Chvála druholezce

Toto platí zejména pro dvojice kdy jeden leze stabilně na prvním, a druhý (druhá) dělá jističe se vším všudy.

Ano! Opravdu! Až po zkušenostech, kdy jsem po letech nepřerušovaného prvolezení zkusil jít za mojí ženou na druhém, jsem prozřel. Druholezec je důležitější! Na prvním to je lehčí!

1. Jsa navyklým v žádném případě nepadat, odmítám lézt na doraz i na druhém. A zbaven motivace, spěchající (aby se na toho troubu na druhém nemuselo čekat), nechající se tupě vézt lanem, místo abych šel kudy to vede...nevylezu ani to málo, co na obvyklém prvním.
2. Na druhém se bojím. Na prvním, je-li cesta těžší nežli tak II, mne strach a hrůza ochromí natolik, že se vlastně ani nebojím. Na prvním neustále domýšlím, coby se tak mohlo... Výsledek je, že na druhém vylezu méně. Cesty,které jsem lezl poprvé na druhém jsem považoval za pro mne nelezitelné hrůzy. Pak jsem to zkusil a ejhle! On je to docela pochoďák!

Druholezec je poklad! Během desetimetrové cesty je několikrát seřván že má děsnej průvěs, pak že má lano moc nakrátko... Po hodinách pokusů, kdy Mistr Vyvaděč nesmí být rušen a musí mu být poskytnuta maximální podpora, je na druholezci, aby to s čím se tak trápil rychle vyběhl a nezdržoval. Při cestě má vyndat všechny ty uzlíky, vklíněnce a jiné, zandané tak, že jeden každý představuje stejný problém jako měli Rychlé šípy s ježkem v kleci. Druholezec musí být psychologem opatrujícím hysterického, egocentrického exhibicionistu, kterého má v prvolezci. Nenahnat ho neuváženými výroky do cesty, která by byla nad jeho síly a mohla skončit nácvikem bezmotorového létání, ale nezbavit ho zdravé sebedůvěry a entuziasmu. Propadnout neutuchajícímu nadšení a obdivu nad cestou kterou vylezl a označit za nezajímavou cestu kterou nezvládl..ech, pletu to! (Holt jsem jenom pouhý prvolezec a neumím), kterou se rozhodl (!) nevylézt pro její nezajímavost a nedůležitost. Neobdivovat jiné prvolezce!!! A vůbec už ne prvolezky!!! (mužská nadřazenost, nebo ženská žárlivost v takovém případě udělají z prvolezce vraždící monstrum!). Prostě být mu matkou, otcem, otloukánkem, psychologem...motorem jeho úspěchů, kterými se on pak chlubí a na skutečného strůjce zapomíná.
   Ano. Prvolezec je hýčkaný, samolibý ješita, ale druholezci jsou onou solí země!

Dvé mravoučné  pravdivé příhody z historie Anonymních Alpinistů -- vyprávění kmetovo.

příběh první:

Bylo to dávno, tak dávno. To dvě služebná děvčata jedna druhé povídá: "Ty Karin, co se provětrat." A jak řekla, tak i udělala. Za  chvíli již šplhala  do příkrého kopce.  Dlouhá, předlouhá byla cesta a nebývale strmá. Dívky hnedle viděly, že cestu podcenily! Co chvíli se uloupl kus sněhu, či kámen a vesele se kutálel dolů. Kdyby dívky byly vzdělány,  řekly by, že stěna je nekompaktní! Takhle jen volaly: "Kurda fix! To jsem se lekla..." A hihňání holčin neslo se krajem.
Dlouhá, předlouhá byla cesta. Až o polednách děvčata dorazila na vrchol. Z torny vytáhla "brzdu" a lahvičku kořalky, jak velel místní zvyk.  A koukala ta děvčata dolů  na ten severní sráz kterým  šla, protože  to bylo  nejkratší, a  hned si řekla: "Dóst dobrý." Řekla to německy a dialektem.
Co však dívky rozladilo, že  se zdola blížily jakési povykující tlupy  turistů. Jedna grupa  VHT hulákala italsky,  druhá sehnala ze Švýcar! V těch dávných dobách to bylo naprosto neslýchané. Prý tam někde v Chamonix..., ale tady?!"Co  když jsou  to úchyláci  a budou  něco chtít," lekaly se dívky. "Co  když to nejsou  úchyláci a nebudou  chtít vůbec nic,"lekaly se ještě víc...
Na nic již nečekaly, sedly a už si to drandily po zadku dolů(pro jistotu méně  příkrou částí po hřebeni). A  tak se stalo, co se státi nemělo! Mladý, puritánsky vedený Kalvín se podíval vzhůru a spatřil dva holé, ženské zadky, an se naň řítí. Zavrávoral,strhl ostatní  a ... Byla to  tragédie! Muži dopadli mrtví.  A do historie dobývání Matterhornu vstoupili nesmrtelní.
Děvčata, ani muk, se tichounce vrátila ke svým kravkám.

