Jedna část, nesouvislé vytí

(vstup na vlastní zodpovědnost, četba může způsobit závažné pochybnosti o osobnosti autora)

Má vlastní žena tvrdí, že mé zápisky střídají naladění depresivní s ujetým. Zatímco já totéž vnímám jako střídání veselí s pohodou. Haf!
Navíc dnes (26.1.08) byl náš pes celou noc neklidný a hovorný. Domníval se, že ví nejlépe, co je dobré dělat ve dvě v noci (jít na procházku, případně si zalovit), vyznával nám lásku a hlavně kecal a kecal. Kdo přišel na ten termín „Němá tvář“? To zase někdo neschopný či neochotný se učit cizí jazyky, co svoji neschopnost nahradil arogantní povýšeností.
Vybaveni informací o názoru pani Rž, mém a psa, lze pak číst následné fenomenologické epoché.

Au au, ti stí. Zcela zbytečná úvaha zde. Pravil Husserl, že prý žijeme ve světě přirozeném. Pravil, že byl Němec: Lebenswelt. No a tenhle svět je jiný, nežli objektivní. Víme, že jsme z molekul, atomů a ničeho, ale stejně ty shluky vnímáme jako člověka, dokonce i průkaz mu dáme, i když není. No, anebo třeba čas, ale na čas je zatím čas. A to je prekérka, že ty světy se liší. Pro nás většinou ne, neb naše neobjektivní světy jsou obdobné.
A co ti, co ten svět vnímají jinak neobjektivně, nežli ho vnímáme neobjektivně my? He?
By toho nebylo málo, můžeme si přizvat dalšího. Heidegger, že prý na porozumění světu je zásadním prostředkem řeč a jazyk. Aha, a co když mám tady deficit? A další, co naše bytí vymezuje, je dle něj čas. A co když někdo nevnímá čas tak, jako většina? Tady už musím nechat otazník, i kdybych věděl, jako že nevím.

24.1. To je fóóófr, i tenhle týden. Pan Ma středního věku se obává čehosi, co nazývá „Kroužek zaostalých žáků“. Někde slyšel, lhostejno kde, však vidno jest, že potřeba někam patřit nemusí být tak veliká, jako hrůza před čímsi, co je pochopeno jako hrůza. A přitom, takový kroužek zaostalých žáků by mohla být docela dobrá společnost. Když by tam byl i pan Ma středního věku.

Vlastní drápem a krví nepřátel. Holedbá se Dag v jedné diskusi. Tak prý píše sobě sám. Vtípek povrchní. Takový zápis nevytrvá. Snad zápis vymletý v kameni slzou. Nebo stopa nohy na hladině potoka.

18.1. To je fóóófrrrrr. tenhle týden. To je fofr a příští bude zase. Zase budu překládat své tělo z jednoho dopravního prostředku do druhého, zase budu přikládat do kamen dřevo ze stromů, co kdysi žily, zase se budu snažit překládat sdělení z jedněch světů do jiných, aby někdo mohl lépe žít. Vlastně i zbytek tohoto týdne. Pes šel štěkat na pocestné (opilce nemá rád), já si drnkám na kytaru (septakordy nemám rád) a paní Rž si stříhá nechty (snad má nás ráda). A tenhle týden zemřel sir Hillary, co se z neznámého včelaře vyšplhal až na nejvyšší vrchol světa i na vrcholy společenského uznání, aby se pak vrátil k pokoře. Společenské hodnoty se mění, ta hora stále je. I ta pokora, se kterou sir H. pochopil, co by měl udělat, a udělal poté, co stanul na vrcholech a vyrazil na cetu zpět do údolí, mezi lidi.

16.1. Jak jsem dnes tak pocházel po místech různých, tak jsem večer otevřel tyhle stránky. Nějak mi přijde, že ten rozptyl mezi vcelku vážně míněným a čirými provokacemi, mezi nezdařenými pokusy o normální vyjádření a vcelku zdařilým ulétáváním je nějak moc veliký. Jestlipak náhodou nejsem víc než tři? Nojo, nojo, jistě že ano.

Pan Ma nejstarší kamsi cos psal o lásce. A tak mi k tomu napadlo, že fascinace nevydrží, kdežto adaptace ano. Velká láska jde do kopru, zvyk na tu, toho, co se tak nějak vyskytl, to má naději. Ovšem, ovšem taková fascinace nenávistí ta vydrží. Nojo, nojo, proto je asi ta láska tak ceněná, že vlastně není anebo je, ale jen na chvíli. Joj! Přejít z fascinace (ať kladné, či záporné) k adaptaci, to třeba znáti a tvůrčím způsobem aplikovati. Jinak se zcvoknem.

Přišla mi nabídka kurzu. Je to kurz, jak žádat o peníze z evropských fondů. Ta škola to školí zadarmo, neb žádat umí a dostala na školení o tom, jak žádat, sama grant. Takže tyhle by také někdo mohl školit a dostal by třeba na školení školitelů školících školené.

Překládám své tělo z jednoho dopravního prostředku do druhého, překládám z jednoho světa iluzí do druhého. Potulný tlumočník, co mu už pomalu rozumí jen ti, kterým nikdo nerozumí. Navíc znám jednu holčičku, co jí nikdo nikdy neměl rád a tak každému říká, že ho miluje, protože jediná láska, kterou zná, je cosi z rádia a tam se to přeci takhle říká. A jinou, co každýmu říká, že ho nemá ráda, že chce od něj pryč, ze stejného důvodu a také z důvodu, že na tohle se jí někdy dostane alespoň nějaké reakce bez podtextu zesměšňování. Zesměšňování a ponižování, neb i ten nejdospělejší mudřec se rád vytahuje, klidně i na malou holčičku. I ten, a kolik jich v kurníku plném slepic a kohoutů je?
Možná to těm holčičkám někdo rozmluví, možná ano, tohle hloupé hraní, pak budou úplně tupé a přestanou možná reagovat vůbec a konečně budou tam, kde je vlastně mnozí chtějí mít. Budou se chovat vhodně, neb tupost jim byla připsána, a tak jejím přijetím jen potvrdí, že je všechno v nejlepším pořádku, nedejbože, kdyby se to vymklo, to by teda bylo, já přejdu raději ke krafání jinýmu. Ono už jim to stejně nevychází, těm holčičkám a klukům a vůbec, haf haf.

Asociální balady zdola, bych zakončil tím, že je přeci blbost očekávat velikou prosperitu z vlastní pilné práce. Jednotlivec i stát opravdu pořádně zbohatne jen v případě, že na něj pilně pracují jiní.

Smlouva s ďáblem (tohle a to pod tím je takový odskok do veřejná, ať je sranda). Smlouva s ďáblem má mnoho podob. Jinak přichází ďábel pokoušet věřícího, jinak ateistu, jinak agnostika. U těch, kteří v ďábla nevěří, to má tak lehké, že ho to snad ani nemůže bavit. V dnešním kurzu exorcizmu si probereme taktiku ďábla u chovatelů morčat a neoliberálů. Chovateli morčat ďábel našeptá, že chov morčat je nesmírně důležitý. A co neoliberálům? Co je neo v předponě? Neo značí milé děti často totéž co pseudo. Takový liberál to má těžké. Nemůže lákat do ráje jako komunisté, nemůže nabídnou roli spasitele jako zelení, leč může nabídnou odpustky. „Vše můžete a vše, co je příjemné, je i dobré! Užívejte, je to to nejlepší pro vás, ale díky tajemné transsubstanciaci i pro ostatní! Můžete a máte i okrást druhého, je to správné a v důsledku blahodárné! Přinášíme vám svobodu, svobodu v životě a pro vaši snahu.“ Ve skutečnosti to navrhovatel nemyslí vážně. Chce moc, chce daně, chce zákony, bič z ruky nepustí. Ale umožní lidem být zmetci a nemít přitom špatný pocit, dokonce se opájet pocitem nadřazenosti jediné samospasitelné správnosti. Ujistí nás, že když ho přijdeme zvolit, už se pak můžeme a máme starat jen o sebe a budeme rázem v nejlepším ze všech možných světů. Ujistí, že pokud jsme inertní vůči všemu za naším plotem, je to správné. Tohle lidé chtějí slyšet. Ten hlodavý pocit zodpovědnosti za veřejné a bližní zaplaší ideologie. Nechybí zvučná, barvotisková hesla a zřejmý protiklad mezi proklamovaným a skutečností. Takhle, tím nezájmem, může a vzniká velký, přerostlý tatíček stát s neomezenou mocí. Ovšem věřící svůj generální odpustek brání zuby nehty, zpět do složitého světa se mu nechce. Vzniká sekta, přichází modly.

