Jeden z krásných roků života mého

Ty roky, koncem devadesátých let, mi to docela lezlo. Helena pracovala, já zrovna ne, a tak jsem každý den běhal jak trefenej po Jizerkách, kde jsme v té době bydleli, a lezl a lezl.
A tak jsem si dal zase jednu kolekci cest II -- V. a hurá na vlak a domů. Večer horečka, ale doktor mě ujišťoval, že je to viróza. Takže další den znova, ale nějak to s tou virózou nejde. A co ty nohy? Necejtim je, nebo co. Horečka ještě větší, ale prý se nemám tolik sledovat. Tak se nesleduju a snažím se to rozběhat poklusem směrem Česká a lezením na Ježíška, Sněhuláka a Gumáčka. Nic moc.. Pak se to zlepší, jak už to u tohohle onemocnění bývá, potom si nic vcelku nepamatuju. Někam mě táhnou, vráží jehlu do zad, hlava bolí a bolí. Meningitida, hnisavý zánět mozkových blan a ještě jsem měl Borellu.
Po pár dnech chodím s kapačkou v žíle alespoň po pokoji. "Vy chodíte pane?". "My myslely, že budete ochrnutej, když vás tak táhli." říkají mi zjevně zklamané děti, co tam také leží. Já sice nerad kazím dětem radost, ale chodím, i když ty nohy jsou pořád divný.
Po šesti týdnech je ukecám, ať mě pustí, že se budu léčit sám a že domů mě dovezou autem. Domů dojdu pěšky, ale je to dřina, nicméně druhý den si dávám první cestu na skalách. Nebyla to rozumná rekonvalescence, ale stalo se. Na sluníčko nemůžu, ale cest ve stínu je také dost.
To bylo v létě a v prosinci už to docela šlo. Opět jedna sólistická výprava. A jeden blbej odskok. Frýdlantská věž-Východní spára za mizernejch III-IV., ale pod sněhem. Mobila jsem ještě neměl a tak po zjištění, že ta noha je asi nějaká pokažená, se nejdřív plazím na cestičku. Kdybych omdlel, aby byla alespoň naděje že mě najde turista. Omdlévání se nekoná, a tak to zkouším skákat po jedné noze, ale ona ta zdravá je taky nějaká nezdravá, tož to beru stylem Meresjev. Je to kilometr, dva? naštěstí většinou z kopce, ale stejně docela brzo mám prošoupaný kalhoty na kolenou a prošoupávám kůži. Z kopce to jde po zádech, takže chudák bunda. Pokouším se pískat, ale všichni ti volové pracujou, místo aby si užívali přírody jako já! Začíná být jasné, že neskolabuju a nějak se k silnici dostanu. Ale ta doba! Žádný dobrodružství, nuda je to.
V nemocnici mi do nohy dali železný tyče, který zvenku sešroubovali. Večer se v nemocničním pokoji rozlétnou dveře a dovnitř vbíhá Petr Prachtel: Tý vole! Tebe musí mít pánbůh rád, že tě takhle navštěvuje! To máš dóbrýý! Ty tyče v noze, než ti je vyndaj, to se ti bude hodit ve spárách,.tam se za to můžeš pěkně šprajcnout. To poleze samo! To já jednou...se Zorkou...on ti jeden takovej... Následuje líčení podobných veselých příhod. Ačkoliv v každé se vyskytují umrlci, vyhřezlé vnitřnosti nebo alespoň vyteklý mozek, podání je neodolatelné a řvu smíchy nejen já, ale i vojáček, co leží vedle s proraženou plící. Chudák - smích ho bolí.
Teď už na tu nohu nesmíš spadnout, padej radši rovnou na hlavu! Radí mi, vcelku rozumně, Petr.
Prý se takhle rozdrcená pata nedá dát dohromady a abych s nějakým dlouhým chozením už v tomhle životě nepočítal. Po nějaké době začnu chodit o francouzských holích a lézt bez nich . Lézt jde dobře, ale ten příchod. A auto nemáme. Na Suškách mě přestane bavit lezení na druhém, tedy tahám alespoň Sokolí cestu. Slaním, Helena mi donese hole a hurá zase na vlak.
Během pár měsíců mi vyndaj železa a dají sádru, pak sundaj i tu sádru, a pak se ukáže, že to udělali asi všechno dobře a že plus-mínus chodit jde, i když s následkama po té meningitidě, borelle a dalším a vůbec, to holt není ono. Jedeme na Dachstein. To jsem zase přehnal. Bolí to jak svině a navíc jsou tam sněhový podmínky o držku. A mlha a sníh. Třetí den se rozjasní a vylezeme na vršek. Normálou. Je mi divně a divně a nic se mi tu nelíbí. Ten Dachstein mám začarovanej, vždycky se tam dějou věci nepěkný.
Doma se dozvím, že ten den umřela máma, která mne k horám jako dítě postrčila. Přesně na den rok po tom, co jsem ležel mezi ano a ne v nemocnici.

A tak dál a dál a dál. Je to stejně všechno báječný!

 

Hlavní stránka