Koncem srpna nás přivítala vždy přátelská Brnčála a okolní štíty, zdálo se, též.
A to otázkou: "Tak který z Posledních Velkých Problémů letos vyřešíte? Kde se
zapíšete do dějin horolezení?" Po inventuře našich akutních a chronických
chorob, byla volba jasná. Žádné ex-trémy, ale důsledný in-trém. A hned nad
Červeným plesem jedna Velká Výzva. Ano! Nižnodolná Žeruchova, cestou zezdola až
nahoru. Netřeba nám Kroutila k bloudění, netřeba Puši Puškáše! Tady, mámo, je
nějakej pilířek... jdem!
Hned první délka prověřila naše lezecké schopnosti. Šindelovitě vrstvené chyty, ne
šindele spíš perníček..."to já né, to větříček... Jeníček a Mařenka... teda Helenka.
" V druhé jsem málem ztratil lezačku. Kupovat si lezky o dvě čísla větší asi
už nebudu, i když pohodlí a dvoje vlněné ponožky k lezbě prostě patří.
V třetí délce jsme se probíjeli travou až do pasu, ale klíčová délka měla teprve
přijít. Můj krok za hranu byl podoben jinému mému životnímu kroku - prvnímu
manželství. Totální oslovina!!! "Kdo říkal, že převislé trávy nejsou?!
Tady jsou i převislé sutě! Něco do rubriky "pálivé šity". Teď tu sekvenci pohybů:
nebeská pata za nadějně vypadající drn, druhá noha se špičkou zarývá do zeminy.
Ruka dynamicky po...ááá lokr. "Mámo sorráč."
Kosovka na stisk to vyřešila, výšvih
byl překonán... a hele borůvky i houby.
"He! Extrémisté! Můžete snad takto užívati darů hor?! Ať žije intrém!"
Ani nepřízeň počasí nás nemůže zaskočit. Jsme připraveni. Vlněné (celowole)
tepláky jsem nakoupil v luxusním obchodě pro dámy na Václaváku - vyprodávali je za
necelou stovku . Nakoupil jsem šestery a dodnes nechápu, proč na mne prodavačky
nezavolaly mravnostní policii. Zbytek z plus minus bavlny (stromwole) dodal se
slevou náš šlechetný dobrodinec, velkostánkář pan Huyeng - Dong. "Prima kvalita" a
na rozdíl od všech "...texů" je v tom člověk mokrý jen když prší.
A co by to bylo za tatranský výstup bez řádně slizkého "kominíka". A pak dokonce i
pevné kamení! No, podívejme! Tož dál, výš! Hore, hore! Kde je vůl, je i cesta.
Náš postup byl tak rychlý, že jsme se ve vrcholových partiích octli o hodně dřív,
nežli další v stěně operující party. To je v lámavé skále to
nejdůležitější. Být nejvýš.
"Ale co to, mámo? Aha, ta prokletá artritida.
Už neprotáhneš lano jistidlem. To vyřešíme. Sedni si sem a lana si nevšímej.
Já hupky, šupky, přes hory, přes doly, mé zlaté parohy, 50 metrů, hhhhhh-děviny
do teplejch..." "Pojď, jistím!"
No, a už není kam stoupat. Žeruchova pustila. Slza štěstí na mužné líci, na
ženské líci také. Dokázali jsme to. Joj!
Cestou dolů jsme využili borháků a kruhů, které se v Tatrách množí jak slintavka
ve stádě bravu. (Vzdělaná máma se vždy zlobí, říkám-li kruh, když je to přeci
"rotační anuloid".) Já osobně bych vyrval vše železné a prodal. Za utržený peníz
bych nechal instalovat v dolinách ty detektory na železo. Jen čoky a... né,
stačí smyce! Ale je mi jasné, že jako koala, deštné pralesy, lámové v Tibetu ... a
vlastně tahle civilizace, jsem odsouzen k vyhynutí. A tak jsme po nich slanili.
Další náš výstup vedl na Kozí štít. Též způsobem: kudy to pustí. Proč mne
přitahuje zvláště Kozí? Po prostudování díla S: Freuda je mi to jasné.
Pro následovníky údaje o cestách: nástup v Červené dolince (jmenuje-li se tak
ještě) tam, kde začíná skála a výstup končí, když už to nejde výš. Nebezpečí krom
střechovitých drnových převisů (motyčku s sebou) představuje bloudění v trávě, či
kosodřevinovém lese (srp a pilku sebou).
Dále hrozí otrava nalezenými houbami a u více se potících lezců napadení žárlivým
kamzičím samcem. Já osobně potkal v cestě jen samice a ty byly mým tělesným puchem
zaskočeny, zdálo se, mile.
Největším nebezpečím je ovšem vlastní blbost, odvěký
nepřítel horolezců. Klasifikace je II--VI UIAA, II--III--VI+ Tatranské, I+--
IV+ Nové Tatranské a "jde to někdy blbě" té naši.
Další den začalo naštěstí pršet a my mohli v útulné chatě "Pri plesu " pít kávu,
vzpomínat... Stejně je to divné, že ač nám s mámou není dohromady ani sto let,
tak nám někteří nevěří, že nepamatujeme Stanislavského, ani budování Teriny, či
téhle Brnčály, a někdy nám vykaj. Jo, jo...