msg. Giovanni Puš, papežský denuncius a nonsensior a Svědek Jendovi se zúčastnil svatby Lucky a Honzíka. Na této poněkud netradiční svatbě toho bylo zajímavého mnoho. Malým dílem se pokusil přispět i zmíněný G.P.pdnS.J. Následující scénka byla v reálu lepší. Svatebčané se ujali svých partů a dotvořili je, já litoval, že jsem nakonec nezůstal jen jako iniciátor. Byli báječní, snad bude video. Věta: Copak je dneska včera???, je jeden z velmi privátních vtipů, pochopitelný jen těm, kdo ví, proč mi tuto sobotu scénka s telefonem, volajícím mě k běsnícímu Honzíkovi, vymyšlená přitom před několika dny, přišla krásná.

Antrééé

Manželství je prastará instituce, kterou jde chápat různě. Někdo hovoří o pracovně právním vztahu, jiný klade manželství do oblasti trestního práva. Pro nás je důležitý moment psychoterapeutický. Tato terapie je natolik oblíbená, že mnozí jí absolvují i několikrát za život. Pomáhá zejména při socializaci jedinců mužského pohlaví. V našem případě (Jenda se pro tuto terapii, po kratším, asi desetiletém váhání také rozhodl) však neléčíme obvyklé vyhýbání se práci, potulku, špatné hygienické návyky, promiskuitu či toxikománii. Léčíme grafomanii, tuto metlu lidstva již od doby klínového písma.
Následující scénka, poté přednáška, Vám umožní nahlédnout do těžkého života postiženého, jeho terapeutů i pochopit specifika v této konkrétní případové práci.

Scénka

Jenda chodí nervózně po místnosti, Lucka se jej pokouší konejšit, uklidňovat. Posléze volá telefonem JP který do sebe lije kafe v lokále a právě si zapaluje cigaretu. Na nátlak Lucky
JP Copak je dneska včera??? Mám přijít? Hnéééd?
se neochotně vydává na pomoc (zase to nedokouřím), při vstupu do dveří je už laskavý k Honzíkovi, kterého ujišťuje, že všechno je dobré. Pak se baví s Luckou, spíš naštvaně:
JP Nehysterči, ten je v poho.... Co přes den? Dobrej ne? Se z toho vychodí...
Lucka: Rozjížděl se, furt probíral starý články, fotky... Ti říkám, za chvíli to tady zase máme!
JP uklidňuje Lucku, spíš se snaží sám sebe přesvědčit že se nic dít nebude, přemoudřele poučujícně sebejistě: JP Hele klídek, nic nebude, dej na mě, já to poznám! Vědomosti, zkušenosti intuice! To jsou ty pilíře! Opět si zapaluje, Lucka zděšeně ukazuje za jeho záda, snaží se jej upozornit. JP si konečně všímá, otáčí se a vidí že Honzík si už sedl k psacímu stroji.
JP Ty krávo, to zase bude den, No... no, omyl je nakonec dobrá zpětná vazba, žejo... Jdi ho zkouknout, nenápadně. Co píše?
Lucka se jde podívat přes rameno Honzíka a dělá xichty děsu.
Vrací se k sedícímu, línýmu JP.
Lucka: Jo, hele prej: Zase nám lžou. Tohle píše!
JP Ty vole, zase to nedokouřím... Típe vztekle cigaretu a oba jdou k píšícímu.
přecházejí k Honzíkovi...
JP. Copak to budeme dělat Honzíku? ...já vím že mne slyšíš. ...psát, to je dobré, to ti chválíme, napíšeš dopis Lucce viď!
H. Píšu do novin!
JP. Honzíku! Já mám nápad! Půjdeme se projít! Kam by ses šel rád podívat? Půjdeme do parku nebo do hospody?
H. Píšu do novin!
Terapeuti mezi sebou, zřetelně provokačně.
Lucka: Kolego, tak načneme tu flašku italskýho, ne? To je škoda že Honzík s náma nebude, že má to psaní... (Ten nereaguje a stále píše)
JP už opět k H. Honzíku, tohle nám neprospěje, víš co jsem si včera spolu říkali, už jsme si to probrali... H. již vztekle: Píšu do novin!
JP. Honzíku, takhle by nám to nešlo, budeme muset ten stroj uklidit!
H. Píšu do novin!!!
Terapeuti se vrhají na Honzíka a odvádějí ho.

Proslov

Vážení hosté, milí přátelé, terapeuti,

zdravím Vás na probíhajícím semináři dramatické výchovy, který však má dnes i hlubší poslání. Tím není nic menšího, nežli pokus, a já věřím, že bude úspěšný, o sociální integraci našeho milého Jeníka Hnízdila.

Nejprve dovolte, abych krátce představil tu, která na svá bedra vzala v tomto psychodramatickém představení nejobtížnější úkol, roli nevěsty, Lucii Šafaříkovou.