A nebo třebááááá tak: No, středověk. Já, nevolník, majetek feudála, jím týraný, církví týraný, se vleču špinavým městem, v zápachu spáleného masa z hranic plných heretiků, no děs a hrůza. Jsem chudý a nemocný, jdu do útulku pro chudé, leč cestou málem exnu. Mám to ale kliku, zrovna u špitálu. naděje jedna ku tisíci, ale vyšlo to.
Já chudý a nemocný jsem byl právě vyhozený z metra, kde jsem se chtěl ohřát, Vleču se kolem pozlacených domů zdravotních pojišťoven, paláců úřadů, kolem jiných paláců, kde probíhají konference na témata: Úcta k člověku, za rovnoprávnost leváků, za… humanitu úplně fffšude… Leč exnu, mám smůlu, nemám ani korunu.
Stejně jako v dalších sociálních oblastech se vracíme pod úroveň smečkových zvířat. Maskujeme to hyperkorektností, která nic nestojí.

V jedné hloupé debatě jsem si všiml, že ta naše euroamerická posedlost hodnocením fakt nemá hranic. My i chemickým látkám přisuzujeme vlastnosti, a to v absolutních mírách. Jsou hodné -- léčivé, užitečné; a zlé -- jedovaté, drogy a… k nevíře!

A prej že je novej rok! Pes zalezl do boudy a je nějakej smutnej, tak musím bejt zase já ten veselej. Tak jsem.

Tohle jsem našel u odborníků. No, líp bych to neřekl, tak to kopíruji. První se týká dětí psychicky nestandardních, druhé dětí obecně. Ono se to týká obé obecně všeho, nejen dětí. Tak jako všechno tady, je i o tom, o čem to není, někdy víc o tom, co to není, než o tom, o čem to je.

A teď zase něco svého: Je to vlastně obecně platná situace. Proti vám se vyřítí pes, kterého nezodpovědný majitel nechal pobíhat. Můžete utíkat, anebo se se psem utkat. Můžete zahájit palbu ze zbraní, anebo přivolat policii. Můžete dlouze a hystericky vřeštět a hádat se se psem jazykem, kterému nerozumí. Můžete se také k němu postavit čelem a slušně, laskavě, leč rozhodně ho požádat ať vypadne. Téměř každý pes poslechne. Neplatí na psy cvičené na zabíjení a na ty malé, co mají potřebu vyskakovat za každou cenu.
Je až strašidelné, kolik toho jde vyřešit i mezi lidmi tím, že si druhého vyslechnete, omezíte svoji arogantní nadřazenost a slušně požádáte. Platí i na „nezvladatelné“. Ale zdaleka ne vždy, jistě jistě, zdaleka ne vždy

Velcí bratří a sestry, i ti menší. Nežli fantazie, spíš pozorování, dalo George Orwellovi zachytit postavu Velkého bratra. Totéž Ken Keseyovi Velké sestry. Jsou to naši pokrevní příbuzní, máme. je kolem sebe i v nás a nezbavíme se jich. Velký bratr, jako pravý muž, si vzal dohled nad společností, Velká sestra pak nad péčí. Velcí bratří sídlí v sekretariátech politických stran, režírují filmy či kampaně, ředitelují a vedou. Také tvoří spisky návodné. Velké sestry se věnují drobné práci na úřadech, školách, špitálech. Ti i ty, většinou nejsou vůbec zlí, nejsou ani hloupí, někdy dokonce jsou velmi chytří. Jen moc dobře ví, jak má vypadat ten pravý pořádek, žebříček hodnot, struktura a řád. Jen pro „vyšší dobro“ vás Velký bratr sejme, jen pro vaše „vlastní dobro“ vás zničí velká sestra.
František, řečený svatý, zahlédl něco jiného. Možná i právě tohle. A možná že i tušil budoucí pojmenování těchto postav okolo nás a v nás, když nazval svoji cestu pokory, smiřování, pochopení a účinné pomoci řádem menších bratří. Mějme ho za to rádi.
A to měla staniční sestra nechat toho magora řádit? Táží se znepokojení pracující. Inu, řádit ho nechat asi nemohla, ale nemusela zničit jeho ani ostatní. Poslední témata, tedy účovství, práce, nepřátelé, velcí příbuzní, mají jedno společné a je to tak nabíledni, že je to trapné, ale já to napíšu: ego v křečovité touze po sebeprosazení, paranoický strach z neznámého. To vede k potřebě porazit nepřátele ne proto, že by byli tak nebezpeční, ale pro pocit vítězství. To vytváří potřebu ponižovat a buzerovat, budovat si důležitost. To vede vonkoncom i k potřebě prosadit silou svůj pořádek, ne pro pořádek, ale prostě proto, že já to tak chci, takhle se v tom vyznám a v tomhle pořádku jsem šéf.

Mít svého nepřítele Někdy to tak vypadá, že mít svého nepřítele je důležitější, než mít svého přítele. Snad každý si chová, pěstuje a ventiluje nějakou nenávist k nějaké skupině, jedinci. Nebo i k víc. K cikánům, úředníkům, Arabům, politikům, bezdomovcům, křesťanům, ekologům, podnikatelům, kuřákům, feministkám, posluchačům rocku či dechovky… Případně k několika najednou. Také k minulé, současné, nebo budoucí manželce, manželovi, dětem svým či cizím. Z té nenávisti pak čerpá pocit nadřazenosti, spravedlivého rozhořčení, co křídla dává, ublíženosti, ta nenávist mu dává alibi k tomu, aby mohl být svině (jak vy k mi, tak mi k vy).

To je prekérka, být schíza. Austsajdovi ve mně, je Mahajánový Buddhismus moc povrchní a materiální, pro Daglese jsou Behavioristé nesnesitelní hloubalové. Zatímco Autsajd nachází v smítku na stole otisk Věčnosti a souvislost s transcendentálním bytím v ontologickém… vytváří myšlenkovou stavbu, kterou vzápětí boří, aby nic nebylo opomenuto a vznik byl jest proniknut zmarem, Dagles považuje: „Blbej -- kousnu“ za nesnesitelné mudrování a plané žvanění.
A to je tu ještě Jan.

Jak jsem se vzdělával, tak jsem našel velmi poučný příběh. Bylo jedno dítko, co když jelo do školky, dostalo záchvatík strachu a vzteku. Když jelo stejným autobusem a stejnou cestou ze školky domů, tak nic. Jistě je to každému jasné, tomu rozumí odborník i laik, dítě nechce do školky. Pan psycholog, budiž mu čest a sláva, si to raději ověřil. Dítě jezdilo do cukrárny a… bylo to stejné. Dítě se bálo sjezdu s kopce, který byl cestou tam.
A tak bych zase řekl, že i ta nejprůhlednější věc může být zcela jinak. Jediné, co má validitu, je ověření praxí. S velmi kritickým přístupem k vlastním závěrům. Ale, kdo to umí a je ochotný?

Kterej debil vymyslel zábavnou pyrotechniku? Já víííím, už v Číně. Ale tam to snad nedali do ruky každýmu joudouvi! Nestřílejte na Ježíška! Co vám udělal? A stejně ho netrefíte!

