Jak všichni víme, horolezec se poznal (poznal, dnes je v tom binec) podle podle kostkované košile, červeného svetru, pumpek a záplat. Lezec skalní se pozná podle toho, že je (muž, žena jen částečně) do půli těla bez a že má na zadku pytlík s magnesiem.
Proč horolezci nosili tak neradi jiné svetry nežli červené? Proč byli tak hrdí na své záplaty? Proč se dnes lezec klepe zimou a odírá si kůži nahoře bez? Inu, příslušnost k druhu se musí dát nějak zřetelně najevo.
S magnesiem se nám to ale nepěkně zamotalo. To pan John Gill, gymnasta, začal zdolávat bouldery. A protože byl gymnasta a pokusník, a protože v té Americe bylo hodně teplo, tak si vzal z tělocvičny mg.
Johnovi to moc pěkně šlo, a tak ti, co jim to tolik nešlo, ale chtěli by, aby jim to šlo, dělali všechno proto, aby byli i vypadali jako John.
A tak se stal maglajzpytlík nezbytnou součástí sportovního lezce.
Jerry Moffat vzpomíná, ze první co musel mít, byl onen magický pytlík o kterém nevěděl na co je, ale mít ho musel a nastrouhal si do něj křídu, uzmutou ve škole.
Ovšem v našich krajích tohle horolezci staré školy nelibě nesli. Také z toho důvodu, že jim lezli na nervy lezci, o lezli lépe nežli oni a měli lezení a život před sebou a oni už pomalu dolézali. A také proto, že zde byl zvyk dobrovolného sebeomezení pro vyšší čistotu výkonu a ochranu skal.
A aby toho nebylo málo, tak v tradici místního myšlení věc rovnou zakázali, bububu. A už jedem. Mladí se mohou bouřit proto autoritám a porušovat zákazy, což je baví. A staří se mohou pohoršovat, že tohle za jejich mladejch let...
A aby toho bylo ještě víc, tak jsou další, kteří hledají zase svoji novou cestu a nebo se navracejí ke kořenům. A protože pro ně už je zavedené a konzervativní lézt s mg - tak bez mg.
A aby toho bylo na přidání, tak jsou ještě ti, jako třeba já, co jim to po prášku na skalách klouže a opatlané skály se nelíbí.
To je binec, co? A přitom jednu skálu dvěma způsoby použít nejde.
Dovolím si, já b.v. občasný dohlížitel, popsat čtenářstvu vztah autorů stránek, k tomuto, zřejmě z nějakých tajemných důvodů závažnému tématu.
Pokud jde o Jana, ten se plaše usmál a pravil: "Hlavně aby se všichni lidi měli rádi."
Profesor Autsajd začal, pokud si pamatuji, nějak takhle: "Implicitně subjektivní se objektivizuje vždy a pouze v kategoriích modality, avšak transcendentální apercepce..."
Již třetí hodinu mluví, ale těžko říct o čem.
Tradičně tísnivý pocit jsem si odnesl z rozhovoru o věci se sirem Daglesem. Upřel na mne své hnědé oči a jakoby bez zájmu se optal: "A vy máte mg rád, pane doktore?" Cos neblahého v jeho pohledu, naježený zátylek a náhlý záblesk bílých tesáků, mne přinutilo rychle vykoktat: "Ovšem že ne, já se jen ptám, jak jako vy, sire...ehm."
"Jsou to pomluvy!" Doslova na mne vyštěkl. "Ani deset jich nebylo! ... navíc sežranej vlastně jako by nikdy ani nebyl!" Zavrčel polohlasem. "Souhlasíte se mnou naprosto, že, milý b.v. !!!?"
"Ovšem sire, ovšem, jak vidím, co vidím, tak to vidím zcela jako vy. Já jsem nic nemyslel tím že jsem myslel..." Řekl jsem spěšně.
"A těm, co jsem jenom tak mírně naznačil své jisté, naprosto oprávněné a legitimní výhrady... ty ruce zase dorostou..." Hlasem tichým jako náhlá smrt ukončil sir. Já zdvořile odmítl pozvání na oběd, popřál dobré chuti, a rychle odešel. To maso na talíři se mi nezdálo jako hovězí ani trochu.