Lucku jsem poznal jako děvčátko sotva třináctileté coby vedoucí v turistickém oddíle. Vždy patřila k těm nejlepším z celé družiny Veverek. První ulovila všechny bobříky, plnila s entusiasmem a zodpovědně úkoly táborových her, její ešus zářil čistotou a bez odmlouvání si chodila mýt krk a čistit zuby. A takovou zůstala až do dnešních dnů.

Nyní malá kazuistika našeho pacienta: Jeník se naopak od mládí kolektivu stranil, nezapojil se... nebo co hůře -- zapojil, svým způsobem. Již tenkrát se asi zrodilo jeho credo: Alespoň jeden průser denně, alespoň jeden velký za týden. Žel, tuto míru dokázal po celý život nejen naplnit, ale často i překročit.

Vysoká inteligence, pracovitost a empatie daly Honzíkovi i dostudovat medicíny, ale naděje, že jeho sociální maladaptace se zlepší, se ukázala lichá. Je i možné, že fakt, že ze školy nebyl vyhozen, bral Jenda jako selhání, odchýlení se od životního scénáře a způsobil posttraumatickou stresovou poruchu, následně pak obsedantně kompulzivní poruchu, která zhoršila již tak bědný stav jeho sociálního zdraví.

Honzíkova životní dráha připomíná let oslňující komety, zářící hvězdy, jejíž chvost však tvoří výpovědi, žaloby, anonymní dopisy... a za ní jsou pak trosky institucí, kde pracoval. Vzpomeňme jen nemocnice na Karlově náměstí, vysokého státního úředníka, kterému dělal Jenda poradce a který je dodnes umístěn na PL (byť s kricím označením ředitel). Proslýchá se, že v pošmourném listopadu 89 začal s rehabilitací pohybového aparátu UVKSČ a na přelomu let 92/93 pracoval ve výboru pro česko-slovenskou vzájemnost.

Náš tým se ujal tohoto případu a naše práce se setkala s vysokým uznáním v impaktovém tisku i na konferencích. Žel, nezanechala ani jedinou stopu zlepšení stavu Honzíka.

Zkoušeli jsme fyzioterapii - kolo. Ale tady byly jediným hmatatelným výsledkem hemeroidy.

Zkoušeli jsem pracovní terapii, ale viz... jen smršť výpovědí, žalob a často zrušená pracoviště, která nepřežila setkání s našim milým Jeníkem.

Ergoterapie, navlékání korálků, práce na zahradě... to vše skončilo fiaskem, potrhanýma nitěma, pošlapanou zeleninou a uschlou trávou. Zasili jsme laskavec, vyrostl nám bolehlav.

V rámci ergoterapie došlo i tomu, k čemu dojít nemělo. Nevím, opravdu nevím, kdo měl ten nešťastný nápad svěřit Honzíkovi do ruky psací stroj. Já to ale určitě nebyl! Myšlenka to nebyla špatná. Honzík si bude psát, my mu to zase nějak nenápadně sebereme... Ale... pozdě bycha honit. Tady bych snad měl i jedinou výhradu k naší nedostižné terapeutce Lucce. Lucko! Vždyť nedávno byla ještě klecová lůžka! (to jsi ho nemohla, kurva drát, vždycky někam zavřít?).

Co je ovšem nejsmutnější, Honzík mívá ve svých článcích zhusta pravdu...

Však dnes již svítá. Svatební terapie! Proto jsme dnes tady, aby si Honzík, pod patronací Lucky, mohl prožít jakousi svatbu, tak se identifikoval se svým přirozeným sociálním prostředím a došlo k integraci, snad i inkluzi. Já mu mohu tuto zářnou sociální budoucnost jen závidět.

Bude pak spolu se svoji terapeutkou kráčet proti proudu času (psychoanalytický moment léčby). Proto obvyklé schéma: seznámení, vážný vztah, svatba, děti,... a tak dál. jsme otočili. Snad se dostane Honzík za doprovodu Lucky až do dětství (věřím že zůstanou spolu i po době návratu). před čas seznámení), kde najdou kýžený klíč, životní scénář, ztracenou kuličku skleněnku.

Štěstí? To hledat nemusí, to mají a jistě jim zůstane ve společné péči.

Závěrem prosím všechny, nejen terapeuty rozmístěné mezi hosty semináře, aby se zúčasnili terapie, pomohli Lucce v jejím nelehkém úkolu, pokusili se pokud možno přirozeně hovořit s Honzíkem, chovali se, jakoby to byla skutečná svatba, skutečný život a skutečný svět. Jménem celého týmu děkuji za pochopení a pomoc.

Drahá terapeutko Lucko! Jsme s Tebou.

Honzíku! Drž se!