Úsměv? Můžeš se smát a smát, a přitom být grázl. To řekl jeden postižený oidipovským komplexem. Špatně to s tím adolescentem dopadlo, ale na to si zajděte do divadla. Úsměvů je mnoho. Manažerský je široký, energický -- a je třeba cenit tesáky! Naopak v oblasti služeb chrup schováme za pysky. Problém nastane, pořádáme-li zájezd pro důchodce. Zub by měl být vyceněný, za tu cenu, ale zároveň zakrytý. Hlas energický, ale o onu kvartu vlídnosti snížený od normálu. Je to prekérka, pane Ma! Špatně zvolený úsměv může způsobit nedozírné škody. Ubohý Yorick!

Práce. (To mě zase, a za to další pod tím, budou mít rádi!)
Práci je někdy třeba vykonat, jindy ji předstírat. Někdy je třeba práci předstírat pro výdělek, jindy pro dosažení společenského uznání.
Jak na to? Vezmeme si příklad: Je potřeba zeptat se Huga, zda nosí na hlavě klobouk. Lze Hugovi zavolat a zeptat se, nebo napsat mail a klepnout Enter. To zabere cca 2--4 minuty. Leč! Lze si požadavek zapsat do diáře, nechat se upomínat, plánovat ono zavolání či mail. To už nám dá cca 2--12 hodin. Však! Na problematiku lze sepsat „projekt“, napsat o zjištění „esej“. Potom už to vytáhneme na cca 5-14 dní. Dále je možné na téma svolat poradu, brainstorming, vypracovávat metodiku, uspořádat seminář… v součtu (osob zúčastněných a planě tlachajících) je pak doba cca 5--60--nekonečno dní, let.
Osoby vytvářející práci a důležitost poznáte podle toho, že celé dlouhé hodiny marní čas povídáním o tom, že nemají čas. Zákon zachování energie je neúprosný. O práci, horolezení, sexu… je možné buď mluvit, nebo se tomu věnovat. Oboje stihnout nelze.

Účovství.
V dnešní kapitole se budeme věnovat některým méně známým, avšak velmi zákeřným onemocněním. Jedním z nich je účovství. Toto onemocnění zdaleka nezasahuje jen osoby pracující ve vzdělávacím procesu, naopak se může pedagogům a vychovatelům vyhnout. Onemocnění není nijak vázané na sociální, nebo profesní skupinu, není pozorován zvýšený výskyt u jednoho pohlaví, nesouvisí ani s věkem, i když při zanedbání léčby se s věkem symptomy zhoršují.
Jedná se o pervazivní onemocnění (zachvacující a destruující celou osobnost). Na vzniku se podílí zřejmě genetický faktor společně s výchovou, podle některých studií (prof. Autsajd; Epidemický výskyt účovství na školách, výchovných a rekreačních zařízeních) může být onemocnění i nakažlivé.
Osoba postižená účovstvím nesnáší chaos, spontánnost. Dožaduje se, jindy tolik prospěšné struktury, kterou ovšem zanáší do nevhodných oblastí. Nemocní mají dominantní, až rigidně vzpřímené držení těla, zřetelně artikulují za použití módních odborných výrazů, ale obsahově se jedná o „slovní salát“. Ač na první poslech jejich projev působí utříděně a obsažně, pečlivější poslech odhalí inkoherentní myšlení. Nemocní mají nutkavou potřebu poučovat, opravovat, nápadný je sklon k vynášení apriorních soudů. Milují rituály (nástupy, hlášení, porady...) a mají všudypřítomnou potřebu ponižovat ostatní.
Osoby postižené účovstvím bývají leckdy i vysoké inteligence, pouze v oblasti sociální inteligence je patrná menší či větší forma mentální retardace.
Léčení, nebo alespoň zmírnění symptomů bývá dlouhodobý proces a je potřeba odborné pomoci.

Narodil se Ježíšek. Už tenkrát se obětovalo v rámci taktiky ve velkém. Anděl přišel varovat jednoho a na ostatní dítka se bodnul. Nejspíš jen proto, aby se naplnila slova Jeremiáše proroka, více ev. sv. Marka, kap.2, 17,18. (No, vidíš to Mářo, tohle všechno by ses dočetl!). Ale já nebudu kecat andělům do práce, ještě přes ta století. Nejspíš to tak mělo být. Nejspíš to tak mělo být. Nejspíš jo, ale my nejsme andělé. A tak si nemůžeme lajsnout, jen tak od oka se trefovat, co je dobro vyšší a co nižší.
To jsem teda napsal zase věc!

17.12.07 Je styl práce Led Zeppelin a Pink Floyd. Floydi se zavřeli na rok do studia a vytvořili opravdu dobré album. Zeppelíni se sešli tak, že chtěli každý totéž a byli schopní to provést. A za pár hodin natočili také dobré album. Mám raději styl práce Led Zeppelin, ostatně, ti se nerozhádali. A nebyla to myslím náhoda.
Mám za sebou patafyzický týden, byv přítomným i účastníkem událostí a patologických jevů opravdu pozoruhodných. Kupodivu, tyto jevy se odehrály mezi formálně normálními. Kdežto naopak normalitu jsem našel, jako tradičně tam, kde by ji jeden snad ani nehledal. Srandičky, srandičky…
Vůbec to byl zajímavý týden. Doufám, že příští bude také takový a pak se narodí Ježíšek. Haůůů!

Prachy a zvířený červený prach. Tedy, vůbec mi to není divný, ono je to normální. Ale stejně to stojí za zaznamenání. Prošel jsem a procházím zkušenostmi mnohými, zahlédám na dálku nevelikou, a: Pokud děláte zadarmo, všichni ti, co se cítí šéfy, vás (někdy!) buzerují, otravují, vymýšlí si překážky, termíny. Sami jsou (někdy!) nespolehliví, nevychovaní… pokud děláte za peníze, jsou slušní a často vychází vstříc.
On to není žádný objev. Virtuální cena je ta, která je důležitá, no, no, no. No a nemusí to být peníze.
A jinak a jinde:
„Mám pro vás dobrou zprávu, pane!“ Říkala mému synovi ta paní v pokladně. „Nebude Vás to stát 4200Kč, ale jen 1200Kč!“ „A nemohl bych zaplatit těch 4200K, prosím, prosím…“ Škemral náš syn zděšený. Kdo zná náš svět současný, ten tím nemůže být udivený, leda si říct: Jó, to znám.
A jsou další světy současný i minulý, které však ještě žijí, tak jako ještě žiji já.
A já nejsem udivený, já se nedivím, i když jsem často trochu štajf. Procházím těmi světy všemi a jsem trochu štajf, i když se nedivím.
Jen, jen fakt trochu štajf.

Apdejt sto procent. Pc se má! I když ty jeho závislosti na knihovnách. Všude chleba o dvou kůrkách.
Náš pes zase chodí vyhlížet. Snad pochopil, že je advent a očekává. Co očekávám já? Samé krásné věci, samé smutné věci. Schopnosti vlkodlačí budou potřeba a křídla by se hodila.

Apdejt deset procent, apdejt dvacet procent, to mi říká počítač, neb má hlasový výstup a provádím update.
Včera jsem mluvil s panem Ma středním, tím panem Ma, co před jeho genialitou smekají vybraní intelektuálové a co nad jeho duševní retardací úpí pracovníci mající jej vzdělati. Podobně, jako kdysi úpěli nade mnou.
Mluvil jsem také s dítkem Ka, co mu nerozumí anebo nechtějí rozumět a jehož ztracení ve světě na mne dělá dojem zdrcující. Shakespeare mi proti tomu přijde jako povrchní sitcom.
Osmdesát procent apdejtu. Počítač to umí, počítač to zná. Já ne, nebo jsem línej. Já bych se možná měl plácat po zádech, ale já se neplácnu, já se nepochválím, já si připadám jako pěknej paskřivec a ani nevím pořádně proč.
Ale vím, ke všemu lžu. Příliš mnoho možností nechávám ladem a místo toho kecám, plácám se po zádech, anebo plácám pitomosti, jako právě teď.