Pokud jde o Janičku, ta na sebe nasypala lopatku prášku, spolkla jednu kostku, zapila tekutým a odkvačila.
V současné době nemístně obtěžuje a opruzuje většina menšinu, a nebo spíš, v mnohých oblastech menšina většinu tím, že opatlává skály bez ohledu, že jiní je chtějí nezamazané..
Přecitlivělé výkřiky ukřivděných magistů, móc dobře tušících jak to je, obviňujících při své naprosté netoleranci a neochoty k jakémukoliv pidiústupku z netolerance a neochoty druhé, jsou k tomu nezbytný kolorit.
A jedeme dál!
Někoho zajímá, zda mg nemění hodnotu sportovního výkonu, jiného, zda nemění životní prostředí.
Nebo vzhled skály.
A ten druhej mu zase na to jeho zvysoka a ještě je na své ignoranství patřičně hrdej.
Sportovci připadne starost o nějakou trávu dětinská a ten druhý nechápe, jak se dospělý člověk může zabývat nějakým měřením výkonu a ještě ke všemu na skalách.
A protože pro sportovce je výkon božstvo, tak nechápe, že ten druhý mu nezávidí. On mistr světa v knedlíkách, co jich snědl na posezení sto (a nebo víc), možná žije také v představě, že mu všichni výkon, ke kterému se nedokáží ani přiblížit, závidí.
A tak dojde i na měření chytů v "pětkách", protože všude je třeba mít psychickou oporu a i být "in".
Vše marno, vše marno. Máme tolik úžasných věcí, tak je použijeme. Už si ani nepřipadáme jako idioti, když si na ježdění do práce přes město pořizujeme auto s náhonem na čtyři ("ta Honda je moc slabá, šetřím na silnější"), když na focení Pepíčka nad dortem tu zrcadlovku s vyměnitelnejma objektivama prostě potřebujeme ("jéé, mámo, ten objektiv je dlouhej, ten bude asi do daleka"), Na Sněžku jedině s trojvrstvým a do parku s GPS ("tuhle nás chytla u Luční taková bouřka, že by to dvouvrstvej nechyt!"). No a na tu vysněnou "pětku" si musím koupit nový lezačky, tyhle mají divný šněrování. No, a co ještě asi.
Né, nepřipadáme si jako kašpaři a to je to nejhorší
Ale díky vedení tréningového deníčku, kam si zapisuje shyby i chyby, umí Janička psát. Autsajd má o čem žvanit, sir co žrát a Jan se učí mít všechny a všechno ještě víc rád, nežli už má i tak. Tak, tak, nejinak.
Byl, nebyl, jeden les. A v tom lese pěšinky. Po těch pěšinkách chodili turisté s baťůžky i básníci s notýskem. A vyhlížitelé zvířectva. Turisté si s básníky a přírodomilci vzájemně trochu vadili, ale ještě víc jim společně lezli krkem kolaři na kolech, kteří tam hulákali a překáželi a tvářili se, jako by to bylo jejich. A oni si mysleli, že přitom jejich.
A pak přišli další bikaři, a ti bikaři chtěli hlavně být nejrychlejší a cestičky (někdy ty své a někdy i ty staré, co k nim někdy někdo měl sentimentální vztah) vyznačit aby nebloudili, zaprášit cementem, aby to rychleji jelo a vybavit plůtky protože ono v tom lese j(e)de někdy i o život.
Tedy, ono jde v životě vždycky o život.
A tak se najednou shodli turistobásnivý přírodmilci s kolaři lesními, že se jim ty úpravy nelíbí a hrozili pěstmi.
Ovšem cesty jim už nechali upravené.
A někdy také ne.
A někteří už jenom s kyselým úsměvem chodí po těch vyasfaltovaných koridorech a občas si houknou: "Stejně jste blbci a kazisvěti". A ti druzí na ně volají: "Pokrok nezastavíte!" A občas se poválčí.
Někteří se i snaží dohodnout a sebrat bojovníkům jejich prapor. Ti to schytají, ty to schytaj. Jako všichni nebožáci, co se snaží pomáhat tam, kde není zájem.