádraží v Praze jednoho srpnového deštivého dopoledne. Tam jsem se v přední části vlaku jedoucího směrem na Beroun setkal s Bárou, jednou z vedoucích turisťáku a Kamčou, mou nevidomou kamarádkou. Další účastníci výpravy se k nám přidávali v průběhu cesty. Pedro s Rebekou, další z řad turisťáckých vedoucích, se k nám připojili na Smíchovském nádraží a Honza s Helenou, dva ostřílení horolezci, a Dagem, čtvernohým přítelem do pohody i nepohody, přistoupili v Radotíně. Teď už jsme byli kompletní tým a vlak s námi uháněl vstříc novým zážitkům.
Cílovou stanicí byly Všenory, kde jsme vystoupili a dál pokračovali po svých. Někdo po dvou a někdo po čtyřech. Prostě každý podle svých dispozic. Cesta od nádraží z počátku vedla po poměrně pohodlném chodníku či silnici. Později se však asfalt vytratil a přešel v bahnitý terén lesní stezky. Jelikož byla úzká lesní pěšina místy velmi příkrá a téměř pořád se jí klikatily kluzké kořeny stromů a ze země vyčnívaly kameny, o které nebylo nesnadné zakopnout, obdivoval jsem Rebeku, že i přes to, že nemusí, jde se zaklapkovanýma očima a nechá se vést. Po chvíli namáhavé chůze lesním porostem jsme se znovu dostali na zpevněnou vozovku, po které jsme pokračovali až k odbočce, jenž vedla nejdříve po polní cestě a později přešla v úzkou cestičku, kde jsme museli jít za sebou, protože jít ve dvojici vedle sebe bylo takřka nemožné. Ani zde Rebeka z očí klapky nesundala a měla je na očích i když jsme scházeli složitý, kameny bohatě posetý sráz a pak přeskakovali potok, který se však Rebece nepodařilo překonat příliš šťastně. Pokud vím, nestalo se nic vážného, jen trocha vody v botě.
Nutno dodat, že tento úsek cesty jsem považoval za nejnesnadnější z celé trasy. Po zdolání Všenorského potoka jsme se ocitli na místě budoucího činu. Odložili jsme si svá zavazadla a každý si přichystal to, co právě potřeboval. Někdo vybaloval pláštěnku nebo karimatku, aby si mohl sednout a jiný zase z batohu vytahoval svačinu či lezecké nádobíčko. Zatím co Honza, Pedro a Helena šli připravit lezeckou trasu, já, Bára, Kamča a Rebeka jsme vzpomínali na minulé akce turisťáku, snili o těch budoucích a střídali se v házení klacků Dagovi, který je rád aportoval a zuby z nich dělal třísky. Když bylo vše připraveno, dohadoval jsem se s Kamilou, kdo z nás půjde první. Jak mně, tak Kamče se moc nechtělo. Dokonce jsem neuspěl ani s gentlemanskou poznámkou, že dáma má přednost a tudíž by měla jít první.
Nic naplat, znám Kamču přece jen dlouho na to, abych věděl, že svého cíle vždy dosáhne, a tak jsem lezl první já. Nemám moc velké zkušenosti s lezením po skálách a mám z nich respekt. Nikdy jsem nebyl v tělocvičně na umělé stěně a mou první zkušeností byla turisťácká akce nazvaná horovíkend, který se konal v Srbsku nedaleko za Prahou, kde jsme lezli po tamějších lezeckých stěnách. Tam jsem si téměř vykloubil pravé rameno a teď jsem si dával velký pozor, aby se to neopakovalo i tady. Proto jsem záměrně nezatěžoval nadmíru pravou ruku a pokud možno se na ní moc nevěšel. To způsobilo, že jsem lezl pomaleji než obvykle. Mimo to se skála lámala a přes to, že některé úchyty vypadaly pevně, ve skutečnosti pevné nebyly. Stačilo se jich jen přidržet a ejhle, kus kamene vám zůstal v ruce. Takhle jsem delší dobu strávil na jednom místě, protože jsem nemohl najít vhodný pevný úchyt, který by držel a já se s jeho pomocí mohl dostat dál. Nakonec to vyřešil Honza, který mi navrhl, že můžeme zkusit saské stavění. Ptal jsem se, v čem to spočívá, a když jsem se dozvěděl, že bych se mu mohl postavit na ramena nebo dokonce na hlavu a tak se vyhoupnout na další úchyt, moc se mi do toho nechtělo, přece jen šlapat po kamarádovi mi nepřišlo jako zrovna nejlepší řešení, ale stejně jsem to tak nakonec provedl, protože mi asi nic jiného nezbývalo. Postavil jsem se Honzovi na ramena a vytáhl jsem se na jakousi římsu, na které se dalo poměrně dobře stát. Dál už to šlo lépe a ještě několik metrů a byl jsem na vrcholu, kde jsem si mohl odpočinout před tím, než se vydám na zpáteční cestu. Chvíli jsem si oddychnul a pak jsem začal bojovat sám se sebou, protože jsem se nemohl odhodlat k tomu, že se zakloním nad propast a budu pevně věřit v to, že ten, co jistí, mě udrží. Konečně jsem se přemohl a začal sestupovat dolů. Šlo to poměrně hladce a zanedlouho jsem stál dole. Po mně byla na řadě Kamča, která lezla velmi dobře a pomáhala si k tomu občasným zanadáváním a křikem. Mezi tím, co Kamča lezla se vyškrábala na skalisko i Rebeka a Bára s fotoaparátem a co chvíli se ozývalo nám již povědomé cvaknutí spouště, podle kterého jsme Báru bezpečně poznali. Jaké dojmy z lezení měla Kamča, to vám nepovím, ale jistě dobré, protože i když nadávala a křičela, nikdy to nemyslela vážně. To ona si tím jen tak pomáhala. Konečně i Kamča byla na vrcholu a když slanila zpět z výšin na zem, zbývala už jen jedna věc. Skálu pojmenovat. Ukázalo se, že to není tak jednoduché. Jako by se tomu snažili všichni vyhnout. Nikomu se nechtělo vymýšlet název pro novou skálu. Až Rebeka vyslovila návrh, že skálu pojmenujeme Slepucha, a protože jiný nápad nepřišel, dohodli jsme se na tomto označení. Vymyslet jméno lezecké cestě už nebylo tak nesnadné. Nazvali jsme ji Kvílení. Proč? To si jistě odvodíte sami.
No a to byl vlastně konec našeho dobrodružství. Zbývalo jen sklidit všechna lana a jiné horolezecké nářadíčko a vydat se na zpáteční cestu. Zpět už jsme nešli tou samou cestou, kterou jsme sem přišli, ale část cesty jsme šli podél Všenorského potoka a pak jsme se dostali na asfaltovou komunikaci, která nás dovedla až k nádraží. Odsud jsme opět společně jeli vlakem směrem na Prahu. Postupně se od nás odpojila v Radotíně skupina s Helenou, Honzou a Dagem, pak na Smíchovském nádraží Pedro, Rebeka a Kamča a na Hlavní nádraží jsem dorazil jen já a Bára, která mi ještě pomohla dostat se do metra a tím naše horodobrodružství skončilo.