Fürstenberk má na hradě Křivoklátě památník, on je tam přímo sošný, hledící na hrad. To mu postavili vděční poddaní. Titíž, když zase byli chvíli nevděční, památník shodili ze stráně. Tak to chodí, řekl by Kurt W. jr., který tam nebyl, kdežto Jan jr. na tomto výletě byl také, někde ve fotkách tam je on i Fürstenberk.
KaHé tam nakonec byla též.
Tak mi napadá, už zase mi něco napadá, že štěstí a neštěstí jsou fakt podivné substance. Také chytrost a hloupost, krása a ošklivost… všechno je to jak ten pomník Fürstenberka na hradě Křivoklátě. Vznešeně vystaveno a s emocemi shozeno. U majitelů. U nemajitelů je to všechno jinak. Trochu smutně to je u nich.

Temné síly. Děsná fráze. Ale je jich kolem stále víc. Divný, nikdo se jich nebojí. Státu, mafií, bank, energetik, řetězců… Podivně spojení, při sobě stojící, vzájemně se podporující, vzájemně si zavázaní. A neomezeně vládnoucí a vysávající. Ještě by stačilo do nich jen tak strčit, ale na to by muselo být těch lidí víc, víc se jich k tomu nesejde, media odvedou pozornost a postmoderně rozmělní. A tak dál. Beránci si to pochvalují, vždyť jak by bylo zle, kdyby bylo jinak, určitě hrozně, vždyť to všichni říkají, tak to taky říkáme, takže to opravdu všichni říkají a je to pravda a demokratické.
Ale člověk chce stále něco zlepšovat, bojovat za lepší příští. Aby se náhodou nevrhl kam nemá, vytvoří (ne někdo, ono to tak funguje) se problém. Dostatečně zbytečný, aby neohrozil a dostatečně malebný, aby strašil. Povolení v rezervacích, kouření na zastávkách, psi v parku, bikaři na cestě. Hned je za co bojovat a je klid.

Ale ovšem, ofšem furt taky... Jasnačka šéfe. To vyprávění pod tím jsem sem vložil jako příspěvek k problému noetiky ve světě modality infallibility. Klídek, pohoda, nohy v teple.

Supermoderní vlakem jsem dnes jel. I s paní Rž jsem jel vlakem kousek za Prahu, vlastně ještě do Prahy. Osmnáct kilometrů ten superpostmoderní vlak, co v něm nejde otevřít okýnka, a tak mi je zle, osmnáct kilometrů ujel za necelou hodinu.
Tak jsem opět prošel kolem místa, které bylo pro mne před mnoha lety tak důležité, neboť shodou náhod, co nejsou náhodami, tam bydlel člověk, u kterého bydlel člověk a ten mi řekl něco, co jsem tenkrát nevěděl. Bylo to o mé veliké a zářné budoucnosti, která však půjde vždy mimo tenhle svět. A tudy jsem prošel, už tam nebydlí, je mrtvý. Mrtvý, to znamená, že za ním už nechodíme komunikovat vzájemně, to znamená, že už měl funus.
Ale já prošel a zašel do jiného domu nedaleko, co tam shodou náhod, co jsou možná jen náhodami, někdy bydlívá slečna, spíš ještě dítě. Taková jedna, co nemá moc zrovna kliku, a tak debilové se na ní můžou vytahovat. Od jednoho debila profesora jsem zrovna nedávno něco na tohle téma četl, o snaze, zodpovědnosti za sebe a svůj život. Bylo to tak hloupé, že mě to ani nerozčílilo. Snažím se neztrácet čas čtením a posloucháním zbytečných slov na zbytečných místech v nepravý čas.
Snažím se dozvědět podstatné. A to jsem se dozvěděl od toho dítěte, div né už slečny. Poslouchal jsem ta slova, která zdánlivě mluvila o něčem jiném a banálním, ale byl to zpěv o naději, o marné naději. O ztrátách bez zisku a lásce podobné minovému poli.
Potom jsme zase jeli i s paní Rž vlakem na druhý konec Prahy, kde smutkem z opuštění plakal náš pes. Plakal pláčem bez slz, stejným jako asi teď pláče ona tam i já tady i další psi.

To je ale krásně šedo! Příjemné nevtíravé počasí, tlumené barvy v lese. Černé hodinky ráno a večer, v kamnech praská dřevo. Jó advent, to je krása! A ke všemu pojedu za KaHé se nechat poučit, něco se zase dozvědět. Ta mi alespoň překvapí, přijde s novou myšlenkou, co padne do toho úhoru v mé lebce. Jinak se na mne valí jen to opakování zaseklých desek, stokrát řečených banalit. Že bych nějakou přihodil? Tůůůdle! Otevřete si nějakej intošskej časák nebo rádio.

Nic není k sehnání, jen drahý šmejdy. I takový já si musí občas koupit boty. Sportovní, pohorkoidní si kup, Jeníku, to jsem si říkal. Poslední slušný model přestala firma vyrábět. To víte milé děti, kvalitní kůže, ještě nesešívaná, to něco stojí. Lépe to posešívat z kousků, napsat, že je to vlastně výhoda, zbytek pogumovat, vnitřek vyvyxlajvantovat a nasadit cenu. Tak jsem nakoupil v pracovních oděvech. Možná je to stejnej šmejd, ale alespoň né tak drahej. Tisíce modelů mají v těch sport šopech milé děti! Tisíce. Všechny úplně stejný. Můj požadavek na trochu vyšší pohory je pasé. Výrobky se liší jen nápisem, co prý znamená firmu, ale znamená, co chudáci u pásu, někde daleko, dostali právě k přišívání.

Paní Rž v neděli stírala nohama rosu na kolejích, až si zlomila ruku. Není dobré stírat rosu s kolejí bez usárny a kotlíku. Horší je vstupovat do cizích světů bez atributů vhodných pro navštěvované prostředí. Slova a činy musí odpovídat místnímu prostředí. Nehoda paní Rž byla zaviněná něčím jiným, nejspíš karmou, nebo nepozorností a nebo tím, že ty pražce fakt klouzaly děsně. Nehody na cestách do vnitřních světů však s tím, že návštěvník je vetřelec a nikoliv host, souvisí velice.

Pyramidální pitomost. Každé malé dítě ví, že hry typu pyramida, letadlo jsou hloupost, ale stejně občas někdo nalítne. Tahle hra se hrála o pohlednice, také o peníze. Největší hra tohoto typu se jmenuje Spotřební společnost. Když se spustil ekonomický růst, bylo by se to tenkrát hrálo pár let a šmytec. Ale sociální stát a únosné platy zatáhly do hry všechny a mohlo se letět. Ale letadlu dochází dech, už není kam stoupat a tahle hra zná jen stoupání a pád. Nikoliv výkyv nahoru a dolů, to nic neznamená, opravdové stoupání, opravdový pád. Ti u kasy si rychle snaží něco nacpat do kapes, což musí odkrouhat kase vzdálenějším. Čímž pád urychlují. Že tahle hra nemůže fungovat, ví každej trouba. Jedině dostatečně okecání schopní, třeba oba kandidáti na prezidenta a katexocheni ekonomických věd, jakož i další jim podobní, se tváří, že je všechno docela v pořádku. Dělají to proto, že jsou za to placení, nebo z blbosti, anebo si lžou sami sobě? Kdo ví.

A co Jan? No přeci si zpívá. Autsajd? Ten emigroval tam, odkud imigroval. Taková reemigrace. Reemigrant jeden. A ten Jan si furt zpívá a usmívá se… Jako ten Dag…

Něco o Dagovi. Sedává v tom svém koutě, v tom pelechu na podestýlce z vylínaných chlupů, ideálů a myšlenek, co ho už nijak nevzrušují. Ještě nedávno se pral, ale teď si šetří viklavé zuby na jídlo. Na tu trochu jídla, trochu ideálů, které ho ještě zajímají. Kolem se honí ti vlčáci a mrchožrouti z té velké smečky. Ti, kteří jím vždycky opovrhovali v pocitu nadřazenosti. Ti, kterými v pocitu nadřazenosti opovrhoval on. Oni jím stále opovrhují, on jimi již ne, stejně jako neštěká a neběhá po každé stopě, na kterou narazí. Občas si štěkne, zavrčí, ale směs soucitu a lhostejnosti k bývalým nepřátelům jej sama umlčí. Sedí pak zase v tom smradlavém pelechu, s tím svým orvaným xichtem, opuštěný, zavržený, ztracený. Sedí tam a směje se.
Někdy také běží plný síly po té jediné stopě, po té, co právě našel.

