Není důležité dolézt na vrchol, důležité je se bát a trpět! Za tímto cílem každý věrný vyznavač intrémního lezení vyráží do skal, hor ba i lesů, vod a strání! Pro tento účel je hrubou chybou být vybaven kvalitním jištěním a nejregresivnějším směrem je pak lezení bez jištění, špagátu, bot i oblečení.
Netřeba však třeba hned propadat výčitkám svědomí, vylezeme-li cestu těžší, nežli nejtěžší možnou -- tedy VI. Ani není nutně rdíti se hanbou, založíme-li na třiceti metrech více nežli tré jištění. Dogmatičnost není cílem, ale pouze prostředkem k dosahování cílů!
Našimi vzory jsou Mirek Dušín a jeho Rychlé šípy, Ladislav Klíma a Martin Vildhamer -- muž, který zemřel hned po porodu a tak nestihl udělat nic špatného. Je třeba říci, kdo je to MY. Ano My jsem JÁ. Ovšem svým nadšením pro program pasivní resistence proti pokroku a vůbec všem aktivitám získávám čas od času i další.
Pokud se věnujeme lezení, vyhledáváme terény dostatečně mechové, lišejníkové, lámavé, hlinité… prostě oku i duší lahodící. Počasí je nejlepší deštivé, ale i pěkná zima potěší. Co může být krásnějšího nežli na opuštěném kvaku stoupat po volných, mechem pokrytých lokrech v tichém ševelení padajícího deště, deště, ještě…
Někdo hledá v lezení svobodu, kterou v běžném životě najít nemůže. Jiný vidí v lezení místo, kde by uplatnil své schopnosti zavádět nějaký řád, pořádek a kázeň. Někdo hledá v horolezení vymanění se z věčného srovnávání, soutěžení a jiný se v něm chce vyhrát nad ostatními. Někdo utíká do hor před tlakem peněz a jiný tam jde zbohatnout. Existuje vžitá představa, že ten první je naivní, od světa odtržený idealista. Nemusí to tak být. Může to být poživačný labužník, egoisticky si užívající radostí života a luxusní svobody.
Extrémní lezci bývají někdy milí chlapíci. Jediný zádrhel formuloval pán Ržíha takto: „Po té, co se vypovídají o krásách desítek, které lezou, ošoupou a popráší při lezení na rybu trojky a dvojky tak, že jejich lezení se stává věru nebezpečným!“
Jedna z krásných aktivit je lezení. Lézt jde po stromech a po skalách. Po skalách už moc ne. Trhají mi moji milovanou vegetaci i přitesávají skálu, aby odpovídala jejich slabosti. Né dosti na tom, že používají jištění, jakož i já, ke své hanbě neskonalé (přiznávám) činím, ale i jištění předem na skálu připevňujou, montujou a montujou a kutěj, kutilové…
„Cesta, které dáme jméno a tvar, už není ta Cesta!“
Není pomalu kde lézt.