Zvěstoval jsem ženě, jak se mi chlubil jeden, jak krásně odjistil jednu (cestu). Pravila, že je to fajn, že jí alespoň není tolik líto stáří a Parkinsona.
Tak nějak. Byly to krásné roky plné vzrušení, objevování, lezení. Už dlouho je mi jasné, že pokrok, tedy degeneraci, zastavit nelze, jen jsem doufal v menší fofr. Bohužel, je to rychlejší nežli stáří a nemoci. Změna na tělocvičny ježící se železem a opatlané mágem je rychlejší a plošnější, než jsem se obával, než jsme se obávali.
Co nadělám. Občas si dám nějakou cestičku bez lana, to trochu zmírní pocit hnusu z těch srágor. Případně vezmu na skály někoho, kdo si to chce zkusit, a sám nemůže.
A jinak? Budeme mít víc času.