Horo a jiní lezci

Horolezci jsou zvláštní národ. Například je to jedna z mála skupin v Evropě (nebo jediná?), kde přežívá původní osídlovatelský přístup k statkům, v tomhle případě ke skalám.
Ano, kdo první přijde a ke skále první, toho je. Dokud není vytlačen jiným lezokmenem. Velmi podobně, jako první osadníci.
A to je problém. Ostatní z populace nemusí chápat, že tohle je „horolezcovo“, neboť přístup k nabývání práv, se od prehistorických dob, ve kterých ustrnul našinec, přeci jenom změnil. Byť hranice, tak jak holt už jsou, raději uznáváme.
Že jednotlivé kmeny dobyvatelů jsou v nikdy nekončící válce, musí být z toho zřejmé i tomu, kdo se o horolezení vůbec nezajímá.

(Horo)lezci, jsou podobní, i když mi to bolí, myslivcům. Nikdy nepochopí, že „jejich revír“ není, až tak výlučně jejich revír. Že ten revír, je pro jiné něčím třeba úplně jiným.

Lidé lezoucí na skály se dělí na mnoho skupin. Nejvýraznější jsou čtyři: Horolezec, sportovní lezec, konzum--lezec a skalní tramp.

1. Horolezec. Vyhledává nebezpečí a silné zážitky. A nemusí být vůbec na horách, horolezec může lézt celý život po skalkách, je to dané přístupem. Láká ho „výzva“ ukrytá v nepoznaném, nebezpečném. Chce překonat svůj strach, dohnat situaci až na ostří a tam poznat své fyzické a psychické limity. Případně, hej, je překročit.
   Takový je nutně tak trochu frajer. Moc se s ničím „nesere“.
   Na ostatní lezoucí pohlíží s pohrdáním, neboť ti druzí si, podle jeho měřítek, jen hrají. A nechápe, že ho všichni bezvýhradně neobdivují. Své podniky považuje za posvátné a očekává, že mu všichni ustoupí a budou uctivě přihlížet a tleskat.
2. Sportovní lezec. Láká ho maximální obtížnost v lezení. Tomu podřizuje všechno. Když na to přijde, i tu skálu upraví a udělá s překonávání daného, překonávání uměle nastaveného problému.
   Má pevně daný žebříček hodnot, odvozený od přelezené obtížnosti.
   Na ostatní lezoucí pohlíží s pohrdáním a nechápe, že mu všichni jeho výkony nezávidí. Své podniky považuje za posvátné a očekává, že mu všichni ustoupí a budou uctivě přihlížet a tleskat.
   Ještě mnohem víc.
3. Konzum--lezec. Ajaj. Těžko říct, zda se sem prostě dostanou jistí lidé a nebo jestli je jejich způsob formuje, tak jako Horolezce a Sportovce. Asi od obého trochu.
   Krom lezení se věnuje mnoha dalším aktivitám, vždy s velkými ambicemi.
   To je ten, který když doma zapomene průvodce, tak jede s pláčem domů, protože i kdyby na skále byla šipka a jištění po metru, stejně nemá kde lézt, protože mu neřekli kudy. Pokud neví, kdy jede vlak a nebo se otevírá umělá stěna, tak napíše dotaz na web. Na webech se nikdy nepodepisuje.
   Strach a otázka, toť jeho život.
   On je ten, kdo se ptá pod stěnou ve které je jediná spára, kudy vede cesta „Spára“. I když má popis: „spárou ve stěně nahoru“.
   Ovšem na otázku složitou má odpověď hned. A zvučnou.
   Na předchozí skupiny pohlíží se směsí protikladných pocitů s podtextem obavy z vlastní nedostatečnosti.
   Často k jedné z předchozích skupin přilne a je pak v prosazování jejich postojů, jak jinak, ten nejmilitantnější.
4. Skalní tramp. Jezdí lézt proto, aby byl v přírodě. Na předchozí pohlíží se směsicí jistého obdivu bez závisti, smíchaného s nechuti.
5. Instruktoři a podobné úkazy.

Z uvedeného je jasná jedna věc. Skupiny se mezi sebou, a jako celek s ostatními lidmi nikdy nemohou dohodnout. Místo pro to, aby mohli nerušeně expandovat není. A nároky mají značné, konzum--lezci nekonečné.

Každý z nich chce tu jednu skálu mít přetvořenu k obrazu svému. K dobrodružství, výkonu, pohodlné konzumaci a nebo si přeje, aby všichni vypadli a nerušili ho ve výhledu na onu, opět stejnou, skálu.

Mohou se snažit o toleranci.

Moc se nesnaží.

A další a další skály se mění na umělý terén pro dav toužící po iluzi, že leze. Ten zbytek má smůlu. Dav řízený reklamními letáky se žene vpřed. Kam asi?