Na plotnu jsem se už jednou nachytat nechal. Koukal jsem v Tatrách na Baranie rohy od Brnčály a říkal si: "Takový pěkný tam jsou, to bude jako z druhý strany Šádkovy. A oni tam nelezou, protože jsou hloupí a my jsme strašně chytří, hlavně já, a tak tam polezem!"
Nejjemnější výraz pro tohle rozhodnutí -- kravina. Lokry a tráva.
To bylo dávno...
A kolem téhle jsme zase pravidelně jezdili vlakem.
Je pod vrchem Kazín, tedy pod keltským hradištěm, tedy pod Cukrákem. A opět ten pocit, že jsou všichni tupci, že na takovou krásu nelezou. Ale protože to je tak blízko, nebylo nikdy proč tam spěchat a nelezli jsme tam ani my.
Až včera přišla ta chvíle!
Tekoucí suť pod skalou mne měla varovat, ale nevarovala. Uhranutý jsem vystoupal a okouzleně hleděl na neporušené hladké skalisko.
"Doufám, že to žádnej degen nezhyzdí železem!" Jsem si k sobě pravil.
Dnes už vím, že asi ne.
Po plotně to klouzalo hůř jak v Hlubočepích, a tak jsem pro začátek vzal zavděk koutkem. "Tak tenhle chyt raději ne, tenhle už vůbec ne...bacha šutr...aha, takže ten první, co jenom raději ne..." a dál stejné. Lámavá břidlice.
Nastoupil jsem o kousek vedle a bylo to o kousek horší. Výstup měl vpravdě pozoruhodné kroky. Vylámat si špičkou stup, zatlačit chyt do hlíny a použít...
Konečně spásné drny! Jenže taky nedrží. Dynamický překrok z nepevného trsu na další stejný, a dřív, nežli ulítne, skočit po břízce.
Sedím na ní a zdá se mi, že se odchlipuje od skály.
Nezdá!
Dál už nevím ,ale umanutost náhle povstalá, mi nedala se navrátit. A taky nebylo jak.
Pak sedím u dubiska a chystám se dobírat Helenu. Rachot průběžně padajících kamenů zaujal turisty a chataře na protějším břehu. "Ta skála padá! Nelezte tam, já někoho zavolám, ať vás sundá", huláká kdosi na nás.
Já na něj přes řeku řvu, ať nechá hasiče na pokoji a raději rychle slaním.
Že se při tom lano zamotá, je doufám jasné.
Tak tuhle skalku si asi neoblíbím.
Teď mě napadá...do třetice, všeho dobrého a zlého. Která bude další???
Poznámka: tentokrát jsem nepřibarvil ani ťuk. Je to záznam podařeného výletu.
