Musím si to přiznat jako chlap chlapovy-nejsem spárař. Ale někdy odříkaného nejdelší metry. A pokud jeden i dva lezou Jizerkách , což byla náplň pár let mého života, tak jak to může dopadnout.
Ale i u Prahy a jinde se najdou pěkné kousky tohoto druhu. Hnedle na obrázku je v koutě možná vidět Dušičková spára, která se nachází na stejnojmenné stěně ve Svatém Jánu pod skalou. Má určitě víc, nešli 20m a je dobré si do ní vzít širokorozchodné jištění a né jako
někdo... Pak je možné jistit až dost vysoko za vklíněný balvan, který je však vklíněný natolik
hluboko, že s helmou na hlavě jde obtížně obhodit.Další pěkné kousky se nacházejí v nedalekém Srbsku v oblasti Šanův kout s povoleným lezením od července do prosince.
Málo, tak málo znám Bořeň. A kolik jen skvostného lezení tohoto tvaru lze na ní, něm, tom (?) nalézt! A navíc lze nalézt ve cestách skutečně dojemná a oku i duši lahodící fixní jištění (další obrázek).
Kozelka je také místem, kde se dá zažít nejedna podařená taškařice. A i lehké potěší! Ovšem, jak již jsem řekl, nejlépe jsem se seznámil se spárstvem v Jizerkách. Foto (žel) není-nemám scenera. Vynechám zatím sokolíky a jdeme do cest spárkatých a komínoidních.
Uhlířova čapka-Dříčský komín. Klasika klasik a velmi dobré pro pochopení specifik místního lezení. Lze lézt i v zimě, ale je-li komín pokryt ledem v celé své délce a šíři... přišlo mi to tenkrát až docela brutální.
Hnedle na téhle věži je pěkná Údolní spára, kterou má útlá žena dokázala lézt jako komín a také Západní, kterou ale neznám.
No a hnedle pod touto je skála zvaná Kovadlina.
Krátká ale výstižná je Jižní spára a v závěrečné spáře Údolní
cesty si přijde na své každý vyznavač života na plný pecky (pokud pro něj není šestka choďák).A teď bychom mohli do oblasti Zvonska. Kauschkova spára na Zvon se trošku v nástupu odlomila, ale snad to stále jde. Obtíže byly v nástupu a tak se touhle cestou dalo vylézt a potom i slézt Zvon sólo. Spáry jsou ostatně na slézání velmi příjemné, neboť jak všichni ví, „ze spáry nejde vypadnout!“ Cha cha.
Ale jednou mi to stačilo a doporučit to nelze.
Všimněte si nebývalé invence při volbě názvu cest v Jizerkách. Má to ale výhody, například poznáte i podle skály kde je východ, světové strany a údolí. Má to i nevýhodu-pokud chci jmenovat názvy cest tak to vypadá, že jsem se zasekl.
Kousek vedle je další krátká ale milá Východní spára na Sedlo. Jednou za sněhu jsme se přes ní nemohli pro totální uklouzanost dostat a seznali, že lze i prolézt nasoukáním se do jejího nitra. Ale je to pro hubené-obtíže jsou dány velikostí poprsí -- I = I, IV = IV…atd.
Nelze vynechat Údolní cestu na Žabího koně, kde je spárou vidět na druhou stranu desky, která vlastně skálu tvoří a dokonce z té druhé strany jistit.
Samozřejmě kousek výše po cestě je Kozel a rozporný komín na Kozlí jehlu.
A pak už na Sviní kámen s opět požitkářským zakončením Údolní cesty. Drolí se to, šikmý je to, tlačí to ven a zajistit to nejde. Na druhé straně kamene je krásná Buková, ale to je už sokolík, a ty třeba jindy, a tak jdem domů.
Zatím.
Tyto jmenované spáry jsou od IV do VI. Jsou i těžší, ale vše co jsem nad VI v Jizerkách přelezl, jsem přelezl tak nepěkně, vyklepaně a většinou na víc pokusů, že na to raději nevzpomínám.