Běhy, běh, letmý let

Řada zaměnitelných osob všech myslitelných věků a pohlaví se posunovala v rytmu jednotné hudby s nákupními vozíky tovární halou na výrobu prodeje, obludným obchodním domem. Byli už vlastně mrtví, i když zdánlivě žili.

Na zcela jiném místě asi už roztál sníh.

„Na místě. Na místě… Kde jsem to jen slyšel?“

V té frontě jsem se posouval i já; také téměř mrtvý; stroj. Ale pak jsem si vzpomněl. A byl jsem jinde.

Proti mně vyběhl pes, minul mne a já se rozběhl za ním a později s ním.

„Není třeba zvolnit krok?“, otázal jsem se.

„Ne. Moudrý sice volí chůzi rozvážnou, ale my si nemůžeme dovolit být moudří. Zatím.“

„A kam to tak chvátáme, sire?“

„Kam? Přeci tam, kam jsi chtěl. Přeci proto jsi opustil své pohodlí, jistotu i tělo. Opustil jsi svoji důstojnost, klid i deprese. Tak běžme…“

„A cil? Kde a co bude cíl, to stále nevím.“

„Už to víš?“

„Už to víš.“

„Už to víš?“

„Už to víš.“