A poučení? "Dojet" lze i na hezkou holku, na výskyt holek je třeba upozornit výstražnou tabulí, lezec nemá moc koukat kolem.

příběh druhý:

Ženská, to je vždycky problém! Zafilosofuje si i vzdělanec po způsobu domovnic. Třeba ty dlouhý výpravy... někdo řekne, chyť si kamzičici, ale ty mladý utečou a ty starý, škaredý... darmo mlčet .
 Je tomu už půl století, co spolek AA podnikal přechod hřebene. Brali jsme to přes Čomolungmu,  Lhotse a pak po hřebínku dál.Baby s námi žádný nejely. Jedna, že je to moc do kopce, další, že má přechod doma a nemusí za ním jezdit.
Naše parta  se cestou  seznámila s  další, v  té době asi jedinou skupinou operující v oblasti, družstvem  Yetiů a Yetek. Co si budeme zakrývat. Jeden z mladších chlapců navázal velmi úzké vztah s jednou mladou  Yeticí. Ať si puritáni  říkají, co chtějí, mládí je mládí,  cesta byla dlouhá  a Yetka krásná.  Jemná dlouhá srst,zádumčivý pohled, klasicky krásné nohy... a hnedle čtyři!
Ten vztah přinesl i plody.  Dva. Dvojvaječné. Chlapci se povedli! Bystrá a na první  pohled inteligentní očka a velká mozkovna po tatínkovi,  silné, odolné a chlupaté tělo  po mamince. Jednoho synka  pojmenovala maminka, druhému  dal jméno tatínek.  Na oslavu konce monzunových dešťů  jej pojmenoval Rein-halt a poslal jej na výchovu k jedné rodině do Jižních Tyrol.
Chlapec rostl a sílil. Dorostl v  muže, tedy Muže a často se do své rodné sněžné vlasti vracel. To víte, krev není voda...
Ale to je již jiný příběh  a bystrý čtenář jistě tuší který.

Hloubavější z vás  asi napadne, kam se poděl  druhý z dvojčat. Umřel? Zůstal v  Tibetu? Ne, správně tušíte. Ano,  je to tak! Jsem to já!

Rád bych ještě pro osoby  znalé mých rodinných poměrů a mých poměrů vůbec zřetelně artikuloval,  že vyvozovat mé estetické požadavky na ženské končetiny  "srstnatost" z dědičného zatížení je pustá, nevědecká  spekulace, kterou je  třeba jako takovou  odmítnout!!

To krásné horolezecké stáří!

Podle moudrých Indů, má člověk projít čtyřmi obdobími. Obdobím učení, užitím vědomostí a schopností, obdobím moudrého pohlížení a naposled opustit dům, rámec svého pobytu na světě a odejít do bezdomoví, zbavit se svého Já ještě před tím, nežli ho bude zbaven smrtí tak, jako tak.
V lezení by to mohlo být také tak. Jenže dnes je požadavek být mlád, i když jsem stár. Smutný je pohled na nebohé zpěváky a zpěvačky, jakési generační transvestité, stařečky a stařenky převlečené za středoškoláky, na tváři umakartovou masku mládí, předstírající rozechvění z maturity a prvního letmého polibku.
A v lezení?.  Smutný je pohled na důstojného kmeta, který vykřikuje cool a snaží se strečingem dodat revmatickému tělu pružnost mládí. Věru nedůstojný je kmet, který při spatření dívky pod skalinou v jarním úsporném odění propadá  rozechvění. A nedůstojné asi je propadat s hlavou šedou či holou nereálným touhám při pohledu na nějakou smělou skalní “Velkou výzvu“.
Mne z prvního vyvede dívčino uctivé „Dobrý den“ a otázka na horolezecké zvyklosti za vlády císaře Josefa z Boží milosti, z rozechvění druhého pak odezva oběhového aparátu na prudší, či, nedejbože namáhavější pohyb.
Prošel jsem už zahradou mládí, kdy jsem své nejlepší sily vyplýtval na to, abych byl co nejdřív stár. Prošel jsem i zahradou dospělosti, kdy jsem své síly potřeboval většinou na to, abych se dožil dalšího dne. Tak se alespoň snažím užít si přicházejícího stáří, které na mne zřetelně hledí ze zrcadla, když se do něj po ránu neprozřetelně podívám.
Ano! Já vlastně konečně žiju na plný pecky!  Nemusím se honit za kariérou společenskou, protože jí stejně nedoženu. Nemusím se honit za výkony lezacími, protože stejně nebudou. Lezu si, co mi baví! Lezu si lehýnké vzdušné a krajinomalebné cesty a s nadhledem sleduji úporné snahy ostatních! S vlídným úsměvem mudrce, který ví...
...proč si ale před těma holkama tak snažím narovnat chromý záda a vykračovat krokem pardálím??? Proč jsem se zase naštípal do týhle šílený cesty??