Jak to vidí fotoaparát a jak nevidomý

Zima, vítr, protivná zima. Brr! To nemám ráda. Ten, co mě vede, dělá frajeřinky a tak si říkám, jestli mě někam neshodí. Cesta samý kámen strouha. Hodně také záleží na průvodci -- pokud umí vodit, tak to jde dobře i na špatné cestě. Po městě se chodí nesrovnatelně líp, ale není tam ten klid, příroda. Líbí se mi, pokud je to cesta za něčím, někam… třeba když se končí v nějaké horské boudě, kde jde posedět, popovídat.

Jsem ráda, když můžu být na těch výletech nějak užitečná a nemám pocit, že jsem na obtíž. Třeba pokud se starám o malé děti, nebo pomáhám s vymýšlením programu.

Na skalách mě zajímá to vylézt. Dokázat to. Být vysoko, slyšet, jak se ti lidé dole pozvolna vzdalují, vnímat jak stoupám a pak sedím na vršku a všechno ostatní je někde hluboko pode mnou. Strach ani nemám, jsem zvyklá, že mě někdo vede, spoléhám na průvodce. Pokud to nejde, tak občas zuřím. Někdy jsem ráda, že mi radí, kam dát ruku, nohu, někdy jsem radši, když si to přijdu sama. Strach jsem tam měla jenom ze slaňování, to byl vážně divný a na poprvé nepříjemný pocit.

Když mě líčili a připravovali, bylo to dost na nervy. Někdy mi při přípravě neřekli, co se teď děje a bude a já nevěděla. Něco mi dělali s vlasama, stříkali lak, upravovali. Lidi často nechápou, že když na mě bez upozornění sáhnou, leknu se. Ale pak to bylo pěkný, měla jsem radost, že se to povedlo. Také z toho, že ty fotky z přehlídky jsou asi povedený… i mámě a Jirkovi se líbily. Nakonec dobrý, byla to zajímavá zkušenost.