Ty roky, koncem
devadesátých
let, mi to docela lezlo. Helena pracovala, já zrovna ne, a tak
jsem každý den běhal jak trefenej po Jizerkách, kde
jsme v té době bydleli, a lezl a lezl.
A tak jsem si dal zase jednu
kolekci cest II -- V. a hurá na vlak a domů. Večer horečka,
ale doktor mě ujišťoval, že je to viróza. Takže další
den znova, ale nějak to s tou virózou nejde. A co ty nohy?
Necejtim je, nebo co. Horečka ještě větší, ale prý
se nemám tolik sledovat. Tak se nesleduju a snažím se
to rozběhat poklusem směrem Česká a lezením na
Ježíška, Sněhuláka a Gumáčka. Nic moc.. Pak
se to zlepší, jak už to u tohohle onemocnění bývá,
potom si nic vcelku nepamatuju. Někam mě táhnou, vráží
jehlu do zad, hlava bolí a bolí. Meningitida,
hnisavý zánět mozkových blan a ještě jsem měl
Borellu.
Po pár dnech chodím s
kapačkou v žíle alespoň po pokoji. "Vy chodíte
pane?". "My myslely, že budete ochrnutej, když vás
tak táhli." říkají mi zjevně zklamané
děti, co tam také leží. Já sice nerad kazím
dětem radost, ale chodím, i když ty nohy jsou pořád
divný.
Po šesti týdnech je ukecám,
ať mě pustí, že se budu léčit sám a že domů
mě dovezou autem. Domů dojdu pěšky, ale je to dřina, nicméně
druhý den si dávám první cestu na
skalách. Nebyla to rozumná rekonvalescence, ale stalo
se. Na sluníčko nemůžu, ale cest ve stínu je také
dost.
To bylo v létě a v prosinci
už to docela šlo. Opět jedna sólistická výprava.
A jeden blbej odskok. Frýdlantská věž-Východní
spára za mizernejch III-IV., ale pod sněhem. Mobila jsem
ještě neměl a tak po zjištění, že ta noha je asi nějaká
pokažená, se nejdřív plazím na cestičku.
Kdybych omdlel, aby byla alespoň naděje že mě najde turista.
Omdlévání se nekoná, a tak to zkouším
skákat po jedné noze, ale ona ta zdravá je taky
nějaká nezdravá, tož to beru stylem Meresjev. Je to
kilometr, dva? naštěstí většinou z kopce, ale stejně
docela brzo mám prošoupaný kalhoty na kolenou a
prošoupávám kůži. Z kopce to jde po zádech,
takže chudák bunda. Pokouším se pískat, ale
všichni ti volové pracujou, místo aby si užívali
přírody jako já! Začíná být
jasné, že neskolabuju a nějak se k silnici dostanu. Ale ta
doba! Žádný dobrodružství, nuda je to.
V nemocnici mi do nohy dali železný
tyče, který zvenku sešroubovali. Večer se v nemocničním
pokoji rozlétnou dveře a dovnitř vbíhá Petr
Prachtel: Tý vole! Tebe musí mít pánbůh
rád, že tě takhle navštěvuje! To máš dóbrýý!
Ty tyče v noze, než ti je vyndaj, to se ti bude hodit ve
spárách,.tam se za to můžeš pěkně šprajcnout. To
poleze samo! To já jednou...se Zorkou...on ti jeden
takovej... Následuje líčení podobných
veselých příhod. Ačkoliv v každé se vyskytují
umrlci, vyhřezlé vnitřnosti nebo alespoň vyteklý
mozek, podání je neodolatelné a řvu smíchy
nejen já, ale i vojáček, co leží vedle s
proraženou plící. Chudák - smích ho
bolí.
Teď už na tu nohu nesmíš
spadnout, padej radši rovnou na hlavu! Radí mi, vcelku
rozumně, Petr.
Prý se takhle rozdrcená
pata nedá dát dohromady a abych s nějakým
dlouhým chozením už v tomhle životě nepočítal.
Po nějaké době začnu chodit o francouzských holích
a lézt bez nich . Lézt jde dobře, ale ten příchod.
A auto nemáme. Na Suškách mě přestane bavit lezení
na druhém, tedy tahám alespoň Sokolí cestu.
Slaním, Helena mi donese hole a hurá zase na vlak.
Během pár měsíců mi
vyndaj železa a dají sádru, pak sundaj i tu sádru,
a pak se ukáže, že to udělali asi všechno dobře a že
plus-mínus chodit jde, i když s následkama po té meningitidě,
borelle a dalším a vůbec, to holt není ono. Jedeme na Dachstein. To
jsem zase přehnal. Bolí to jak svině a navíc jsou tam
sněhový podmínky o držku. A mlha a sníh. Třetí
den se rozjasní a vylezeme na vršek. Normálou. Je mi
divně a divně a nic se mi tu nelíbí. Ten Dachstein
mám začarovanej, vždycky se tam dějou věci nepěkný.
Doma se dozvím, že ten den
umřela máma, která mne k horám jako dítě
postrčila. Přesně na den rok po tom, co jsem ležel mezi ano a ne v
nemocnici.
A tak dál a dál a dál. Je to stejně všechno báječný!