Poslední stádium před naprostou demenci a senilitou je sebeobdiv a sebelítost. Snad proto máme někteří tu potřebu se neustále shazovat, kopat do té sebeuctivé masky. Na druhou stranu, měli bychom mít rádi sami sebe. A ono to jde. Mít ze sebe legraci a mít se rád, to se nevylučuje. Jde se mít rád a nelhat si sám sobě. Nóó, snad jo. I když, dá to někdy fušku. Ale naučím-li se mít rád toho zmetka sebe, budu moct lépe odpouštět jiným drobná selhání. A nebudu třeba na nich chtít, aby se chovali podle mého přání, další projev demence.

V Návštěvní knize vedeme řeči. Tak mi napadá, co bychom měli mít na paměti: Každý tvoříme realitu svojí i jiných. Proto si dávejme pozor, co tvoříme. Hmmm…

Nejmladší z Pánů Ma má málo let. Chodí do první třídy. No jistě, je to onen zenový mistr, který dává otázky jako: Kolikátý schod to je, když je druhý? Nebo také: Když je auto červený, kolik je to pežotů? Tenhle pan Ma se někdy zlobí. Pan Ma se někdy vzteká. Když se vyvzteká říká: Mareček už se nevzteká, Mareček je hodný. Když je hodný, smí poslouchat BBC v maďarštině. Už umí maďarsky počítat.
Což mi připomíná, že máme doma kouzelné kanape. Kanape stojí v kuchyni, obýváku, psí boudě, pracovně… všude tam stojí, neb je to jedna místnost. Kanape měl i pan doktor z příboru, pan Fr. Pan Fr na něm založil svoji slávu, nežli umřel. Pokládal na něj hysterky a ty povídaly a on jim krafal do života. Také neurotiky vůbec na ně pokládal. Jiní pokládají na kanape své partnery a sebe. Ještě jinačejší své onačejší pivní bachory. U nás je ale kouzelné kanape a na ně má přednostní právo paní Rž. V současné době hned po ní slečna zeměměřička K a slečna (dítě) KaHé. Slečna K k nám přišla a byla smutná. Tak si lehla na kanape a bylo jí o něco líp. Není sama, koho tohle kanape alespoň trochu vyléčí, ač na něm jen leží a mlčí a podřimuje, poslouchá ruch kolem, anebo také ne, anebo také jo. Taky může občas něco říct a občas se mu dostane odpovědi, nebo neodpovědi, jen reakce. Občas přes něj někdo hodí deku nebo svetr, když to vypadá, že by mu mohla být zima. Kontrolní otázka: Proč je kanape kouzelné a kolik je takových míst na čtvereční kilometr?
Tady je odkaz na fotky. No, na té úplně první je pan Ma starší, ještě víc starší, než pan Ma starší, i když ne nejstarší. Foto přetéká symbolikou. Obecnost, občanskost a školnost jsou totiž atributy pana Ma staršího. Pan Ma nejmladší je nevidomý, pan Ma starší je vidomý, ale občas nevidí. To auto, ze kterého vystoupil, je Pežot, což vůbec nesouvisí s Pežoty pana Ma mladšího. Pežot vlastní paní doktorka K, což vůbec nesouvisí se slečnou zeměměřičkou K, která leží na posledním obrázku na kouzelném kanapi, ale se slečnou B, která je na obrázku prvním také. Paní doktorku K si tímto dovoluji ve vší vážnosti pozdraviti a vyseknout hlubokou poklonu, což by mohla být tečka za jinak velmi fragmentárně stylizovaným psaním. Je: .

Byla tma. Uviděl jsem světlo na konci tunelu a vydal jsem se za tím světlem. Cesta byla dlouhá, ale světlo se blížilo. V tom jsem kohosi potkal. Byl to ten, z druhé strany tunelu, který také mířil za světlem. Za tím světlem na mém konci tunelu, odkud jsem vyšel.
Nemusíme mít sehnutou hlavu, jsou obzory. Je obzor, ke kterému jde jít. Tam za ním je možná někdo, kdo toužebně hledí za obzor, kde já pozvedám hlavu v marné naději.
Potkáváme se v tunelech, někdy se tam i porveme. Honíme se kolem země za lákavými obzory. Potkáváme se s těmi, co se ženou za tím, co jsme opustili a co je pro ně světlem, přesahem.
Podej mi ruku. Pojď, ale ne na konec tunelu, ani za hranu na konci. Podej mi ruku. Pojď, létej.

Slyšte! Zde nasosejte slova, trocha slova Máti a Marka o blondýnkách, kolísání, ablativech a dalším, stereo tvůrčí geniality.

Test: O kterémto oboru hovořil jeden dobrý muž? … nejsou studovatelný obory, buď to od pánaboha máš nebo to nemáš, ve škole tě jen naučej terminologii a schematizace, aby ses mohl o jevu bavit se zoufalcema, který prolezli stejným vzděláním. Moudrá to slova ostatně nesmírně vzdělaného muže. Nicméně se jdu opět něco učit, bych něco věděl.

Tak jsem zase tady. Zatím jen jednu věc, kterou jsem se dozvěděl od pana Ma(t): Deminutiva plivala substantiva až to zatopilo Týnec a byl z toho děsnej výtlem! Pan Ma, jako vždy, vystihl geniálně situaci v celé její hloubce, šířce, jakož i barvě. Ano, situace je taková. Ale já rozrážím sliz ulpění a odrážím se ke skoku přes oceán možností do samého centra nemožného.

Fsufka. Jeden kamarád našeho jednoho syna byl na přednášce, školení. Moc se mu nelíbila a měl námitky. Byl vždy odmítnut, že to pochopí, ať mlčí a poslouchá. A jemu začalo docházet. Jak nemůže reagovat, tak začíná přijímat. Bystrý chlapec, že zbystřil. Mozek se adaptoval, přestal reagovat myšlením, odmítáním. Mozek přijímal. Vzbouřil se chlapec. Bystrý chlapec. takových víc. Konec fsufky.

Fsufka. A pak že v novinách jsou jen bláboly. Heh! Pavel Janoušek píše o školské reformě: Komunikativní blbec -- náš cíl. Děsí se armády „sebevědomých komunikativních blbů“. Tedy jsem s ním zajedno. Jsem rád, že ředitel ústavu pro českou literaturu si myslí totéž co já, zvíře z lesa. Konec fsufky.

Venku je cítit vodu. Byl déšť a bude zase. Pod padlým listím voda tiše šelestí a zem voní podzimem. Říkám o tom psovi. Někdy i nepsovi, ale málo. Málo je těch dostatečně netupých, aby takové sdělení mohli přijmout a nemysleli si, že mi hrabe. Koukají na blikající bedýnky, nebo jezdí v kusu plechu z místa na místo. Také mají deprese a diví se, z čeho to asi. A přitom venku je cítit voda.

Něco politického jedu. A tohle mi zase dělá, že jsem veverka pizizubka. Jo, jasně, koukal jsem do novin, takhle jsem si je nanosil k houpací síti za čtrnáct dní a jal se čísti. Steigerwald tam čaruje proti čarodějům, splácá všechno dohromady v hromadu frází a ideologické snaživosti. A to tenhle kousek je ještě to lepší z té hrůzy. To jsem vynechal Spáčilovou, Kvačkovou i Velkého profesora, na ty už nemám frustrační toleranci. Tady zase nějaká psycholožka, panenkoskákavá, co je to za pako? Zbavování se traumatizující identity a hledání identity přeci nejde řešit stejně, zavřete tu kozu někam! Skeptický ekolog, ale nééé, tahle manipulace s medvědama je přeci tak průhledná, to nemůžou sežrat. Anebo můžou? Ǎ helemese, energetická koncepce, novináři nic? To fakt nevadí říkat pokaždý něco jinýho. A tuhle, no, vot problém, je lepší dokurvit další kus Prahy betonovou měňavkou anebo megastadiónem? Souboj provizí už zjevně sviští a prej je to politický téma a souboj ideí. Jauuuuu! Uáááááá! Sežerou to i s navijákem. Nad našimi mozky už dávno stojí budova Národní knihovny, zelenej fujtajbl, který svými chapadly postrkuje naše názory, vkus, postoje, kam je potřeba. Zuzle! Půjč mi hoblík! Dneska má koukám každej „vizi“. Jsme asi národ vizionářů. A nakonec to skončí u provizí. Konec politického jedu.

Jsem kdysi toužil být jasnovidný. Nejsem. Ale směs zkušenosti, odstupu a nějaký divný intuice mi děla záchvaty jasnovidnosti. Nemyslím to, co si jde jasně spočítat, když se člověk zamyslí. Myslím i to, co spočítat nejde. Ale nemám z toho žádnou radost. Determinace je pěkně depresivní činitel. Ještě že jsem tak veselej, jinak bych byl snad i smutnej.

Z plamenů dřeva vystupuje dým, ale teplo zahřívá místnost. Z toho dřeva, co vytváří les, posvátný les, teď plný listí. Tedy jinými slovy: citová destrukce vede k destrukci psychické, rekonstrukce citová může rekonstruovat složku psychickou, ale psychickou rekonstrukcí samotnou lze zachránit prdlajz. Maximálně se onen dokáže podepsat a zavázat si boty, takže bude dementním v zavázaných botách a může si to podepsat.

To mám řečí, ale i 16.10.07. Ač vlastníkem a výsostným uživatelem Kříže Bratří Bílé Vody, nějak mi je to k témuž, jako byl Zuzlemu hoblík. Tedy k ničemu. Někde je asi chyba. Možná jsem si to špatně vymyslel, možná jsem nález špatně interpretoval. Ale nééé, KaHé, pan Mi i Ma i Ma byli na návštěvě v naší psí boudě. Dokonce nikoliv sami! Kříž pracuje a přináší zážitky nevídané síly a hloubky. Opět jsem byl poučen, opět tak hluboce že to musím ponejprv strávit. Kdo nevěří, ať si trhne haxnou. QFox uvěří, Foxův intelekt bude prskat, OndraHy svůj nesouhlas ukryje do šatu diplomata, PH je v Bejrútu. Houba a Dura se budou nejspíš usmívat. A nikdo jinej to asi stejně nečte. Mar doufám nemá čas a pilně pracuje.

To mám ale řečí, jak je třeba bourat zdi. Ale když taková falešná zeď spadne, to je někdy rachot. V současné době hledím s obavou na několik osob, kterým možná dojde, čím ve skutečnosti jsou, jak jsou vnímané. Vzpomínám, jaké to bylo, když jsem si tu pravdu nejen připustil, nejen dělal, že to chápu, ale opravdu prožil. Vydržte to, stojí to za to. Volám do světa z plání bez opory masivních sebeklamů.

Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Čiň člověku dobře a uděláš mu možná ze života peklo. Nemusí jít ani o tak razantní a okrajovou a fyzickou záležitost. I jinak. Jak nutit štěstí těm, co se rozhodnou být nešťastní? Jak? Jak? A já to ví--ím, hehe! A vy tá-ákýý!

Něco politického jedu. Včera jsem si zase jednou četl noviny, takže jsem se dozvěděl to, co ví každý, tedy co vlastně politici celé ty dny dělají. No přeci kradou milé děti! Také že nový člověk ve funkci zpočátku umí kulový, což se většinou nepozná, neb nic produkovat nemusí. Když má ale něco zařídit, sepsat a poslat, tak jo. Jojo! Jak průhledné! Konec politického jedu.
Cestou do Prahy a Prahou jsem si zase ověřil, že stavbou silnic jsme dosáhli toho, že doprava je už téměř nemožná.
Pak již jsem mohl naslouchat Lošimu, Tošamu, Ladeae, Řenatakinae a dalším, tedy jsem si po dlouhém intelektuální půstu užil slušné úrovně, žel, mne přesahující.

Nojo, no. Kolem mne bylo vždy hodně nestandardních dětí. A ještě jedno navíc, to dítě jsem já. A u dospělých platí totéž.
Proto mne tohle napadalo. Už dávno, což mi asi někteří z náhodných čtenářů neuvěří a budou to chápat jako aktualitu. Není.
Potřebujeme reakci, cit. Dostáváme-li po držce, dostáváme silný cit. Pokud si dítě zvykne, že reakci vymůže jedině tak, že bude vřeštět, bude vřeštět. Pokud si zvykne, že reakcí je nářez, bude chtít nářez. Pokud nezná nic jiného (nebo to jiné je pro ně příliš vlažné), nemá co jiného chtít. Facka je lepší, nežli nic.
Mlácení (jakékoliv, fyzické, nebo psychické) není nic dobrého. Však dobro vítězí a dítě (dospělý) je zachráněné. Je obklopené přesnou, dávkovanou péčí, čistotou a mírným zájmem či nezájmem. Bude tedy vyvádět tak, až se konečně nějaké té facky dočká. A znova. Z týraného dítěte se stává dítě s poruchou chování.
Pokud se dočká vlídného zájmu, bude to minimálně z počátku od fiaska k fiasku. Ten vlídný zájem nemá o co rezonovat, dítě na to nemá aparát. Ale může si ho vytvořit. Verbální přesvědčování je zbytečná ztráta času.
Někdy je vůbec ta snaha zbytečná ztráta času. A někdy ne.
Pokud na člověka, zvyklého na komunikaci řevem a fackami, začnu mírně, často mi vůbec neporozumí. Občas je potřeba přeložit to do jeho jazyka. Ale nezůstávat v něm.
Asi každý chápe, že v první třídě nejde chtít, aby dítě psalo eseje a počítalo kvadratické rovnice. Pokud budu chtít rovnou tohle, nenaučí se ani psát, ani počítat. Ale někdo není připravený ani se začít učit psát písmenka. Ne inteligenčně, není na přijímání informací nastavený. Pokud nebude chtít informace přijímat, pokud nebude mít důvod proč se něco naučit, nic se nikdy nenaučí. Ani psát. Až bude chtít někomu napsat, psát se naučí. Dokud bude nepsaní způsobem komunikace, tak ne.
Psychická porucha je forma adaptace, destruktivní projevy také.
Leccos podivného je jen podivnou formou hry. Dokonce bůh si rád hraje, co teprve my.
Cože jsem to? No to, že problematický se leckdo nestal proto, že se nepodařilo napravit škody z dětství, ale že ti napravovatelé k nim ještě někdy (někdy!) škody přidali. Nojo, ne?

Bych se vrátil k několika nepříjemným pravdám. Co neplatí absolutně, protože to by pak nebyly pravdy, ale platí docela dost.
Lidé nejsou až tak moc nějací (čestní, krutí, poctiví, soucitní, pracovití), oni se jen v nějaké dané situaci projevují. Pokud nějací už docela hodně jsou, nemusí to znamenat, že se tak budou chovat. Pokud se tak budou chovat, možná málo, protože budou líní.
K téhle kolekci snad ještě: Inteligenti se projevují jako idioti nikoliv překvapivě, ale zcela zákonitě.

Gheta a sekty. Teď myslím na ty méně výrazné kousky, spíš vnitřní stav člověka. Gheta bez zdí a sekty bez mrtvých.
Do gheta se člověk buď dostane, nebo si ho i vybere. Tvoří je skupina, která je něčím jiná, nebo je tak často vnímaná. Rasy. Opozice i neopoziční vlasatci za bolševika. Lidé nemocní a postižení. Dříve nekuřáci, dnes kuřáci. A další. Obyvatel gheta se pohybuje ve vztahu k okolí většinou v extrémech. Od opovržení a provokování po podbízivost. Od arogance k vystrašenosti. Od pocitu nadřazenosti k studu za sebe. Tak konfliktní situace produkuje často vyhraněné lidi, často arogantní, ale i tvůrčí, inspirující, neprůměrné.
Sektu si člověk zvolí, je do ní zatažený. Sekta má své rituály přijímání členů, své tradice, svoji pýchu. Svoji výlučnost, oproti prvnímu případu, okolí vnucuje. Její členové většinou vystupují sebejistě, vlídně s nepřehlédnutelnou povýšeností. Jsou hrdí na své společné znaky. Bývají přesvědčeni, že jsou okolím přijímáni jako jakási elita a nezaznamenají, že jejich projev třeba působí pouze trapně nebo směšně. Tak pevná, pohodlná situace často působí zhloupnutí. Třeba jen v části osobnosti. Příklady? To si každý najde sám. Zdaleka ne každý ze zmíněných skupin musí být tímhle postižený, obyvatel gheta může být sektář a naopak. A nebo vůbec ne. Nicméně…

Každý žijeme jinde a ještě v obrovském množství rozdílných světů najednou. Je to jen beznadějná fikce, že žijeme ve stejném světě, vesmíru. Proto je tak důležité setkávání světů, ke kterému dochází každý okamžik a na mnoha úrovních. Ať již ve zdánlivém sobě, anebo se zdánlivými druhými.
Jo interpretace. Pokud možná neautorská.

21. září. Fsufka o řízené spontaneitě. Člověk rád chodí na výlety, pokecat, dokonce se chce i něco dozvědět. Pokud si to neumí a nebo nemůže zařídit, obrátí se na odborníky. Ti mu nabídnou strukturovaný rozhovor, volnočasovou aktivitu, zvýšení kompetencí, asistenční službu pro pobyt v outdooru, kurz kreativity…
On ten jeden ani neprotestuje, on neví, co je na tom nějak divně, on by to neuměl říct. On už to někdy bere tak, že takhle to vlastně chce. Jen když se zaposlouchám, jako bych slyšel zoufalý výkřik. Néééé, já nechci, aby mě někdo řídil, prováděl, určoval, co mám a jak, aby mě opravoval! To mám ve škole, v práci, na ulici… to mám všude! Já chci na čundr, já chci plácat bábovičky, kdy budu chtít, já se chci překřikovat s druhými a šlapat do kaluží! Já si chci dát nehygienické jablko ze stromu a ležet v trávě.;
Ale to by tak hrálo, říkají nám, říkáme my. Říkám někdy, ó běda, i já. I zábava se musí chlapče, děvče, dědečku i babičko dělat správně! Podle patřičných směrnic, podle výsledků výzkumu.
Vzpoura! Pane, pojďte si hrát! Konec fsufky.

Zase jedno datum: 16.září 2007. To jsem si nevymyslel, to opravdu dnes je. Já si totiž nevymýšlím, já jen zapisuji. Ovšem zítra už to nebude znamenat, že je to psaný dneska, zítra to bude znamenat, že jsem to psal včera. I to blbý datum je pravdivý jen v nějaké souvztažnosti. Souvztažnosti? Co je to zase za slovo? Dobrý: „Slečnóóó?! Nechcete být se mnou trošku souvztažná!?“ Modní pravdivost vycházející z umných konstrukcí a důkazů mě už nebaví. Navíc tam žádná není. Básník P.Z. opakuje do půvabné melodie svého šramlu: „Nenašel!“. Si říkám, jestli to není tím, že je tak zatížený na města, kde za každým rohem je zase jiný roh. V lese to je jinak, na poušti také a vůbec, že. Uvažujeme hranatě, už to chytlo i básníky, dokonce i vilkuže jsou prý hranaté! Slova, pravdy, éééh. Pes mi olízl čumák a takto pravil-nepravil, že jdeme. Kam? Jdeme, zbytek je nepodstatný, to ví i každý pes.

Temelíni. Temelínům technicky vůbec nerozumím, jen mám dobrou paměť. Když se o Temelínu mohlo začít mluvit nahlas a psát, bylo všem, od expertů až po prosťáčky jasno. Megalomanská stavba pochybné návratnosti. Velká zlodějna, na které si napakovali všichni, od dělníků až po ministry. Jeden velký otazník, co s tím pak. K tomu neustálé oddalování dokončení a narůstající cena.
Mělo to ale, říkalo se, své výhody. Bude levná elektřina, bude možné zavřít uhelné doly a tepelné elektrárny a nebude třeba stavět další monstra.
Pak začala pozvolna hlodat velkomožná propaganda a kdo ví co ještě, asi „vyšší zájmy“. Zapomnělo se, zvykli jsme si. Najednou je všem zase jasno. Je potřeba těžit dál, stavět další temelíny a není vlastně nic bezpečnějšího, milejšího a krásnějšího, nežli takové elektrárny. Pokud je vůbec problém, tak jsou ty větrné, které přeci jsou moc veliké, moc drahé, moc větrné a zejména moc zelené.
Opět jsme to velkobossům sežrali i s navijákem. Konec o temelínech.

Něco politického jedu. Paní ministryně špatně zažádala, miliardy nebudou. Nepřipouští však možnost, že by to byla její chyba. To tedy ne! Maximálně to, že nemá na ministerstvu kvalifikované lidi. Koho to tam teda má? Když je jich tam jak dobrejch? Stovky a tisíce diletantů? Že by? Předpokládám, že výsledkem bude přijetí dalších lidí, předpokládám opět neschopných. Takže bude třeba udělat škrty v rezortu, tedy, jak jinak, sebere se drobným pěšákům, co něco dělají, někdy i dobře. Lid i novináři to přijmou, budou diskutovat o tom, jestli ti pěšáci opravdu nemají příliš. Nebo jestli zbytečně nefasují třeba propisky. Škrtne se i na vybavení pro pěšáky a jejich svěřence a posílí se výdaje do správy. Docela by mě zajímalo, kolik lidí spravovalo stejný rezort za Rakouska-Uherska v celé té říši, v té monarchii vyhlášené byrokracií. Předpokládám že o řád míň.
Vůbec je zajímavé, že dnes dělat uklizečku, to už chce pomalu papír o kvalifikaci, pomalu je potřeba mít povolení na to jezdit na kole a venčit psa. Ale stát může řídit kdokoliv. Stačí, tak jako vždy, stranická legitimace. Zlaté monarchie a teokracie, které své vládce vychovávali. Když byla klika, a nebyl to úplný degen, mohlo to i fungovat. Hmmm, asi taky ne. Otřepaná fráze, že náš způsob vlády je sice špatný, ale nikdo nic lepšího nevymyslel, zní mrazivě výhružně.
Nu, z které strany a kde se to stalo, je fuk. Ze zcela jiné strany a v jiné funkci byl muž, co prošustroval několik milionů a on i jeho nadřízení to odmávli s tím, že se teprve učí, že je novej. Konec politického jedu.

„Jakákoliv pravdivá pravda je hned po vyřčení nenávratně mrtvá.“ A v Grónsku vymírají eskymáci následkem množství jedů, kterými se nám podařilo otrávit i celé oceány. Ten postmoderní citát byl sebecitát, a tedy není postmoderní, jen nemoderní. Zatímco pravdu individuální, třeba o slečně KaHé, bereme jako absolutní, pravdy prostě platné, třeba jako že život na téhle planetě jde do řiti, relativizujeme, protože, co se nehodí, to prostě pravda není a basta.

Začátek sociální balady -- Kdysi, né zas tak dávno, se říkalo, že stroje za nás převezmou dřinu a práci vůbec. My se pak budeme už jen radovat. Někteří se báli, že jen vezmou práci a stroje neměli rádi. Ale z počátku se mýlili. Stroje pilně pracovaly a blahobyt rostl. Lid si užíval volných nedělí a pak i sobot, případně byl za ztrátu práce živený státem. Zbytek lidu vytvořil obrovský byrokratický aparát, který řídí sám sebe a roste a roste. Tak to nějakou dobu šlo. Už to nejde. Už by bylo potřeba na udržení neudržitelného, tedy stálého růstu, aby pracovali všichni. Jenže nemají kde, leda zase v nějakém umělém pracovišti na výrobu oběžníků a průzkumů či reklam. Ten svět rozdělovačů (nejen socialistických, banka, pojišťovana, to je to samé jen v modrém) a byrokracie a tvůrců virtuálních světů se mezitím dostal, jak jinak, k moci, neb měl to, co moc dělá, tedy razítka a vliv a peníze.
Mezitím stačil ten rozjetý moloch růstu zničit planetu. A to je -- Konec sociální balady

I na půjčené peci lítací létal jsem, ale neodletěl. Zůstal jsem, protože jsem uviděl tvář, která nebyla pokrytá smrtí lhostejnosti. Do lesa, zase lesa a ještě i znovu do lesa jsem chodil. Odcházel jsem do lesa, ale vrátil jsem se, protože ten, kdo šel se mnou, zároveň čekal doma. Na mne čekal. Na mne i na něj. Ten příběh moudrého srdce a vášnivého mozku se stal a nezáleží na tom, že není vymyšlený, ten příběh je vymyšlený, je jen o tom, jak odejít z uschlého vtipkování a glosování okolí do stále rostoucí skutečnosti propojení. Ten pes, ten člověk, ten já se potkávají jinde nežli v blábolech na webu a nebo ve skutečnosti. Víš? Víš to? Chacha…

Fsufka -- Když jsem v autobuse neměl co dělat, přemýšlel jsem, jako věčný autsajdr, samouk a diletant ve všem, co dělám, má-li tahle pozice také nějaké výhody. Hmmmm. Jako diletant bez podpory papíru, že to umím, víc hlídám, jestli to umím opravdu. Nemůžu se vymlouvat, že já to dělám dobře, protože... ale musím si to, že je to dobře ověřit praxí. Nemůžu si tak dobře říct: Já jsem OK, to oni mne špatně chápou, ať s tím něco dělají oni, já jsem prostě odklepnutě dobrej.
Velmi relativní výhoda. Pak už mám jen samé nevýhody. -- Konec fsufky.

Nebo sem to datum, 10.9.2007, dám? V prostoru, kde všechny chyby lze odstranit pomocí delete je tak snadno žít.
Jak procházím různými prostředími, tak se mění výhledy na svět okolo. Velké hory jsou za horizontem a malý kámen je obrovskou překážkou. Ten kámen je třeba překročit, ale není možné jít z více stran. A chyby nelze všude odstranit.

Cestou na koncert bylo vidět z okna auta mraky na nebi. Nevím, proč nezůstává stát, aby jen sledoval mraky. Možná, jednou ten já, tohle bude dělat. Jen tohle a víc už nic. A nebo raději zavřít oči a poslouchat.
Cestou zpět byla za okny tma a doma pes, který byl zpola šílený strachy, že jsme jej opustili. Kam až došly mraky za tu dobu, co pes naslouchal, jestli ještě uslyší mé kroky? Co slyšel v té tmě?

Snad leda ještě pohladit. To si sem vezmu z minulé stránky. Klíče od dveří, od té skuliny ve zdi, zase mi padají z ruky. Snad mi je někdo ukradl? Nebo jsem to byl já? Nebojím se jich? Ty davy stále mrtvých, co visí na těch málo někdy živých. Když lámal se včera den na druhý, měsíc svítil, lounský kostel svítil a oheň také. Ten oheň jsem měl za zády a na pódiu hráli v záři světýlek. Ten, kdo tam stál, tu hudbu slyšel, ten oheň ho hřál. Měsíc, chrám a v tom parku byly stromy s uřezanými větvemi. Proč někdo stavěl chrám, proč řezal větve stromů. Ze zahrady u parku přišla slepice. Slepice neumí létat, slepice umí hrabat. Já jen létat. Létat je zbytečné. Snad leda ještě pohladit.

Ty dveře jsou všude. Stejně všudypřítomné jako zdi. Věčnost se neskládá z okamžiků, věčnost je okamžik. Pohladil jsem ty mraky.

Procházel mezi mrtvými, sám mrtvý. Našel strom, který ještě žil. Stal jsem se tím stromem a byl jsem to v té chvíli já. Kdo to byl před tím?

Co to bylo? 16.4.07 Výlet -- V jarní den jsem vyrazil na výlet. Na výlet sám, bez psa, zeměměřičky slečny K. i paní Rž. Na jarní výlet jsem vyrazil sám.
Cílem byla chatová osada, kam se máme zanedlouho vypravit s dětmi nekoukacími a začít tam sjíždění řeky.
V ten den jarní jsem se na výlet vypravil vlakem, který měl zpoždění. Myslel jsem, že vlak navazující bude na tento čekati, ale to jsem podcenil magické dráhy. Ujet ho nechaly, jak mě o tom ujistil milý pán v kanceláři.
To je ten náš svět, Opozdí tě a již jsi vyřazen.
Poučen Mistry z okruhu nevidomých dětí, vím, že čas na nádraží trávený není marný, je zajímavý, plný zvuků, vůní a poselství. Je to tak, třeba tak. Kolem kvetly stromy. Tu na lavičce jsem viděl muže, který také něco zmeškal a nebo byl zmeškán. Stačil si sice ještě koupit další lahvové, ale pak již usnul. Tam před nádražím jsem seznal, že město protíná dálnice hlučící a páchnoucí.
To je ten náš svět, kokot z kanceláře vždy vymyslí nějakou zrůdnost, která se pak realizuje.
Na plakátech se usmívali muži převlečení za ženy, vyzývající k návštěvě jejich představení. Proč je dnes tak populární chlap, převlékající se za ženu? Čeho se bojíme, co nám schází? He? Ta stará paní na plakátě zvala k pojídání zmrzliny. Vypadala jako pubertální děvče, rozjuchané z toho, že se s milým poprvé odvážili vzít za ruce.
To je ten náš svět, můžeme se převlékat, za co chceme a věří nám.
Bylo to krásné město s krásným nádražím. Poučen Mistrem Lao'c a Mistry psy jsem se relaxovaně proradovával k odjezdu dalšího vlaku, kterým jsem odjel.
Cesta se ukázala schůdnou. Ještě jsem pohovořil s místním chatařem o dalších možnostech přesunů. Ujistil jsem ho, že ač kladu takové mimoňské otázky, nejsem výsadek z Ufa, či zbloudilý výsadkář. Řekl mi ten dobrý muž, že to dobře poznal, že nejsem vyhozený z letadla, že on byl u letectva a že to bych měl na sobě zbytky padáku.
To je ten náš svět, který nás vyhazuje do místa a času bez záchranných padáků.
Poučen neznámým Mistrem a Mistrem Eckhartem a Mistry stromy a řekou, vydal jsem se zpět.
Muž spící se z lavičky mezitím přesunul na trávu před nádraží, kde snil svůj sen. Možná sen o jiném, lepším světě, než je ten náš.
Poučen výletem za jarního dne bez psa, zeměměřičky slečny K. i paní Rž. jsem opět dojel domů.
Výlet už nebyl, sežral ho čas. Omnia orta cadunt, básník P.Z. deklamuje.
To je ten náš svět, vše vzniklé zaniká, ale také vše zaniklé se vrací a co se stalo, to zůstane.
Doma jsem políbil psa i ženu, neboť je mám rád.
To je ten náš svět, kde máme rádi nejen sebe a nebo projekci sebe do jiného, ale někdy i projekci jiného do sebe. Viděl jsem cestu k řece, co plyne zvolna k mořím.
Ten muž se možná již probudil a je bdící. Jednou možná dojedu včas a třeba z toho nebudu mít radost. Každým krokem se cesta možností mění na cestu zmizelou v minulosti. Každým krokem otiskneme do vesmíru stopu, která zůstane.
Co to bylo? Jen vzpomínka na tu chvíli.